32 Odo 579/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné v právní
věci žalobkyně S & P., a. s., proti žalované B., v. o. s., o zaplacení
511.594,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn.
12 Cm 16/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 27. května 2003, č.j. 4 Cmo 521/2001-117, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2003, č.j. 4 Cmo
521/2001-117, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. prosince 2000, č.j. 12 Cm 16/97-85,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 511.594,30 Kč spolu s 16%
úrokem z prodlení od 15. března 1994 do zaplacení a přiznal žalobkyni náklady
řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně s žalovanou uzavřely dne 28. prosince
1993 leasingovou smlouvu č. 61, jejíž součástí byly dle čl. V. bodu 1 smlouvy
Všeobecné smluvní podmínky leasingu. Žalobkyně poté, co žalovaná přestala
platit leasingové splátky, odstoupila od leasingové smlouvy dopisem ze dne 15.
prosince 1995 pro neplacení leasingových splátek, vyčíslila dlužné leasingové
splátky, do budoucna nesplacené splátky a smluvní pokutu za prodlení s úhradou
splátek do doby odstoupení od smlouvy. Soud prvního stupně naznal, že účastníci
platně uzavřeli smlouvu mající charakter inominátní smlouvy podle § 269
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), přestože smlouva byla označena
jako smlouva uzavíraná podle § 489 obch. zák. (o koupi najaté věci). Všeobecné
smluvní podmínky leasingu, s nimiž byla žalovaná seznámena, upravují práva a
povinnosti stran pro případ porušení smlouvy, jak ve smyslu oprávnění žalobkyně
odstoupit od smlouvy v případě porušení konkrétních podmínek smlouvy, tak ve
smyslu vzniku jejích nároků při takovémto odstoupení od smlouvy. Dovodil, že
předmět leasingu motorové vozidlo Mercedes 200E byl prodán žalobkyni P. K.
prostřednictvím podnikatele M. N. provozujícího Autobazar G. na základě smlouvy
o obstarání prodeje věci, za účelem poskytnutí finančního leasingu žalované.
Kupní cena byla zaplacena obstaravateli, smlouva byla mezi obstaravatelem a
navrhovatelem uzavřena při podnikatelské činnosti obou, proto se řídí režimem
obchodního zákoníku. Dospěl k závěru, že leasingová smlouva je platně uzavřenou
smlouvou a že odstoupení od smlouvy bylo rovněž učiněno platně poté, kdy
žalovaná přestala platit leasingové splátky, ačkoli byla předem na možnost
odstoupení od smlouvy upozorněna doporučeným dopisem. Zdůraznil, že z hlediska
obsahu leasingové smlouvy a vzájemných práv a povinností v této smlouvě
sjednaných, není rozhodný důvod, proč žalovaná přestala leasingové splátky
platit s námitkou, že vozidlo jí bylo odňato Policií Slovenské republiky a
posléze při zjištění, že se jedná o vozidlo odcizené již v roce 1992, bylo
vráceno původnímu majiteli, když navíc společník žalované P. K. byl fakticky
vlastníkem vozidla před žalobkyní a sám byl v dobré víře, že tímto vlastníkem
vozidla je. Soud prvního stupně neshledal smlouvu absolutně neplatnou podle §
39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) s přihlédnutím k § 265 obch. zák.
pro nerovnost smluvních stran a uzavřel, že nároky uplatněné žalobkyní byly
vyčísleny v souladu s ujednáním obsaženým v předmětné leasingové smlouvě a
všeobecných podmínkách leasingu.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. května 2003,
č.j. 4 Cmo 521/2001-117, rozsudek soudu prvého stupně změnil v napadené části
tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl a současně uložil žalobkyni uhradit
žalované náklady řízení. Odvolací soud zopakoval dokazování listinami, jež
považoval pro právní posouzení věci za rozhodné a shodně se soudem prvého
stupně zjistil, že mezi účastníky byla dne 28. prosince 1993 uzavřena
leasingová smlouva, jejíž nedílnou součást tvoří Všeobecné smluvní podmínky
leasingu poskytovaného žalobkyní. Převzal skutková zjištění o předmětu smlouvy,
jímž byl dlouhodobý pronájem osobního automobilu Mercedes 200E, který žalobkyně
jako poskytovatelka leasingu přenechala do užívání žalované jako nájemkyni.. Za
doby trvání závazkového vztahu došlo k odebrání předmětu leasingu a jeho
vrácení původnímu majiteli poté, kdy dodatečně vyšel najevo původ předmětu
leasingu z trestné činnosti. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvého
stupně o charakteru uzavřené smlouvy coby inominátní smlouvy, tedy smlouvy
zákonem nepojmenované. Odmítl námitku žalované, že smlouva obsahuje prvky
smlouvy nájemní a prvky smlouvy kupní a tudíž v projednávané věci mělo být
analogicky postupováno podle § 635 odst. 1, popř. podle § 663 až § 684 obč.
zák.. Dospěl k právnímu závěru, že pokud v průběhu trvání závazku mezi
žalobkyní a žalovanou došlo k odebrání předmětu leasingu, došlo současně podle
§ 575 odst. 1 a 2 obč. zák. ke vzniku následné nemožnosti plnění jednotlivých
ujednání leasingové smlouvy. Plnění se stalo nemožným v době existence závazku,
tudíž závazek zanikl okamžikem, kdy nemožnost nastala. V projednávané věci se
jedná o objektivní nemožnost plnění, neboť předmět leasingu není možno užívat
ve smlouvě dohodnutým způsobem, smlouva tedy pozbývá svého hospodářského
významu, a proto odstoupila-li žalobkyně od leasingové smlouvy v důsledku
prodlení žalované s úhradou jednotlivých leasingových splátek poté, co již
došlo právně k zániku smlouvy okamžikem, kdy nastala nemožnost plnění, je třeba
odstoupení považovat za právně neúčinné a všechny uplatněné nároky žalobkyně za
nedůvodné. Uzavřel, že bylo věcí žalobkyně - vlastníka vozidla - ověřit si před
tím, než uzavřela leasingovou smlouvu, zda vozidlo neprochází evidencí
odcizených vozidel a následně minimálně poté, co jí žalovaná oznámila odebrání
vozidla orgány Cizinecké policie Slovenské republiky, učinit právní kroky,
směřující k vydání vozidla, popř. k vymáhání škody ve vztahu k dřívějšímu
majiteli vozidla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu podle § 241a
odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítla
nesprávnost závěrů odvolacího soudu o tom, že odebráním předmětu leasingu a
jeho vrácením původnímu majiteli došlo k dodatečné nemožnosti plnění účastníků
leasingové smlouvy podle § 575 obč. zák., v důsledku čehož odstoupení od
smlouvy je právně neúčinné, a proto je nárok nedůvodný. Byla přesvědčena, že
vztah mezi ní a žalovanou je vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské
činnosti, tj. vztahem obchodněprávním, založeným leasingovou smlouvou, na který
je třeba aplikovat nejen ustanovení § 575 až § 577 obč. zák. kterým je upraven
způsob zániku závazku v důsledku dodatečné nemožnosti plnění, ale zejména
ustanovení § 354 obch. zák., který rovněž upravuje účinky odstoupení od smlouvy
při zániku závazku nebo jeho části. Poukázala na ustanovení § 354 obch. zák. a
v souladu s modifikovaným ustanovením § 351 obch. zák. tak, jak vyplývá z čl.
VI. bodu 3 písm. a) a b) Všeobecných smluvních podmínek, tvořících nedílnou
součást leasingové smlouvy a setrvala na závěru o vzniku svého nároku na
finanční vypořádání. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu
byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření navrhla podané dovolání zamítnout, když podle jejího
názoru je rozhodnou otázka, zda v daném případě jde skutečně o dodatečnou
nemožnost plnění, či jen o prodlení dlužníka s plněním závazku. Poukázala na
skutečnost, že nenese žádnou odpovědnost za zánik závazku, neboť je to naopak
žalobkyně, díky níž nemožnost plnění závazku nastala. Upozornila na jí vzniklý
nárok, avšak v tomto řízení proti žalobkyni nepožadovaný, na plnění z titulu
části již uhrazeného leasingového nájemného, nespotřebovaného v důsledku odnětí
automobilu a dále z titulu náhrady škody spočívající v tom, že se po ukončení
leasingu nemohla stát vlastníkem předmětného automobilu, což byl pravý smysl
leasingové smlouvy.
Podle bodu 17, hlavy I., části 12 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé
další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.
lednem 2001.
Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je důvodné podle
§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Existenci vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř., jakož i vad řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud
přihlíží, když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.
s. ř.), Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal.
Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř., lze rozhodnutí odvolacího soudu
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Námitky dovolatelky lze z hlediska jejich obsahu podřadit pod dovolací důvod
nesprávného právního posouzení podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu § 241 odst.
3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, kdy odvolací soud na zjištění skutkový
stav použije nesprávný právní předpis, nebo správně použitý právní předpis
nesprávně vyloží, případně ho na daný skutkový stav nesprávně aplikuje.
Námitku dovolatelky o nesprávnosti závěru odvolacího soudu spočívajícího v
tom, že odebráním předmětu leasingu a jeho vrácením původnímu majiteli došlo k
dodatečné nemožnosti plnění leasingové smlouvy podle § 575 obč. zák. ze strany
žalobkyně, zakládající také dodatečnou nemožnost plnění na straně žalované,
posoudil dovolací soud jako důvodnou, jelikož právní závěr, na němž je
rozhodnutí odvolacího soudu založeno, je v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud již kupř. ve svém rozsudku ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn.
2033/2002 judikoval právní závěry k tzv. finančnímu leasingu, o který jde i v
posuzovaném případě. Leasingovou smlouvu uzavřenou mezi podnikateli je nutno
posuzovat jako tzv. smlouvu nepojmenovanou, inominátní, podle § 269 odst. 2
obch. zák. a proto se práva a povinnosti účastníků smlouvy řídí zejména
ustanoveními leasingové smlouvy.
Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o platnosti závazku
sjednaného smlouvou č. 61 ze dne 28. prosince 1993, jehož předmětem je
dlouhodobý pronájem vozu Mercedes 200E, když nedílnou součást této smlouvy
tvoří Všeobecné smluvní podmínky leasingu, upravující kromě jiného v čl. VI.
podmínky zrušení leasingové smlouvy a oprávnění žalobkyně odstoupit od smlouvy
pro případ, že se žalovaná dostane do prodlení s placením kterékoli leasingové
splátky, či jiné úhrady podle leasingové smlouvy, v případech jmenovitě, zcela
konkrétně a srozumitelně vyjmenovaných pod písmeny a), d) – j) Všeobecných
podmínek. Stejně hodnotil i závěr odvolacího soudu o nutnosti posuzovat vztah
mezi žalobkyní a žalovanou podle obchodního zákoníku, neboť bylo zřejmé s
přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti (§
261 odst. 1 obch. zák. tzv. relativní obchod).
Dovolací soud se zabýval námitkou dovolatelky o nesprávnosti závěru odvolacího
soudu v otázce dodatečné nemožnosti plnění závazku z leasingové smlouvy. K
zániku závazku pro dodatečnou nemožnost plnění (srov. § 575 odst. 1 a obč.
zák.) nedošlo, neboť v daném případě se jedná o finanční leasing, jehož
podstatou je, že pronajimatel zajistí financování předmětu leasingu tím, že ho
opatří a předmět leasingu předá nájemci do užívání. Tak se též v souladu s
leasingovou smlouvou stalo. Charakteru finančního leasingu odpovídá ujednání
obsažené v článku III. bodu 7 Všeobecných smluvních podmínek leasingu, podle
nichž nájemce nese riziko poškození, zničení, ztráty, odcizení či předčasného
opotřebení předmětu leasingu, a to i když na tom nenese vinu; veškeré náklady
spojené s odstraňováním jdou k jeho tíži; výskyt jakýchkoliv výše označených
škodných událostí nezbavuje nájemce povinnosti platit leasingové splátky v
dohodnuté výši po celou sjednanou dobu leasingu. Leasingový nájemce přejímá
smlouvou o finančním leasingu nebezpečí škody na předmětu leasingu (§ 368 odst.
2 obch. zák.) i nebezpečí spojené s jeho provozem a to okamžikem předání
předmětu leasingu. Podstatou tohoto právního vztahu je, že odpovědnost za
předmět nájmu spočívá na straně nájemce, čímž se tak typově odlišuje od běžného
nájmu. Žalovaná v daném případě nese riziko z užívání věci v rozsahu stanoveném
smlouvou.
Nelze proto situaci, kdy žalovaná byla povinna vydat vozidlo původnímu
vlastníku, považovat za dodatečnou nemožnost plnění, neboť pronajimatel svoji
povinnost dle smlouvy splnil a nastalý stav je smlouvou předvídán a řešen. I v
těchto případech je nájemce povinen platit nájem po celou dobu leasingu. Z toho
důvodu, v důsledku podstatného porušení smlouvy ze strany uživatele leasingu,
je nárok na úhradu doposud nesplacených leasingových splátek včetně jejich
dohodnutého zajištění smluvní pokutou, opodstatněný. Závěr odvolacího soudu o
zániku závazku pro dodatečnou nemožnost plnění, potažmo o neúčinnosti
odstoupení od závazku, podepřený § 575 odst. 1 a 2 obč. zák., proto v souzené
věci naplňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 214a
odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání, § 243a odst. 1 věta první o. s.
ř., dovoláním napadené rozhodnutí zrušil (§ 243b odst. 1 věta za středníkem o.
s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá
o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne také o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. března 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu