NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 555/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr.
Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. B., zastoupeného
JUDr. M. K., Ph.D., advokátem, proti žalovanému V. M., zastoupenému JUDr. T.
V., advokátem, o zaplacení částky 1 185 734 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 29 C 91/98, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2
prosince 2003 č. j. 15 Co 266/2003 - 184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení
žalobci 7 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám zástupce JUDr. M. K., advokáta .
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 9. prosince 2002 č. j. 29 C 91/98 – 166
připustil změnu žaloby, spočívající v jejím rozšíření o částku 1 235 280,40 Kč
s 19% úroky z prodlení od 1. 1. 1997 do zaplacení (výrok I.), zastavil řízení o
žalobě, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 1 049 514,40 Kč s 19%
úroky z prodlení od 1. 1. 1997 do zaplacení a 1,82%úroky z
prodlení z částky 1 185 734 Kč od 1. 1. 1997 do zaplacení (výrok II.), uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1 185 734 Kč se 17,18% úroky z
prodlení z částky 1 000 000 Kč od 1. 1. 1997 do zaplacení a s 12% úroky z
prodlení z částky 185 734 Kč od 12. 5. 1999 do zaplacení (výrok III.), zamítl
žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 17,18% úroků z prodlení z
částky 185 734 Kč od 1. 1. 1997 do 11. 5. 1999 a
5,18% úroků z prodlení z částky 185 734 Kč od 12. 5. 1999 do zaplacení (výrok
IV.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení
částku 15 984 Kč (výrok V.), uložil žalobci
povinnost zaplatit na nákladech řízení České republice částku 6 172 Kč (výrok
VI.), uložil žalovanému povinnost zaplatit na nákladech řízení České republice
částku 6 959 Kč (výrok VII.).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. prosince 2003 č. j. 15 Co 266/2003 –
184 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části ve výrocích III.,
VI a VII. a změnil rozsudek soudu prvního stupně v dalším napadeném výroku V.
tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 14 063
22 Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se
se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s jeho
právním posouzením věci, ztotožnil. Vyšel ze zjištění soudu prvního
stupně, že v květnu 1995 se účastníci dohodli, že žalobce
provede pro žalovaného stavbu rodinného domu na pozemku p. č. 2583 v obci a
katastrálním území Č. T.n, aniž bylo před zahájením
stavby určitě a srozumitelně specifikováno, jaká stavba bude
provedena a za jakou cenu, případně by byl stanoven způsob
určení této ceny. Tuto smlouvu mínili uzavřít podle obchodního zákoníku, oba
účastníci vlastnoručně podepsali listinu nazvanou „Smlouva o dílo podle § 536 a
násl. Zák. č. 513/1991. Žalobce prováděl tuto stavbu pro
žalovaného v období od května 1995 do 17. 9. 1996. Žalovanému se tím dostalo ze
strany žalobce plnění v celkové ceně 1 485 734 Kč. Účastníci se dohodli, že
proti pohledávce žalobce započtou pohledávku žalovaného v částce 300 000 Kč.
Zbytek dluhu ve výši 1 185 734 Kč žalovaný žalobci nezaplatil.
Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že písemně uzavřená
smlouva ze dne 18. května 1995 je absolutně neplatná podle § 37
odst. 1 obč. zák. pro její neurčitost, neboť neobsahuje podstatné části ve
smyslu § 536 odst. 1 a 3 obchod. zák. Naproti tomu dohodu o volbě obchodního
zákoníku, která byla v této smlouvě v záhlaví písemně zachycena, posoudil ve
smyslu § 267 odst. 3 obch. zák. jako určitou a tudíž platnou ve smyslu § 262
obchod. zák. Poskytl-li žalobce žalovanému na základě
uvedeného neplatného úkonu plnění, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému
obohacení, které je žalovaný žalobci povinen vydat (§ 451 odst. 1, § 456, § 457
a § 458 odst. 1 obč. zák.). Žalovaný dne 24. 10. 2000 uznal závazek ve výši
180 885 Kč vůči žalobci ve smyslu § 323 obch. zák. a na
předmětný závazek zaplatil žalobci pouze 100 000 Kč. Odvolací soud se dále
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uplatněný nárok není promlčen,
protože žalovaný dne 6. 9. 1996 písemně uznal ve smyslu § 323 obchod. zák. část
uplatněné pohledávky ve výši 1 000 000 Kč a nárok na zaplacení zbývající části
pohledávky ve výši 185 734 Kč byl uplatněn dne 11. 5. 1999, kdy neuplynula
4-letá promlčecí lhůta podle ust. § 391 odst. 1 a § 397 obchod. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, namítaje, že soudy obou
stupňů podle jeho názoru nesprávně dovodily, že účastníci uzavřeli platnou
dohodu o volbě práva ve smyslu § 262 odst. 1 obchod. zák. Neplatnost dohody
dovozuje ze skutečnosti, že ve smlouvě o dílo ze dne 18. 5.
1995, ve které účastníci uvedli, že se uzavírá podle § 536 a násl.
obchod. zák., se odkazuje na projektovou dokumentaci a rozpočet, který byl
vypracován až měsíc poté, a tyto dokumenty jsou zde dokonce uváděny jako
přílohy smlouvy. Podle dovolatele tato smlouva, resp. dohoda nebyla uzavírána
vážně a srozumitelně. Žalovaný dále v souvislostí s neplatností dohody podle §
262 odst. 2 obchod. zák. rozporuje právní posouzení promlčení předmětného
nároku podle úpravy obsažené v ustanoveních § 387 až § 408
obchod. zák. Dovozuje, že v posuzovaném případě měly soudy aplikovat promlčení
podle § 107 odst. 1 obč. zák., podle kterého se právo na vydání bezdůvodného
obohacení promlčí za 2 roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, resp.
podle odst. 2 tohoto ustanovení, podle kterého se toto právo promlčí nejdéle
za 3 roky, pokud se nejedná o úmyslné obohacení. Právo
žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je ve smyslu tohoto
ustanovení občanského zákoníku promlčeno (předmětné stavební práce začal
žalobce provádět v průběhu května 1995), neboť uznání dluhu nemá náležitosti
stanovené § 558 obč. zák. Z uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho zamítnutí, neboť rozhodnutí soudů
považuje za věcně správné.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně
zastoupeným advokátem, není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen ve věci samé zamítavý
výroku rozsudku soudu prvního stupně (jak tomu bylo v posuzovaném případě, kdy
se jednalo o prvý rozsudek soudu prvního stupně), přichází v úvahu přípustnost
dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. dále je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl
z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec, nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu
s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních, a to
jak procesně, tak hmotněprávních; jiné otázky, zejména posouzení správnosti
nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je tak zásadně důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jeho prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový
stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního
předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně
určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. V projednávané věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným
právem a konstantní judikaturou a není dán žádný důvod,
pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu
napadeného rozhodnutí. Soudy obou stupňů aplikovaly při posuzování žalobního
nároku správný právní předpis, obchodní zákoník ve smyslu §
262 odst. 1 a § 267 odst. 3 obchod. zák., (viz rozsudek Nejvyššího soudu v
Brně sp. zn. 33 Cdo 15/2001) Námitka dovolatele ohledně neexistence příloh, na
které smlouva o dílo odkazuje, se vztahuje pouze k
neplatnosti smlouvy o dílo, neboť jak správně uvedly soudy obou stupňů, není
dílo sjednáno určitě a nevztahuje se k projevu vůle podřídit předmětný
závazkový vztah úpravě obchodního zákoníku. Dále soudy správně
dovodily, že na předmětný vztah z bezdůvodného obohacení
vzniklého plněním z neplatného právního úkonu, jenž je vztahem na základě
předmětné písemné volby práva podle § 262 obchod. zák. obchodním závazkovým
vztahem, je třeba aplikovat § 397 obchod. zák., který stanoví čtyřletou
promlčecí dobu (Soudní judikatura č. 11/2003 – rozsudek Nejvyššího soud České
republiky sp. zn. 29 Odo 383/2001, Sbírka rozhodnutí a stanovisek NS ČR č.
26/2004, rozsudek NS ČR sp. zn. 35 Odo 619/2002). Odvolacímu soudu i soudu
prvního stupně nelze vytknout nesprávné posouzení, pokud dovodily, že právo
žalobce na zaplacení vymáhané pohledávky není promlčeno. V posuzovaném případě
soudy správně na zjištěný skutkový stav neaplikovaly § 107 obč. zák.
Protože ani přípustnost dovolání proti rozsudečným výrokům, jimiž odvolací soud
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i před
soudem odvolacím, nelze dovodit ze žádného ustanovení občanského soudního řádu,
je nepochybné, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud
proto takové dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243a odst. 1 věta první, §
243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelu bránění jejich práv,
spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání)
ve výši 7 500 Kč (srov. část dvanáctou, hlavu první zákona č. 30/2000 Sb., § 3
odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14, § 16 odst. 1 a
§ 18 odst. 1 vyhl. Č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazba výše
odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o
náhradě nákladů v občanském soudním řízení /advokátní tarif/, po připočtení
částky 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. Č. 177/1996 Sb.), celkem 7 575
Kč. V dovolacím řízení neúspěšnému žalovanému dovolací soud podle § 243b odst.
5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby
náklady žalobce uhradil; ve smyslu ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný
povinen náhradu nákladů zaplatit k rukám advokáta, který žalobce zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí může oprávněný navrhnout
výkon rozhodnutí.
V Brně 27. dubna 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu