32 Odo 666/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Hampla a JUDr. Pavla
Vosečka v právní věci žalobkyně H. Š., zastoupené, advokátem,
proti žalovanému B. d. Č. V. P. 6, zastoupenému, advokátkou, o
neplatnost vyloučení z družstva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
6 pod sp. zn. 11 C 91/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 23. ledna 2002, č.j. 19 Co
566/2001-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
2.575,- Kč, k rukám zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 6 ze dne 20.6.2001, č.j. 11 C 91/94-123, kterým tento soud vyslovil
neplatnost usnesení členské schůze B. d. Č. v. P. 6 (dále jen „družstvo“)
konané dne 24.2.1993, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí,
kterým ji představenstvo vyloučilo z družstva.
V odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud nejprve zabýval otázkou věcné
příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 6 k projednání a rozhodnutí této
věci.Dospěl k závěru, že ta byla v průběhu řízení již vyřešena, když
Městský soud v Praze u něhož byla žaloba podána vyslovil svou věcnou
nepříslušnost a postoupil věc Krajskému obchodnímu soudu v Praze, který však
rovněž rozhodl o své věcné nepříslušnosti a o postoupení věci
Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Proti tomuto rozhodnutí nepodali účastníci
odvolání, a proto Obvodní soud pro Prahu 6, jsa tímto rozhodnutím vázán,
ve věci jednal a rozhodl.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud dále uvedl, že podle ustanovení § 231
odst. 3 věta první obchodního zákoníku, ve znění účinném v době
rozhodování o vyloučení (dále též jen „obch. zák.“), může být člen
vyloučen z družstva, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské
povinnosti nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách. Důkazní
břemeno ohledně prokázání doručení výstrahy v tomto případě nese družstvo,
neboť žalobkyně svá negativní tvrzení o této skutečnosti nijak prokazovat
nemohla. Konstatoval pak ve shodě se soudem prvního stupně, že
družstvo důkazní břemeno neuneslo, když jak na straně žalobkyně, tak na straně
družstva vypovídali v řízení slyšení svědci o této skutečnosti zcela
protichůdně a současně všichni měli k účastníkům takový vztah, pro
který nebylo možno jejich výpovědi považovat za věrohodné.
Odvolací soud nad rámec závěrů soudu prvního stupně konstatoval,
že i za předpokladu, že by bylo možné brát doručení výstrahy
žalobkyni před rozhodnutím o jejím vyloučení za prokázané,
nebylo by možné žalobě vyhovět pro nenaplnění skutkových předpokladů
uvedených v ustanovení § 231 odst. 3 obch. zák. Uzavřel, že od udělení výstrahy
před vyloučením má být členovi poskytnuta přiměřená, konkrétním okolnostem
odpovídající doba k nápravě. Možnost vyloučení člena svědčí družstvu až tehdy,
co dojde k opakovanému porušení členských povinností poté, co mu byla udělena
výstraha. Žalobkyni byla udělena výstraha na mimořádné schůzi představenstva
dne 18.11.1992 a tentýž orgán rozhodl o jejím vyloučení na své další schůzi
konané dne 23.11.1992. V uvedeném časovém rozmezí nemohla žalobkyně své členské
povinnosti spočívající v řádném placení nájemného porušit, neboť další měsíční
nájemné se ani nestalo splatným. Přitom neplacení nájemného mohlo být
ve smyslu článku 10 stanov družstva důvodem pro její vyloučení, neboť další
vytýkané porušení členských povinností (neodevzdání klíčů od garáže, její
užívání třetí osobou) s možností vyloučení člena z družstva stanovy nespojují.
K námitce družstva, že podle stanov není nutné, aby vyloučení člena předcházela
výstraha, pak odvolací soud závěrem uvedl, že kogentní ustanovení § 231 odst. 3
obch. zák. vyžaduje před vyloučením člena udělení výstrahy a ve stanovách je
možno toliko vymezit konkrétní okruh důvodů, pro které pak může k vyloučení
dojít.
Proti rozsudku odvolacího soudu podalo družstvo dovolání. Co do přípustnosti
uvádí, že věc je odvolacími soudy rozhodována rozdílně a rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku vyloučení
člena z družstva v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 1 písmeno c)
občanského soudního řádu dále též jen „o. s. ř.“) Co do důvodnosti pak odkazuje
na ustanovení § 241a odst. 2 písmeno a) a b) o. s. ř., když má za to, že řízení
bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
a rozhodnutí soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel tvrdí, že nebyla splněna základní procesní podmínka, a to, aby ve
věci rozhodoval věcně příslušný soud. Odůvodnění námitky věcné nepříslušnosti
odvolacím soudem tak, že tato otázka již byla v průběhu řízení (a pro další
průběh závazně) vyřešena, považuje za vadné.
Dovolatel dále tvrdí, že odvolací soud posuzoval otázku vyloučení člena z
družstva v rozporu s hmotným právem, když vyložil ustanovení § 231 odst. 3
obch. zák. tak, že vyloučení člena z družstva musí předcházet výstraha a ve
stanovách je možno pouze vymezit konkrétní okruh důvodů, pro které může
k vyloučení dojít, nikoliv však již v procesu vyloučení postupovat jiným než v
zákoně stanoveným způsobem. Ustanovení § 231 odst. 3 obch. zák. však výslovně
hovoří o tom, že člen může být vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu
porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů uvedených
ve stanovách. Zákon tak podle dovolatele vymezuje dva okruhy případů, kdy může
být člen z družstva vyloučen. První z nich je vyloučení pro porušování
členských povinností , kterému musí předcházet výstraha, po které musí
následovat opětovné porušení členských povinností. Druhý pak předpokládá, že
družstvo si do stanov zakotví jiné důležité důvody, pro které lze člena z
družstva vyloučit a v tomto případě již zákon předchozí výstrahu
nevyžaduje a podmínky k rozhodnutí orgánu družstva o vyloučení
jsou dány tehdy, jsou-li naplněny důvody určené ve stanovách. Právě podle
článku 10 stanov družstva je možné člena vyloučit, pokud neplní členské
povinnosti podle stanov nebo rozhodnutí orgánů družstva, neplatí-li řádně
úhradu za užívání bytu a za služby po dobu tří měsíců, případně soustavně
porušuje domovní řád. Tímto způsobem jsou podle dovolatele upřesněny konkrétní
jiné důležité důvody, pro které lze člena z družstva vyloučit bez
dalších podmínek. Právě skutečnost, že žalobkyně neplatila nájemné za užívání
garáže po dobu výrazně delší než tři měsíce, byla jednoznačně prokázána, stejně
tak jako skutečnost, že odmítla dát do úschovy klíč od garáže pro případ
havárie a že garáž přenechala do užívání jiné osobě.
Dovolatel má za to, že i v případě nutnosti předchozí výstrahy před vyloučením
člena z družstva byla tato případná podmínka splněna. Výstraha byla udělena
žalobkyni na mimořádné schůzi představenstva dne 18.11.1992 a o vyloučení
rozhodl tentýž orgán dne 23.11.1992. Pohledávka na nájemném vznikala sice po
delší dobu, ale i tak se jednalo o malou částku, která mohla být i v tak
krátkém časovém rozpětí uhrazena. Opačný závěr vyslovený odvolacím soudem
ohledně této otázky považuje za mylný. Přenechání garáže do užívání třetí
osobě považuje dovolatel za porušení členských povinností, když z článku 24
stanov družstva jednoznačně vyplývá, že přenechat garáž do užívání
jinému lze jen se souhlasem družstva. Neodevzdání klíčů je pak podle něj
důvodem pro vyloučení proto, že se jedná o členskou povinnost stanovenou
rozhodnutím družstva. Závěrem dovolatel poukazuje na to, že otázka vyloučení
člena z družstva pro důvody uvedené v ustanovení § 231 odst. 3 obch.
zák. je řešena odvolacím soudem odlišně od rozhodnutí Vrchního soudu v
Praze jako soudu odvolacího ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 1 Cm 31/93.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek jak odvolacího soudu, tak soudu
prvního stupně zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení věcně příslušnému
Městskému soudu v Praze, jako soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že je shledává nepřípustným. Pokud
jde o jednotlivé námitky, pak má za to, že ve věci rozhodoval věcně příslušný
soud, neboť o jeho věcné příslušnosti bylo pravomocně rozhodnuto a soud prvního
stupně byl tímto rozhodnutím vázán. Jde-li o námitku možného vyloučení člena z
družstva bez předchozí výstrahy z jiných důležitých důvodů uvedených ve
stanovách, pak takový výklad označila za účelový a nelogický, vedoucí až k
takovým závěrům, že v případě porušení členských povinností by musela
být poskytnuta výstraha ovšem při porušení jiných než členských povinností by
žádná výstraha být nemusela a člen by mohl být bez dalšího vyloučen.
Tvrzení o tom, že porušila jiné než členské povinnosti označila za nepravdivé.
Pokud nepředala družstvu klíče od garáže a přenechala její užívání
třetí osobě, pak se jedná o porušení stanov družstva, neboť jejich
dodržování je základní povinností člena družstva, takže by před
vyloučením musela obdržet výstrahu, což se však nestalo. Závěrem
zdůraznila, že v řízení nebylo prokázáno naplnění všech zákonem
vymezených skutečností, které jsou podmínkou pro vyloučení z družstva. Se
závěry soudu prvního stupně jakož i soudu odvolacího se ztotožnila a navrhla
zamítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel poukazoval v otázce přípustnosti podaného dovolání na důvod uváděný v
ustanovení § 237 odst. 1 písmeno c) o. s. ř., a tvrdil, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť provádí výklad
ustanovení § 231 odst. 3 obch. zák. ve znění účinném v době rozhodování
o vyloučení žalobkyně z družstva (18.11.1992 resp. 23.11.1992), který
neodpovídá citované hmotně právní úpravě. Otázku zásadního právního významu pak
spatřoval v tom, že v uvedeném ustanovení zákon vymezuje dvě situace, za nichž
může dojít k vyloučení z družstva. První z nich je vyloučení pro porušování
členských povinností, kterému musí předcházet výstraha a druhou možnost
vyloučení z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách, kterému však
výstraha předcházet nemusí.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní
význam, se jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná
nejen pro rozhodnutí v projednávané věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti
soudů vůbec. Přitom musí jít o otázku, která není řešena v rozhodovací
praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a která není řešena ani v
rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí, ani ve
stanovisku Nejvyššího soudu. Řešení otázky, kterou dovolatel považuje za otázku
zásadního právního významu, uvedené předpoklady nesplňuje, neboť Nejvyšší soud
již v rozhodnutí ze dne 14. října 1998, č.j. 1 Odon 103/97-59, publikovaném v
časopisu Právo a podnikání č. 1/99, uzavřel, že důvodem pro vyloučení člena z
družstva může být porušování členských povinností i přes
výstrahu nebo jiné důležité důvody uvedené ve stanovách, kterým však výstraha
předcházet nemusí. Je-li tedy důvodem vyloučení člena z družstva porušování
členských povinností, je nezbytné, aby člen porušoval členské povinnosti
opětovně, a to i přes výstrahu, která mu byla udělena. Pokud jsou důvodem
vyloučení člena z družstva jiné důležité důvody, nemůže být tímto důležitým
důvodem porušování členských povinností, ale jiné důvody, které musí být z
hlediska družstva důležité, a to zejména s ohledem na jeho činnosti, vnitřní
fungování apod. Musí být přitom uvedeny ve stanovách a jen z těchto
důvodů lze pak člena z družstva vyloučit (dále srov. citovaný rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky).
Námitkou nedostatku věcné příslušnosti se dovolací soud zabývat nemohl,
neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
přihlédne podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen v případě, je-li dovolání přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně právní otázky výkladu ustanovení §
231 odst. 3 obch. zák. ve znění účinném v době vyloučení žalobkyně z družstva
tak nemá po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky
proto nepřípustné dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první)
podle ustanovení § 243b odst. 5 a ustanovení § 218 písmeno c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první, o. s. ř. (per analogiam), neboť žalovaný,
podáním nepřípustného dovolání zavinil jeho odmítnutí. Náklady řízení žalobkyně
sestávají z odměny za její zastupování advokátem v dovolacím řízení vypočtené
podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. (dále též jen
„vyhláška“).
Podle ustanovení § 10 odst. 3 vyhlášky se pak ve věcech odvolání a dovolání
sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem
prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle ustanovení § 7 písmeno g)
vyhlášky činí sazba odměny ve věcech rozhodovaných v řízení o některých
otázkách obchodních společností a družstev a jiných právnických osob 10.000,-
Kč. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání odmítl, tvoří sazbu odměny v
dovolacím řízení 50 % sazby stanovené v posledním citovaném ustanovení, tak jak
to stanoví ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky, tedy částka 5.000,- Kč. Ustanovení
§ 18 odst. 1 věta první vyhlášky stanoví, že učiní-li advokát v řízení pouze
jediný úkon právní služby (v této věci vyjádření k dovolání), soud sníží sazbu
odměny o 50 %, nejméně na částku 250,- Kč. Sazba odměny za zastupování
advokátem se tudíž snižuje na konečných 2.500,- Kč. Spolu s náhradou
hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež přísluší zástupci žalobkyně podle
ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů,
tedy soud přiznal žalobkyni k tíži dovolatele celkem 2.575,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 14. ledna 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu