32 Odo 59/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobce Ing. J. V., zastoupeného advokátkou , proti
žalovanému P. Š., zastoupenému advokátem, o ochranu před jednáním nekalé
soutěže, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 (16) Cm 73/2000, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. června
2004, č.j. 4 Cmo 34/2003-83 takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. června
2004, č.j. 4 Cmo 34/2003-83, se zrušuje
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobce podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení
částky přiměřeného zadostiučinění 200.000,- Kč a náhrady škody ve výši
187.188,- Kč z titulu nekalého soutěžního jednání žalovaného podle § 44 odst. 1
obchodního zákoníku (generální klauzule) a dále podle § 49 (podplácení) a § 51
obchodního zákoníku (porušení obchodního tajemství).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 8. 2002, čj. 25/16/Cm/73/2000-52,
zamítl všechny požadavky žalobce a rozhodl o nákladech řízení. Otázku, zda je
žalovaný soutěžitelem podle § 41 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“),
vyřešil soud kladně, proto dále zkoumal, zda jednání tohoto soutěžitele
naplňuje znaky nekalosoutěžního jednání podle § 44 odst. 1 obch. zák. Soud
dospěl k závěru, že jednání žalovaného lze sice kvalifikovat jako jednání v
hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže, ale že toto
jednání není způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům.
Pokud žalobce s dodavatelem - společností P., v.o.s., uzavřel kupní smlouvu a s
kupní cenou v ní dohodnutou tedy souhlasil, pak již bylo nerozhodné, jak tato
kupní cena byla sestavena, tedy která část představovala provizi vyplácenou
zprostředkovateli, resp. v jaké výši byly náklady společnosti P., v.o.s., a
jaký byl zisk této společnosti z jednoho kusu dodaných obalových materiálů. To
bylo výlučně obchodní strategií společnosti P., v.o.s., s jakou kupní cenou
bude či nebude souhlasit a zda i za situace, kdy bude ze získané kupní ceny
vyplácena provize, bude ještě mít na obchodech zisk a bude pro ni obchod
lukrativní či nikoliv. Žádnou újmu soutěžiteli, tedy žalobci, ale ani
spotřebitelům, nebylo jednání žalovaného způsobilé přivodit. Jednání žalovaného
ani žádným způsobem neomezilo konkurenci, jak tvrdil žalobce, neboť žalobce
zcela dobrovolně uzavřel kupní smlouvu se společností P., v.o.s., podle níž obě
smluvní strany postupovaly v rozhodném období, ale i v období následujícím.
Podle závěru soudu prvního stupně pokud jednání žalovaného nenaplňuje všechny
znaky generální klauzule nekalé soutěže, není jednáním nekalosoutěžním a není
nutno se dále zabývat tím, zda by mohlo naplnit znaky jednotlivých skutkových
podstat vytýkaných žalobcem, tedy tzv. pasivního podplácení podle § 49 písm. b)
obch. zák. nebo porušení obchodního tajemství podle § 51 obch. zák. Z těchto
důvodů byly soudem prvního stupně zamítnuty všechny požadavky žalobce, tj.
požadavek na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč a
požadavek na zaplacení náhrady škody ve výši 187.188,- Kč.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 6. 2004, č.j. 4
Cmo 34/2003-83, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil
zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč a na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 51.903,- Kč.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že odvolání žalobce je z větší
části důvodné. Zcela se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně, nikoli však s právním závěrem soudu prvního stupně, že jednání
žalovaného nenaplňuje všechny znaky generální klauzule nekalé soutěže a není
tedy jednáním nekalosoutěžním. Odvolací soud nesouhlasil se závěry soudu
prvního stupně, které učinil ohledně jednoho z kritérií nekalosoutěžního
jednání, jímž je způsobilost jednání přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo
spotřebitelům. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k
závěru, že jednání žalovaného bylo způsobilé přivodit újmu jak žalobci, tak i
ostatním soutěžitelům. Podle názoru odvolacího soudu by žalobce mohl při
uzavření kupní smlouvy se společností P., v.o.s. dosáhnout výhodnější, tedy
nižší ceny oproti ceně dohodnuté, kdyby žalovaný jednal vůči němu, jako svému
zaměstnavateli, poctivě a informoval ho o tom, že mu společnost P., v.o.s.
nabídla uzavření zprostředkovatelské smlouvy a vyplácení provize v souvislosti
s uzavřením dodávkové smlouvy mezi žalobcem a společností P., v.o.s. V
nedosažení této výhodnější ceny pak odvolací soud spatřuje hmotnou újmu
žalobce, považuje takový způsob jednání za soukromou korupci, která je pak
objektivně způsobilá přivodit také újmu jiným soutěžitelům, a potažmo i
spotřebitelům, neboť každé korupční jednání vede ke zvyšování nákladů
obchodních transakcí a ve svém důsledku tedy i ke zvyšování cen výrobků, čímž
jsou poškozováni v konečné fázi spotřebitelé.
Dále odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že žalovaný způsobil
nehmotnou újmu žalobci i tím, že nejednal vůči žalobci čestně, přestože mu
žalobce dal funkci vedoucího útvaru nákupu a skladového hospodářství v podniku
a současně s ní i důvěru, že bude jednat v souladu s oprávněnými zájmy svého
zaměstnavatele. Odvolací soud dovodil, že žalovaný jednal vůči žalobci
nepoctivě, což znamená nejen ztrátu na prestiži samotného žalovaného, ale
zejména takové chování snižuje solidnost a důvěryhodnost firmy žalobce v očích
ostatních dodavatelů, jakož i soutěžitelů, a rovněž toto korupční jednání může
působit negativně i na ostatní zaměstnance žalobce a podněcovat je k obdobnému
jednání vůči žalobci.
Odvolací soud dospěl k závěru, že jednání žalovaného je jednáním v hospodářské
soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a toto jednání žalovaného
je objektivně způsobilé přivodit žalobci újmu, a to jak materiální tak i
nemateriální. Tím je naplněna generální klauzule nekalé soutěže. Podle
odvolacího soudu lze tedy žalobci přiznat přiměřené zadostiučinění v penězích,
a to v žalobcem uplatněné výši 200.000,- Kč.
Ve vztahu k uplatněnému nároku žalobce na náhradu škody ve výši 187.188,- Kč
potvrdil odvolací soud jako věcně správný (podle ust. § 219 občanského soudního
řádu - dále jen „o.s.ř“.) zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, neboť žalobce
neprokázal 1) vznik tvrzené škody, 2) v jakém rozsahu v rozhodném období byly
ze strany společnosti P., v.o.s. realizovány dodávky žalobci, 3) zda a v jaké
výši žalobce tyto dodávky zaplatil a 4) zda faktury, vydané na základě smlouvy
o zprostředkování společností P., v.o.s., byly žalovanému vůbec proplaceny a
zejména 5) zda provize byla zakalkulována v ceně výrobku a nebýt provize,
zaplatil by žalobce za dodávku obalů o 187.188,- Kč méně.
Rozsudek odvolacího soudu (výrok I a III) napadl žalovaný dovoláním, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a to z důvodů
uvedených v § 241a odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.
Žalovaný svým dovoláním napadá výrok I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně a žalovanému stanovena povinnost zaplatit
žalobci přiměřené zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč, a v návaznosti na to pak
i výrok III rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. Žalovaný má za to, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v
provedeném dokazování.
Dovolatel připouští, shodně se závěry soudu prvního stupně, že jeho jednání
bylo jednáním v hospodářské soutěži i to, že nebylo v souladu s dobrými mravy,
ale že nemohlo přivodit možnost újmy jiným soutěžitelům či spotřebitelům.
Opačný právní názor odvolacího soudu, že „jednání žalovaného bylo způsobilé
přivodit újmu jak žalobci tak i ostatním soutěžitelům či spotřebitelům“ však
dle dovolatele z provedených důkazů nevyplývá. V dokazování nemá oporu zejména
závěr odvolacího soudu, uvedený v odůvodnění, že pokud by žalovaný jednal vůči
žalobci poctivě a o vyplácení provize od společnosti P., v.o.s. informoval
žalobce, mohl by žalobce při uzavírání kupní smlouvy se společností P., v.o.s.
dosáhnout výhodnější ceny, v čemž lze spatřovat hmotnou újmu žalobce, případně
újmu i jiným soutěžitelům, potažmo i spotřebitelům, protože provize zvýšila
cenu výrobku a kdyby jí nebylo, byla by cena výrobků nižší.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k výsledku dokazování, že
provize vyplácená žalovanému byla placena ze zisku společnosti P., v.o.s. a
neměla tedy vliv na stanovení ceny plastového obalu, která byla smluvními
stranami dohodnuta v kupní smlouvě. Navíc bylo u soudu prvního stupně
jednoznačně prokázáno, že cenu obalu si stanovil žalobce tak, že ji svou
vlastní rukou vepsal do kupní smlouvy. Naopak vůbec nemají oporu v provedeném
dokazování zjištění a závěry odvolacího soudu, že by celková cena výrobků
žalobce mohla být nižší, kdyby nebylo provize.
Dovolatel poukazuje na to, že všechny skutečnosti týkající se nekalosoutěžního
jednání, včetně způsobilosti jednání žalovaného přivodit újmu jiným
soutěžitelům nebo spotřebitelům, měl prokázat žalobce, který pouze obecně
tvrdil, že více či méně skryté a těžko prokazatelné provize zásobovačům a
nákupčím vedou k těžkým deformacím trhu a patří k jevům vytýkaným Evropskou
unií. Dovolatel se domnívá, že žalobce neunesl důkazní břemeno stran svých
tvrzení, a navíc, že jednání žalovaného nemohlo žalobci vytvořit ani
potenciální možnost újmy.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti),
jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud
přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3,
druhá věta, o.s.ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu
spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o.s.ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu první,
o.s.ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelem (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj, jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud dospěl k závěru,
že jednání žalovaného bylo způsobilé přivodit újmu jak žalobci, tak i ostatním
soutěžitelům, neboť žalobce nevěděl o existenci ujednání mezi žalovaným a
společností P., v.o.s., která vyústila v uzavření zprostředkovatelské smlouvy,
podle níž byla žalovanému vyplácena provize za zprostředkování dodávek
obalových materiálů žalobci. Žalobce, pokud by byl svým zaměstnancem poctivě
informován o této skutečnosti, by mohl, podle mínění odvolacího soudu, při
uzavření kupní smlouvy se společností P., v.o.s., dosáhnout výhodnější, tedy
nižší ceny oproti ceně dohodnuté. V nedosažení této výhodnější ceny pak lze
podle odvolacího soudu spatřovat hmotnou újmu žalobce. Podle názoru odvolacího
soudu jde tedy v tomto konkrétním případě o nekalé soutěžní jednání žalovaného,
které naplňuje současně všechny podmínky generální klauzule nekalé soutěže, a
proto lze žalobci přiznat uplatněný nárok na přiměřené zadostiučinění v
penězích.
S tímto posouzením odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje, protože
kupní cena dohodnutá žalobcem a společností P., v.o.s., v kupní smlouvě, nemůže
být sama o sobě důkazem o způsobilosti jednání žalovaného přivodit újmu
žalobci, příp. i jiným soutěžitelům nebo také spotřebitelům, resp. důkazem o
nekalém soutěžním jednání žalovaného.
Pokud se žalobce domáhá na žalovaném přiměřeného zadostiučinění za jeho
nekalosoutěžní jednání, musí se odvolací soud vypořádat nejprve s otázkou, zda
se žalovaný dopustil jednání nekalé soutěže vůbec (podle generální klauzule
nekalé soutěže), posléze teprve zkoumat, zda mohlo jeho jednání naplňovat také
skutkovou podstatu podplácení (§ 49 obch. zák.).
Pro zjištění, zda jednání žalovaného mohlo vůbec naplňovat obecnou skutkovou
podstatu nekalé soutěže, musí odvolací soud podrobně zkoumat, zda je splněna
podmínka rozporu s dobrými mravy soutěže (nikoli rozporu s dobrými mravy
obecně). Jde o otázku právní, nikoli skutkovou, proto ji řeší soudy podle svého
mravního a právního, zákonům odpovídajícího přesvědčení, nikoli znalci - viz
soudní rozhodnutí Vážný č. 10.521. (Soudobá zahraniční právní teorie rozlišuje
mezi jednáním jednak proti dobrým mravům soutěže a jednak proti jistým
slušnostním konvencím.) Stejnou pozornost musí odvolací soud současně věnovat
otázce, zda jednání žalovaného je objektivně způsobilé přivodit újmu jiným
soutěžitelům nebo spotřebitelům. (K základním kvalifikačním znakům nekalé
soutěže, vyplývajícím z generální klauzule, nepatří snaha soutěžitele, aby si
zjednal určitý prospěch, i když o něj bude většinou usilovat.)
Podle odůvodnění rozhodnutí založil odvolací soud posouzení obou výše uvedených
podmínek generální klauzule nekalé soutěže na nesprávné úvaze, že „jednání
žalovaného je v rozporu s dobrými mravy soutěže, když žalovaný společnosti P.,
v.o.s., poskytl výhodu v hospodářské soutěži v možnosti uzavřít smlouvu na
dodávku obalových materiálů s žalobcem, za což získal od společnosti P.,
v.o.s., nelegální prospěch (§ 49b obch. zák.) a že toto jednání je objektivně
způsobilé přivodit žalobci újmu, a to jak újmu materiální, tak také i újmu
imateriální, čímž je naplněna skutková podstata ust. § 44 odst. 1 obch. zák.“
Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na neúplném a proto nesprávném právním posouzení věci a že dovolací důvod podle
§ 241a odst. 1, odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), rozsudek
odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o.s.ř.) a věc
mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2007
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu