32 Odo 678/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně F. s.r.o., zastoupené JUDr. R. Š., Ph.D., advokátem, proti žalovaným
1. J. J., a 2. S.J. (dříve V.), oběma zastoupeným JUDr. T. V., advokátem, o
zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 293/2004, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. srpna 2005 č. j. 7
Co 1456/2005-158, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. srpna 2005 č. j. 7
Co 1456/2005-158 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
0,1 % denně od 6. 11. 1999 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (dále jen
pro přehlednost „žalobkyně“) a společností C. v.o.s., jejímiž společníky jsou
žalovaní, byla dne 1. 9. 1993 uzavřena leasingová smlouva, ve znění dodatku ze
dne 11. 10. 1993, jejímž předmětem byl leasing hotelu C. se dvěma pozemky v
katastrálním území Č.B., a že součástí smlouvy byly všeobecné smluvní podmínky
leasingu nemovitostí (dále jen „všeobecné podmínky“). Dne 30. 6. 1994 došlo ke
zrušení leasingové smlouvy jednostranným úkonem žalobkyně učiněným v souladu s
článkem 4.1. všeobecných podmínek pro neplacení sjednaných leasingových
splátek. To, že byly splněny podmínky pro jednostranné ukončení smlouvy,
vyplývá podle závěru soudu prvního stupně i ze zápisu ze dne 28. 6. 1994, v
němž bylo konstatováno a oběma účastníky podepsáno, že C. v.o.s. dluží šest
splátek a daň z nemovitostí, a že je tímto společně s předběžným upozorněním
naplněna podmínka pro mimořádné ukončení leasingové smlouvy. Leasingovou
smlouvu posoudil soud prvního stupně ve smyslu § 269 odst. 2 obchodního
zákoníku (dále jen „ObchZ“) jako nepojmenovanou smlouvu uzavřenou mezi
podnikateli a dospěl k závěru, že leasingová smlouva dne 30. 6. 1994 zanikla v
souladu s všeobecnými podmínkami, a že společnost C. v.o.s., která k tomuto
datu předmětné nemovitosti neužívala, neměla vůči žalobkyni žádný dluh, naopak
žalobkyně měla k dispozici část naspořených kaucí společnosti C. v.o.s. Pokud
se žalobkyně s poukazem na článek 4.1.2. písm. b) všeobecných podmínek domáhala
zaplacení i těch leasingových splátek, jež se do zániku smlouvy nestaly
splatnými, je tento požadavek nedůvodný, neboť pokud právo na zaplacení splátky
do zániku smlouvy nevzniklo, nelze je učinit splatným. V dané věci se nejedná o
plnění ve splátkách podle § 565 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), neboť
dle leasingové smlouvy (článku 1.3. všeobecných podmínek) se jednalo o splátky
za užívání předmětu leasingu. Žalobkyně jako leasingový nájemce měla proto
právo na zaplacení splátek, které odpovídaly době trvání nájmu (do 30. 6. 1994)
a ujednání v článku 4.1.2. všeobecných podmínek je neplatné pro rozpor s § 265
ObchZ - je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a nepožívá právní
ochrany. Soud prvního stupně proto zamítl žalobu vůči žalovaným, když zaplacení
předmětné částky se po nich žalobkyně domáhala z titulu ručení společníků
veřejné obchodní společnosti za závazky této společnosti (§ 86 ObchZ). Soud
prvního stupně nepřihlédl k námitce promlčení vznesené žalovanými, neboť ze
zápisu z 28. 6. 1994 vyplývá, že se obě strany dohodly, že závazky leasingového
nájemce budou řešeny prodejem nemovitostí, které se ujme jejich vlastník.
Žalobkyně proto mohla svůj nárok uplatnit u soudu až po dni 8. 4. 1999. kdy
došlo k prodeji nemovitostí.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18.
srpna 2005 č. j. 7 Co 1456/2005-158 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování
kupní smlouvou ze dne 6. 9. 1993 uzavřenou mezi stejnými subjekty, které
uzavřely předmětnou leasingovou smlouvu, přičemž předmětem převodu byly tytéž
nemovitosti, které byly předmětem leasingové smlouvy. Právní účinky vkladu do
katastru nemovitostí nastaly ke dni 8. 9. 1993. Z toho odvolací soud dovodil,
že pokud se žalobkyně stala vlastnicí předmětných nemovitostí až 8. 9. 1993,
nemohla smlouvou ze dne 1. 9. 1993 tyto nemovitosti „pronajímat“ a že
nedostatek vlastnictví předmětu leasingu v době uzavření leasingové smlouvy
nemůže být dodatečně „zhojen“ nabytím vlastnictví. Platnost právního úkonu se
hodnotí k okamžiku projevu vůle, takže absolutně neplatná smlouva v době, kdy
je uzavírána, se nemůže stát později platnou proto, že je dodatečně dán
skutečný stav do souladu s právním stavem smlouvou předpokládaným. Žalobkyni
tedy z neplatné (a v právním slova smyslu neexistující) leasingové smlouvy
vůči obchodní společnosti C. v.o.s. a tedy i vůči žalovaným jako společníkům
této obchodní společnosti (§ 86 ObchZ), žádné nároky nevznikly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v naplnění podmínek ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jejího
názoru zásadní právní význam. Žalobkyně uplatnila dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle kterého lze namítat, že napadený rozsudek
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, podle něhož je leasingová smlouva účastníků (jejímž předmětem
byl finanční leasing nemovitostí) absolutně neplatná proto, že nabyla
vlastnické právo k nemovitostem, které byly předmětem leasingové smlouvy, až po
jejím uzavření. Žalobkyně poukázala na článek 1.1.1. všeobecných podmínek, v
němž bylo sjednáno, že leasingová smlouva „… nabude účinnosti vkladem příslušné
smlouvy kupní do katastru nemovitostí“. Tímto ustanovením se smluvní strany
dohodly o tom, že předmět leasingu bude žalobkyní získán do vlastnictví až po
uzavření samotné leasingové smlouvy, smlouva tedy byla uzavřena s odkládací
podmínkou sjednanou v souladu s § 36 odst. 1 a 2 ObčZ. Touto odkládací
podmínkou bylo uskutečnění vkladu příslušné kupní smlouvy do katastru
nemovitostí. Žalobkyně zdůraznila, že použitá smluvní úprava plně odpovídá
praxi i teorii fungování finančního leasingu (včetně zpětného leasingu, o který
se v daném případě jednalo). Předmětná leasingová smlouva a všeobecné podmínky
předpokládaly, že nemovitosti, které byly předmětem leasingu, budou žalobkyní
získány do vlastnictví až po uzavření samotné leasingové smlouvy (to potvrzuje
mimo jiné i článek 1.1.2. všeobecných podmínek, který stanoví, že „žalobkyně
získá do svého vlastnictví předmět leasingu na základě požadavku leasingového
nájemce“). Odvolací soud se přitom nezabýval právním názorem soudu prvního
stupně a přijetím vlastního od soudu prvního stupně odlišného právního názoru
by v případě nepřezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu došlo k porušení
principu přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí. Žalobkyně navrhla zrušení
rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry odvolacího soudu a
názor žalobkyně o existenci odkládací podmínky označili jako „smělý“. Článek
1.1.1. a 1.1.2. smluvních podmínek považují za ujednání o tom, že leasingová
společnost uzavře smlouvu až po nabytí vlastnictví k předmětu leasingu.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání.
Podle bodu 3 článku II zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další
zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem
2005, dále jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, neboť podle
bodu 2 článku II zákona č. 59/2005 Sb. odvolání proti rozhodnutím soudu prvního
stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Rozsudek soudu prvního stupně
byl vydán dne 30. března 2005 .
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a
obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovodil přitom, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je tudíž i důvodné.
Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná leasingová smlouva je absolutně
neplatná, neboť žalobkyně se stala vlastnicí nemovitostí, jež jsou předmětem
leasingové smlouvy, až dne 8. 9. 1993, smlouva však byla uzavřena dne 1. 9.
1993. Žalobkyně proto nemohla na základě této leasingové smlouvy „pronajímat“
nemovitosti, které nebyly v té době v jejím vlastnictví. Pokud tak učinila, je
smlouva absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 ObčZ).
Tento závěr je nesprávný.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je smlouva o finančním leasingu
smlouvou inominátní – ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské
činnosti jde o smlouvu předpokládanou ustanovením § 269 odst. 2 ObchZ. Finanční
leasing je specifický soukromoprávní institut. Podstatou finančního leasingu
je, že poskytovatel leasingu (pronajímatel) se zavazuje předat příjemci
leasingu (nájemci) na určitou dobu do užívání věc či jinou majetkovou hodnotu,
kterou poskytovatel obvykle za tím účelem pořídí do svého vlastnictví na
základě poptávky a podle výběru příjemce leasingu a příjemce leasingu se
zavazuje náklady spojené s pořízením poskytovateli leasingu zcela uhradit
prostřednictvím leasingových splátek. Příjemce leasingu má obvykle právo na
koupi předmětu leasingu do svého vlastnictví za zůstatkovou cenu. V případě
finančního leasingu jde tedy o účelové pořízení věci, práva či jiné majetkové
hodnoty podle potřeb, výběru a určení leasingového nájemce s využitím cizích
zdrojů – zdrojů poskytovatele leasingu. Jestliže tedy poskytovatel leasingu
podle leasingové smlouvy poskytuje leasingovému nájemci věc podle jeho přání
(na míru), není vyloučeno (a spíše to bude pravidlem), že tuto věc musí nejprve
obstarat do svého vlastnictví, resp. musí k ní získat oprávnění nakládat s ní
jako s předmětem leasingu.
Nejvyšší soud proto již v rozsudku ze dne 30. ledna 2008 sp. zn. 32 Odo
1289/2005 dospěl k závěru (od něhož nemá důvod odchýlit se ani v této věci), že
skutečnost, že v době uzavření smlouvy o finančním leasingu nebyla ještě věc,
jež je přenechávána do leasingového nájmu, vyrobena, nezpůsobuje neplatnost
této smlouvy. Dovolatelka důvodně namítá, že odvolací soud v této souvislosti
pominul ustanovení článku 1.1.1. Všeobecných smluvních podmínek leasingu
nemovitostí C. I., na něž smlouva ve smyslu § 273 odst. 1 ObchZ odkazuje. Podle
tohoto článku byla smlouva uzavřena s odkládací podmínkou vkladu vlastnického
práva žalobkyně k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí.
Lze tedy uzavřít, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci
[dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Odvolací soud navíc zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Odvolací soud totiž posuzoval otázku platnosti leasingové
smlouvy, aniž tuto otázku řešil soud prvního stupně. Nejvyšší soud již v
rozsudku ze dne 24. 3. 1999 sp. zn. 21 Cdo 1901/98, který byl publikován ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod č. 30/2000, dovodil,
že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro
rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního
stupně, popřípadě, která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu
názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro
potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto
rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2, věty za
středníkem, o. s. ř. zrušil a věc mu podle § 243b odst. 3 o. s. ř. vrátil k
dalšímu řízení.
Odvolacímu soudu je přitom taktéž nezbytné vytknout nesprávné označení druhé
žalované v jeho rozsudku, neboť druhá žalovaná se v době rozhodování odvolacího
soudu již jmenovala J., nikoliv V.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu