32 Odo 616/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a
JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobkyně PhDr. M. P., podnikatelky, proti
žalované Mgr. I. S., podnikatelce, o zaplacení 167 920,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm
111/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 15. listopadu 2004, č.j. 8 Cmo 350/2003-141, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12 935,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
jejího zástupce JUDr. T. S.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení smluvní
pokuty, kterou si účastnice sjednaly ve smlouvě o provedení výuky cizího jazyka
ze dne 29. prosince 1999 ve výši 500,- Kč za každou neodučenou hodinu. Žalobu
odůvodnila tvrzením, že žalovaná vyučovací povinnost v rozsahu 392 hodin
nesplnila; za stavu, kdy na svůj nárok na zaplacení smluvní pokuty započetla
nárok žalované na neproplacenou odměnu za odučené hodiny ve výši 28 080,-
Kč, učinila předmětem žalobního nároku zbývající část smluvní pokuty ve výši
167 920,- Kč s příslušenstvím.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. března 2003, č.j. 34 Cm
111/2002-106, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 167 781,50 Kč s 5,5 %
úrokem z prodlení od 16. července 2002 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu
co do částky 138,50 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 16. srpna 2000 do zaplacení,
co do 10 % úroku z prodlení z částky 167 781,50 Kč od 16. srpna 2000 do 15.
července 2002 a co do 4,5 % úroku z prodlení z částky 167 781,50 Kč od 16.
července 2002 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok
III.).
Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že účastnice sjednaly
dne 29. prosince 1999 ve smyslu § 544 a násl. občanského zákoníku (dále též jen
„obč. zák.“) písemně platnou dohodu o smluvní pokutě pro případ nedodržení
termínu výuky cizího jazyka či neprovedení výuky bez předchozího včasného
oznámení žalovanou ve výši 500,- Kč za každou zmeškanou hodinu. Oznámila-li
žalovaná dopisem ze dne 7. března 2000 žalobkyni, že dnem 10. března 2000 končí
s výukou, postupovala s uzavřenou smlouvou v rozporu, neboť tak neučinila včas.
Žalované se rovněž nepodařilo prokázat důvodnost tvrzení, že výuku nemohla
vykonávat pro zdravotní problémy, neboť hlavním důvodem skončení jejího
závazkového vztahu k žalobkyni byl nástup k novému zaměstnavateli. Podle
právního posouzení soudu prvního stupně žalované svědčilo právo odstoupit od
smlouvy pro nepodstatné porušení povinnosti žalobkyně dle § 346 odst. 1
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), spočívající v prodlení
žalobkyně s platbou odměny žalované za provedenou výuku, což učinila
dopisem ze dne 7. dubna 2000. Porušila-li však sama žalovaná již dříve
podstatným způsobem povinnost provádět výuku pro žalobkyni, jde v případě
odstoupení žalované od smlouvy o výkon práva v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku, který ve smyslu § 265 obch. zák. nepožívá právní ochrany. Za
situace, kdy žalovaná svůj závazek v rozsahu 398 hodin nesplnila, neboť v
rozporu se smlouvou přestala pro žalobkyni výuku provádět, žalobkyni právo na
smluvní pokutu za porušení této povinnosti vzniklo. Proto žalobě, s výjimkou
částky 138,47 Kč, vyhověl.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2004, č.j. 8 Cmo
350/2003-141, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci
samé potvrdil co do částky 14 500,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 16.
července 2002 do zaplacení, změnil ho co do částky 141 420,- Kč s 5,5 % úrokem
z prodlení od 16. července 2002 do zaplacení tak, že v tomto rozsahu žalobu
zamítl, a ohledně částky 12 920,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 16. července
2000 do zaplacení zůstal rozsudek nedotčen, neboť v této části nebyl odvoláním
žalované napaden (bod I. výroku). Dále ho změnil ve výroku o nákladech řízení
(bod II. výroku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (bod III. výroku).
Odvolací soud zopakoval dokazování smlouvou ze dne 29. prosince 1999 o
provádění výuky cizího jazyka uzavřenou mezi účastnicemi a odstoupením žalované
od této smlouvy dopisem ze dne 7. dubna 2000. Na rozdíl od soudu prvního stupně
dospěl k závěru, že žalovaná tímto dopisem od smlouvy platně odstoupila.
Bylo-li totiž v řízení prokázáno prodlení žalobkyně s platbou odměny žalované
za provedenou výuku, jde podle odvolacího soudu o podstatné porušení povinností
ve smyslu § 345 odst. 2 obch. zák., které zakládá právo žalované od smlouvy
podle § 345 odst. 1 obch. zák. odstoupit. Na platnost tohoto odstoupení nemá
podle odvolacího soudu vliv souběžné prodlení žalované s prováděním výuky,
kterým žalobkyně nebyla omezena v možnosti plnit svůj závazek vůči ní,
jelikož obchodní zákoník v § 365 právo odstoupit od smlouvy na takovou podmínku
neváže. Využila-li proto žalovaná svého zákonného práva odstoupit od smlouvy,
jednala po právu a její jednání nelze kvalifikovat jako jednání v rozporu s
dobrými mravy či výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni vznikl nárok na smluvní pokutu za
období od 13. března 2000, kdy žalovaná přestala plnit smlouvu, do 10. dubna
2000, kdy nabylo účinnosti odstoupení žalované od smlouvy ze dne 7. dubna 2000.
Vycházeje z nesporných tvrzení účastnic o tom, že v uvedeném období žalovaná
neodučila 111 hodin, jde o částku ve výši 55 500,- Kč, z níž je však nutné
odečíst hodnotu zápočtu dlužné částky za výuku žalované, který učinila
žalobkyně ve výši 28 080,- Kč. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobkyni
částku 27 420,- Kč. Za stavu, kdy odvoláním žalované zůstal nedotčen vyhovující
výrok ve věci samé co do částky 12 920,- Kč s příslušenstvím, odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 14 500,- Kč s
příslušenstvím a ohledně zbývající vymáhané částky ve výši 141 420,- Kč včetně
příslušenství změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu pouze v rozsahu jeho zamítavého výroku co do částky
141 420,- Kč s příslušenstvím napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc
jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka brojí proti právnímu názoru odvolacího soudu o platném odstoupení
žalované od smlouvy dopisem ze dne 7. dubna 2000. Ve shodě se soudem prvního
stupně je přesvědčena o účelovosti tohoto odstoupení a zneužití zákona, neboť
skutečný důvod odstoupení byl jiný – nástup žalované k jinému zaměstnavateli.
Proto se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že odstoupení žalované od
smlouvy je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, případně v rozporu
s dobrými mravy. Podle tvrzení dovolatelky se žalovaná dopustila zcela
neomluvitelného porušení smlouvy z důvodu získání výhodnějšího zaměstnání,
čímž se žalovaná nikdy netajila a což bylo i v řízení prokázáno.
Dovolatelka dále vysvětluje, proč neproplatila žalované odměnu v termínu
splatnosti faktury vystavené žalovanou. Uvádí, že již ke dni splatnosti odměny
žalované za odučené hodiny měla sama za žalovanou pohledávku z titulu smluvní
pokuty, upozornila ji na provedení zápočtu dlužných částek a v dopise ze dne 7.
dubna 2000 jí sdělila, že jí odměnu za měsíc únor proplatí do tří dnů od úhrady
smluvní pokuty.
Podle názoru žalobkyně je však odstoupení žalované od smlouvy neplatné i pro
rozpor se zákonem, konkrétně s ustanoveními §§ 347 a 348 obch. zák. Za stavu,
kdy podle předmětné smlouvy byla povinna proplácet žalované odměnu postupně dle
odučených hodin za jednotlivé kalendářní měsíce, má za to, že jde při
proplácení této odměny o dílčí plnění. Z toho dovozuje, že ke dni 7. dubna
2000, kdy žalovaná odstoupila od smlouvy pro prodlení se zaplacením odměny za
odučené hodiny, byla splatná pouze odměna za výuku provedenou v únoru
2000. Žalobkyně se tedy dostala do prodlení pouze z dílčí části své
povinnosti, když další povinnost platit odměnu žalované měla nastat teprve v
budoucnu a kdy opakovaně a jasně deklarovala, že je připravena smluvní závazek
platit žalované odměnu za odučené hodiny v budoucnu plnit.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla
dovolání pro nedůvodnost zamítnout. Ve shodě s odvolacím soudem zastává názor,
že od smlouvy platně odstoupila, na čemž je bez jakéhokoliv vlivu pohnutka
jejího jednání či skutečnost, že v době odstoupení již sama smlouvu porušila.
Rovněž tak nesouhlasí s názorem dovolatelky, že šlo o smlouvu sestávající se z
dílčích plnění, představovaných provedením výuky vždy za jednotlivé měsíce a že
tedy v případě prodlení žalobkyně s platbou odměny pouze za měsíc únor 2000
nebyla oprávněna odstoupit od smlouvy jako celku. Žalovaná s takovým hodnocením
smlouvy nesouhlasí; je přesvědčena o tom, že předmětnou smlouvu je nutné
posuzovat jako jediný oboustranný závazek s tím, že účastnice ujednáním o
způsobu odměny za odučené hodiny v jednotlivých měsících pouze upravily
splatnost odměny, aniž by tím uzavřely smlouvu skládající se z postupných
dílčích plnění. Za této situace nemůže podle žalované obstát tvrzení
dovolatelky o neplatnosti odstoupení pro rozpor se zákonem.
Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti
(srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a
dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první,
o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu se
zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená posoudit právní závěr
odvolacího soudu o platnosti odstoupení žalované ze dne 7. dubna 2000
od smlouvy ze dne 29. prosince 1999 o provádění výuky cizího jazyka uzavřené
mezi účastnicemi.
Podle ustanovení § 344 obch. zák. lze od smlouvy odstoupit pouze v případech,
které stanoví smlouva nebo obchodní zákoník.
Podle ustanovení § 345 odst. 1 obch. zák. platí, že znamená-li prodlení
dlužníka (§ 365) nebo věřitele (§ 370) podstatné porušení jeho smluvní
povinnosti, je druhá strana oprávněna od smlouvy odstoupit, jestliže to oznámí
straně v prodlení bez zbytečného odkladu poté, kdy se o tomto porušení dověděla.
Z posléze citovaného ustanovení nepochybně vyplývá, že v případě podstatného
porušení smluvní povinnosti může oprávněná strana odstoupit od smlouvy ihned a
bez dalšího poté, co k prodlení znamenajícímu podstatné porušení smlouvy
povinnou stranou došlo. Jedinou podmínkou pro uplatnění tohoto práva je, že
odstoupení od smlouvy oznámí povinné straně bez zbytečného odkladu, jinak toto
právo - odstoupit ihned - ztrácí. Z uvedeného ustanovení, ani z žádné jiné
právní normy naopak dovodit nelze, jak činí dovolatelka, že by na platnost
odstoupení od smlouvy (včetně posouzení takového jednání z pohledu jeho
souladu s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku) měla mít
vliv skutečná pohnutka, která oprávněnou stranu k odstoupení vedla (v souzené
věci dovolatelkou namítané získání výhodnějšího zaměstnání žalovanou), ani
případné již nastalé či souběžné porušení smlouvy stranou oprávněnou (v
předmětné věci porušení vyučovací povinnosti žalovanou). Dovodil-li proto
odvolací soud v odůvodnění rozsudku, že na platnost odstoupení žalované od
smlouvy nemůže mít vliv souběžné prodlení žalované s prováděním výuky pro
žalobkyni, protože obchodní zákoník právo na odstoupení od smlouvy na takovou
podmínku v ustanovení § 365 neváže, nelze mu vytknout žádné právní pochybení.
Za stavu, kdy na platnost odstoupení je bez jakéhokoliv právního vlivu skutečný
důvod odstoupení a kdy podle zjištění odvolacího soudu žalobkyně nebyla
prodlením žalované s prováděním výuky omezena v možnosti plnit svůj závazek
vůči ní (platit žalované za provedenou výuku), nelze než se ztotožnit s právním
posouzením odvolacího soudu, že žalovaná, pokud využila svého zákonného práva
odstoupit od smlouvy podle § 345 odst. 1 obch. zák., jednala po právu a toto
její jednání nemůže být kvalifikováno jako jednání, které je v rozporu s
dobrými mravy, či výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku. Z uvedeného vyplývá, že námitka dovolatelky o neplatnosti
odstoupení žalované od smlouvy pro rozpor s dobrými mravy či se zásadami
poctivého obchodního styku není důvodná.
V další části dovolacího přezkumu dovolací soud posuzoval dovolatelkou tvrzenou
neplatnost odstoupení žalované od smlouvy pro rozpor s ustanoveními §§ 347 a
348 obch. zák. založenou na argumentaci o dílčím plnění a z toho vyplývající
neoprávněností žalované odstoupit od smlouvy jako celku. Ani tato námitka
dovolatelky důvodná není.
Podle ustanovení § 347 obch. zák. týká-li se prodlení dlužníka nebo věřitele
pouze části splatného závazku, je druhá strana oprávněna odstoupit od smlouvy
jen ohledně plnění, které se týká této části závazku (odstavec 1). U smluv s
postupným dílčím plněním lze odstoupit od smlouvy pouze ohledně dílčího plnění,
s nímž je dlužník v prodlení (odstavec 2). Ohledně části plnění, u něhož
nenastalo prodlení, nebo ohledně dílčího plnění, které již bylo přijato nebo se
má uskutečnit teprve v budoucnu, lze odstoupit od smlouvy, jestliže tato část
plnění nebo toto dílčí plnění nemá zřejmě vzhledem ke své povaze pro oprávněnou
stranu hospodářský význam bez zbytku plnění, u něhož nastalo prodlení, nebo
nesplnění závazku jako celku znamená podstatné porušení smlouvy (odstavec 3).
Podle ustanovení § 348 obch. zák. ohledně povinnosti, jež má být plněna v
budoucnu, lze od smlouvy odstoupit, když z chování povinné strany, nebo z
jiných okolností nepochybně vyplývá ještě před dobou stanovenou pro plnění
smluvní povinnosti, že tato povinnost bude porušena podstatným způsobem, a
povinná strana neposkytne po vyzvání oprávněné strany bez zbytečného odkladu
dostatečnou jistotu (odstavec 1). Ohledně povinnosti, jež má být plněna v
budoucnu, lze od smlouvy odstoupit i v případě, kdy povinná strana prohlásí, že
svou povinnost nesplní (odstavec 2).
V článku 4 smlouvy o provedení výuky cizího jazyka ze dne 29. prosince 1999
uzavřené mezi účastnicemi se žalovaná zavázala provádět výuku v období od 24.
ledna 2000 do 30. června 2000 dle stanoveného rozvrhu hodin. Podle článku 3
odstavce 1 se žalovaná zavázala předkládat žalobkyni do 3 dnů po uplynutí
každého kalendářního měsíce přehled o počtu odučených hodin a provést
fakturaci, přičemž v článku 3 odstavci 2 se žalobkyně na základě včas
předloženého přehledu odučených hodin zavázala zaplatit žalované dohodnutou
cenu (dle článku 2 odstavce 1 částku 180,- Kč za každou odučenou vyučovací
hodinu), a to dle splatnosti faktury.
Z takto koncipované smlouvy nepochybně vyplývá, že v případě odměny žalované za
odučenou výuku nešlo o dílčí plnění, jak tvrdí dovolatelka, přičemž ho nelze
případně podřadit ani pod částečné plnění, ani pod opakující (opětující) se
plnění v budoucnu.
Nejvyšší soud vyšel v této úvaze i ze svého dřívějšího rozsudku v jiné souzené
věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 36/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž bylo judikováno, kdy jde o dílčí
plnění, od něhož je třeba přitom odlišovat plnění částečné a opakující
(opětující) se plnění. Bylo vysvětleno, že o dílčí plnění se jedná v případě,
kdy závazek je podle dohody stran, ze zákona nebo z rozhodnutí soudu (státního
orgánu) rozdělen na několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění,
která samostatně (většinou postupně) dospívají (např. plnění dluhu sjednané
ve splátkách). O plnění částečné jde za situace, kdy dlužník poskytl věřiteli
na plnění svého závazku pouze část předmětu plnění, aniž by z dohody stran, z
právního předpisu nebo z rozhodnutí soudu rozdělení na takové části vyplývalo.
Na rozdíl od plnění dílčího není opakující se plnění vymezeno celkovou výší
(rozsahem celého plnění), nýbrž pouze určením jednotlivých v budoucnu splatných
dávek (např. výživné, nájemné nebo pojistné).
Z porovnání účastnicemi vymezeného závazku žalobkyně platit žalované za
odučenou výuku ve smlouvě a shora popsané charakteristiky jednotlivých typů
plnění (dílčí plnění, částečné plnění, opětující se plnění) je třeba dospět k
závěru, že názor dovolatelky o dílčím plnění nemůže obstát a že nejde oni o
jeden z dalších dvou uvedených případů plnění.
O dílčí plnění nemůže jít již z toho důvodu, že výše finančního plnění, které
je žalobkyně povinna zaplatit žalované za provedenou výuku, není dopředu známa,
jelikož je vždy odvislá od konkrétního celkového počtu vyučovacích hodin, které
žalovaná v tom kterém měsíci odučila. Rovněž nemohlo jít ani o částečné plnění.
Aby žalované vznikl nárok na odměnu za provedení výuky v tom kterém měsíci,
musí nejprve nastat právní skutečnost (tj. žalovaná musí odučit ten který
měsíc), od níž se závazek žalobkyně zaplatit odvíjí. O opětující se plnění
nemohlo jít již z důvodu nestejné výše nároku žalované v jednotlivých měsících.
Na základě popsaného lze uzavřít, že závazek žalobkyně zaplatit žalované vždy
za odučenou výuku v předcházejícím měsíci má charakter samostatného závazku.
Pokud za této situace odvolací soud (ani soud prvního stupně) zjištěný
skutkový stav nepoměřoval ustanovením § 347 obch. zák., jak se dožaduje
dovolatelka, žádné právní pochybení mu vytknout nelze. Na souzenou věc pak
nedopadá ani dovolatelkou uváděné ustanovení § 348 obch. zák. již z toho
důvodu, že v případě závazku žalobkyně zaplatit žalované za odučenou výuku
nešlo o povinnost, jež by měla být plněna v budoucnu. Z uvedeného vyplývá, že
ani námitka dovolatelky o neplatnosti odstoupení žalované od smlouvy pro rozpor
s ustanoveními §§ 347 a 348 obch. zák. není důvodná.
Lze tak uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] nebyl v souzené věci naplněn. Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání
zamítl (§ 243b odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v
dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalované náklady jejího
právního zastoupení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají ze
sazby odměny za zastupování advokátem v částce 12 860,- Kč podle § 3 odst. 1, §
10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč
za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. března 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu