dyny, CSc. a soudců JUDr.
Miroslava Galluse a JUDr. Petra Hampla v právní věci žalobce Ing. N. L.,
zastoupeného JUDr. O. Z., advokátem, proti žalovaným 1) F. n. m. Č. r., 2) J.
Š., zastoupen JUDr. J. S., advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy,
vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 16 C 128/2000, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. března 2002, č.j. 11
Co 132/2001-66, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 8.3.2002, č.j. 11 Co 132/2001-66, Krajský soud v Plzni jako
soud odvolací rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně - Okresního soudu Plzeň
- město ze dne 12.1.2001 č.j. 16 C 128/2000-47 - se potvrzuje a že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně uvedeným rozsudkem rozhodl, že žalobní návrh, aby soud
určil, že smlouva uzavřená mezi F. n. m. Č. r. a J. Š., ze dne 1.5.1997, jejímž
předmětem byly 3/8 domu v P., R. ul. č. 77/2 spolu s pozemkem parc. č. 65,
která byla registrována Katastrálním úřadem P. – město dne 16.5.1997, je
neplatná, se zamítá (výrok I.). Ve výroku II. pak soud prvního stupně rozhodl o
nákladech řízení mezi účastníky.
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 občanského
soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, ve zkratce „o. s. ř.“) a odvolání žalobce
neshledal důvodným.
Odvolací soud konstatoval, že jádrem sporu je posouzení počátku běhu promlčecí
doby pro uplatnění nároku spoluvlastníka, jehož zákonné předkupní
právo při prodeji spoluvlastnického podílu k nemovitosti
nebylo respektováno. Právo dovolat se relativní neplatnosti kupní smlouvy z
důvodu porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka (ust. § 40a a § 140
občanského zákoníku – zákon č. 40/1964 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, dále též „obč. zák.“) se jako jiné právo
promlčuje v obecné tříleté lhůtě. Promlčecí lhůta podle
ustálené judikatury (viz. např. R 50/85) počíná běžet dnem, kdy došlo k
uskutečnění právního úkonu, jímž nebylo předkupní právo respektováno, i kdyby
k tomu právnímu úkonu bylo třeba ještě úředního rozhodnutí. Marné uplynutí
této lhůty má pak za následek, že se nelze dovolat relativní neplatnosti
právního úkonu, byla-li vznesena námitka promlčení, jak se tomu stalo v
posuzovaném případě.
Odvolací soud dále dovodil, že ve smyslu § 101 obč. zák. právo mohlo být
vykonáno poprvé od okamžiku, kdy oprávněný mohl objektivně poprvé uplatnit své
právo podáním žaloby u soudu (actio nata). Zařazením nároku podle § 140 obč.
zák. do relativní neplatnosti (§ 40a obč. zák.) nemůže
oprávněný objektivně uplatnit své právo u soudu, dokud se neplatnosti právního
úkonu projevem adresovaným všem jeho účastníkům nedovolá, neboť do té doby je
třeba považovat právní úkon za platný. Zákon však v ust. § 40a ani na jiném
místě nestanoví konkrétní lhůtu pro dovolání se
neplatnosti. Za takové situace nelze jinak, než i v případě možnosti dovolat se
relativní neplatnosti vycházet pro určení počátku běhu promlčecí doby z
objektivní možnosti oprávněného se neplatnosti dovolat. Není právně významné,
zda oprávněný tuto možnost ze subjektivních či objektivních důvodů mohl či
nemohl využít.
Odvolací soud uzavřel, že byla-li smlouva o prodeji spoluvlastnického podílu
uzavřena dne 1.5.1997, pak se žalobce mohl objektivně dovolat relativní
neplatnosti tohoto právního úkonu ihned následujícího dne 2.5.1997. Poté mohl
objektivně uplatnit své právo u soudu následující den 3.5.1997 a od tohoto dne
běží promlčecí doba.
Poněvadž promlčecí doba proběhla před podáním žaloby u soudu a žalovaný vznesl
námitku promlčení, nemohl soud žalobě vyhovět.
Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř.
jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání ze dne 6.6.2002
prostřednictvím advokáta M. K. (plná moc z 3.5.2002 přiložena) a jako dovolací
důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř.
Dovolatel se především domnívá, že své právo dovolat se relativní
neplatnosti ve smyslu § 101 obč. zák. mohl vykonat poprvé až dnem
následujícím po dni 16.5.1997, tj. poté, co byl v katastru nemovitostí proveden
příslušný zápis vlastnického práva pro žalovaného 2) podle
zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Dovolatel namítá, že o jednání mezi žalovanými na základě obchodní veřejné
soutěže se dozvědět žádným způsobem nemohl a nemohl se ani dozvědět o obsahu
smlouvy ze dne 1.5.1997. Nebyl ani vyrozuměn o tom, že byl podán návrh na vklad
vlastnického práva do katastru nemovitostí Katastrálnímu úřadu P. – město,
přestože měl být účastníkem řízení. Výpis z katastru nemovitostí jako veřejná
listina mohl být katastrálním úřadem vyhotoven až dnem následujícím po dni
zápisu spoluvlastnického podílu pro žalovaného 2), tj. dnem 17.5.1997. Pokud
tedy dovolatel podal žalobu dne 5.5.2000, byla podle jeho názoru podána včas.
Dovolatel dále má za to, že bez ohledu na předchozí námitku
nemohla od 3.5.1997 začít běžet tříletá promlčecí
lhůta, protože tohoto dne byla sobota a tak dovolatel by mohl svůj nárok
uplatnit poprvé u soudu až prvý následující pracovní den, tj. dne 5.5.1997. To
znamená, že žaloba podaná dne 5.5.2000 byla včasná.
Dovolatel uvádí také, že sama smlouva č. 056/97-44 o prodeji privatizovaného
majetku v článku VII., odst. 3 obsahuje postup pro případ porušení práv třetích
osob, když – v případě, že se takové dotčení práv zjistí - obě smluvní strany
se zavázaly provést takovou změnu smlouvy, která nedostatek odstraní. Bylo-li
proto touto smlouvou dotčeno předkupní právo dovolatele, měla by být smlouva
zrušena účastníky.
Dovolatel se konečně domnívá, že vznesení námitky promlčení ze strany druhého
žalovaného je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. Podle nálezu
Ústavního soudu č. 309/95 ustanovení § 3 obč. zák., dle kterého výkon práv
nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku
promlčení. V daném případě pochybily dvě státní instituce – F. n. m., který
smlouvu bez respektování předkupního práva uzavřel a též Katastrální úřad P. –
město, který přes porušení předkupního práva vlastnické právo druhého
žalovaného přesto zapsal.
Z těchto důvodů žalobce žádá, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího
soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel rovněž žádá, aby mu
žalovaní nahradili náklady dovolacího řízení.
Dalším podáním ze dne 7.6.2002, doručeným soudu prvního stupně 11.6.2002, podal
žalobce dovolání prostřednictvím advokáta JUDr. O. Z. (připojena plná moc z
4.6.2002).
Žalobce má za to, že napadené rozhodnutí má zásadní význam pokud
jde o stanovení počátku promlčecí lhůty k dovolání se
relativní neplatnosti předmětné smlouvy.
Dovolatel uvádí, že rozhodnutí č. R 50/85 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, které odvolací soud v dané
věci aplikoval s tím, že počátek běhu promlčecí lhůty je určen dnem uzavření
smlouvy, je zastaralé a překonané, když v tehdejší době vlastnictví k
činžovnímu domu bylo vlastnictvím soukromokapitalistickým a jako takové
nepožívalo příliš velké ochrany; podle § 492 odst. 1 obč. zák., v tehdy platném
znění, nebylo třeba k převodu spoluvlastnického podílu souhlasu ostatních
spoluvlastníků. Proto nelze rozhodnutí R 50/85 na tento případ vztáhnout.
Odvolací soud se podle mínění dovolatele důsledně nezabýval
ustanovením § 133 odst. 2 obč. zák. v současném znění, podle
něhož v případě převodu nemovité věci na základě smlouvy se vlastnictví nabývá
vkladem do katastru nemovitostí. V období mezi uzavřením smlouvy a zápisem do
katastru katastrální úřad smlouvu zkoumá a často se stává, že návrh na zápis do
katastru je odmítnut, nebo je řízení přerušeno na dobu do odstranění závad.
Spoluvlastník se může dozvědět o převodu spoluvlastnického podílu teprve
tehdy, až zápis smlouvy byl vložen do katastru. V daném případě se tak stalo
dne 16.5.1997, takže žaloba byla podána včas.
Dále dovolalel namítá, že náležitosti kupní smlouvy a doba jejího sepisování
připouští pochybnosti. Pan J. Š. podepsal smlouvu o prodeji privatizovaného
majetku dne 24.3.1997 a za F. n. m. je uveden nečitelný podpis dne 1.5.1997. V
den 1.5.1997 však byl svátek práce a všechny úřady měly zavřeno. V článku III.
je jako předmět smlouvy uveden převod vlastnického práva k movitému a
nemovitému majetku v příloze č. 1, tato příloha však není nikým podepsána a
orazítkována a pouze se v ní uvádí podíl 3/8 k objektu bydlení čp. 77 na
pozemku č. 65 v kat. území P., přičemž movitý majetek ve smlouvě uveden není.
Smlouvu sepisoval pracovník prvého žalovaného JUDr. T. K., který musel mít k
dispozici výpis z katastru a přesto nepostupoval podle § 140 obč. zák.
Pochybení je i na té straně katastrálního úřadu, který při vkladu nepožadoval
předložení stanovisek spoluvlastníků.
Z uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, zejména k výslechu
pracovníka F. JUDr. K. ke zjištění, zda a proč byla smlouva podepisována ve
svátek a proč nebylo respektováno předkupní právo. Pokud by byla smlouva
podepsána v jiný den, než 1.5.1997, byla by zřejmě absolutně neplatná.
Vzhledem k dvojímu podání dovolání žalobcem vyzval soud prvního stupně žalobce
usnesením ze dne 14.6.2002, č.j. 16 C 128/2000-80, aby se vyjádřil, které
dovolání má být předloženo Nejvyššímu soudu, či zda druhé dovolání doplňuje
předchozí.
Žalobce se v podání z 24.6.2002, podaném u soudu prvního stupně osobně dne
25.6.2002, vyjádřil doslovně „berte obě dovolání za platná“ a to s tím, že
dalším vedení sporu dovolatel „pověřil“ JUDr. O. Z.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil obě podání žalobce jako jedno
souhrnné dovolání, přičemž konstatoval, že ve smyslu přechodných ustanovení k
zákonu č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a to
bodu 1. a 17. hlavy I., části dvanácté výše cit. zákona, platí pro toto
dovolací řízení občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2001.
Z obou podání žalobce, označených jako dovolání se podává, že dovolatel
uplatňuje přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle
něhož dovolání je přípustné proti rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé (včetně nákladů řízení).
Podle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání může být ve smyslu výše cit. ustanovení přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují).
V tomto případě lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ust. § 241a odst.
2 písm. b) v porovnání s ust. odstavce 3 cit. ustanovení o. s. ř.]. Právním
posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají
účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit
správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. správně aplikován.
V daném případě dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod výslovně nesprávné
právní posouzení věci s odkazem na shora cit. ustanovení.
Principiální otázkou po právní stránce zásadního významu v této věci – jak
dovodil již odvolací soud – je otázka počátku běhu promlčecí doby pro uplatnění
nároku spoluvlastníka na předkupní právo. To je také rozhodující námitka
dovolatele. Ve vztahu k ní shledal dovolací soud podané
dovolání přípustným, nikoliv však důvodným
Odvolací soud správně zdůraznil, že obecná tříletá promlčecí doba, která podle
ust. § 101 obč. zák. běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, počíná
běžet objektivně. Předmětné právo (nárok) může být vykonáno resp. uplatněno v
den, kdy nárok dosáhl ve svém vývoji nejvyššího procesního stádia, jímž je
právo (nárok) podat žalobu u soudu (tzv. actio nata). Toto právo není nijak
odvislé od subjektivní vědomosti oprávněného subjektu o podstatě práva a o jeho
výkonu (uplatnění).
V daném případě tudíž nárok uplatnit předkupní právo dospěl dne
1.5.1997, kdy byla uzavřena kupní smlouva, jíž bylo předkupní
právo porušeno. Toto právo bylo porušeno již v okamžiku, kdy došlo ke vzniku
právního úkonu (kupní smlouvy), neboť tehdy vznikl právní
důvod (titulus), který je základem porušení předkupního práva. Okamžik, kdy
došlo k porušení práva, nelze posouvat až do dne zápisu (vkladu) vlastnického
práva do katastru nemovitostí, poněvadž se jedná již o modus,
kterým se úředně završuje soukromoprávní úkon a jenž má právní
význam pro převod vlastnického práva (nikoli pro právní úkon jako takový).
Z toho vyplývá, že ani v posuzovaném případě není důvod se
odchýlit od konstantní judikatury o počátku běhu
promlčecí lhůty (srov. zejména R 50/85). Tím je vyřešena předmětná sporná
otázka zásadního právního významu.
Ostatní otázky dovolatelem nastolené, nejsou otázkami zásadního právního
významu, které by bylo možno subsumovat ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve
vazbě na § 237 odst. 3 o. s. ř.
Otázka aplikace dobrých mravů na výkon práva vznést námitku promlčení není v
rozhodovací praxi soudů sporná. Soudy obecně uznávají, že uplatnění námitky
promlčení může být v zásadě v rozporu s dobrými mravy (ust. § 3 odst. 1 obč.
zák.). Pokud se dovolatel domáhá, aby v tomto případě bylo cit. ustanovení
použito, nejde o otázku zásadního právního významu, nýbrž o
konkrétní aplikaci vzhledem k jedinečným okolnostem daného případu. To však
dovolací soud řešit nemůže.
Další námitky dovolatele nejsou taktéž z hlediska uplatněného důvodu
přípustnosti a dovolacího důvodu relevantní. Ke způsobu stanovení počátku a
běhu promlčecí doby dovolací soud pouze poznamenává, že dovolatel aplikuje
nesprávně počítání času (ust. § 122 odst. 3 obč. zák.) na počátek promlčecí
lhůty a nikoli na poslední den lhůty (tedy na konec
promlčecí lhůty).
Z uvedených důvodů musel dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítnout (ust.
§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.), poněvadž napadené
rozhodnutí je správné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243 odst. 5 a § 224 odst.
1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel neměl v řízení úspěch, ostatním účastníkům
v řízení o dovolání nevznikly podle obsahu spisu náklady, na
jejichž náhradu by měli právo.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. dubna 2003
JUDr. František Faldyna, CSc.,v. r.
předseda senátu