32 Odo 557/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v
právní věci žalobce F. n. m. Č. r., proti žalované M. Š., zastoupené,
advokátem, o zaplacení částky 13,150.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 25 Cm 109/97, o dovolání žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. března 2003, čj. 8 Cmo 16/2001-129, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského
obchodního soudu v Ostravě ze dne 2. června 2000, čj. 25 Cm 109/97-98, kterým
bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 13,150.000,- Kč a náklady řízení
(výrok I.). Dále nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z
účastníků (výrok II.) a zamítl návrh žalované na připuštění dovolání (výrok
III.).
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že se žalobce v předmětné věci
domáhal po žalované zaplacení kupní ceny podle kupní smlouvy uzavřené mezi
účastníky na základě výsledku veřejné soutěže, jejímž předmětem byl provoz
dřevovýroby jako část privatizovaného majetku státního podniku R.-K. V.
Podle odvolacího soudu učinil soud prvního stupně z provedených důkazů správná
skutková zjištění a dospěl i k celkovému správnému právnímu posouzení věci,
pokud shledal žalobcův nárok důvodným a obranu žalované včetně vznesené
kompenzační námitky, na jejímž základě uplatnila po žalobci do výše
požadované částky náhradu škody vzniklé jí v souvislosti s nemožností podnikat,
nedůvodnou, byť k tomuto závěru došel na základě částečně jiných úvah než
odvolací soud. V rámci odvolacího přezkumu se zabýval základní námitkou
žalované, že jí privatizovaná část podniku byla naprosto
neprovozuschopnou a nezpůsobilou k provozu dřevovýroby, kterou se podle
podmínek soutěže zavázala provozovat, ačkoli jí měl žalobce podle údajů v
podkladech pro veřejnou soutěž prodat samostatnou organizační složku podniku
schopnou samostatné funkční, ekonomické a organizační existence.
Neprovozuschopnost a nefunkčnost spatřovala žalovaná zejména v tom, že se
veškerá pro provoz podniku nezbytná technická infrastruktura nacházela v areálu
sousední obchodní společnosti, která jí dle jejího tvrzení svévolně přerušila
dodávky médií jejich faktickým odstřihnutím. Tuto námitku žalované odvolací
soud shledal nedůvodnou. Skutečnost, že žalovanou zprivatizovaná část podniku
neměla jí uváděnou technickou infrastrukturu, ještě neznamená nefunkčnost či
neprovozuschopnost prodávané části. Z obsahu spisu a z provedených důkazů,
zejména ze svědecké výpovědi pana K. K., vzal za prokázané, že do
vydražené části podniku byla příslušná média potřebná k jeho provozu zavedena.
Bylo proto věcí žalované, jak si dokáže jejich dodávky zajistit. V této
souvislosti odvolací soud dále uvedl, že se ostatně žalovaná sama prohlídky jí
privatizovaného majetku před jeho dražbou zúčastnila a měla možnost si ho
prohlédnout. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že v řízení bylo
prokázáno, že dle zápisu o předání privatizovaného majetku žalovaná převzala v
něm uvedený veškerý majetek se všemi právy a povinnostmi, včetně všech
pohledávek a závazků, přičemž prohlásila, že souhlasí s výsledky inventarizace
uvedenými v dokumentaci. Podle odvolacího soudu přitom patří k základní
podnikatelské obezřetnosti, že při uzavírání smlouvy má podnikatel zjištěno,
kde se nacházejí zdroje médií potřebné k zajištění funkčnosti podniku. Na
základě uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce svou povinnost z
předmětné smlouvy o prodeji části podniku neporušil. Odvolání žalované tak
neshledal důvodným a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nebyla předmětem
smlouvy o prodeji části podniku nefunkční organizační složka, jak tvrdila
žalovaná. Proto také nevyhověl jejímu návrhu na vyslovení přípustnosti
dovolání, v němž zásadní právní význam spatřovala zejména ve vyřešení otázky,
zda lze smlouvou o prodeji podniku v rámci tzv. velké privatizace „legálně“
převést část podniku, která objektivně není samostatnou organizační složkou
podniku a není schopna samostatné funkční, organizační a ekonomické existence,
aniž by žalobce nesl odpovědnost za škodu způsobenou nemožností v takové části
podniku podnikat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pro jí shora uvedenou
formulovanou právní otázku, která nebyla v judikatuře vyšších soudů dosud
vyřešena a má dle jejího názoru zásadní význam jak pro posuzovanou věc, tak i z
hlediska svého dopadu do poměrů jiných, obdobných sporů.
Dovolatelka napadla správnost závěru odvolacího soudu o funkčnosti jí
privatizovaného provozu dřevovýroby jako samostatné organizační složky podniku,
namítajíc, že odvolací soud nepřihlédl ke všem skutečnostem a důkazům, které v
průběhu řízení soudu předložila, aniž se s nimi jakkoli vypořádal, a že se
vůbec nezabýval jí formulovanou otázkou zásadního právního významu. Připustila,
že v době prohlídky a i později byl provoz dřevovýroby plně funkční, že
příslušná média do něj zavedena byla. Poukázala však na nepravdivost
informací obsažených v komplexní charakteristice privatizované jednotky, jakož
i v předmětném privatizačním projektu, na které předmětná kupní smlouva
výslovně odkazuje a z nichž žalovaná vycházela, pokud v nich bylo uvedeno, že
žádná omezení ze strany jiných subjektů nejsou a které charakterizovaly
privatizovaný provoz dřevovýroby jako „samostatnou jednotku schopnou funkční,
organizační a ekonomické existence“. Namítla, že teprve při převzetí
privatizovaného majetku zjistila, že se veškerá pro provoz dřevovýroby nezbytná
technická infrastruktura nacházela v sousedním areálu jiné společnosti, která
dodávky přerušila odstřihnutím a že příjezd k některým jí koupeným objektům byl
možný jen přes areál sousední soukromé firmy, která to nedovolila. Na tyto
nedostatky žalobce ihned prokazatelně upozornila se žádostí o sjednání nápravy,
avšak bezvýsledně. Pokud pak majetek i v neprovozuschopném stavu převzala,
učinila tak s ohledem na již nenávratně zaplacenou zálohu na kupní cenu, pod
sankcí dalších smluvních pokut a ve víře, že se situaci podaří vyřešit.
Jestliže jí žalobce prodal jako samostatnou část podniku něco, co
objektivně nemohlo sloužit provozování podniku a podnikání a tvrdil opak v
dokumentech, na které odkazuje smlouva o prodeji podniku, pak porušil svou
povinnost ze závazkového vztahu a je povinen jí nahradit způsobenou škodu.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud, zejména s přihlédnutím k výši
pohledávky a k jejím nepříznivým osobním, majetkovým a výdělkovým poměrům,
před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí,
které navrhla zrušit s vrácením věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.
lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve
shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž
projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně
zmínil v důvodech rozsudku.
V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237, § 238 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. nebo o ustanovení § 239 o. s. ř.
Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je povinen dovolací soud
přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí
zmatečným (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí
odvolacího soudu, dovolatelka nenamítala a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
O případ podřaditelný ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rovněž nejde,
neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu
ve věci.
Přípustnost dovolání v dané věci nelze dovodit ani z ustanovení § 239 odst. 1
o. s. ř., neboť – jak vyplývá z výroku napadeného rozhodnutí – odvolací soud
přípustnost dovolání nevyslovil.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr dovolacího
soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo v něm řešená právní otázka mají po
právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí
má po právní stránce zásadní právní význam, řeší dovolací soud jako otázku
předběžnou a teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání
přípustným; v opačném případě (tj. neučiní-li dovolací soud tento závěr),
dovolání přípustné není a musí být odmítnuto bez věcného projednání.
Ze spojení přípustnosti dovolání se závěrem o zásadním významu
rozhodnutí po právní stránce vyplývá, že také dovolací přezkum se
otevírá zásadně pro posouzení otázek právních (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají),
navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je proto důvod
podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a to
jen za podmínky, že právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy,
bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je
pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy
byl skutkový stav posouzen podle nesprávného právního předpisu, nebo byl-li
sice aplikován správný právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je
takové rozhodnutí, v němž odvolací soud řešil právní otázku, která byla v
projednávané věci pro rozhodnutí sporu o právo mezi účastníky určující;
současně ovšem musí být splněna podmínka, že právní význam rozhodnutí
odvolacího soudu se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného
dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla
tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů
(tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se
v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování
řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže
odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní
judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové“)
řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září
1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/1996, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13,
ročník 1997, pod číslem 101).
Pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
či nikoli, jsou relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž
řešení v dovolání zpochybnila.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolací soud shledal (a potud má
dovolání za přípustné podle § 239 odst. 2 o. s. ř.) v řešení otázky, zda
skutečnost, že se zdroje a zařízení potřebné pro dodávky médií nenacházejí v
prodávané části podniku a že jejich dodávky byly přerušeny ze strany sousední
společnosti, v jejímž podniku se nacházejí, činí takovou část podniku
nezpůsobilou být jako samostatná organizační složka předmětem smlouvy o prodeji
části podniku ve smyslu § 487 obchodního zákoníku (dále též jen „obch.
zák.“).
Odvolací soud, vycházeje zejména ze skutkového zjištění o zavedení příslušných
médií do vydražené části podniku potřebných k jeho provozu, jakož i o skutková
zjištění učiněná ze svědecké výpovědi a ze zápisu o předání inventarizovaného
majetku, dospěl k závěru, že předmětem smlouvy o prodeji části podniku nebyla
nefunkční organizační složka. Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze její
nefunkčnost či neprovozuschopnost spojovat jak s umístěním
zařízení pro dodávky médií (např. trafostanice, kompresorová stanice, zdroj
pitné a užitkové vody) v areálu sousední společnosti, tak ani s přerušením
jejich dodávek ze strany této sousední společnosti.
Podle ustanovení § 487 obch. zák. platí ustanovení § 477 až 486 obch.
zák. i pro smlouvy, jimiž se prodává část podniku tvořící
samostatnou organizační složku.
Toto ustanovení výslovně umožňuje, aby předmětem smlouvy upravené v § 476 až
486 obch. zák. byl nejen podnik jako celek, ale také jeho část. Musí se však
jednat o takovou část podniku, která tvoří samostatnou organizační
složku.
Podle § 476 odst. 1 obch. zák. se smlouvou o prodeji podniku prodávající
zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné
majetkové hodnoty, jež slouží k provozování podniku, a kupující se zavazuje
převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu.
Předmětem smlouvy o prodeji podniku je podnik jako soubor hmotných (výrobní
zařízení, pozemky a budovy, zásoby hotových výrobků, atd.), osobních
(zaměstnanci podniku) a nehmotných (práva a závazky) složek podnikání, které
tvoří jeden funkční celek. K podniku náležejí věci, práva a jiné majetkové
hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem
ke své povaze mají tomuto účelu sloužit (srov. § 5 obch. zák.). Předmětem
smlouvy však nemusí být vždy podnik jako celek, ale lze převést také jeho část,
pokud má povahu samostatné organizační složky, kterou se rozumí ucelená
samostatně hospodařící část podniku, která vyvíjí v rámci podniku relativně
samostatnou činnost, jíž se podílí na činnosti podniku samotného. Takováto část
podniku má vyčleněny určité prostředky (budovy, stroje, nářadí apod.) a
prostory k provozování této činnosti. Podobně jako podnik i část podniku
představuje určitý soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání
(věcí, práv a jiných majetkových hodnot). Pro smlouvu o prodeji části podniku
proto platí – bez jakékoliv výjimky – stejný právní režim jako pro smlouvu o
prodeji podniku.
Z výše uvedené charakteristiky samostatné organizační složky jako předmětu
smlouvy o prodeji části podniku nelze dovodit, že by z hlediska způsobilosti
části podniku být samostatnou organizační složkou schopnou prodeje plynula
nutnost, aby se zdroje a zařízení pro dodávky médií nacházely v areálu této
části podniku. Jestliže tomu tak není, pak stačí, pokud jsou do prodávané části
podniku zavedena, jak tomu bylo podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů
v posuzovaném případě. Jinou věcí pak je skutečná dodávka médií, která je věcí
dohody kupujícího převáděné části podniku (v níž se zdroje a zařízení pro
dodávku médií nenacházejí) s vlastníkem příslušných zdrojů a zařízení, jejichž
prostřednictvím jsou média dodávána. Proto ani přerušení dodávek médií, jak
namítala dovolatelka, nečiní z části podniku nesamostatnou organizační složku,
tj. takovou organizační složku, která by nebyla způsobilou být předmětem
prodeje ve smyslu § 487 obch. zák.
Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. nebyl
naplněn. A protože nebylo zjištěno, ani dovolatelkou tvrzeno, že by rozsudek
byl postižen jinou vadou (než vadou uvedenou v § 237 odst. 1 o. s. ř.), která
by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá),
Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
dovolání podle § 243b odst. 1 zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s.
ř. ve spojení s ustanoveními § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když
žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci žádné náklady dovolacího
řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. dubna 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu