NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 631/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci
žalobkyně E. s.r.o., proti žalovanému S. K., o návrhu žalovaného na obnovu
řízení, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 211/2003, o dovolání
žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. srpna 2004 č. j. 27
Co 249/2003-33, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 14. května 2003 č. j. 7 C
211/2003-23, ve spojením s opravným usnesením ze dne 1. července 2004 č. j. 7
C 211/2003-29, zamítl žalobu na obnovu řízení ve věci vedené u Okresního soudu
ve Znojmě pod sp. zn. Ro 1327/99 a odklad vykonatelnosti platebního rozkazu
Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. prosince 1999 č. j. Ro 1327/99-12, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně v odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že Okresní soud ve Znojmě v řízení vedeném pod sp. zn. Ro
1327/99 platebním rozkazem, který nabyl právní moci dne 2. února 2000, uložil
žalovanému zaplatit žalobci částku 52 319 Kč s příslušenstvím. Soud prvního
stupně posoudil danou věc tak, že zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení
ve smyslu § 228 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v tomto
případě splněny nebyly. Platební rozkaz i žaloba byly doručeny do vlastních
rukou žalovanému dne 17. ledna 2000. Žalovaný nevyužil zákonem dané možnosti a
nepodal včas odpor proti platebnímu rozkazu, který tak nabyl právní moci 2. 2.
2000. Podle názoru soudu prvního stupně lze platební rozkaz napadnout žalobou
na obnovu řízení, lze-li důvody obnovy vztahovat na předpoklady, za nichž byl
vydán. Protože se platební rozkaz vydává ve zkráceném řízení, kdy soud
neprovádí dokazování, nepřichází v úvahu užití důvodu uvedeného v § 228 odst. 1
písm. b) o. s. ř. Navrhovatel proto může uplatňovat pouze takové skutečnosti
nebo rozhodnutí, které nemohl použít bez své viny v původním řízení. Žalovaný
svůj návrh na povolení obnovy řízení odůvodnil tím, že se o tom, kdo skutečně
leasingovou smlouvu s žalobkyní uzavřel a převzal jízdní kola, dozvěděl až ze
zprávy Policie ČR Okresního ředitelství policie Z. dne 29. 1. 2003. Soud
prvního stupně posoudil tuto okolnost jako irelevantní, neboť žalovanému v době
doručení platebního rozkazu muselo být známo, že leasingovou smlouvu on sám
neuzavřel a mohl v rámci uplatnění svých práv podat odpor proti platebnímu
rozkazu a v nalézacím řízení navrhnout důkazy k prokázání svého uvedeného
tvrzení. Takto však žalovaný nepostupoval, a proto není jeho návrh na povolení
obnovy řízení ve věci platebního rozkazu důvodný.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. srpna
2004 č. j. 27 Co 249/2003-33 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení ve smyslu § 228
odst. 1 a 2 o. s. ř. v tomto případě nebyly splněny, neboť žalovaný neprokázal,
že nastala některá ze skutečností, s nimiž toto ustanovení možnost povolení
obnovy spojuje. Žalovaný sice předestřel důkaz o zjištění, kdo s žalobkyní
uzavřel leasingovou smlouvu, platební rozkaz vydaný ve zkráceném řízení podle §
172 až 175 o. s. ř., v němž se neprovádí dokazování, však nelze napadnout
žalobou na obnovu řízení z důvodu uvedeného v § 228 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že skutečně v době vydání
platebního rozkazu nevěděl, kdo leasingovou smlouvu podepsal. Minimálně však
věděl, že on sám tuto smlouvu nepodepsal a bylo jeho povinností uplatnit svá
práva v předchozím řízení o platebním rozkazu touto námitkou. Teprve v případě,
že by jeho námitka nebyla v nalézacím řízení shledána důvodnou, měl by v
současné době důvod k podání žaloby na obnovu řízení, neboť se objevily nové
skutečnosti i důkazy prokazující jeho tvrzení, že leasingovou smlouvu
nepodepsal.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uvedl,
že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a že soudy obou
stupňů nesprávně dovodily, že nejsou dány důvody pro povolení obnovy řízení.
Podle názoru dovolatele je v dané věci dán důvod žaloby na obnovu řízení jak
podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť byly zjištěny nové skutečnosti a
nové důkazy, které dovolatel nemohl bez své viny použít v původním řízení, tak
i důvod obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. b) a poukaz na nové důkazy ve
smyslu § 228 odst. 1 písm a) o. s. ř., neboť lze provést důkazy, které nemohly
být provedeny v původním řízení a mohou přivodit pro dovolatele příznivější
rozhodnutí ve věci. Zdůraznil, že se dozvěděl o osobách, které uzavřely
leasingové smlouvy a převzaly jízdní kola, teprve ze zprávy Policie České
republiky ze dne 29. 1. 2003. Z uvedeného je zřejmé, že platebním rozkazem bylo
žalovanému uloženo zaplatit částku, která je předmětem řízení, ačkoliv to není
po právu. Vytvořil se tak právní stav, který je v rozporu se skutečným stavem.
Obnova řízení je proto jedinou cestou, jak tento nesprávný stav napravit.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že žalovaný svévolně
nevyčerpal řádné opravné prostředky v původním řízení, takže se snaží
nepříznivé důsledky z rozhodnutí pro něj plynoucí zvrátit v dovolacím řízení.
Žalobkyně zdůraznila, že instituty občanského soudního řízení typu obnovy
řízení či dovolání nebyly vytvořeny pro to, aby zhojily opomenutí účastníka
soudního řízení, nýbrž proto, aby chránily oprávněné zájmy účastníků soudního
řízení spočívající zejména v odejmutí možnosti účinně se domáhat svých práv
apod. V daném případě k takovému ani jinému negativnímu zásahu do oprávněných
zájmů žalovaného nikdy nedošlo, žalovaný se do dané situace dostal v důsledku
svého vlastního opomenutí či neznalosti zákona. Žalobkyně navrhla zamítnutí
dovolání jako nedůvodného.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve
zkoumal, zda dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu je přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž
bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, jsou obsaženy v ustanoveních § 238
odst.1 písm.a), § 238 odst. 2 a v § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na
obnovu řízení [§ 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl o žalobě na obnovu řízení jinak než v dřívějším usnesení
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení
zrušil [§ 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř.]. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení
soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, je
dovolání přípustné, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238
odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam [§ 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.].
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro
rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku,
na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci
založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze
tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec
(pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně. Nejde o otázku zásadního právního významu,
jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné
výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001 sp. zn. 22
Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Závěr o tom, zda dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam,
dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke
kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá
napadené rozhodnutí a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř.
není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených
v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými
dovolacími důvody.
Podle § 228 odst. 2 o. s. ř. lze žalobou na obnovu řízení napadnout
také platební rozkaz, lze-li důvody obnovy vztahovat na předpoklady, za nichž
byl vydán. Předpoklady pro vydání platebního rozkazu jsou uvedeny v § 172 a
násl. o. s. ř. Protože provedení dokazování není předpokladem pro vydání
platebního rozkazu, nepřichází u něho v úvahu užití důvodu pro obnovu řízení
uvedeného v § 228 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a poukaz na nové důkazy ve smyslu §
228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nové skutečnosti a rozhodnutí, které mohou u
navrhovatele obnovy přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, jsou v tomto
případě důvodem obnovy potud, pokud mohou vést k závěru, že platební rozkaz
nebylo možné vydat (například proto, že by byl v rozporu s kogentními právními
předpisy nebo proto, že byl vydán v případech, kdy to zákon podle § 172 odst. 2
o. s. ř. neumožňuje apod.)
V dané věci však dovolatel v žalobě na povolení obnovy řízení neuvedl
žádné skutečnosti nebo rozhodnutí, která by umožňovala učinit závěr, že
platební rozkaz nebylo možné vydat. To, že žalovaný neměl v době vydání a
doručení platebního rozkazu až do uplynutí lhůty k podání odporu proti tomuto
platebnímu rozkazu k dispozici důkaz o skutečnosti důležité pro rozhodnutí ve
věci, neumožňuje soudu, jak výše uvedeno, povolit podle § 228 o. s. ř. obnovu
řízení, v němž bylo rozhodnuto platebním rozkazem, neboť v tomto řízení se
důkazy neprovádějí. Žalovaný v této době naopak věděl o skutečnosti rozhodné
pro rozhodnutí ve věci, a to o tom, že on sám předmětnou leasingovou smlouvu
nepodepsal. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že teprve
v případě, že by v nalézacím řízení nebyly shledány námitky žalovaného v
uvedeném smyslu za důvodné, měl by v současné době důvod k podání žaloby na
obnovu řízení, neboť se objevily nové důkazy a skutečnosti, prokazující jeho
tvrzení, že leasingovou smlouvu nepodepsal. Žalovaný však ke své obraně v
rozkazním řízení nepoužil žádné prostředky, a proto se v současné době již
nemůže domáhat povolení obnovy podle § 228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Z
důvodů, které žalovaný v žalobě na obnovu řízení uvedl, nevyplývají žádné nové
skutečnosti, které nemohl použít do uplynutí lhůty k podání odporu a není zde
ani rozhodnutí, které by jinak řešilo předběžnou otázku ve věci, ve které byl
soud vázán rozhodnutím jiného orgánu.
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy není v rozporu s hmotným právem.
Protože nejsou splněny ani další podmínky vymezené v ustanovení § 237 odst. 3
o. s. ř., nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku
zásadního právního významu. Dovolání žalovaného tedy není přípustné ani podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) a § 238 odst. 2 ve spojení s § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatel nebyl
v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2005
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu