32 Odo 598/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci
žalobce V. B., zastoupeného advokátem, , proti žalovanému O. D., o 700.000,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 57/2000, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2005, č.
j. 3 Cmo 137/2005-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 7. 2003, č. j. 42 Cm 37 (správně 57)
/2000-52, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 1. 2005, č. j. 42 Cm
57/2000-77, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 700.000,- Kč
s 19 % úrokem z prodlení p. a. za období od 1. 2. 1997 do 4. 5. 2000 ve výši
323.225,- Kč a s 19 % úrokem z prodlení p. a. z částky 700.000,- Kč od 5. 5.
2000 do zaplacení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 7. 2003 potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že bylo prokázáno a mezi
účastníky je nesporné, že žalobce jako tichý společník uzavřel se žalovaným
jako podnikatelem dne 9. 12. 1994 smlouvu o tichém společenství, podle níž se
žalobce vkladem ve výši 700.000,- Kč účastnil na podnikatelské činnosti
žalovaného (provozování nočního klubu v P.) a jeho podíl na zisku měl činit
minimálně 20 % z vloženého vkladu. Smlouva o tichém společenství byla uzavřena
na dobu neurčitou, žalobce byl podle čl. 5.3 písm. d) smlouvy oprávněn od ní
odstoupit. Dopisem ze dne 30. 7. 1997 žalobce od smlouvy o tichém společenství
odstoupil z důvodu „neplnění platby podílů na zisku“ za roky 1994, 1995 a 1996
a požádal o vrácení vkladu a vyrovnání podílu na zisku. Tento dopis žalobce
zaslal žalovanému poštou dne 4. 8. 1997 pod podacím číslem R 031992857 a jako
adresát byl označen „O.“.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce měl podle čl. 5.3 písm. d) smlouvy o
tichém společenství právo od ní odstoupit bez dalších podmínek. Žalobce však
neprokázal, že žalovanému doručil projev vůle odstoupit od smlouvy (tj. dopis z
30. 7. 1997), neboť podle názoru odvolacího soudu (a i soudu prvního stupně)
žalobcem předložený podací lístek, vzhledem k uvedené nesprávné adrese příjemce
– žalovaného, nelze považovat za dostatečný a způsobilý důkaz o doručení
zásilky žalovanému, který doručení popírá. Vzhledem k tomu účast žalobce jako
tichého společníka na podnikání žalovaného nezanikla a žalobce se tak podle
ustanovení § 681 obch. zák. nemůže domáhat vrácení vkladu.
Odvolací soud proto rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně jako věcně
správný potvrdil.
Dovoláním ze dne 30. 1. 2006, doplněným po výzvě soudu prvního stupně, žalobce
napadl výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že důvod k
dovolání spatřuje „v naplnění ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. “, neboť
napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, protože právní otázka
v něm posuzovaná byla řešena v rozporu s hmotným právem a dále je dovolatel
toho názoru, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.).
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že bylo považováno za nesporné, že
mezi účastníky byla uzavřena dne 9. 12. 1994 smlouva o tichém společenství a že
od ní byl žalobce (tichý společník) oprávněn odstoupit.
Podle smlouvy o tichém společenství nebyla pro odstoupení od smlouvy smluvena
písemná forma, která byla dohodnuta pouze v případě výpovědi smlouvy. V
ustanovení § 349 obch. zák. je stanoveno, že smlouva zaniká, když projev vůle
oprávněné strany odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně a není uvedeno,
že tento projev musí být učiněn v písemné formě, lze jej tedy provést ústní
formou.
V posuzovaném případě jde podle dovolatele o smlouvu, která se řídí obchodním
zákoníkem – ust. § 272 odst. 2 – podle něhož obsahuje-li písemně uzavřená
smlouva ustanovení, že může být změněna nebo zrušena pouze dohodou stran v
písemné formě, lze tak činit pouze v této formě. Jinak lze smlouvu změnit či
ukončit ústní formou. Protože smlouva o tichém společenství obsahuje požadavek
písemné formy jen pro její změny, lze odstoupení provést i ústní formou.
Dovolatel dále v dovolání uvedl, že žaloba obsahovala v čl. II. sdělení, že
žalobce byl nucen odstoupit od smlouvy, tedy projev vůle odstoupit od smlouvy a
žaloba byla doručena žalovanému do vlastních rukou. Součástí soudního spisu je
též písemné odstoupení od smlouvy a žalobce byl rovněž dne 9. 6. 2003 při
jednání soudu vyslechnut jako účastník řízení a do protokolu uvedl, že od
smlouvy o tichém společenství odstoupil; tohoto jednání se účastnil i žalovaný
a k odstoupení od smlouvy se vyjadřoval.
Podle dovolatele ustanovení § 41 odst. 3 o. s. ř. umožňuje, aby účastník v
rámci soudního řízení učinil hmotněprávní úkon vůči protistraně prostřednictvím
soudu. Je-li pro platnost hmotněprávního úkonu stanovena písemná forma, je
tento požadavek splněn i tím, že ústní projev účastníka je uveden v protokolu o
jednání soudu (viz, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3046/2000).
Odstoupení od smlouvy o tichém společenství proto nemuselo mít písemnou formu,
písemná forma byla dodržena tím, že projev odstoupit od smlouvy učinil
dovolatel do protokolu o jednání dne 9. 6. 2003. K odstoupení od smlouvy proto
došlo nejpozději tento den a protože musí soud posuzovat právní stav ke dni
rozhodnutí, mělo být rozhodnuto ve prospěch dovolatele.
Dovolatel vzhledem k tomu, že soudy podle jeho názoru rozhodly v rozporu s
hmotným právem, navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v
celém rozsahu a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se podle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst.
1, § 241 odst. 1 a 4, § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je v posuzovaném případě, byla-li
dovoláním napadena potvrzující část výroku rozsudku odvolacího soudu, dovolání
přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. V dovolání byl dovolatelem
uplatněn dovolací důvod dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku
(usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil.
V posuzovaném případě není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud sice usnesením ze dne 19. 12. 2002, č.
j. 3 Cmo 105/2002-33, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ze dne
4. 3. 2002, č. j. 42 Cm 57/2000-22, vydaný podle § 153a odst. 3 a § 114b odst.
1 a 5 o. s. ř., ale uvedený rozsudek zrušil proto, že nebyly splněny zákonem
stanovené podmínky pro vznik fikce uznání nároku dle § 114b o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle výše uvedeného ustanovení může být dána jen tehdy,
jde-li o posouzení právních otázek, a to takových, které mají zásadní právní
význam a na nichž je rozhodnutí založeno. Způsobilým dovolacím důvodem může
tedy být jen nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]
a nikoliv již např. nesprávnost ve skutkových zjištěních (§ 241a odst. 3 o. s.
ř.), popř. tzv. jiné vady řízení.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud, s výjimkou určitých vad řízení,
vázán uplatněným dovolacím důvodem, a proto jsou pro úsudek soudu, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, relevantní
pouze ty právní otázky, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a
jejichž posouzení dovolatel napadl.
V projednávané věci dovolatel v dovolání a v jeho doplnění jako dovolací důvod
označil nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a
dále namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
Z doplnění dovolání vyplývá, že dovolatel za vadu řízení považuje to, že
odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že během řízení došlo ze strany
žalobce k odstoupení od smlouvy o tichém společenství. Tato námitka byla
rozvedena v dovolání a spočívá zejména v tvrzení, že při jednání soudu dne 9.
6. 2003 žalobce do protokolu o jednání uvedl, že od smlouvy o tichém
společenství odstoupil, tím podle § 41 odst. 3 o. s. ř. byl učiněn hmotněprávní
úkon odstoupení od smlouvy při soudním jednání do protokolu a odvolací soud
tuto skutečnost nevzal v úvahu.
Z obsahového vymezení tohoto dovolacího důvodu je zřejmé, že jsou v něm v
určité míře obsaženy dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Již shora bylo uvedeno, že způsobilým dovolacím důvodem, je-li zvažována
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), nikoliv
nesprávnost ve skutkových zjištěních, popř. tzv. jiné vady řízení [§ 241a odst.
2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř.]. Vzhledem k tomu tyto vady nemohou založit
přípustnost dovolání, a to i v případě, pokud by byly zjištěny.
Pokud dovolatel v dovolání odvolacímu soudu vytýkal, že věc nesprávně právně
posoudil a že toto právní posouzení má zásadní právní význam, neboť toto
posouzení je v rozporu s hmotným právem, je třeba nejprve konstatovat, že
dovolatel tuto námitku konkretizoval tak, že odstoupení od smlouvy o tichém
společenství mohlo být v daném případě provedeno ústní formou a to na rozdíl od
odvolacího soudu, který podle dovolatele vycházel z toho, že odstoupení od
smlouvy nebylo doručeno v písemné formě, resp. nebylo prokázáno, že písemné
odstoupení od smlouvy ze dne 30. 7. 1997 bylo žalovanému doručeno.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází z toho, že podle § 680 obch. zák. je
podnikatel (žalovaný) povinen do 30 dnů od zániku smlouvy vrátit tichému
společníkovi vklad, zvýšený nebo snížený o jeho podíl na výsledku podnikání.
Tichý společník pak není oprávněn požadovat vrácení vkladu před zánikem smlouvy
o tichém společenství. Uvedená ustanovení odvolací soud pak aplikoval zejména
na skutková zjištění, že žalobce neprokázal, že žalovanému byl doručen dopis ze
dne 30. 7. 1997, v němž žalobce v souladu s čl. 5.3 písm. d) smlouvy o tichém
společenství projevil vůli odstoupit od smlouvy.
Z toho je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na posuzování otázky
formy odstoupení od smlouvy (ústní, písemné). Podkladem pro jeho právní
posouzení věci je skutkové zjištění, že žalobcem tvrzený projev vůle odstoupení
od smlouvy ze dne 30. 7. 1997 nebyl žalovanému doručen, a proto nemohl nastat
účinek stanovený v § 349 obch. zák. spojený s doručením tohoto úkonu, tj. zánik
smlouvy o tichém společenství a právo na vrácení vkladu.
Námitka dovolatele směřující proti formě odstoupení od smlouvy o tichém
společenství nemůže tedy založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť na této otázce rozhodnutí nespočívá.
Polemizuje-li dovolatel event. se skutkovým zjištěním soudů, že odstoupení od
smlouvy nebylo žalovanému doručeno, nejde o dovolací důvod způsobilý založit
přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť by se event.
jednalo o tzv. jinou vadu řízení, popř. nedostatky ve skutkovém zjištění (viz.
uvedené shora).
Pokud dále dovolatel odvolacímu soudu vytýkal, že neposuzoval právní stav ke
dni rozhodování a tuto námitku vymezil tak, že k odstoupení od smlouvy došlo
nejpozději ke dni 9. 6. 2003, neboť tento den při jednání soudu do protokolu o
jednání uvedl, že od smlouvy o tichém společenství odstoupil a odkázal na
ustanovení § 41 odst. 3 o. s. ř. a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
3046/2000, popř. též odkázal na to, že dopis o odstoupení byl součástí žaloby a
v žalobě bylo též uvedeno, že dovolatel odstoupil od smlouvy, je třeba ve
stručnosti uvést následující.
Má-li se jednat o hmotněprávní úkon učiněný vůči soudu v průběhu řízení s
účinky s ním spojenými, např. je-li součástí žaloby nebo byl učiněn do
protokolu při jednání, musí být v těchto úkonech výslovně obsažen. Za
hmotněprávní úkon nelze považovat např. uvedení rozhodných skutečností v
žalobě, v posuzovaném případě tvrzení, že žalobce odstoupil od smlouvy, s
připojeným důkazem, popř. uvedení téhož do protokolu při jednání soudu (viz.
např. čl. 42).
Z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze ani tuto otázku
pokládat za otázku zásadního právního významu, nehledě k tomu, že byla fakticky
uplatněna, jak to vyplývá z obsahu spisu, až v dovolacím řízení, přičemž v
dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti ve věci samé (§ 241a odst. 4 o. s.
ř.).
Nejvyšší soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že v dovolání uplatněné
námitky nemohou založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. a proto podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř.
rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. a s ohledem na to, že žalovanému podle spisu
žádné náklady nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich
náhradu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2007
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu