32 Odo 680/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse
ve věci žalobkyně N. O.K., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, proti
žalovanému Ing. M. Ř., CSc., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 480 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14
C 207/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 27. března 2003 č. j. 6 Co 186/2003 - 161, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. března 2003
č. j. 6 Co 186/2003 - 161 a rozsudek Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 4. listopadu 2002 č. j. 14 C 207/2000 - 145 se zrušují a
věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Žalobou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný R. M. zaplatil částku
480 000 Kč s příslušenstvím s tím, že tuto částku přenechala žalovanému na
základě smlouvy o půjčce a žalovaný ji v dohodnuté lhůtě nevrátil. Okresní soud
v Českých Budějovicích usnesením ze dne 27. 6. 2001 č. j. 14 C 207/2000
- 78 připustil, aby na straně žalovaného vstoupil do řízení Ing. M.
Ř., CSc., který se zavázal jako ručitel za splnění závazku žalovaného R. M.
Okresní soud v Českých Budějovicích - poté, kdy jeho předchozí rozsudek
ze dne 14. ledna 2002 č. j. 14 C 207/2000 - 105 byl usnesením ze dne 5.
září 2002 č. j. 6 Co 808/2002 - 136 v napadené části,
tedy pokud jím bylo rozhodnuto ve vztahu k žalovanému Ing. M. Ř., CSc., zrušen
pro námitku promlčení vznesenou v odvolacím řízení s tím, že v případě
posouzení této námitky odvolacím soudem by došlo k porušení dvojinstančnosti
postupu odvolacího soudu - rozhodl rozsudkem ze dne 4. listopadu 2002 č. j. 14
C 207/2000 - 145 tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po
žalovaném zaplacení částky 480 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 21% ročně
jdoucím od 1. 1. 1997 do zaplacení, a současně rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným
byla uzavřena dne 1. 10. 1996 smlouva o půjčce, kterou žalobkyně přenechala
žalovanému M. 480 000 Kč a ten se zavázal finanční prostředky vrátit do 31. 12.
1996. Tyto prostředky však žalobkyni vráceny nebyly.
Žalovaný Ing. M. Ř. se ve smlouvě ze dne 1. 10. 1996
zavázal jako ručitel ve smyslu § 546 obč. zák. pro případ nesplnění povinnosti
žalovaným R. M. splatit dluh do 30-ti dnů od jeho splatnosti. Soud
prvního stupně dovodil, že právo na zaplacení dlužné částky proti žalovanému
jako ručiteli mohlo být uplatněno počínaje dnem 1. 2. 1997. Protože žalobkyně
navrhla přistoupení žalovaného do řízení teprve podáním, jež bylo doručeno
soudu dne 19. 7. 2000, došlo k uplatnění práva proti němu až po uplynutí
tříleté promlčecí doby uvedené v § 101 obč. zák. Za výzvu ke
splnění dluhu vůči dlužníku M. ve smyslu § 548 odst. 1 obč. zák, považuje soud
žalobu došlou soudu dne 22. 12. 1999.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27.
března 2003 č. j. 6 Co 186/2003 - 161 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé (tedy pokud jím bylo opětovně rozhodnuto ve vztahu k žalovanému) a
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že nárok žalobkyně je
vůči žalovanému promlčen, když vymáhaná částka měla být žalovaným zaplacena do
31. 12 1996 a promlčecí doba tedy počala běžet dnem 1. 1. 1997. Proti
žalovanému jako ručiteli však byla žaloba podána až dne 19. 7. 2000. Za
písemnou výzvu o uspokojení vymáhané pohledávky učiněnou vůči obligačnímu
dlužníkovi R. M. ve smyslu § 548 odst. 1 obč. zák. považuje odvolací soud
žalobu ze dne 22. 12. 1999, kterou se žalobkyně domáhala po tomto
dlužníkovi zaplacení předmětné částky.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, namítajíc, že
rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka brojí proti závěru soudu, že za
písemnou výzvu dlužníkovi ve smyslu § 548 odst. 1 obč. zák.
považuje již samotné podání žaloby soudu, i když žaloba nebyla tomuto
dlužníkovi doručena, s tím, že žalobkyni tak nic nebránilo uplatnit svůj nárok
jak proti obligačnímu dlužníkovi, tak současně i proti ručiteli. Odvolací soud
pominul ustálenou judikaturu, podle níž nelze podat žalobu současně proti
dlužníkovi i ručiteli, pokud předtím věřitel nevyzval dlužníka k uspokojení své
pohledávky. Žalobkyně podala žalobu pouze proti obligačnímu dlužníkovi, neboť
se jí nepodařilo mu tuto výzvu doručit. Rovněž soudu prvního stupně se
nepodařilo tomuto dlužníkovi doručit jakoukoliv písemnost a z
tohoto důvodu pak soud usnesením ze dne 19. 7. 2000 č. j. 14 C 207/2000 - 26
ustanovil tomuto žalovanému opatrovníka. V den, kdy byl ustanoven soudem
žalovanému opatrovník, rozšířila žalobkyně žalobu i na ručitele, jelikož tak
bylo možné doručit i obligačnímu dlužníkovi a splnit tak zákonnou podmínku
stanovenou v § 548 odst. 1 obč. zák. Proto dovolatelka žádá, aby Nejvyšší soud
České republiky napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, jelikož rozhodnutí
odvolacího soudu považuje za věcně správné.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem, řádně
zastoupeným advokátem (srov. § 241 o. s. ř.), a bylo namístě v prvé řadě
posoudit jeho přípustnost.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterou soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přestože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí druhý rozsudek
soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku, avšak odvolací soud, který zrušil v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně jej nezavázal právním názorem, je namístě přípustnost dovolání
uvažovat výlučně v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst.3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. dále je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl
z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec, nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu
s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních, a to
jak procesně, tak hmotněprávních; jiné otázky, zejména posouzení správnosti
nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud shledává (a
potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda lhůta k promlčení práva
věřitele určit splatnost své pohledávky za ručitelem počíná běžet v případě, že
výzvu nelze obligačnímu dlužníku doručit, až dnem doručení žaloby - jíž
uplatnil věřitel svůj nárok vůči dlužníkovi, obsahující výzvu ke splnění dluhu
podle § 548 odst. 1 obč. zák. - obligačnímu dlužníku. Uvedená právní otázka
dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo
pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený
rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní
význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přezkoumal
rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je oprávněné.
Ustanovení § 101 obč. zák. spojuje počátek tříleté promlčecí doby se dnem, kdy
právo mohlo být vykonáno poprvé. Závazek ručitele je subsidiární vzhledem k
závazku dlužníka uspokojit věřitelovu pohledávku. Věřitel proto ve smyslu § 548
odst. 1 obč. zák. musí písemně nejprve vyzvat ke splnění své pohledávky
dlužníka a teprve potom ručitele.
V posuzovaném případě odvolací soud nesprávně stanovil počátek běhu promlčecí
doby dnem 1.1.1997. Bez písemné výzvy doručené dlužníkovi není ručitel povinen
věřiteli plnit. Pouze v případě, pokud by se ručitel zavázal, že uspokojí
pohledávku věřitele bez ohledu na to, zda bude dlužník vyzván k plnění, což v
daném případě ze skutkových závěrů soudu nevyplývá, by se jednalo o přistoupení
k závazku (§ 533 obč. zák.). Tehdy by se žalovaný stal
dlužníkem vedle dlužníka původního. Za písemnou výzvu dlužníkovi
se považuje i žaloba podaná proti němu na zaplacení dluhu. Odvolací soud při
posouzení promlčení práva žalobkyně vycházel ze soudní praxe (srov. rozhodnutí
uveřejněné pod číslem 28/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že
první objektivní možnost vykonání práva je dána okamžikem, kdy věřitel mohl
nejdříve o splnění požádat, tj. dnem, který následuje po vzniku právního
vztahu u dluhu sjednaného bez určení doby plnění. Pro počátek promlčecí doby je
tedy rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního
vztahu u dluhu bez určení doby plnění. Byla-li splatnost dluhu vůči žalovanému
ponechána na vůli věřitele (tj. okamžikem doručení písemné výzvy obligačnímu
dlužníkovi), mohl své právo -objektivně posuzováno - i vykonat po splatnosti
své pohledávky za tímto dlužníkem. Žalobkyně tak mohla podle odvolacího soudu
obligačního dlužníka vyzvat ke splnění dluhu dne 1.1. 1997. Od tohoto dne tak
počala běžet lhůta k promlčení práva na zaplacení pohledávky za ručitelem a
žalobci tedy nic nebránilo, aby žalobou, kterou uplatnil svůj nárok proti
obligačnímu dlužníku, byl uplatněn současně i proti žalovanému jako ručiteli.
Žalobkyně v dovolání oprávněně namítá, že nemohla objektivně vykonat své
právo ve vztahu ke splatnosti dluhu ručitele, tj. písemně vyzvat
dlužníka k uspokojení své pohledávky, neboť veškeré písemné výzvy, které
zaslala dlužníkovi, se vrátily zpět jako nedoručitelné. Z tohoto důvodu
žalobkyně jako věřitelka nepodala žalobu proti dlužníkovi a ručiteli
zároveň a čekala, jak se se skutečností nedoručitelnosti písemnosti dlužníkovi
vypořádá soud. Na nemožnost písemného vyzvání dlužníka ke splnění dluhu
žalobkyně upozornila v žalobě i ve výpovědi jednatele žalobkyně pana K. K.
(č.l. 97 spisu). Okresní soud usnesením ze dne 19. července 2000 č. j. 14 C
207/2000 - 26 ustanovil dlužníkovi R. M. opatrovníka z důvodu, že je neznámého
pobytu a není možné mu doručit písemnosti. Za den rozhodný pro počátek
promlčecí doby tak lze považovat ten, který následuje po vzniku právního vztahu
bez určení doby plnění pouze za předpokladu, že právo lze objektivně vykonat,
tj. že žalobkyně mohla zaslat písemnou výzvu obligačnímu dlužníkovi a stanovit
tak splatnost dluhu ručitele. Pokud žalobkyni bránily objektivní okolnosti
výkonu práva, např. dlužník je neznámého pobytu a nelze mu doručit, splatnost
dluhu tak není ponechána na vůli věřitele a za rozhodný den pro počátek
promlčecí doby tak lze považovat den, kdy tyto okolnosti odpadnou a věřitel
může své právo vykonat. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně nemohla písemně
vyzvat dlužníka a tedy objektivně vykonat své právo učinit splatnou svou
pohledávku za ručitelem a z tohoto důvodu nemohla promlčecí doba běžet ode dne
1. 1. 1997, ale až ode dne doručení žaloby opatrovníku dlužníka, tj.
dne 31. července 2000 (č. l. 31 spisu). Tímto dnem byl dlužník
písemně vyzván k plnění ve smyslu § 548 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
správný a Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil; jelikož rozsudek
soudu prvního stupně spočívá rovněž na nesprávném právním posouzení věci,
zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d
odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opraný prostředek.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.
předsedkyně senátu