32 Odo 660/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce J. L. zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. S., zastoupenému
advokátkou, o zaplacení částky 2 318 986,70 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 172/98, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. října 2003 č. j. 29 Co 456/2003-646,
ve znění opravného usnesení ze dne 29. dubna 2005 č. j. 29 Co 456/2003-675,
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 8. října 2003 č. j. 29 Co 456/2003-646, ve znění opravného usnesení ze
dne 29. dubna 2005 č. j. 29 Co 456/2003-675, pokud jím byl potvrzen výrok
rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 12. prosince 2002 č. j. 11 C
172/98-603 v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba do částky 301 679,90 Kč s
19% úrokem z prodlení od 26. 10. 1996 do zaplacení, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 25 590 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám advokátky.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi
účastníky byla dne 24. 10. 1995 platně uzavřena smlouva o dílo, podle níž měl
žalobce provést pro žalovaného generální opravu a rekonstrukci stávajících
stájí na kravín, opravu prasečáku a demolici teletníku v Š.. Účastníci se ve
smlouvě dohodli se na ceně prací, dodací lhůtě, fakturaci. Dne 11. 6. 1996
uzavřeli dodatek č. 1, v němž byla s ohledem na to, že již byly dokončeny práce
na prasečáku a demolici teletníku a závazky ohledně těchto prací vyrovnány,
sjednána cena za rekonstrukci kravína podle specifikace uvedené v tomto dodatku
a současně byl upřesněn i předmět díla – dodávka prací včetně technologie v
rozsahu projektu ke stavebnímu povolení vydanému Okresním úřadem v D. pod č. j. 332.3-548/1995, cena díla byla stanovena na částku 6 601 000 Kč a termín
dokončení sjednán do 15. 7. 1996. Část této ceny ve výši 5 257 259 Kč již byla
předtím zaplacena, k úhradě zbývalo 1 343 741 Kč bez DPH. Tato částka měla být
hrazena takto: 100 000 Kč v den nástupu zhotovitele na stavbu, částka 583 641
Kč dnem předání stavby a 660 100 Kč po odstranění kolaudačních závad. Ohledně
víceprací se strany dohodly tak, že vícepráce provedené do 23. 4. 1996 jsou s
výjimkou krmného žlabu zahrnuty ve zvýšené ceně a ostatní vícepráce budou
objednatelem uplatňovány zápisem ve stavebním deníku tak, že zhotovitel
navrhne cenu a do započetí prací je objednatel povinen tento požadavek zápisem
ve stavebním deníku potvrdit. Podle smlouvy a jejího dodatku vzal soud prvního
stupně za prokázané, že v článku 11 bylo ujednáno, že stavba bude předána
předávacím protokolem s vystavením konečné faktury. Tvrzení žalobce, že neměl
být dodavatelem projektové dokumentace a technologie, soud prvního stupně
nepřijal, když z důkazního řízení vyplynulo, že žalobce měl být generálním
dodavatelem stavby a měl odevzdat komplexní stavbu včetně prováděcího projektu
a technologie s tím, že úhrada byla zohledněna v celkové ceně. Smlouvu o dílo
posoudil soud prvního stupně podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen
„ObchZ“), když za žalovaného uzavíral smlouvu pověřený zaměstnanec podle § 15
ObchZ. Podle § 554 ObchZ splní zhotovitel svou povinnost provést dílo řádně
jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě. Dílo však mělo vady, což vyplynulo ze znaleckého posudku Ing. B. i ze
znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce V. B., a proto nedošlo k jeho
předání a převzetí. Odborný a autorský dozor prováděl pro žalovaného na základě
smlouvy v souladu se stavebním povolením státní podnik A. – spojené projektové
ateliery (dále jen „A.“), který k jednání pověřil svého zaměstnance Ing. M. N.. Podle závěru soudu prvního stupně nedošlo ani v srpnu 2000 k předání a
převzetí díla. Ing N. nebyl oprávněn jménem státního podniku A. činit žádné
úkony vzhledem k tomu, že tento státní podnik byl k 31. 10. 1997 zrušen bez
likvidace a jeho práva a závazky přešly na S., s. p., a pracovní poměr Ing. N. v každém případě zanikl před rokem 2000.
Soud prvního stupně dospěl k závěru,
že žalobce neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že dílo splnil včas a řádně, a
proto mu nevzniklo právo ani na zaplacení částky 583 641 Kč, na kterou by mu
vnikl nárok až dnem předání dokončené stavby, ani na zaplacení konečné faktury
za provedené stavební práce ve výši 1 666 069,40 Kč. Až provedením díla, tedy
po jeho předání, by žalobci vznikl také nárok na zaplacení ceny víceprací. V
otázce víceprací se soud prvního stupně řídil závazným právním názorem
odvolacího soudu vysloveným v jeho předchozím zrušovacím rozhodnutí, že na
každou vícepráci nebyla uzavírána samostatná dohoda o provedení díla, ale
jednalo se o práce prováděné na základě uzavřené smlouvy o dílo. Cena víceprací
bez DPH činila podle zjištění soudu prvního stupně 287 314 Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2003 č. j. 29
Co 456/2003-646, ve znění opravného usnesení ze dne 29. dubna 2005 č. j. 29 Co
456/2003-675, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry
soudu prvního stupně, který provedl dokazování obsáhlým a vyčerpávajícím
způsobem a jeho procesnímu postupu nelze nic vytknout. Odvolací soud potvrdil
správnost závěru soudu prvního stupně ohledně uzavření smlouvy o dílo i jejího
obsahu. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že stavba bude předána předávacím protokolem
s vystavením konečné faktury a dodatkem č. 1 toto ujednání nebylo změněno. Soud
prvního stupně proto správně vyšel z § 554 odst. 1 ObchZ, podle něhož
zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním
předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto
zákonem. Ve smlouvě přitom nebylo sjednáno, že by byl objednatel povinen stavbu
převzít s vadami. Rozsah vadného plnění byl správně zjištěn soudem prvního
stupně ze znaleckého posudku znalce Ing. B. a ze znaleckého posudku soudem
ustanoveného znalce B.. Vady se přitom týkaly jak prací provedených podle
původní smlouvy o dílo, tak i víceprací, které rovněž bránily převzetí věci.
Odvolací soud se ztotožnil i se závěry soudu prvního stupně týkajícími se
výkladu zápisu ze dne 23. 10. 1996, kdy se nejednalo o reklamaci, ale o
kontrolu procesu odstraňování vad zjištěných posudkem znalce Ing. B.. K námitce
žalobce, že dílo bylo schopno provozu, a námitce týkající se jakosti se správně
vyjádřil již soud prvního stupně, když povinnost objednatele dílo převzít
upravená v § 537 odst. 2 ObchZ se vztahuje jen na dílo řádně provedené. Je sice
ve smlouvách z oblasti výstavby dosti obvyklým ujednáním, že objednatel
převezme předmět díla, pokud má pouze takové vady, které samy o sobě ani ve
spojení s jinými nebrání jeho užívání, avšak takové ujednání předmětná smlouva
o dílo neobsahuje. Pokud žalobce prokazoval předání díla zápisem ve stavebním
deníku č. 6 ze srpna 2000, tak tento nemá žádnou právní relevanci, když byl
učiněn osobou Ing. N., který v té době s ohledem na zánik A. a zánik jeho
pracovního poměru u tohoto subjektu již stavební dozor nevykonával. Námitku
žalobce týkající se uvedeného zápisu soud prvního stupně správně posoudil (i
ostatní námitky žalobce) a pokud ji opakoval i v odvolacím řízení, odvolací
soud na jeho závěry odkázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť se domnívá, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je proto
přípustné. Podle žalobce oba soudy věc nesprávně zhodnotily po právní stránce.
Žalobce především nesouhlasí se závěry, které soudy obou stupňů dovodily ze
znaleckých posudků. Ing. B. zjistil vady na stavbě, „které ovšem nebyly
předmětem smlouvy o dílo“ a znalec B. jasně uvedl, že pokud by byl seznámen se
stavebním deníkem vedeným na stavbě, byly by jeho závěry jiné, než byly závěry,
které učinil ve znaleckém posudku. Soudy pochybily i ve svém stanovisku, že
žalobce byl dodavatelem také projektové dokumentace, neboť ze zápisů je
evidentní, že žalobce žádal o dodání prováděcích projektů žalovaného, což
nebylo z jeho strany splněno a pro nutnost pokračování ve stavbě a
nesolventnost žalovaného byl žalobce nucen zafinancovat určitou část
prováděcích projektů sám. Dovolatel také poukázal na prohlášení znalce B., že
dle projektové dokumentace dodané žalobci se dalo začít stavět, ale v žádném
případě se nedalo dílo dostavět. Tato dokumentace nesplňovala podmínky
stanovené v § 22 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě
územního řízení a stavebním řádu. Soudy obou stupňů dále pochybily, když
nevzaly v úvahu skutečnost, že ze zápisů prováděných při přejímacím řízení
vyplývá, že rozpory mezi účastníky byly vysvětleny, dílo mělo pouze jednu vadu
a tato vada byla odstraněna tím, že došlo k dohodě o slevě z ceny. Pochybení se
soudy obou stupňů dopustily při hodnocení výpovědi svědka Ing. N. jako
nevěrohodného a přitom nepřipustily jeho další výslech. Jednalo se přitom o
jedinou odpovědnou osobu, která měla právo provádět jménem A. stavební dozor a
která postupovala v souladu s § 3 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 88/1976 Sb., o
oprávnění k projektové činnosti, a § 3 odst. 1 písm. c), § 5 odst. 4 a § 6
odst. 2 vyhlášky č. 89/1976 Sb., o oprávnění k inženýrské činnosti ve výstavbě.
Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje žalobce v tom, že byl zneužit
zákon k tomu, aby investor neuhradil značné finanční částky za provedené práce
a dodavatel tak byl poškozen, což nebylo úmyslem zákonodárce. Žalobce navrhl
zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci k řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že z obsahu dovolání vyplývá pouze
polemika dovolatele s hodnocením provedených důkazů, nikoliv polemika s právním
hodnocením věci. Z pouhého tvrzení dovolatele o zásadním významu napadeného
rozhodnutí ve věci samé po právní stránce však nelze dovodit, jakou právní
otázku považuje dovolatel za zásadní, a proč se domnívá, že výklad práva by měl
být jiný. Z dovolání je zřejmý nesouhlas dovolatele s ustanovením § 554 odst. 1
ObchZ, podle kterého zhotovitel díla splní svoji povinnost provést díle jeho
řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli. Otázka podmínek předání
díla je v judikatuře jednoznačně a celkem obsáhle vymezena a nevznikají žádné
výkladové problémy, které by měly zásadní význam. Dovolání proto není přípustné
a žalovaný proto navrhl jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou,
nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzované věci soud prvního stupně svým prvním rozsudkem ze dne 19. září
2000 č. j. 11 C 172/98-357 žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 362 188 Kč
s příslušenstvím, která odpovídala hodnotě víceprací, jejíž výši podle
tehdejšího závěru soudu prvního stupně žalovaný uznal, ve zbývajícím rozsahu
žalobu zamítl. Ve zrušujícím usnesení ze dne 2. května 2001 č. j. 29 Co
66/2001-424 vyslovil odvolací soud závazný právní názor týkající se víceprací
tak, že tyto práce byly prováděny na základě samotné smlouvy o dílo, což je
zřejmé ze samotného znění dodatku smlouvy o dílo č. 1, kde byl stanoven postup
stran při sjednávání víceprací (oddíl III.12 - vícepráce), nikoliv tak, jak
dovodil soud prvního stupně ve svém prvním rozhodnutí ve věci, že každá
dohodnutá vícepráce je samostatnou smlouvou o provedení díla. Pokud soud
prvního stupně rozhodoval v dalším rozsudku také o provedení víceprací a vázán
uvedeným právním názorem odvolacího soudu rozhodl jinak, než ve svém
předcházejícím rozhodnutí a žalobu i v části týkající se víceprací zamítl, jsou
naplněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
v rozsahu, ve kterém soud prvního stupně nepřiznal žalobci nárok na zaplacení
ceny provedených víceprací. Podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze
dne 12. prosince 2002 č. j. 11 C 172/98-603 činila cena víceprací provedených
žalobcem na základě smlouvy o dílo 287 314 Kč bez DPH; s připočtením DPH tedy
301 679,90 Kč. V tomto rozsahu je tedy dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř.
Ve zbývající části dovolání je napadána ta část rozsudku odvolacího soudu,
kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by byla dána
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; v úvahu proto
přichází pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací
soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pro posouzení dané věci je rozhodující (viz ujednání pod bodem III.3 dodatku č.
1 ke smlouvě o dílo uzavřené mezi účastníky), zda došlo k předání předmětu díla
žalovanému. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dovodil, že
nikoliv, a to ani zápisem ve stavebním deníku ze srpna 2000. Oba soudy správně
interpretovaly obsah zápisu ze dne 23. 10. 1996 tak, že ani tímto zápisem
nedošlo k převzetí předmětu díla. V tomto zápise totiž žalobce neprojevil vůli
převzít předmět díla, naopak výslovně uvedl, že k přejímce nedošlo.
Soudy obou stupňů rovněž nepochybily, pokud za zápis o převzetí předmětu díla
nepovažovaly ani zápis ve stavebním deníku ze srpna 2000. Pokud byl žalobce
přesvědčen, že zápis byl podepsán osobou, jež vykonávala funkci stavebního
(zřejmě technického) dozoru – ač z podrobného logického rozboru provedeném
soudy obou stupňů vyplývalo, že tomu tak nebylo, neboť v srpnu 2000 již Ing. N.
nebyl zaměstnancem A., který podle smlouvy prováděl pro žalobce výkon
autorského a technického dozoru – je třeba vyjít z toho, že ani dovolatel
netvrdí, že by tento zápis obsahoval projev vůle žalovaného či jeho zástupce, o
převzetí předmětu díla. Skutkové zjištění, na základě kterého by bylo možno
dospět k takovému závěru, neučinil ani soud odvolací, ani soud prvního stupně.
V posuzovaném případě nebylo zjištěno, že by výkon funkce technického dozoru
investora v sobě obsahoval i zmocnění k převzetí předmětu díla (viz zápisy z
jednání účastníků ze dne 16. 7. 1996 nebo ze dne 23. 10.1996).
Pokud tedy soudy obou stupňů správně nedospěly k závěru o předání předmětu díla
mezi účastníky, není třeba ani posuzovat, zda žalobce byl či nebyl dodavatelem
projektové dokumentace a zda dílo vykazovalo či nevykazovalo vady. Pokud by
totiž dílo žádné vady nevykazovalo, neznamenalo by to, že by žalobci vzniklo
právo na zaplacení ceny díla. To by vzniklo až po předání tohoto díla. Žalobce
by se mohl domáhat po žalovaném tohoto převzetí. Není třeba se rovněž zabývat
ani dalšími námitkami dovolatele.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
nepochybil v právním posouzení věci, napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, neboť
odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným právem a nejsou splněny ani další
podmínky upravené v § 237 odst. 3 o. s. ř., jež by založily zásadní právní
význam rozsudku odvolacího soudu; dovolání proto není v části napadající výrok
rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok soudu prvního stupně,
že se zamítá žaloba v rozsahu částky 2 017 306,80 Kč s příslušenstvím,
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ze stejných
důvodů neshledal Nejvyšší soud dovolání v části, v níž je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., důvodným.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2,
věty před středníkem, v části, ve které směřovalo proti rozsudku odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně tak,
že se zamítá žaloba do částky 301 679,90 Kč 19% úrokem z prodlení od 26. října
1996 do zaplacení, zamítl, ve zbývajícím rozsahu toto dovolání podle § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím
řízení úspěšný a náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastupování
účastníka v dovolacím řízení ve výši 25 515 Kč [§ 3 odst. l, § 10 odst. 3, § 14
odst. 1, § 15 a § 18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby
výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o
náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění účinném
do 31. 8. 2006], a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši
75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může
žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu