32 Odo 574/2003

32 Odo 574/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve

věci žalobce J. V., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému V. P.,

zastoupenému, advokátem, pro bezdůvodné obohacení, vedené u Okresního soudu ve

Zlíně pod sp. zn. 20 C 110/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského

soudu v Brně ze dne 13. února 2003, č. j. 13 Co 158/2001-71, ve znění opravného

usnesení ze dne 14. února 2003, č. j. 13 Co 158/2001-74, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2003, č. j. 13 Co 158/2001-71,

ve znění opravného usnesení ze dne 14. února 2003, č. j. 13 Co 158/2001-74 a

rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. října 2000, č. j. 20 C

110/2000-40, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu

řízení.

p.a. od 1. 7. 2000 do zaplacení a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Vyšel ze závěru, že mezi účastníky uzavřená smlouva o podnájmu bytu ze dne 1.

8. 1997 byla neplatná pro absenci předchozího písemného souhlasu pronajímatele,

proto je každý z účastníků povinen podle § 457 obč. zák. vrátit druhému

vše, co podle ní dostal. Protože žalovaný byt žalobci předal a zaplatil mu

veškeré náklady spojené s bydlením, které žalobce jako nájemce družstevního

bytu byl povinen hradit pronajímateli, neshledal, že by se žalovaný na úkor

žalobce bezdůvodně obohatil.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. února 2003, č. j. 13 Co

158/2001-71, ve znění opravného usnesení ze dne 14. února 2003, č. j. 13 Co

158/2001-74, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů

odvolacího řízení; zároveň zamítl návrh na připuštění dovolání. Shodně se

soudem prvního stupně uzavřel, že k žádnému bezdůvodnému obohacení žalovaného

na úkor žalobce nedošlo, jestliže žalovaný zaplatil žalobci veškeré náklady

spojené s bydlením, které žalobce jako nájemce družstevního bytu byl povinen

hradit pronajímateli. Vyšel přitom z názoru, že podnájemní vztah k bytu je svým

obsahem a účelem nejbližší nájemnímu vztahu k bytu, od něhož je odvozen, a

proto není důvod, pro který by měl být ohodnocen výkon práva bydlení

podnájemníka výše než výkon práva bydlení nájemce. Odmítl tvrzení žalobce, že

bezdůvodným obohacením žalovaného je částka ve výši 5000 Kč měsíčně za

období od 1. 10. 1999 do 30. 4. 2000, kdy za tuto znalcem ohodnocenou cenu

nájemného za podnájmy obdobného bytu v daném místě a čase žalobce nemohl dát

byt do podnájmu, jestliže jej bez právního důvodu užíval žalovaný. Dovolání

nepřipustil s ohledem na vyřešení této problematiky bezdůvodného obohacení

podle § 458 odst. 1 obč. zák. dosavadní judikaturou s odkazem na rozsudek

Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 26 Cdo 84/99. Nad rámec svých závěrů

poté konstatoval, že i kdyby připustil možnost úhrady za užívání bytu na

základě podnájemního vztahu podle nabídky a poptávky v daném čase a místě,

musel by posuzovat důvodnost nároku žalobce především podle konkrétních

okolností daných v době, kdy žalovaný přistoupil k uzavření předmětné

podnájemní smlouvy, jejíž podmínky včetně finančních byly motivovány zájmem

žalobce získat výhodu nerušeného bydlení s bývalou manželkou žalovaného, s níž

udržoval známost, a proto nebylo v tomto případě odůvodněno, aby požadoval

jako finanční protihodnotu za realizaci práva bydlení to, co by

odpovídalo obecným podmínkám na trhu pronájmu bytů, kde zájemce o bydlení

nedává jako protihodnotu jemu svědčící právo bydlení v jiném bytě. Na újmu

žalovaného pak nemohla být skutečnost, že žalobce ukončil vztah s bývalou

manželkou žalovaného a chtěl se před sjednanou dobou podnájmu vrátit do bytu, k

němuž měl nájemní právo a využil přitom nedostatku předchozího souhlasu

pronajímatele s podnájmem žalovaného, který žalobce sám zavinil. Odvolací soud

uzavřel, že pokud žalovaný i po výzvě žalobce k vyklizení bytu v předmětném

bytě ještě po určitou přiměřenou dobu bydlel, než si zajistil jiný byt, nebylo

by odůvodněno podmínky, za nichž mohl právo na bydlení, které v tomto období

realizoval, hodnotit jinak, než v období předchozím.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť se domnívá,

že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Namítá, že rozhodnutí soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže se soud nevypořádal s otázkou

bezdůvodného obohacení, které žalobce na straně žalovaného spatřoval

nejen v synallagmatickém požadavku na vrácení plnění z neplatné smlouvy, ale i

v hodnotě faktického užívání bytu žalovaným, a zároveň došlo k nesprávnému

právnímu posouzení věci ohledně vyhodnocení otázky, jaké bezdůvodné obohacení a

v jaké výši může požadovat nájemce družstevního bytu po osobě, která tento byt

užívá bez právního důvodu. Namítá, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu, že

bezdůvodné obohacení žalovaného nespočívalo jen v zaplacení služeb za užívání

bytu, které žalovaný bydlením v pronajatém bytě spotřeboval, ale spočívalo i v

jeho realizaci užitné hodnoty předmětného bytu, kterou je možno vyčíslit

obvyklou výší nájemného, respektive podnájemného, i když fakticky v

družstevních bytech se nájemné nehradí a není tedy ani nijak regulováno. V

daném případě nejde jen o vrácení poskytnutých si plnění z neplatné smlouvy

jako vzájemné restituční povinnosti ve smyslu § 457 obč. zák., ale i o vydání

bezdůvodného obohacení získaného na základě neplatného právního úkonu ve smyslu

§ 546 obč. zák. Vyjádřil přesvědčení, že jeho požadavek na vrácení bezdůvodného

obohacení žalovaným ve výši ohodnocené znalcem (odpovídající obvyklému

nájemnému obdobného bytu v místě a čase) není v rozporu s dobrými mravy,

jestliže žalovaný měl právní důvod k bydlení ve svém původním bytě, kde

měl garantováno právo na bydlení pravomocným rozsudkem soudu, a přesto se

odmítl po výzvě k vyklizení předmětného nájemního bytu žalovaného v období od

1. 10. 1999 do 30. 4. 2000 z bytu vystěhovat a neplatil za toto užívání žádnou

náhradu, pouze úhradu za služby, které spotřeboval. Za otázku zásadního

právního významu žalobce považuje: „ Co vše může nájemce družstevního bytu

požadovat jako bezdůvodné obohacení po osobě, která družstevní byt fakticky

užívá bez právního důvodu respektive na základě neplatné smlouvy o

podnájmu.“ V dovolání zároveň napadl i výrok odvolacího soudu o nákladech

řízení a navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl

zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání žalobce podal žalovaný vyjádření, v němž navrhl zamítnutí dovolání,

neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Poukazuje na

rozpor v dovolání žalobce, který sám tvrdí, že v družstevních bytech se nájemné

nehradí a přitom požaduje bezdůvodné obohacení odpovídající výši tržního

nájemného, tedy něčeho, na co by podle své argumentace neměl mít ani právo.

Prospěch žalovaného nemůže být poměřován nějakým teoreticky možným dosažitelným

prospěchem žalobce za zcela jiných okolností. Pokud by žalobce smlouvu o

podnájmu neuzavřel a fakticky nerealizoval bydlení v bytě bývalé manželky

žalovaného, bydlel by dál v družstevním bytě a platil by totéž, co hradil

za něj žalovaný. K bezdůvodnému obohacení žalovaného nemohlo proto dojít,

jestliže uhradil žalobci za užívání stejnou částku, jako žalovaný platil

družstvu jako pronajímateli předmětného bytu.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího

soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo

vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a

rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního

řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.”).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že

dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou

advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), včas ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s.

ř., splňuje formální i obsahové náležitosti předepsané § 241 odst. 2 o. s. ř. a

vychází z dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to

zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami

uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř.

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn

rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.],

nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak

než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,

který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ].

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení

odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně

potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je

přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle § 239

odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení

přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením

potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo

rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,

jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího

soudu má po právní stránce zásadní význam.

Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud

přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) se z

obsahu spisu nepodávají a žalobce ani netvrdí, že by řízení těmito vadami

trpělo.

Přípustnost dovolání v dané věci není dána ani podle § 238 o. s. ř., neboť

dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, a nejde o

případ, kdy soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto,

že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil

[§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

Přípustnost dovolání v dané věci nelze dovodit ani z § 239 odst. 1 o. s. ř.,

neboť - jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku - odvolací soud nevyslovil

přípustnost dovolání.

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zpravidla

tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů

nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud

neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než

je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. Dovolání je podle tohoto

ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, jiné otázky,

zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost

dovolání nezakládají.

Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že

dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce

zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí

odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má (srov. v tomto

směru usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 2 Cdon 1339/96 publikované v časopise

Soudní judikatura, pod č. 101, ročník 1997, sešit 12).

V posuzovaném případě žalobce odkázal v dovolání na otázku, kterou uvedl

při jednání před odvolacím soudem dne 13. února 2003, a kterou považuje za

otázku zásadního právního významu: „ Co vše může nájemce družstevního bytu

požadovat jako bezdůvodné obohacení po osobě, která družstevní byt fakticky

užívá bez právního důvodu respektive na základě neplatné smlouvy o podnájmu.“

Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že řešení této otázky má po

právní stránce zásadní význam, neboť se nedá konstatovat, že by v uvedené věci

existovala ustálená judikatura vyšších soudů.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání v této věci je podle § 239

odst. 2 o. s. ř. přípustné.

Namítá-li žalobce, že rozhodnutí soudu je postiženo vadou, která mohla

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže se soud

nevypořádal s otázkou bezdůvodného obohacení, které žalobce na straně

žalovaného spatřoval nejen v synallagmatickém požadavku na vrácení plnění z

neplatné smlouvy, ale i v hodnotě faktického užívání bytu žalovaným, pak ve

skutečnosti svojí námitkou směřuje k nesprávnému právnímu posouzení věci.

O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky se jedná v

případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný

právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně

jej nesprávně aplikoval.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí

obohacení vydat.

Podle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch

získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo

plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný

z nepoctivých zdrojů.

Podle § 456 odst. 1, věty první se musí předmět bezdůvodného obohacení vydat

tomu, na jehož úkor byl získán.

Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je

každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

Podle § 458 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným

obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve

výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

Podle judikátu č. R 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek (rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98) výši

bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání nebytových prostor na základě

neplatné nájemní smlouvy určí soud peněžitou částkou, která odpovídá částkám

vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových

prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých

okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy. Je-li nájemné v

posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení

přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy.

Obdobně rozhodl Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 20. března 2001,

sp. zn. 25 Cdo 845/99 (publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, r. 2001, svazek 3, Balák, Púry a kol., C.H.BECK, pod č. C 314), ve věci rozsahu

bezdůvodného obohacení vzniklému užíváním cizího pozemku. Nejvyšší soud v tomto

rozhodnutí konstatoval, že plnění bez právního důvodu je jednou ze

skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi

zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní

nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno

nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy,

dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno,

takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv nebo ke snížení pasiv, případně

se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností

stalo. Příkladem plnění bez právního důvodu bylo v řešeném případě užívání

cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí

věc; prospěch vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to

platil úhradu a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky

vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Takový uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu

práva užívání cizí věci vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení

peněžitou formou; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud

postupem podle § 136 o. s. ř. opírajícím se o jeho volnou úvahu. Tato úvaha

musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci

vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která

odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci i s

přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci

cizí), kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu

zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s

obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností

povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy. Jestliže

je v daných poměrech výše obvyklé úplaty závislá i na účelu a způsobu

užívání, případně i na právní formě, jíž se obdobný způsob užívaní za

běžných okolností realizuje, musí soud zkoumat konkrétní okolnosti případu a

přihlédnout k účelu, jemuž věc zpravidla slouží, a k tomu, jak ten, kdo

se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jakou úplatu by za

takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit. Vzhledem k tomu,

že institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby,

která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanovení § 451 a

§ 454 obč. zák., odvozuje se výše plnění za užívání cizí věci bez právního

důvodu od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv

více), co sám získal (§ 451 odst. 1, § 456 věta první a § 458 odst. 1 obč. zák.).

Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch,

jehož by mohl teoreticky dosáhnout vlastník věci, nýbrž pouze ten prospěch, o

nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho

majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo.

V posuzovaném případě byly použity při aplikaci práva soudem prvního

stupně i odvolacím soudem správné právní předpisy (§ 457, § 458 obč

zák.), nebyly však správně vyloženy.

S ohledem na dosavadní judikaturu se odvozuje výše plnění za užívání cizí věci

bez právního důvodu od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat

vše co sám získal.

Dovolací soud dospěl k závěru, že není důvod odchýlit se od výše uvedené

dosavadní judikatury ani při určování výše bezdůvodného obohacení za užívání

družstevního bytu bez právního důvodu, respektive na základě neplatné smlouvy o

podnájmu.

V dané věci oba soudy nesprávně vyložily ustanovení § 458 obč. zák., jestliže

uzavřely, že užíváním družstevního bytu základě neplatné podnájemní smlouvy

žalovanému bezdůvodné obohacení nevzniklo, když podle dosavadní judikatury se

odvozuje výše plnění za užívání cizí věci bez právního důvodu od prospěchu,

jenž získal obohacený, v tomto případě žalovaný. Jestliže ze skutkových

zjištění vyplynulo, že žalovaný užíval družstevní byt v nájmu žalobce na

základě neplatné podnájemní smlouvy, pak bylo namístě ve smyslu dosavadní

judikatury učinit závěr, že žalovaný na úkor žalobce získal bezdůvodné

obohacení, a jeho výši určit peněžitou částkou, která odpovídá částkám

vynakládaným obvykle v daném místě a čase, zpravidla právě formou nájmu, za

užívání obdobných družstevních bytů v podnájmu, kterou by podnájemník

za obvyklých okolností byl povinen platit podle platné podnájemní smlouvy.

Dovolateli je třeba přisvědčit, že odvolací soud při posouzení věci s

ohledem na určení prospěchu žalovaným na úkor žalobce nepřihlédl

dostatečně ke skutečnosti, že žalovanému v době, kdy bez právního důvodu

užíval družstevní byt v nájmu žalobce, svědčil právní důvod k bydlení v bytě

jeho bývalé manželky, proto odstěhoval-li se žalobce z bytu jeho bývalé

manželky, nebránilo žalovanému realizovat své právo na bydlení tomto bytě, kde

původně bydlel, a pokud toto právo neuplatnil a setrval dále v družstevním bytě

žalobce, bylo namístě, aby tuto skutečnost zhodnotil odvolací soud při

posouzení jeho bezdůvodného obohacení na úkor žalobce. Odvolací soud nesprávně

pominul, že v předchozím období (před výzvou žalobce k vyklizení

bytu) si účastníci kromě finanční částky poskytované žalovaným žalobci

poskytovali vzájemně i možnost bydlení v bytě druhého a poté, co žalobce se z

bytu manželky žalovaného odstěhoval, kdy tato žalovaným poskytovaná možnost

bydlení v bytě, v němž mu svědčilo právo bydlení, byla ukončena, nebyla na

straně žalobce tato předchozí možnost bydlení žalovaným nijak kompenzována.

Učinil-li však odvolací soud závěr, že nebylo odůvodněno hodnotit podmínky, za

nichž mohl žalovaný právo na bydlení, které v období po výzvě žalovaného k

vyklizení bytu realizoval, hodnotit jinak, než v období předchozím, je jeho

závěr nesprávný.

Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci

ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., byl tedy uplatněn důvodně.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z

důvodů uplatněných v dovolání. Z této zásady vázanosti užitými dovolacími

důvody představují výjimku vady řízení podle § 237 odst. 1 o. s. ř. a je-li

dovolání přípustné i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci, ke kterým dovolací soud přihlédne z úřední povinnosti bez

ohledu na to, zda byly v dovolání uplatněny [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.].

Tyto vady řízení se z obsahu spisu nepodávají.

Protože dovoláním napadené rozhodnutí není správné, Nejvyšší soud je

podle § 243b odst. 1 o. s. ř. zrušil. Nesprávné právní posouzení, které

vedlo ke zrušení rozsudku odvolacího soudu platí rovněž pro rozsudek soudu

prvního stupně, a proto dovolací soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil

rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k

dalšímu řízení. V něm se bude soud prvního stupně zabývat výší bezdůvodného

obohacení, které žalovanému na úkor žalobce v rozhodném období vzniklo, a

bude se přitom řídit právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. l, věta

druhá, o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení včetně nákladů

řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. dubna 2004

JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.

předsedkyně senátu