32 Odo 574/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Jiřího
Macka a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně S., spol. s r.o.,
zastoupené, advokátem, proti žalovanému M. M., zastoupenému, advokátem,
o zaplacení částky 49.577,- Kč s příslušenstvím a smluvní
pokuty, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C
11/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. května 2002,
č.j. 10 C 11/2002-28, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10.
února 2003, č.j. 24 Co 730/2002-49, ve znění usnesení ze dne 17.
února 2003, č.j. 24 Co 730/2002-54, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v
Pardubicích ze dne 9. května 2002, č.j. 10 C 11/2002-28, se
zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 10. února 2003, č.j. 24 Co
730/2002-49, ve znění usnesení ze dne 17. února
2003, č.j. 24 Co 730/2002-54, se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 2.282,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k
rukám jejího zástupce ...
Krajský soud v Hradci Králové shora označeným rozsudkem ve znění uvedeného
usnesení potvrdil rozsudek ze dne 9. května 2002, č.j. 10 C 11/2002-28, kterým
Okresní soud v Pardubicích uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 49.577,-
Kč se smluvní pokutou vždy ve výši 0,25 % denně, a to z částky 10.460,- Kč od
24. května 1999 do zaplacení, z částky 11.574,- Kč od 24. května 1999 do
zaplacení, z částky 3.288,- Kč od 23. května 1999 do zaplacení, z částky
11.654,- Kč od 3. června 1999 do zaplacení, z částky 12.601,-
Kč od 3. června 1999 do zaplacení, a náklady řízení (výrok I.).
Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která nebyla
účastníky řízení zpochybňována, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením
věci. Dospěl k závěru, že žalovaný se dostal do prodlení se splněním své
povinnosti zaplatit žalobkyni kupní cenu dodaného zboží, a proto jí je povinen
uhradit smluvní pokutu v dohodnuté výši 0,25 % denně z dlužných částek, kterou
si sjednali v písemně uzavřené rámcové kupní smlouvě. Odvolací soud posoudil
jako nedůvodnou námitku odvolatele (žalovaného) o
převzetí dluhu společností E. P., jelikož žalovaný neprokázal, ani
netvrdil, že došlo ke splnění předpokladů (písemná dohoda o převzetí
dluhu, souhlas žalobkyně s převzetím dluhu) vyžadovaných zákonem pro převzetí
dluhu, přičemž svého závazku se žalovaný nemůže zbavit ani
jednostrannou nabídkou žalobkyni, aby si již jednou prodané zboží odebrala
zpět. Za právně nerozhodnou označil odvolací soud rovněž
skutečnost, že osoba, která od žalovaného posléze zboží
převzala, za něj kupní cenu nezaplatila. Proto rozsudek soudu
prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudky soudů obou stupňů výslovně v části, ve které byla žalobkyni přiznána
smluvní pokuta ve výši 0,25 % z dlužné částky denně, napadl žalovaný dovoláním,
jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Napadené rozhodnutí označil za zásadně právně
významné v posouzení otázky, zda smluvní pokuta sjednaná ve formě denně
narůstající procentní sazby z dlužné částky je platným
ujednáním o smluvní pokutě, nebo zda je na místě pohlížet na takové ujednání
jako na smluvní úroky z prodlení, jak činí dovolatel. V případě závěru
dovolacího soudu o platnosti ujednání o smluvní pokutě
bude třeba podle dovolatele též posoudit, zda v daném případě nebyly dány
podmínky pro aplikaci moderačního práva soudu podle § 301 obchodního zákoníku
(dále též jen „obch. zák.“), respektive je názoru, že by výkon
práva na sjednanou smluvní pokutu neměl požívat právní ochrany
pro rozpor s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního
styku podle § 265 obch. zák. V této souvislosti argumentuje tím, že sjednaná
smluvní pokuta se rovná roční sazbě úroků ve výši 91,25 %, která výrazně
převyšuje jak zákonnou výši úroků z prodlení, tak i výši úroků aplikovanou při
běžném obchodním styku. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou
stupňů v části, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni
smluvní pokutu ve výši 0,25 % z dlužné částky denně, a v tomto rozsahu věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání názor dovolatele, že se jedná o zásadně
právně významné rozhodnutí, nesdílí, jelikož soudy obou stupňů posoudily otázku
předmětné smluvní sankce v souladu s jednotnou rozhodovací praxí. Proto
navrhla podané dovolání usnesením odmítnout.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001,
uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17.,
hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. ledna 2001.
Jelikož žalovaný výslovně podal dovolání i proti rozsudku soudu prvního stupně
(konkrétně do části, v níž byl žalobkyni přiznán nárok na smluvní pokutu ve
výši 0,25 % z dlužné částky denně), bylo nutné se nejprve vypořádat s otázkou
přípustnosti proti tomuto rozhodnutí.
Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným
prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně
napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního
stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje;
občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudů pro
projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční
příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud
řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou
trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např.
důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud jde o rozsudek odvolacího soudu, napadl ho dovolatel rovněž v části, v
níž byl žalobkyni potvrzen nárok na soudem prvního stupně přiznanou
smluvní pokutu ve výši 0,25 % z dlužné částky denně.
Dovolání v této věci proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě),
přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se
jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že
řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo
jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního
posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu
zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo
obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině
procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak
důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění
(§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový
stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního
předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně
určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak
není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu
zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu,
že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší
soud neshledává.
První dovolatelem vytčená otázka, zda smluvní pokuta sjednaná ve formě denně
narůstající procentní sazby z dlužné částky je platným ujednáním o smluvní
pokutě, nebo zda je na místě pohlížet na takové ujednání jako na smluvní úroky
z prodlení, byla již stávající soudní judikaturou vyřešena. Nejvyšší soud již
ve svém dřívějším rozhodnutí v jiné věci (viz rozsudek
Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 6/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) formuloval právní závěr, podle něhož není
neplatné ujednání, které výši smluvní pokuty činí závislou též na době, po
kterou trvá porušení smluvní povinnosti (např. procentní částkou za každý měsíc
prodlení). Pokud pak odvolací soud za situace, kdy si smluvní strany sjednaly
smluvní pokutu procentní částkou za každý den prodlení, posoudil předmětné
ujednání jako platné ujednání o smluvní pokutě, postupoval v souladu s
konstantní judikaturou a žádné právní pochybení, jak činí dovolatel, mu vytýkat
nelze.
Pokud jde o druhou dovolatelem vymezenou otázku, zda v případě předmětné
smluvní pokuty nebyly dány podmínky pro aplikaci moderačního práva (§ 301 obch.
zák.), resp. pro odepření právní ochrany výkonu
práva pro jeho rozpor se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch.
zák.), dovolací soud u ní postrádá potřebný judikatorní přesah, jelikož.
případná aplikace uvedených zákonných ustanovení závisí na okolnostech
konkrétního případu (na konkrétních skutkových zjištěních).
Za situace, kdy odvolací soud potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu
prvního stupně, který vyšel z ustanovení § 300 a násl. obch. zák. a § 544
občanského zákoníku a přiznal žalobkyni vůči žalovanému
nárok na smluvní pokutu, dovolací soud, jsa vázán skutkovým stavem zjištěným
soudy nižších stupňů, neshledal, že by bylo postupováno v rozporu s hmotným
právem, přičemž ani z jiných okolností nedospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Za daného stavu dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není proti rozsudku
odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu podle § 237 odst. 1 písm.
c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl jako
nepřípustné [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož dovolání
bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování
advokátem v částce 2.207,50 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1,
§ 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z
paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření
k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů. Pro určení odměny za úkon právní služby soud
považoval za rozhodnou výši předmětu dovolacího řízení – smluvní pokuty v
částce 198.200,- Kč (vypočtené z roční sazby 91,25 % z dlužné částky odvíjející
se od sjednané denní sazby ve výši 0,25 % z dlužné částky), na kterou vznikl
žalobkyni nárok ke dni vyhotovení vyjádření k dovolání, tj. ke dni 13. října
2003 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu zveřejněný pod
číslem 71/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. února 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu