NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 659/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Františka Faldyny, CSc.,
v právní věci žalobkyně N. C. spol. s r.o., proti žalovanému R. P., o zaplacení
90 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 12 C 413/2001, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.
listopadu 2004, č.j. 15 Co 338/2004-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 4 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám J.
M., advokáta.
na zaplacení 90 000 Kč zamítnuta; zároveň změnil výrok soudu prvního stupně o
náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím
soudem. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 9. 10. 1998 smlouvu o
obchodním zastoupení, v níž si mimo jiné v čl. X. sjednali zákaz konkurenčního
jednání žalovaného po dobu trvání obchodního zastoupení a pro dobu 18 měsíců od
zániku obchodního zastoupení, které bylo na základě dohody z 30. 11. 2000
ukončeno k 5. 12. 2000. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že
předmětná konkurenční doložka je neplatná, avšak nikoliv pro její relativní
neplatnost, jíž se žalovaný dovolal, jak dovodil okresní soud, a to pro rozpor
s § 672a odst. 1 a 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), ale že je
absolutně neplatná podle § 39 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) pro její
rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud dospěl k závěru, že ustanovení § 672a
odst. 1 a 2 obch. zák. vešlo v účinnost až dne 1. 1. 2001 a tuto zákonnou
úpravu nebylo možno vztáhnout na dobu sjednání konkurenční doložky mezi
účastníky, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně, a to ani s přihlédnutím k
bodu 35 přechodných ustanovení zákona 370/2000 Sb., jímž byla do našeho
právního řádu nově zakotvena úprava konkurenční doložky. Účastníci si sice
mohli při absenci právní úpravy sjednat konkurenční doložku smlouvou, avšak při
respektování jejího smyslu - ochrany zastoupeného - nemohlo být touto doložkou
popřeno právo zástupce na svobodné podnikání, což v daném případě nebylo
dodrženo, když doložka přikazovala žalovanému zdržet se podnikatelské činnosti-
obchodní činnosti v oblasti prodeje výrobků svým charakterem obdobným výrobkům,
které nabízel zákazníkům v rámci výkonu své činnosti obchodního zástupce, a to
po dobu 18 měsíců po zániku obchodního zastoupení, avšak bez jakéhokoliv
územního omezení. Odvolací soud dovodil, že svým obsahem se sjednaná
konkurenční doložka příčí dobrým mravům, neboť se vymyká smyslu a cílům, pro
které může být konkurenční doložka sjednána a nesleduje již pouze ochranu
žalobkyně před nepřípustným konkurenčním jednáním žalovaného, ale svými
důsledky mohlo znamenat vyloučení konkurence vůbec. Za situace, kdy předmětná
konkurenční doložka je pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná, shodně se
soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný nemá žádný závazek, jehož porušením
by žalovanému vznikla povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokutu podle § 544
obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že
toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu - zákonných kritérií pro sjednání
konkurenční doložky smlouvy o obchodním zastoupení pro dobu do 31. 12. 2000, a
proto považuje dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
když podle jejího názoru odvolací soud řešil otázku neplatnosti konkurenční
doložky v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka je přesvědčena, že sjednaná
konkurenční doložka není v rozporu s dobrými mravy. Namítá, že sortiment
výrobků, které žalovaný jako obchodní zástupce nabízel k prodeji, byl velmi
úzký a zákaz konkurence byl omezen jen na tuto úzkou skupinu vymezených
chemických výrobků, proto nebyl zákaz konkurence omezen teritoriálně či
personálně, ale jen druhově, přičemž poukazuje, že bylo třeba přihlédnout i ke
skutečnosti, že žalovaný byl pro tuto činnost na náklady žalobkyně speciálně
vyškolen. Dovolatelka má za to, že žalovaný nebyl mimo omezení dané v
konkurenční doložce omezen ve svobodné podnikatelské činnosti, takže mohl
vyvíjet svoji podnikatelskou činnost v oblasti prodeje chemických výrobků, na
něž se zákaz konkurence nevztahoval, a to na celém území ČR a tedy i v rámci
teritoria,v němž byl činný jako obchodní zástupce, jakož i ve vztahu k
zákazníkům žalobkyně, s nimiž byl jako obchodní zástupce v kontaktu. Je
přesvědčena, že žalovaný po ukončení činnosti obchodního zástupce zneužil ve
svůj prospěch informací, znalostí a zkušeností získaných za trvání obchodního
zastoupení a způsobil jí škodu. Dovolatelka navrhla, aby napadené rozhodnutí
odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhuje dovolání odmítnout pro jeho
nepřípustnost, neboť se domnívá, že neřeší otázku zásadního významu, když
dovolatelkou položená právní otázka platnosti konkurenční otázky byla již v
judikatuře soudů, i Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu řešena. Má za to, že
odvolací soud rozhodl v souladu s dosavadní judikaturou s ohledem na zachování
práva na svobodné podnikání žalovaného a zachování zásady rovnosti mezi
účastníky hospodářské soutěže. Vymezení zákazu konkurence na výrobky „obdobné“
je široké a neurčité a vymezení zákazu konkurence na celé území je pak
nepřiměřeným zásahem do práva svobodného podnikání. Odvolací soud proto správně
aplikoval ustanovení § 39 obč. zák., neboť dané ujednání o konkurenční doložce
sjednané mezi účastníky se svým obsahem příčí dobrým mravům.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen ČR) jako soud dovolací [§ 10a zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen
„o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1
o. s. ř.) a je tato řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1
písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní
rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné
dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o
něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými
dovolacími důvody.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc
otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti
skutkových zjištění, vady řízení, přípustnost dovolání neumožňují).
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá
v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm.
c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s
hmotným právem (§ 39 obč. zák.), a dovolací soud ani z jiných okolností
nedospěl k závěru o tom, že rozhodnutí v napadené části po právní stránce
zásadní význam má. Odvolací soud totiž správně uzavřel, že k porušení dobrých
mravů při sjednání konkurenční doložky ve smlouvě o obchodním zastoupení došlo,
jestliže touto doložkou bylo popřeno právo zástupce na svobodné podnikání.
Žalovanému je třeba v tomto směru přisvědčit, že vymezení zákazu konkurence v
předmětné smlouvě v čl. X., bodě 10.1 na zákaz výkonu činnosti v oblastech
„obdobných“, v níž vyvíjel obchodní zástupce činnost a zákazu prodeje
„obdobných“ výrobků a zboží podle čl. X., bodě 10.2 je široké a neurčité;
nevymezení zákazu konkurence na určité území je pak nepřiměřeným zásahem do
práva svobodného podnikání žalovaného, což je v rozporu se zásadou rovnosti
účastníků. Odvolací soud tedy i v souladu s judikaturou Ústavního soudu České
republiky (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 1. 11. 1995, sp.
zn. II ÚS 192/95, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu
České republiky ve svazku čtvrtém pod pořadovým č. 73 na straně 197, podle
něhož, smluvní volnost zaručená v článku 2 odstavce 3 Listiny základních práv a
svobod, není bezbřehá a musí respektovat i další ustanovení Listiny základních
práv a svobod, mimo jiné její článek 1 větu prvou, v němž je zakotveno, že lidé
jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech), správně aplikoval § 39 obč.
zák., když dovodil, že sjednaná konkurenční doložka se svým obsahem příčí
dobrým mravům, neboť se vymyká smyslu a cílům, pro které může být konkurenční
doložka sjednána, a nesleduje již pouze ochranu žalobkyně, ale bylo jí popřeno
právo žalovaného na svobodné podnikání. Není možno přijmout názor žalobkyně, že
žalovaný nebyl mimo omezení dané v konkurenční doložce omezen ve svobodné
podnikatelské činnosti, takže mohl vyvíjet svoji podnikatelskou činnost v
oblasti prodeje chemických výrobků, na něž se zákaz konkurence nevztahoval,
když podle obsahu doložky se zákaz konkurence vztahoval i na obdobnou činnost a
obdobné výrobky a nebylo určeno ani území, na něž se zákaz konkurence
vztahoval.
Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat -
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má
žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení (sepis vyjádření k
dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 4 500 Kč [§ 3 odst. 1, §
10 odst. 3, § 16, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka
advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním
řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta
ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 4 575 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný
navrhnout výkon rozhodnutí
V Brně dne 12. července 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.
předsedkyně senátu