NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 558/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobce M. K., podnikatele, proti žalované K. A. spol. s r.o., o
zaplacení 157 692,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 41 Cm 511/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 1. června 2004, č.j. 8 Cmo 307/2002-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. února 2002, č.j. 41 Cm 511/99-43,
uložil žalované zaplatit žalobci 157 692,20 Kč spolu s 0,05 % úrokem z prodlení
denně od 13. 12. 1996 do zaplacení. Dospěl k závěru, že mezi účastníky byla
uzavřena smlouva o dílo č. 125/96 ze dne 15. 11. 1996, jejíž předmětem bylo
provedení pokládky zámkové dlažby a osázení silničních a zahradních obrub,
nikoliv však hutnění podloží, jak tvrdila žalovaná, což potvrzoval i zápis ve
stavebním deníku i cena uvedená ve faktuře a soupis provedených prací a
dodávek. Vyšel ze zjištění, že dne 12. 12. 1996 byl podepsán mezi účastníky
protokol o předání a převzetí díla, v němž žalovaná svým podpisem potvrdila, že
dílo bylo žalobcem provedeno bez závad a nedodělků, proto dovodil, že žalobce
svůj závazek ze smlouvy o dílo splnil a jeho požadavek na zaplacení provedených
prací vyfakturovaných fakturou č. 960310145 částkou 157 692,20 Kč splatnou dne
12. 12. 1996 je důvodný, a žalovanému uložil zaplatit žalobci za provedené dílo
požadovanou částku a z důvodu prodlení se zaplacením i úroky z prodlení ve
smyslu § 369 odst. 1 obch. zák. ve spojení s § 502 obch. zák. Obranu žalované
týkající se reklamace vad provedeného díla posoudil tak, že reklamace nebyla
uplatněna bez zbytečného odkladu ve smyslu § 562 obch. zák., neboť první zmínky
o tom, že žalovaná reklamovala určité vady jsou v dopise žalobce z 29. 5. 1997
a konkrétní reklamace byla datována až 17. 11. 1997, a navíc bez toho, že by
byl uveden způsob možného odstranění vad. Pokud žalovaná namítala vadnost díla
ve spojení s vadným provedením hutnění podloží, dospěl soud k závěru, že
nebylo-li úkolem žalobce hutnění provést, musela jej logicky provést žalovaná,
proto není ani v tomto směru dána odpovědnost žalobce za vady díla. Uzavřel, že
z dokazování, zejména ze zápisu ve stavebním deníku, ani nevyplývalo, že by
žalobce žalovanou na nevhodnost podloží neupozornil a že by tak nesplnil svoji
povinnost provést dílo s odbornou péčí.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. června 2004, č.j. 8 Cmo 307/2002-62,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud vycházeje ze zjištění, že cena prací se stala
splatnou dne 12. 12. 1996 a vady se podle tvrzení žalované projevily na jaře
1997, a že žalovaná si nechala opravit vady jiným subjektem – společností L.,
dovodil, že nepřichází v úvahu postup podle § 439 odst. 4 ve spojení s § 564
obch. zák., neboť se nejednalo o situaci, že vady nebyly odstraněny, a mohlo
tak vzniknout ve smyslu uvedených ustanovení právo zadržet část ceny díla,
rovnající se slevě z ceny díla. Odvolací soud konstatoval, že žalovaná mohla
vyčíslit a uplatnit nárok na slevu a pohledávku ve výši slevy započítat vůči
žalobcem uplatněné pohledávce na zaplacení ceny díla, ale ze skutkových
zjištění vyplynulo, že žalovaná nic takového neučinila. Dokonce ani v průběhu
odvolacího řízení nespecifikovala žalovaná výši konkrétní částky za jí tvrzené
odstranění vad díla, přičemž jak žalobce, tak i žalovaná shodně uvedli, že
nárok na slevu v konkrétní výši žalovaná po žalobci v průběhu řízení a ani před
ním nikdy nepožadovala. Pokud se soud prvního stupně podrobně věnoval obraně
žalované, zjišťoval-li, zda bylo povinností žalobce provést hutnění podlaží, a
zda žalobce za vady odpovídá a byly reklamovány včas, považoval odvolací soud v
tomto směru dokazování za nadbytečné. Uzavřel, že jestliže žalobce jako
vzájemný návrh neuplatnil nárok na odstranění vad díla, ani formou vzájemného
návrhu, ani nenamítl k započtení svou zcela konkrétní a určitou pohledávku,
kterou vůči žalobci má z titulu nároku na slevu z ceny díla, pak závěr o tom,
zda žalobce za vady žalovaným tvrzené odpovídá či neodpovídá, považoval pro
rozhodnutí o zaplacení žalobcem požadované částky za právně irelevantní. Pokud
však žalobce pro žalovanou práce podle smlouvy o dílo v rozsahu podle smlouvy
provedl a žalovaná je ve sjednané lhůtě splatnosti nezaplatila, uzavřel, že
správně soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci požadovanou cenu díla a zároveň i úroky z prodlení pro nezaplacení ve
lhůtě splatnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řešilo právní otázku
vztahující se k projednávané věci v rozporu s hmotným právem. Vytýká odvolacímu
soudu, že nepřihlédl k jejímu tvrzení, že vady poskytnutého plnění - nerovnost
položené dlažby - vznikly v důsledku nesprávně použitého a zhutněného podloží,
když hutnění podloží bylo povinností žalobce, a i kdyby nebylo, nemohl by
žalobce ani tak být ve smyslu § 561 obch. zák. zbaven odpovědnosti za vady. Je
přesvědčena, že závěr odvolacího soudu nekoresponduje s § 439 obch. zák. Byť v
řízení po žalobci odstranění vad díla neuplatňovala, učinila tak proto, že
žalobce svoji odpovědnost za vady odmítal, a byla tak nucena si z tohoto důvodu
zajistila odstranění vady jiným subjektem. Jestliže poté odmítala uhradit
zbývající část díla, bylo možno právě tuto částku považovat za přiměřenou
slevu, o níž kupující může kupní cenu ve smyslu § 439 odst. 2 obch. zák.
snížit. Je přesvědčena, že při nesporné existenci vad poskytnutého plnění,
které žalobci oznámila, nebylo nutné, aby uplatnila vůči žalobci námitku
započtení slevy oproti neuhrazené části ceny díla, a odvolací soud pochybil,
pokud úspěšnost obrany žalované na uplatnění námitky započtení vázal.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl
zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen opět „o. s. ř.“)
po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a
je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je
dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1
písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně;
zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o
přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a
rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými
dovolacími důvody.
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá
v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm.
c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s
hmotným právem, a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom,
že rozhodnutí v napadené části po právní stránce zásadní význam má.
V dané věci je třeba při přezkoumání právního závěru odvolacího soudu poukázat
především na skutkové závěry obou soudů, z nichž soudy vyšly při právním
posouzení věci. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního
stupně, že žalovaná ve zprávě o vadách ze dne 17. 11. 1997 neuplatnila vůči
žalobci způsob možného odstranění vad. Ze skutkových zjištění rovněž nevyplývá,
že by žalovaná bez zbytečného odkladu, nebo i později, oznámila žalobci zvolený
nárok z vad díla. V průběhu řízení a rovněž ani v dovolání žalovaná netvrdila a
ani nenavrhla důkaz o tom, že vůči žalobci uplatnila nárok na přiměřenou slevu
z ceny díla ve výši 157 692,20 Kč, toto pouze nesprávně dovozuje ze
skutečnosti, že žalovanému bez provedené volby nároku z vad díla nezaplatila
doplatek ceny díla v této výši, který byl splatný dne 12. 12. 1996. Jestliže
žalovaná, jak tvrdí v dovolání (i když soud prvního stupně dospěl k opačnému
závěru), oznámila žalobci vady včas, avšak neoznámila bez zbytečného odkladu
žalobci zvolený nárok, tj. právo na zaplacení slevy z ceny díla v přiměřené
výši, má žalovaná pouze nároky z vad jako při nepodstatném porušení smlouvy (§
436 odst. 3 obchod. zák.). Podle této zákonné fikce dokud žalovaná neuplatnila
vůči žalobci nárok na slevu z ceny díla, byl by žalobce při splnění dalších
předpokladů odpovědnosti za vady nebo ze záruky, povinen odstranit vady jejich
opravou (§ 437 odst. 2 obchod. zák.). Žalovaná však místo svého práva požadovat
po žalobci přiměřeno slevu z ceny díla, odstranila vady díla prostřednictvím
třetí osoby a žalobci neuhradila požadovaný doplatek z ceny díla. Dospěl-li
proto za uvedené situace odvolací soud k závěru, že žalovaná neprokázala
existenci způsobilé pohledávky k započtení ve smyslu § 358 obchod. zák. a § 580
obč. zák. (oprávněnost nároku žalované na přiměřenou slevu ve vymáhané výši) a
že rovněž neprokázala existenci jednostranného úkonu žalované, kterým by
žalovaná odečetla slevu z ceny díla a poskytla tak žalobci možnost vznést
námitku v případě, že vada nebyla včas oznámena ve smyslu § 428 a 435 obchod.
zák., v rozporu s hmotným právem, jak mu vytýká dovolatelka, nepostupoval.
Žalovaná neučinila vůči žalobci žádný úkon směřující k započtení zcela
konkrétní a určité pohledávky z titulu nároku na slevu z ceny díla, když tuto
pohledávku ani nijak určite nespecifikovala. Předmětem započtení může být totiž
ve smyslu § 37 obč. zák. jen pohledávka určitá, o jejíž existenci není pochyb.
Právní závěr o povinnosti žalované zaplatit žalobci požadovanou cenu díla a
zároveň i úroky z prodlení pro nezaplacení ve lhůtě splatnosti, tak není v
rozporu s hmotným právem.
Za situace, kdy žalovaná pokračovala v prodlení se zaplacením splatného
doplatku ceny díla, aniž u žalobce uplatnila právo na slevu, a před podáním
žaloby nechala předmětné dílo opravit třetí osobou, zaniklo žalované případné
právo zadržet určitou část ceny díla (tzv. zádržné) ve smyslu § 434 odst. 4
obchod. zák., bylo tak nadbytečné, jak správně dovodil odvolací soud, zabývat
se oprávněností nároku žalované odstranit vadu díla žalobcem (zda žalobce
odpovídá za uplatněnou vadu díla, jak namítá dovolatelka), neboť toto právo
zaniklo pro nemožnost plnění ve smyslu § 575 a násl. obč. zák. a § 352 obchod.
zák. Obchodní zákoník pak neřeší otázku možnosti náhrady nákladů vzniklých
provedením opravy, kterou si za úplatu sjednala žalovaná u třetí osoby.
Protože rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, není
proti němu dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí
dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalobci žádné
náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. června 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu