32 Odo 618/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v
právní věci žalobce Ing. J. H., zastoupeného, advokátem, proti žalované L.
S., s.r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení 171.942,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15/2 Cm
977/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 24. února 2004, č.j. 7 Cmo 420/2002-269, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení
částky 171.942,- Kč s příslušenstvím jako úplaty za
jím vykonané práce na projektu výrobny betonových tvarovek.
Krajský obchodní soud v Brně v pořadí prvním rozsudkem ze dne 25. listopadu
1998, č.j. 15/2/Cm 977/93-81, ve znění opravného usnesení ze dne 8. ledna 1999,
č.j. 15/2/Cm 977/93-91, uložil žalované zaplatit žalobci
částku 171.942,50 Kč s 3 % úrokem od 1. srpna 1993 do zaplacení,
jakož i náklady řízení a zamítl žalobu ve zbytku dalšího požadovaného 12 %
úroku od 1. srpna 1993 do zaplacení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. listopadu
2000, č.j. 7 Cmo 712/99-124, ve znění opravného usnesení ze dne 2. července
2001, č.j. 7 Cmo 712/99-147, zrušil rozsudek soudu prvního
stupně v napadené části, tj. ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jakož i ve
výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Závěr soudu prvního stupně o vzniku bezdůvodného obohacení na
straně žalované označil za nepřezkoumatelný a zjevně předčasný, neboť z
rozsudku není zřejmé, o které důkazy toto své skutkové zjištění opřel. Vytkl
mu, že rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť
neprovedl všechny důkazy, jejichž potřeba v řízení vyšla najevo. Současně mu
uložil, jaké konkrétní důkazy má provést k vyřešení otázky, zda se žalovaná na
úkor žalobce obohatila. Vzhledem k tomu, že doplnění dokazování potřebné ke
zjištění skutkového stavu přesahuje rámec přezkumné činnosti odvolacího soudu,
rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části zrušil a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně po doplnění dokazování v pořadí
druhým rozsudkem ze dne 10. května 2002, č.j. 15/2 Cm 977/93-243, zamítl
žalobu o zaplacení 171.942,50 Kč s 3 % úrokem z prodlení od
1. srpna 1993 do zaplacení (první odstavec výroku) a uložil žalobci zaplatit
žalované a České republice náklady řízení (druhý a třetí odstavec
výroku).
K odvolání žalobce tak o věci znovu rozhodoval Vrchní soud v Olomouci,
který rozsudkem ze dne 24. února 2004, č.j. 7 Cmo 420/2002-269, potvrdil v
pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a uložil žalobci uhradit
žalované náklady odvolacího řízení (výrok II.).
K odvolací námitce žalobce se odvolací soud opětovně zabýval otázkou možného
vzniku závazkového vztahu mezi účastníky, resp. mezi žalobcem a právním
předchůdcem žalované. S ohledem na datum vystavení příslušné objednávky a s
přihlédnutím k ustanovení § 763 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“)
hodnotil odvolací soud její obsah podle příslušných ustanovení hospodářského
zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“). Vycházeje z žalobcem tvrzeného předmětu
závazkového vztahu posuzoval, zda došlo k uzavření smlouvy o dodávce
projektových prací podle § 272 hosp. zák. Odvolací soud dospěl k závěru, že k
uzavření této smlouvy nedošlo, neboť nebyl vymezen rozsah prací, nebyla
sjednána lhůta k plnění a rovněž tak dohoda o výši ceny, případně pochyby
nevzbuzující způsob, jakým bude určena. S ohledem na uvedený závěr se odvolací
soud dále zabýval otázkou vzniku případného neoprávněného majetkového prospěchu
na straně žalované.podle § 123 odst. 1 hosp. zák. Protože soud prvního stupně
své zjištění o prokázání doručení výkresů žalované opřel o výpověď svědka Ing.
H., odvolací soud tento důkaz zopakoval. Z obsahu jím učiněné výpovědi, na
rozdíl od soudu prvního stupně, nevzal za prokázané doručení výkresů žalované.
Za situace, kdy žalobce nepředložil ani nenavrhl jiné důkazy, které by toto
doručení mohly prokázat, dospěl již z této skutečnosti k závěru, že na straně
žalované ke vzniku neoprávněného majetkového prospěchu nedošlo.
Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím že důvody oprávněnosti
tohoto podání spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Namítá, že soudy obou stupňů nepostupovaly v
souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. Dovolatel snáší argumenty, kterými lze dle
jeho názoru vysvětlit určitou odlišnost výpovědí svědka Ing. H. před soudy obou
stupňů a které svědčí pro jeho tvrzení o tom, že došlo k předání jím
zpracovaných projektů žalované. Podle názoru dovolatele se soudy
obou stupňů nevypořádaly se skutečností, že si žalovaná nechala posoudit
předanou dokumentací svým odborníkem Ing. Š., jakož i nepřihlédly k dalším
okolnostem, které vyšly v řízení najevo. Pro nesprávné právní posouzení věci
soudy obou stupňů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů
obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v
souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I, části dvanácté,
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve
znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně
opřít o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O tento
případ však v posuzované věci nešlo, neboť jak vyplývá z výše uvedeného, jakož
i z odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 29. listopadu
2000 a rozsudku soudu prvního stupně ze dne 10. května 2002,
odvolací soud nezrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně pro jiný
právní názor na posuzovanou věc, ale pro procesní
nedostatky, kterých se soud prvního stupně v řízení dopustil. Dovolání tak
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není přípustné.
Zbývá tak posoudit, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině
procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím
naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění
(§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací
soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí
má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud
jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením
dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má,
nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší
soud neshledává.
V projednávané věci dovolatel nevznesl námitky do žádné právní otázky, na
jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá, nýbrž jeho výhrady směřují
výlučně do skutkových zjištění (jejich úplnosti)
soudů nižších stupňů, resp. hodnocení důkazů. Dovolatel poukazuje na
skutečnosti svědčící dle jeho názoru o oprávněnosti žalobního nároku, které
soudy nevzaly v úvahu.
Z výše uvedeného však vyplývá, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení
nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení
právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn
zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v
nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost
skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své
rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších
předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
(prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento
dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že
přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř . Nebylo možné se v rámci dovolacího řízení v souzené věci zabývat také
námitkami dovolatele, že odvolací soud (i soud prvního stupně) hodnotil důkazy
v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř, i kdyby byly podřaditelné dovolacímu
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť k vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží dovolací soud ve
smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. jen v případě, je-li dovolání přípustné.
Za situace, kdy rozsudek odvolacího soudu neřeší žádnou otázku zásadního
právního významu, která by byla v dovolání vymezena, není dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho
výroku, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve
věci samé, není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti oběma výrokům
rozsudku odvolacího soudu týkajících se náhrady nákladů řízení před soudy obou
stupňů, majícím charakter usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není podle
právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna
2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného.
Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.], aniž se mohl
zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce
bylo odmítnuto, žalované však v souvislosti s dovolacím řízením náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. ledna 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu