32 Odo 622/2006

32 Odo 622/2006

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.

Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci

žalobkyně T.–K., o.p.s., zast. advokátem, proti žalované G. N. a.s., zast.

advokátem, o zaplacení částky 941.175,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu

pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 167/2003, o dovolání žalované proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2005, č. j. 15 Co 301/2005-84, takto:

Rozsudek Městského soudu ze dne 11. 10. 2005, č. j. 15 Co 301/2005-84, a

rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 2. 2005, č. j. 11 C 167/2003-56,

se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.

Městský v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. října 2005, č. j. 15 Co

301/2005-84, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. února

2005, č. j. 11 C 167/2003-56 (dále jen „soud prvního stupně“), jímž tento soud

uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 941.175,- Kč s 5,5 % úrokem

z prodlení ročně z částky 800.000,- Kč od 2. 7. 2002 do zaplacení a se 4 %

úrokem z prodlení ročně z částky 141.175,- Kč od 30. 7. 2002 do zaplacení, to

vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (bod I. výroku), dále uložil

žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám jejího

právního zástupce částku 45.920,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku

(bod II. výroku) a současně uložil žalované povinnost zaplatit České republice

na účet soudu prvního stupně soudní poplatek ve výši 38.850,- Kč do tří dnů od

právní moci tohoto rozsudku (bod III. výroku); odvolací soud dále rozhodl o

nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zejména uvedl, že přezkoumal

odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a 212a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„o.s.ř.“), včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a

dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Odvolací soud se nejprve

zabýval věcnou příslušností soudu prvního stupně k projednání žaloby a dovodil,

že v době, kdy došlo k uzavření smlouvy o spolupráci mezi účastníky, nebyla

žalobkyně podnikatelem, když v evidenci podnikatelů podnikajících podle

živnostenského zákona vedené u Ministerstva průmyslu a obchodu je zapsána až od

8. 6. 2004, a proto nešlo o obchodní závazkový vztah mezi podnikateli při

jejich podnikatelské činnosti ve smyslu ust. § 9 odst. 3 písm. r) bodu 6

o.s.ř., u něhož je dána věcná příslušnost krajského soudu. Soudy obou stupňů

vyšly ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 8. 8. 2000 uzavřena

smlouva o spolupráci (dále též „předmětná smlouva“), v níž se žalobkyně

zavázala provést prezentaci žalované v rámci projektu pro mládež DNEŠNÍ EVROPA

a žalovaná se zavázala za uvedenou prezentaci v rámci jednoho ročníku zaplatit

žalobkyni částku 1.000.000,- Kč. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 30. 9. 2001 s tím, že pokud jedna smluvní strana písemně neoznámí nejméně jeden

měsíc před 1. červnem v každém roce druhé straně svůj nezájem na pokračování

této smlouvy, smlouva se obnovuje s účinností do 30. září následujícího roku,

avšak nepřesáhne datum 30. 6. 2003. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu

prvního stupně, jenž posoudil předmětnou smlouvu dle zák. č. 513/1991 Sb.,

obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“),

neboť se smluvní strany dohodly, že se jejich vztah řídí obchodním zákoníkem. Dále dovodil, že předmětná smlouva byla uzavřena platně, jelikož předmět plnění

byl dostatečně určitě vymezen a ani skutečnost, že nebyla uzavřena příloha č. 2, která měla být dle bodu 1.6 čl. II. nedílnou součástí této smlouvy, nečiní

předmětnou smlouvu neplatnou, poněvadž předmět plnění byl, jak výše uvedeno,

dostatečně specifikován již v samotném textu smlouvy. Odvolací soud dále

dovodil, že smluvní strany splnily své závazky v školním roce 2000/2001 a

účinnost smlouvy byla prodloužena na další období – školní rok 2001/2002, v

němž žalobkyně řádně splnila své povinnosti vyplývající ze smlouvy, ovšem

žalovaná - ani přes opakované výzvy žalobkyně - nezaplatila za uvedené období

sjednanou cenu, a proto žalobkyně dopisem ze dne 20. 11. 2002, s účinky ke dni

30. 11. 2002, od smlouvy odstoupila. Za této situace neshledal odvolací soud

námitku žalované důvodnou, že sjednané finanční plnění žalované za provedení

prezentace bylo pouze jednorázové a že po prodloužení smlouvy o další rok již

nemělo být zaplaceno, neboť z čl. IV. předmětné smlouvy vyplynulo, že smlouva

je uzavřena na dobu určitou do 30. 9. 2001, a pokud některá ze stran nesdělí,

že nemá zájem na jejím pokračování, smlouva se obnovuje s účinností do 30. 9. následujícího roku. Jelikož v čl. IV.

není žádné ujednání o tom, že by k

prodloužení předmětné smlouvy došlo s výjimkou čl. III. a ani čl. III. neobsahuje ujednání, že finanční plnění je stanoveno bez jakékoliv vazby na

určité časové období, odvolací soud po systematickém výkladu předmětné smlouvy

v tomto uzavřel, že pokud dojde k prodloužení smlouvy, dojde k jejímu

prodloužení jako celku a nikoli jen vybraných ustanovení. Odvolací soud se dále

neztotožnil s námitkou žalované, že odstoupením žalobkyně od smlouvy zaniklo i

její právo na zaplacení finančního plnění, neboť zastává názor, že odstoupením

od smlouvy není v obchodněprávní oblasti dotčena její předchozí účinnost. Dovodil tak, že žalobkyně má i po odstoupení od smlouvy z důvodu jejího

neplnění právo na uhrazení sjednaného finančního plnění, jehož splatnost

nastala ještě předtím, než odstoupení od smlouvy bylo účinné.

Odvolací soud z výše uvedených důvodů rozhodl tak, jak uvedeno shora.

Dovoláním ze dne 13. 1. 2006 napadla žalovaná rozsudek odvolacího soudu v celém

rozsahu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c)

o.s.ř., aniž by specifikovala, jakým zákonným ustanovením své dovolací námitky

podřazuje.

V odůvodnění dovolání žalovaná soudům obou stupňů zejména vytkla, že řešily

otázku účinků odstoupení od smlouvy v obchodních závazkových vztazích v rozporu

s hmotným právem, neboť z § 349 odst. 1 a § 351 odst. 1 obch. zák. plyne, že

poté, kdy smlouva zanikla v důsledku odstoupení, nelze uložit kterékoli smluvní

straně plnění povinnosti na základě této smlouvy, poněvadž to by bylo ve smyslu

§ 451 odst. 2 obč. zák. plněním na základě právního důvodu, který odpadl.

Dovolatelka s odkazem na odbornou literaturu namítla, že soudy obou stupňů

nezohlednily rozdílnou úpravu v občanskoprávních a obchodněprávních vztazích, a

je toho názoru, že v posuzovaném případě zanikla práva a povinnosti obou stran

ze smlouvy poté, co žalobkyně od smlouvy účinně odstoupila, a tak zanikl nejen

závazek, jehož porušení je důvodem k odstoupení od smlouvy, ale i závazek

strany, která od smlouvy odstoupila, tedy i těch práv a povinností, které již

byly splněny.

Dovolatelka dále namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť řízení bylo zahájeno a ve věci

bylo rozhodnuto věcně nepříslušným soudem. Je toho názoru, že věc měl dle § 9

odst. 3 písm. r) o.s.ř. projednat a rozhodnout krajský soud jako soud

prvoinstanční, protože se žalobkyně žalobou domáhala plnění na základě smlouvy

o spolupráci, v níž si strany sjednaly, že se práva a povinnosti z této smlouvy

budou řídit obchodním zákoníkem. Dovolatelka s odkazem na judikaturu Nejvyššího

soudu České republiky zastává názor, že závěr odvolacího soudu, že podmínkou

pro založení věcné příslušnosti krajského soudu v prvním stupni dle § 9 odst. 3

písm. r) o.s.ř. je v obchodních závazkových vztazích zároveň to, že jejich

subjekty jsou podnikateli a že tyto vztahy vznikly při jejich podnikatelské

činnosti, nemá oporu v platné právní úpravě, jelikož při použití jazykového a

gramatického výkladu nelze uvedené ustanovení interpretovat jinak, než že

krajské soudy mají rozhodovat jako soudy prvoinstanční, mimo zákonem

stanovených výjimek, spory ze všech obchodních závazkových vztahů, přičemž mezi

obchodní závazkové vztahy zákonodárce výslovně řadí i spory týkající se náhrady

škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, pokud vznikly mezi podnikateli při

jejich podnikatelské činnosti.

Dovolatelka proto závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudky

odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení

Městskému soudu v Praze jako soudu prvoinstančnímu.

V podání ze dne 28. 4. 2006 se k dovolání vyjádřila žalobkyně.

V obsáhlém vyjádření žalobkyně zejména uvedla, že v souzené věci nebylo

zpochybněno, že odstoupila od smlouvy po právu a že tato smlouva byla uzavřena

podle obchodního zákoníku Za situace, kdy soudy obou stupňů uzavřely, že

žalobkyně před odstoupením od smlouvy své závazky řádně splnila a žalovaná

nikoli, zastává žalobkyně názor, že odstoupení od smlouvy je účinné ex nunc, a

proto práva a povinnosti žalobkyně a žalované vzniklé před odstoupením od

smlouvy nejsou tímto odstoupením dotčeny. Žalobkyně se následně zcela

ztotožnila s názorem odvolacího soudu o věcné příslušnosti Obvodního soudu pro

Prahu 3, když nepokládá jazykový a gramatický výklad ust. § 9 odst. 3 písm. r)

o.s.ř. podaný žalovanou za správný, neboť, jak dovozuje z odborné literatury,

musí být dle uvedeného ustanovení splněny tři podmínky, tj. že jde o spory mezi

podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, že je žalováno na zaplacení

částky, jež je vyšší než 100.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se

přitom nepřihlíží, a že nejde o spor uvedený pod písm. r) bodu 1 až 5

předmětného ustanovení. Dle žalobkyně nebylo v řízení prokázáno, že by ke dni

zahájení řízení byla podnikatelkou a vyvíjela jako obecně prospěšná společnost

nějakou podnikatelskou činnost, a proto nepřichází určení věcné příslušnosti

krajského soudu jako soudu prvoinstančního podle § 9 odst. 3 písm. r) o.s.ř. v

úvahu.

Žalobkyně ze shora uvedených důvodů závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání

žalované odmítl, neboť dovoláním napadené rozhodnutí nemá po právní stránce

zásadní význam.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že

dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti,

dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o.s.ř. a jím

bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto

mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu

přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska

uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí

ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

V posuzované věci není dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.

přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý

rozsudek soudu prvního stupně.

Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm.

b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy

nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v

rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se

závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také

dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím

důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2

písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné

vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a dost. 3 o.s.ř.) popř. důvod,

jímž lze vytýkat jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou

určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej

dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu

má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch,

na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem

dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle

právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice

správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud České republiky se proto v dalším řízení zabýval tím, zda

přípustnost dovolání nezakládá námitka týkající se právního posouzení věci.

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že řešil

otázku účinků odstoupení od smlouvy v obchodních závazkových vztazích v rozporu

s hmotným právem, neboť z § 349 odst. 1 a § 351 odst. 1 obch. zák. plyne, že

poté, kdy smlouva zanikla v důsledku odstoupení, nelze uložit kterékoli smluvní

straně plnění povinnosti na základě této smlouvy, poněvadž to by bylo ve smyslu

§ 451 odst. 2 obč. zák. plněním na základě právního důvodu, který odpadl.

Odstoupením od smlouvy zanikla všechna práva a povinnosti obou stran, plynoucí

jim z této smlouvy, a to včetně povinnosti, jejíž nesplnění bylo důvodem

odstoupení.

Ze skutkových zjištění v dovolání nezpochybňovaných zejména vyplývá, že

předmětem plnění smlouvy o spolupráci ze dne 8. 8. 2000, včetně dodatku č. 1 ze

dne 25. 1. 2001, uzavřené podle § 269 obch. zák., byla spolupráce při realizaci

mezinárodního vzdělávacího multimediálního projektu pro mládež Dnešní Evropa.

Předmětná smlouva byla podle jejího čl. IV. uzavřena na dobu určitou , a to do

30. 9. 2001 s tím, že pokud některá ze smluvních stran písemně nesdělí jeden

měsíc před 1. 6. v každém roce, že nemá zájem na jejím pokračování, smlouva se

„obnovuje“ na další období, tj. do 30. 9. následujícího roku; účinnost smlouvy

však měla skončit 30. 6. 2003, neboť tento projekt byl koncipován na období

maximálně tří let.

Smlouva o spolupráci tedy platila i pro další období, tj. pro školní rok 2001 a

2002, neboť žádná ze smluvních stran nesdělila, že nemá zájem na jejím

pokračováním, a to včetně čl. III. předmětné smlouvy, v němž bylo sjednáno

finanční plnění, včetně platebních podmínek. Za smluvenou činnost měla žalovaná

uhradit celkově 1.000.000,- Kč, a to za období od uzavření smlouvy do 30. 9.

2001, kdy 80 % z této částky měla žalovaná uhradit na základě účetního dokladu

žalobkyně do 31. 1. 2001 a zbývajících 20 % do čtrnácti dnů od data ukončení

soutěžního ročníku projektu Dnešní Evropa pro školní rok 2000 / 2001. Obdobně

měl tento postup platit pro období let 2001 / 2002.

Žalobkyně závazek z předmětné smlouvy o spolupráci splnila i ve školním roce

2001 / 2002, a proto podle čl. III. předmětné smlouvy (nikoli však obdobně v

termínech dle čl. IV. předmětné smlouvy) vystavila dne 1. 7. 2002 fakturu č.

02/003 na částku 800.000,- Kč a dne 15. 7. 2002 fakturu č. 02/009 na doplatek

ve výši 141.175,- Kč (snížený o žalovanou započtenou částku 58.825,- Kč).

Žalobkyně pro nezaplacení uvedených faktur ani po výzvě a poskytnutí dodatečné

lhůty k zaplacení ke dni 30. 11. 2002 od předmětné smlouvy odstoupila; v

souladu s čl. IV. předmětné smlouvy měla být smlouva účinná ještě v dalším

období, tj. do 30. 6. 2003, neboť dle tohoto článku žádná ze smluvních stran

jeden měsíc před 1. 6. roku 2002 neoznámila, že nemá zájem na pokračování

předmětné smlouvy.

Rozhodnutí odvolacího soudu (za uvedeného skutkového stavu věci) spočívá na

právním závěru, že smlouva o spolupráci ze dne 8. 8. 200, včetně dodatku č. 1,

platila v celém rozsahu i pro další školní rok 2001 / 2002, a proto platil i

její článek III. o finančním plnění, jehož se žalobkyně v tomto řízení domáhá.

Dále se podle odvolacího soudu žalobkyní realizované odstoupení od smlouvy o

spolupráci k e dni 30. 11. 2002 nedotklo práva na úhradu finančního plnění,

neboť zůstala „zachována ta práva, která vznikla před odstoupením od smlouvy z

porušení smlouvy“ a žalobkyni zůstává „právo na uhrazení sjednaného finančního

plnění“, jehož splatnost nastala před odstoupením od předmětné smlouvy.

Dle § 351 odst. 1 obch. zák. zanikají odstoupením od smlouvy všechna

práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká

nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení

týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle § 262, řešení sporů

mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran

nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy.

Odstoupením smlouva podle § 349 odst. 1 obch. zák. zaniká, když projev vůle

odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně (ex nunc).

V posuzovaném případě došlo k odstoupení od smlouvy o spolupráci ke dni 30. 11.

2002 a důvodem odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně bylo nezaplacení

sjednaného finančního plnění (ceny za provedenou realizaci předmětu smlouvy v

období školního roku 2001 / 2002) dle faktur znějících celkem na částku

941.175,- Kč.

Odstoupením od smlouvy tak mj. zaniká závazek, jehož porušení bylo důvodem

vedoucím žalobkyni k odstoupení od předmětné smlouvy, tj. nezaplacení

sjednaného finančního plnění , ale odstoupení se též vztahuje na plnění

uskutečňované stranou smlouvy, která od ní odstoupila, neboť tím se umožňuje,

aby strana odstupující od smlouvy měla právo na vrácení poskytnutého plnění,

popř. na vyrovnání.

Právo na vrácení poskytnutého plnění se opírá o ust. § 351 odst. 2 obch. zák.,

podle něhož strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění

druhou stranou, je povinna toto plnění vrátit (event. se vyrovnat) a nelze

aplikovat ust. § 451 odst. 2 obč. zák.

Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu není správný, neboť

odstoupením od smlouvy o spolupráci zaniklo právo žalobkyně na zaplacení

finančního plnění, přičemž žalobkyni namísto toho vzniklo právo na vrácení

plnění dle ust. § 351 odst. 2 obch. zák. (popř. na vyrovnání za poskytnuté

plnění). Nedotčena, jak správně uvedl odvolací soud, zůstávají práva vzniklá do

zániku smlouvy odstoupením v důsledku porušení smluvních povinností, např. na

úrok z prodlení , náhradu škody, event. smluvní pokutu (§ 302 obch. zák.).

Vzhledem k tomu, že odvolací soud řešil důsledky odstoupení od smlouvy v

rozporu s hmotným právem, tj. ust. § 349, § 351 odst. 1 a 2 obch. zák. (což

platí i pro soud prvního stupně), nezbývá než uzavřít, že dovolání je přípustné

podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. a důvodné.

Protože je dovolání přípustné, je nezbytné zabývat se též námitkou dovolatelky,

a to že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, neboť podle § 9 odst. 3

písm. r) o.s.ř. měl ve věci v prvním stupni rozhodovat krajský soud.

Podle § 9 odst. 3 písm. r) bod 6 o.s.ř. rozhodují krajské soudy v obchodních

věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových

vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi

podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporu o peněžité

plnění, jestliže částka požadovaná žalobcem nepřesahuje 100.000,- Kč.

Dovolatelce lze přisvědčit, že dikce uvedeného ustanovení umožňuje, a to z

hlediska jeho gramatického výkladu, jej interpretovat i způsobem, který uvedla.

S ohledem na praxi, která se při aplikaci tohoto ustanovení ustálila v průběhu

jeho účinnosti (tj. od 1. 1. 2001), je toto ustanovení vykládáno tak, že i u

dalších obchodních závazkových vztahů, má-li být založena věcná příslušnost

krajského soudu, je nezbytné, aby se jednalo o vztah mezi podnikateli při

jejich podnikatelské činnosti. Tím je vyloučeno, aby ve sporech vyplývajících z

obchodních závazkových vztahů založených dohodou smluvních stran dle ust. § 262

obch. zák. byla touto dohodou založena i věcná příslušnost krajského soudu,

neboť v těchto případech nebude splněna podmínka, aby se jednalo o vztah mezi

podnikateli při jejich podnikatelské činnosti.

Dovolací soud při vědomí uvedené problematičnosti výkladu ust. § 9 odst. 3

písm. r) bodu 6 o.s.ř. nepokládá za vhodné se od již ustálené praxe odchýlit

ani v posuzovaném případě a s ohledem na to konstatoval, že odvolací soud

posoudil otázku věcné příslušnosti správně.

Nejvyšší soud České republiky proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1

o.s.ř.), dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního

stupně, neboť pro něj platí důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí

odvolacího soudu, zrušil, protože shledal dovolání přípustným a důvodným (§ 237

odst. 1 písm. c/, § 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude podle ust. §

243d odst. 1 o.s.ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věty

druhé o.s.ř.). Právní názor dovolacího soudu je závazný.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. června 2007

JUDr. Ing. Jan H u š e k

předseda senátu