NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 681/2002-145
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra
Hampla a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobců A) JUDr. V. B., B) S. B.,
proti žalovaným 1) V. M., 2) M. M., o zaplacení částky 30.461,- Kč, vedené u
Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 348/99, o dovoláních obou žalobců
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2002, č.j. 29 Co
98/2002-131, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 30. října 2001,
č.j. 11 C 348/99 – 119, zastavil
řízení o přiznání osvobození od soudních poplatků žalobcům (výrok I.) pro
překážku věci již pravomocně rozhodnuté usnesením ze dne 6. 8. 1999,
kterým tentýž soud žalobcům nepřiznal osvobození od soudního poplatku. Dále
zastavil řízení ve věci samé (výrok II.) pro nezaplacení soudního poplatku z
návrhu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(výrok III.).
Krajský soud v Praze k odvolání žalobců shora označeným usnesením potvrdil
usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně dospěl k závěru, že projednání návrhu žalobců na přiznání osvobození od
soudních poplatků brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť ve věci již
soud prvního stupně pravomocně rozhodl usnesením ze dne 6. srpna 1999, č.j. 11
C 345/99 - 6. V novém návrhu žalobci totiž uplatnili stejné důvody jako ve svém
dřívějším návrhu a pokud uvedli další skutečnosti, jednalo se o skutečnosti,
které zde existovaly již v době rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 6. srpna
1999. Odvolací soud je projednat nemohl, neboť o nich již bylo pravomocně
rozhodnuto.
K námitce odvolatelů na nesprávný postup soudu prvního stupně, podle nichž
tento soud neměl řízení zastavit do doby rozhodnutí o osvobození od soudního
poplatku, odvolací soud konstatoval, že pokud nebylo rozhodnuto o žádosti
žalobce o osvobození od soudního poplatku, nelze ho vyzvat k jeho
zaplacení a nelze ani vydat usnesení o zastavení řízení pro jeho nezaplacení.
Protože však v posuzovaném případě již bylo pravomocně rozhodnuto o nepřiznání
osvobození od placení soudních poplatků, další návrh neobsahoval nové
skutečnosti a řízení o tomto návrhu proto bylo zastaveno pro překážku věci
rozhodnuté, nevytkl odvolací soud soudu prvního stupně žádné pochybení.
Usnesení odvolacího soudu napadli žalobci společným dovoláním, které podali
zejména z důvodu uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jejich prostřednictvím odvolacímu
soudu vytkli, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [písmeno a/] a že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [písmeno b/], a snesli argumenty na
podporu svých tvrzení, že podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků
jsou u nich splněny. Poukázali rovněž na to, že jejich novým návrhem na
přiznání osvobození od soudních poplatků, který obsahoval kromě známých
skutečností i nové skutečnosti, se soudy nižších stupňů nezabývaly a svým
přístupem k celému případu jim znemožňují domoci se práva na vymožení
finančních prostředků, což označili jako porušení základního práva na řádný
proces. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů v celém rozsahu
zrušil.
Se zřetelem k době vydání usnesení soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věcí není přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání
směřujícího do potvrzujícího usnesení odvolacího soudu
lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237, §
238, § 238a a § 239 o. s. ř.
O případ podřaditelný ustanovení § 237 o. s. ř. nejde, neboť usnesení soudu
prvního stupně, které bylo rozhodnutím odvolacího soudu potvrzeno, nebylo
usnesením ve věci samé.
Dovolání není přípustné ani podle § 238, § 238a a § 239 odst. 1 a 3 o. s.
ř., neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu nelze
podřadit žádnému z usnesení v těchto ustanoveních taxativně uvedených.
Zbývá posoudit, zda je dovolání přípustné podle § 239 odst. 2 o. s.
ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně
o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 [písmeno a)], nebo kterým bylo potvrzeno
nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je
procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu
do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího
účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2) [písmeno b)].
O žádný z případů usnesení taxativně uvedených v § 239 odst. 2 písm.
b) se nejedná, takže ani podle tohoto ustanovení dovolání
přípustné není.
Konečně podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání rovněž přípustné,
neboť jeho přípustnost je vázána na usnesení soudu prvního stupně o
zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (tj. pro neodstranitelný
nedostatek podmínky řízení) ve věci samé, a nikoliv na usnesení o
zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku nebo o zastavení řízení o
procesních návrzích účastníků (např. řízení o prominutí
soudního poplatku, řízení o prominutí zmeškání lhůty).
Protože v posuzovaném případě soud prvního stupně
zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení o přiznání osvobození od
soudních poplatků, a nikoliv řízení ve věci samé, není dovolání ani podle §
239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle
právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna
2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to,
zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech
řízení).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaných dovolání jako
nepřípustných. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1, věta první, o. s. ř.), podaná dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, § 218
písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn
ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.
s. ř., neboť žalobci, jejichž dovolání byla odmítnuta, nemají na náhradu těchto
nákladů právo a žalovaným v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. února 2003
JUDr. Miroslav Gallus,v .r.
předseda senátu