32 Odo 602/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr.
Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce R. S.,
zastoupeného, advokátem, proti žalované I. P., spol. s r.o., zastoupené,
advokátem, o zaplacení 118 700,80 Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm
4/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 7. října 2003, č.j. 3 Cmo 203/2003-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítnuta; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že mezi
účastníky byla platně uzavřena smlouva o dílo podle § 536
obch. zák., jejímž předmětem byl tisk katalogů P3, P6, M. p., S. s. v nákladu
12 000 kusů, za ceny 11,50 Kč za kus při nákladu nad 10 000
kusů u katalogů P6 a P3 a 9,50 Kč u ostatních katalogů
a vyhotovení litografie za sjednanou cenu 120 000 Kč, a protože žalobce
neprokázal, jaké plnění – v jakém počtu a druzích různé katalogy žalované
dodal, jak dospěl k ceně zakázky ve výši 236 640 Kč, tedy jaké plnění žádá
zaplatit, nemá nárok na zaplacení ceny díla podle § 546 odst. 1 obch. zák.,
nesplnil-li ve smyslu § 554 odst. 1 obch. zák. svoji
povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním
žalované ve stanoveném místě. Stejně jako soud prvního stupně
dovodil, že k prokázání splnění nestačí, pokud žalobce
odkazoval na korespondenci žalované, že má nějaké katalogy
uskladněny, když ani z reklamace žalované ze dne 11. 8. 1995 nevyplývá, kolik
kusů má žalovaná v držení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nesouhlasí se
závěrem, že neprokázal řádné splnění díla, přičemž se domnívá, že odvolací soud
stejně jako soud prvního stupně nesprávně v tomto směru hodnotil důkazy, neboť
pokud by žalovaná dílo nepřevzala, nemohla by se vyjadřovat ke kvalitě díla.
Namítá, že soudy neměly tvrzení splnění díla považovat za otázku
spornou, ale nespornou, když žalovaná v řízení zpochybňovala
pouze kvalitu díla, nikoliv předání díla. Dovolatel nesouhlasí ani se
stanoviskem odvolacího soudu, kterým potvrdil správný postup soudu prvního
stupně v odmítnutí provést navržené důkazy výslechem svědků
D. a P. s tím, že nesměřovaly k prokázání rozsahu a druhu
plnění, ale ke kvalitě plnění. Má za to, že dovolání je důvodné, neboť oba
soudy pochybily v závěru o zamítnutí žaloby, proto navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je
řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je
dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1
písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti
soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud
činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za
použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu
rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá
zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné
otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění,
přípustnost dovolání neumožňují). Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se
zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je zřejmé, že dovolatel
nesouhlasí s tím, jak odvolací soud a soud prvního stupně, jehož závěry
považoval odvolací soud za správné, hodnotil provedené důkazy a k jakým
skutkovým závěrům ohledně splnění díla z provedených důkazů dospěl. Dovolatel
současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud zejména tím,
že za sporný nepovažuje závěr o splnění díla, ale za spornou považuje jen
otázku kvality provedeného díla. Činí tak z provedených důkazů vlastní skutková
zjištění, tj., že zhotovitel předal dílo objednateli, a na nich pak buduje i
svůj vlastní, od odvolacího soudu odlišný, skutkový závěr ohledně provedení
díla. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových zjištěních a
závěrech o splnění díla buduje odlišný právní názor na věc v tom směru, že
považuje svoji žalobu za důvodnou, nezpochybňuje ve skutečnosti právní
posouzení věci odvolacím soudem (zamítnutí žaloby na zaplacení ceny díla podle
§ 546 odst. 1 obch. zák. pro nesplnění povinnosti provést dílo
jeho řádným ukončením a předáním ve smyslu § 554 odst. 1 obch. zák.), ale
skutkové zjištění (neprokázání splnění díla jeho řádným ukončením a předáním),
které bylo pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je
vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí
dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli
v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a
uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení
nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Pokud odvolací soud v posuzované věci přijal skutkový závěr, že dovolatel
neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že sjednané dílo provedl řádným
ukončením a předáním žalované, je tento závěr pro dovolací
soud závazný.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobce uplatnil,
nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek
odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá –
jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní
stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce bez jednání (§ 243a odst.
1 o. s. ř.) jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné
náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. března 2005
JUDr. Kateřina Hornochová,v. r.
předsedkyně senátu