32 Odo 686/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobce Ing. M. Š., podnikatele, proti žalované K. b. a.s., o 5 000
000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm
424/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30.
března 2004, č.j. 1 Cmo 196/2003-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. března 2004, č.j. 1 Cmo 196/2003-108,
potvrdil v napadených výrocích II a III rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
20. června 2002, č.j. 48 Cm 424/97-89, kterým byla výrokem II. zamítnuta žaloba
na zaplacení částky 5 000 000 Kč se smluvní pokutou ve výši 36,5% p.a. z této
částky od 29. 12. 1995 do zaplacení a výrokem III. rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
účastníci uzavřeli dne 21. 10. 1993 smlouvu o dílo s tím, že dílo bude
dokončeno 31. 7. 1994 a že klíčové ujednání pro posouzení věci v čl. IV./4
smlouvy, o něž se opírá existence či neexistence uplatněného nároku na
zaplacení částky odvíjející se od výpočtu inflačního nárůstu cen stavebních
prací a materiálů zní tak, že závěrečné vyúčtování díla bude provedeno po jeho
řádném předání bez závad a budou v něm zohledněny případné legislativní, daňové
nebo měnové vlivy, pokud by měly podstatný vliv na realizaci díla, a dále ze
zjištění, že dílo bylo odevzdáno a převzato k 31. 8. 1995. Zatímco soud prvního
stupně dovodil, že žalobce nemá nárok na zaplacení požadovaného nárůstu ceny,
neboť z ujednání nevyplývá, že by inflační doložka byla sjednána a neuznal
námitku žalobce, že „měnové vlivy“ zahrnují i inflaci, dospěl odvolací soud ke
stejnému právnímu závěru, avšak s odůvodněním, že předmětné ujednání v čl.
IV./4 smlouvy je absolutně neplatné pro jeho neurčitost podle § 37 odst. 1
občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), neboť uvedené ustanovení například
neodpovídá na otázku, do jaké míry, v jakém rozsahu a ani kým a jak budou v
ustanovení uvedené vlivy zohledněny, kdy mají tyto vlivy na realizaci díla
ještě podstatný vliv a kdy již nepodstatný a konstatoval, že podobných otázek
by bylo možno konstruovat i více. Uzavřel, že neurčitost dotčené části
předmětného ustanovení smlouvy nelze překlenout ani výkladem, proto pro
uplatněný nárok neexistuje žádný titul, a to ani z platných právních předpisů,
což ani nebylo žalobcem tvrzeno. Dodal, že předmětem řízení nebylo rovněž
uspokojení nároků zhotovitele (žalobce), jež by vycházelo z ustanovení § 549
obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu do jeho potvrzujícího výroku I. podal žalobce
dovolání, neboť má za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu, a
proto je proti němu dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. a i dovolacích důvodů ve smyslu 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že
řízení je postiženo vadou a že ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Především nesouhlasí se závěrem, že předmětné ujednání čl. IV./4
smlouvy o dílo, sjednané mezi účastníky, je neurčité. Otázku zásadního významu
pro přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spatřuje v tom –
„zda doložka a ujednání stran o tom, že budou zohledněny měnové vlivy je
doložkou určitou a platnou, když tato doložka kromě dalšího v sobě zahrnuje
rovněž navýšení ceny díla z hlediska zjištěné a proběhlé míry inflace za
rozhodné období“. Dále namítá, že soudy nevzaly dostatečně v úvahu skutečnosti,
že prodleva se zhotovením díla nespočívala jen ve zjištěných objektivních
důvodech, ale i v důvodech, spočívajících v jednání žalovaného, kdy žalovaný
jako objednatel neměl stavbu dostatečně připravenou a zhotovitel (žalobce)
neměl následně vytvořeny dobré podmínky pro tuto stavbu. Dovolatel dále
poukazuje, že soudy nepřihlédly dostatečně i ke skutečnosti, že se jednalo v
daném případě o rozsáhlé dílo, které vyžadovalo řadu změn, ty byly řešeny
dodatky ke smlouvě s ujednáním aktuálních cen, ale strany už neřešily výši
původních cen, neboť měly za to, že otázka zhodnocení časové prodlevy od
nabídky do realizace díla je ošetřena smluvním ujednáním o cenové doložce,
přičemž žádná ze stran ani nezpochybňovala dohodu o závěrečném vyúčtování díla.
Dovolatel zdůrazňuje, že žalovaná je odborníkem na finanční záležitosti, což
měl soud vzít v úvahu s tím, že žalovaná si musela být vědoma nárůstu cen z
důvodu inflace, navíc když tento termín inflace návrh původní smlouvy
obsahoval. Žalovaná musela předpokládat, že termín „měnové vlivy“ je nadřazen
pojmu inflace a že sjednaná doložka tak zahrnuje i inflační vlivy na růst cen.
V tomto směru odkazuje na svědecké výpovědi, s jejichž hodnocením učiněným
soudem však nesouhlasí, a z nichž vyplynulo, že při kontrolních dnech na stavbě
se řešilo i navýšení cen stavby, že žalobce na tuto skutečnost upozorňoval a
objednatel bral tyto připomínky na vědomí s tím, že navýšení stavby bude řešeno
v konečném vyúčtování díla. Dovolatel napadá i neúplnost dokazováni, kdy k
jednání nebyl pozván na žádost žalobce znalec, který prováděl ohodnocení
navýšení ceny díla. Poukazuje, že nebylo vzato v úvahu ani vyjádření expertízy
zpracované odborníkem katedry měnové teorie a politiky Fakulty financí a
účetnictví Vysoké školy ekonomické v Praze, z níž lze zjistit, že pojem inflace
je možno zahrnout pod širší pojem měnové vlivy, přičemž s touto expertízou se v
podstatě ztotožnilo i Ministerstvo financí ČR prostřednictvím vedoucího odboru
finanční politiky. Dovolatel napadá i hodnocení svědeckých výpovědí soudem
prvního stupně, který vzal v úvahu jen ty výpovědi, které korespondovaly s jeho
právním závěrem, aniž by se vypořádal s hodnocením výpovědí svědků, kteří ve
prospěch rozsudečného výroku nevypovídali. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká
nedostatečné nehodnocení tvrzení a argumentů, provedení důkazů a jejich
interpretaci soudem nižšího stupně a že zcela nad rámec obrany žalovaného
posuzoval dotčené ustanovení smlouvy o dílo z hlediska neurčitosti a
neplatnosti. Podotýká, že jestliže odvolací soud postupoval z úřední
povinnosti, bylo jeho povinností zabránit újmě, kterou mohla utrpět druhá
smluvní strana, a to s ohledem na skutečnost, že se jednalo o ujednání, které
řešilo finanční vlivy, jež bylo těžké při uzavírání smlouvy nějak kvantifikovat
či specifikovat, proto si strany dobrovolně dohodly řešit situaci nárůstu cen v
závěrečném vyúčtování s vědomím k jakým právům a povinnostem se zavazují. Pokud
se odvolací soud zabýval případným použitím ustanovení § 549 obch. zák.,
považuje dovolatel tuto úvahu odvolacího soudu za zcela irelevantní k předmětu
sporu. Dovolatel navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího sodu i rozhodnutí
soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen ČR) jako soud dovolací [§ 10a zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen
„o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1
o. s. ř.) a je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve
zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1
písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně;
zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o
přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a
rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými
dovolacími důvody.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §
237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec
1 písm. c) o. s. ř., neřešil-li odvolací soud otázku, která by byla v rozporu s
hmotným právem, a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom,
že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má. Z toho, že
přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti
skutkových zjištění, vady řízení, přípustnost dovolání neumožňují).
Pokud je v dané věci výtka žalobce směřována do nesprávného právního posouzení
otázky existence inflační doložky, která je podle dovolatele obsahem ujednání v
čl. IV/4 dané smlouvy, Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že vyšel-li odvolací
soud ze skutkového zjištění smluvního ujednání účastníků v čl. IV/4 předmětné
smlouvy, že závěrečné vyúčtování díla bude provedeno po jeho řádném předání bez
závad a budou v něm zohledněny případné legislativní, daňové nebo měnové vlivy,
pokud by měly podstatný vliv na realizaci díla, a poté odvolací soud učinil
právní závěr, že žalobce nemá nárok na zaplacení požadovaného nárůstu ceny
díla, neboť předmětné ujednání je absolutně neplatné pro jeho neurčitost podle
§ 37 odst. 1 obč. zák., když toto ujednání například neodpovídá na otázku, do
jaké míry, v jakém rozsahu a ani kým a jak budou v ustanovení uvedené vlivy
zohledněny, kdy mají tyto vlivy na realizaci díla ještě podstatný vliv a kdy
již nepodstatný, nelze dovodit, že by odvolací soud řešil otázku, která by byla
v rozporu s hmotným právem (§ 37 obč. zák., podle něhož musí být právní úkon
učiněn určitě, jinak je neplatný). Pokud odvolací soud učinil další právní
závěr, že neurčitost dotčené části předmětného ustanovení smlouvy nelze
překlenout ani výkladem ve smyslu ustanovení § 266 obch. zák., jež zakotvuje
výkladová pravidla pro výklad právních úkonů, pak i tento právní závěr není v
rozporu s hmotným právem a ani s dosavadní judikaturou. Výkladem lze totiž
zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat,
tedy aplikovat výklad právního úkonu v případě, kdy obsah právního úkonu chybí,
respektive nebyl-li dostatečně určen (srov. Soudní judikatura seš. č. 3. pod
označením 30/99).
Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat -
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné
náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. září 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu