ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 688/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobce Ing. Z. A., CSc., proti žalované R.A.Y.C.a.s., o
předložení účetních dokladů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 30
C 14/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. února 2004, č.j. 20 Co 4/2004-82, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2004, č.j. 20 Co
4/2004-82, pokud jím byl výrokem I. změněn napadený zamítavý výrok rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. dubna 2003, č.j. 30 C 14/2002-55, tak,
že žalovaná je povinna předložit žalobci k nahlédnutí účetní doklady, týkající
se provozu kasina, a to účetní závěrku, rozvahu a výkaz zisku a ztráty za
účetní období let 1996 až 2002 ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, a
pokud jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o
náhradě nákladů odvolacího řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že mezi účastníky uzavřená
smlouva ze dne 24. 1. 1996 nazvaná Smlouva o tichém společenství, není ve
skutečnosti smlouvou o tichém společenství ve smyslu § 673 a násl. obchodního
zákoníku (dále jen obch. zák.), ve znění ke dni uzavření smlouvy, neboť v ní
nebyla dohodnuta míra podílu tichého společníka (žalobce) na riziku podnikání,
jako podstatné náležitosti takové smlouvy, ale je smlouvou úvěrovou, jestliže
úmyslem jednajících ve smyslu § 266 obch. zák. bylo, aby se žalobce zavázal k
poskytnutí určité finanční částky s úmyslem její návratnosti, přirůstající o
případnou odměnu ve formě úroku v dohodnuté výši, závislé na úspěšnosti
podnikání žalované. Protože však v době uzavření smlouvy činnost (provozování
kasina) žalovaná fakticky nevykonávala, část smluvního ujednání, týkající se
úroku, je neplatná ve smyslu § 37 odst. 2 ve spojení s § 41 občanského zákoníku
(dále jen obč. zák.). V ostatních částech je smlouva platná a žalobce se může
domáhat mimo vrácení vložených financí též tzv. obvyklých úroků. Ke stanovení
výše obvyklých úroků ale žalobce nepotřebuje nahlížet do účetnictví žalované,
proto žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. února 2004, č.j. 20 Co 4/2004-82,
změnil napadený zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná
je povinna předložit žalobci k nahlédnutí účetní doklady, týkající se provozu
kasina, a to účetní závěrku, rozvahu a výkaz zisku a ztráty za účetní období
let 1996 až 2002 ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku a zamítl žalobu
ohledně žádosti, aby žalované byla uložena povinnost předložit žalobci účetní
doklady, týkající se další podnikatelské činnosti žalované; zároveň rozhodl o
nákladech řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Neztotožnil se
se závěrem soudu prvního stupně, který posoudil předmětnou smlouvou z 24. 1.
1996 jako smlouvu úvěrovou ve smyslu § 497 obch. zák., ve znění v rozhodné
době, a dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli platnou smlouvu o tichém
společenství, neboť podle právní úpravy platné v době uzavření smlouvy (§ 673
odst. 1 obch. zák.), nebylo nezbytnou náležitostí smlouvy o tichém společenství
ujednání o tom, že se tichý společník bude podílet na ztrátě z podnikání.
Neurčoval-li tedy v rozhodné době zákon nezbytnost podílu tichého společníka na
ztrátě, bylo možné jej smlouvou zcela vyloučit, neboť ustanovení § 677 obch.
zák. upravující podíl tichého společníka na ztrátě mělo charakter dispozitivní
(§ 263 odst. 1 obch. zák.), a jestliže účastníci podíl na ztrátě tichého
společníka v čl. IV. smlouvy na základě jejich svobodné vůle a v souladu se
zákonem vyloučili, nelze v jejich ujednání spatřovat důvod pro závěr, že by
tato dohoda byla v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jak namítala
žalovaná. Nedůvodnou shledal odvolací soud i obranu žalované, že smlouva o
tichém společenství zanikla, dosáhl-li podíl žalobce na ztrátě výše jeho
vkladu, neboť dovodil, že ustanovení § 679 odst. 1 písm. c) obch. zák. nelze za
daných zjištění na vztah účastníků vztáhnout. Nepřisvědčil ani námitce
žalované, že smlouva je neplatná s ohledem na část jejího neurčitého ujednání
předmětu smlouvy, týkající se poskytování znalostí tichým společníkem v oblasti
provozování kasina, přičemž zároveň konstatoval, že případná neplatnost tohoto
ujednání by ve smyslu § 41 obč. zák. nečinila neplatnou celou smlouvu o tichém
společenství, jestliže se žalobce mimo to zavázal k poskytnutí finanční částky,
tu prokazatelně žalované poskytl, a na uplatněný nárok žalobce by tak případná
neplatnost části smlouvy neměla žádný vliv. Protože pro určení podílu na zisku
tichého společníka je rozhodná účetní uzávěrka, zahrnující i další požadované
doklady, rozhodl soud, že nárok žalobce k nahlédnutí do účetních dokladů,
týkající se provozu kasina, je důvodný, a toto právo určuje i ustanovení § 675
obch. zák. Nárok žalobce byl odůvodněn ale jen v rozsahu podnikání žalované v
oblasti provozování kasina, proto odvolací soud zamítl požadavek na předložení
účetních dokladů týkajících se další podnikatelské činnosti žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů podle § 241a
odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Zásadní pochybení odvolacího soudu
spatřuje v aplikaci § 673 odst. 1 obch. zák. nesprávného znění v rozhodné době
a pominutí přechodných ustanovení čl. VIII., bodu 38 zákona č. 370/2000 Sb.,
jenž stanoví, že ustanovení smluv o tichém společenství, které jsou v rozporu s
donucujícími ustanoveními tohoto zákona, pozbývají platnosti dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud měl s ohledem
na změnu právní úpravy od 1. 1. 2001 považovat ujednání v čl. IV. smlouvy o
tichém společenství o tom, že žalobce se neúčastní na ztrátě podnikání
žalované, za neplatné s ohledem na nové znění § 673 odst. 1 obch. zák., a měl
dále aplikovat § 679 odst. 1 písm. c) obch. zák., jež se stal podle § 263 odst. 1 obch. zák. kogentním ustanovením, z čehož měl dovodit, že účast žalobce na
podnikání žalované zanikla k 31. 12. 2001, jestliže podle daňového přiznání za
rok 2001 žalovaná vykazovala ztrátu a podíl žalobce na ztrátě byl vyšší než
jeho vklad. Odvolací soud tedy nesprávně uložil žalované předložit žalobci
účetní doklady týkající se provozu kasina i za rok 2002. Odvolací soud se
dostatečně nezabýval ani posouzením platnosti ujednání o poskytnutí znalostí
žalobce v oblasti provozování kasina, když se omezil jen na konstatování, že
jej neshledal neurčitým a nezpůsobilým být předmětem smlouvy o tichém
společenství. Předmětné ujednání je neplatné, neboť s ohledem na právní úpravu
vkladu společníka lze usuzovat na nepřípustnost vkladu tichého společníka ve
formě osobního výkonu. I kdyby se připustila platnost takového ujednání ve
formě osobních výkonů, poukazuje, že v daném případě nebylo uvedené ujednání
určité, nebylo nijak specifikováno, a nesplňovalo zákonnou definici vkladu jako
majetkové hodnoty využitelné pro podnikání žalované, proto mělo být posouzeno
jako neplatné pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák., a rovněž za neplatné
podle § 37 odst. 2 obč. zák., protože předmětem smlouvy bylo plnění fakticky
nemožné, když žalovaná v roce 1996 kasino neprovozovala. Pokud soud dospěl k
jinému závěru ohledně provozování kasina, a sice, že žalovaná by v roce 1996
nežádala o prodloužení licence na provozování kasina, udělené v roce 1995,
jestliže by fakticky v daném oboru nepodnikala, nemá toto skutkové zjištění, z
něhož rozhodnutí vychází, oporu v provedeném dokazování ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spatřuje v tom, že soud
nehodnotil a neučinil ani žádný závěr ohledně naplnění části definice vkladu,
týkající se činnosti žalobce ve formě poskytování svých znalostí. Jelikož tento
závazek žalobce nelze oddělit vzhledem k jeho povaze od ostatního předmětu
smlouvy, bylo třeba dospět k závěru, že celá smlouva o tichém společenství je
neplatná. Mimoto považuje smlouvu za neplatnou i podle § 39 obč.
zák., neboť
smlouva o tichém společenství byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, byla-li
uzavřena v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, jestliže byl smlouvou
vyloučen podíl žalobce jako tichého společníka na ztrátě podnikání žalované,
čímž se smlouva stala jednostranně výhodná pro žalobce. Žalovaná navrhla, aby
Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhl odmítnutí dovolání pro jeho
bezdůvodnost. Má za to, že odvolací soud posoudil předmětnou smlouvu o tichém
společenství správně jako platně uzavřenou smlouvu podle § 673 a násl. obch,
zák. s tím, že právní úprava v době uzavírání smlouvy umožňovala vyloučení
podílu tichého společníka na ztrátě podnikání, proto nelze mít za důvodné
tvrzení dovolatelky, že smlouva odporuje právní úpravě a je v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku. Tvrdí-li, žalovaná, že účast žalobce na
podnikání zanikla, když podíl žalobce na ztrátě byl v roce 2001 vyšší než jeho
vklad, nelze takový závěr s jistotou učinit, jestliže není zřejmé, zda od roku
1996 se vklad žalobce nenavýšil o podíly na případně dosaženém zisku, a jaký
zisk ve skutečnosti je, což žalobce právě může zjistit z nahlédnutí do účetních
dokladů žalované. Odvolací soud rovněž správně posoudil otázku určitosti a
způsobilosti ujednání o vkladu tichého společníka ve formě poskytnutí znalostí,
neboť vklad nemusí spočívat jen v penězích a vyčíslení nepeněžitého vkladu nemá
oporu v platné právní úpravě v rozhodné době.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)]
zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1
o. s. ř.) - účastníkem řízení a řádně zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.).
Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v té části
výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu ohledně žádosti, aby žalované byla
uložena povinnost předložit žalobci účetní doklady, týkající se další
podnikatelské činnosti žalované.
Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2
Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod
číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr,
podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze
ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma
odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Zamítnutím žaloby v
uvedené části však nenastala v poměrech žalované rozhodnutím odvolacího soudu
žádná újma. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalované zjevně
subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), a Nejvyšší soud
České republiky je jako takové podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. v
tomto rozsahu odmítl.
Ve zbývající části je dovolání směřující do výroku, jímž odvolací soud změnil
napadený zamítavý výrok soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna
předložit žalobci k nahlédnutí účetní doklady, týkající se provozu kasina, a to
účetní závěrku, rozvahu a výkaz zisku a ztráty za účetní období let 1996 až
2002 ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2
písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení
uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.
Nejvyšší soud ČR se tedy dále zabýval námitkou dovolatelky poukazující, že
řízení před odvolacím soudem je postiženo jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jež
dovolatelka spatřovala v tom, že soud nehodnotil a neučinil ani žádný závěr
ohledně naplnění části definice vkladu, týkající se činnosti žalobce ve formě
poskytování svých znalostí jako formy vkladu do podnikání žalované.
Vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je v první řadě
neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu výsledku
hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu
v provedeném dokazování, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu.
Jiné vady řízení jsou způsobilým dovolacím důvodem a jsou právně relevantní při
přezkumu v dovolacím řízení avšak jen tehdy, jestliže mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí věci. Při zjišťování existence takových vad jde o
posouzení příčinné souvislosti mezi vadou řízení a nesprávností rozhodnutí,
které může vyústit v závěr o nesprávnosti rozhodnutí následkem vady řízení jen
tehdy, nelze-li dovodit, že by obsah výroku rozhodnutí byl stejný i za situace,
kdyby k této vadě řízení vůbec nedošlo.
Jestliže v dané věci odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva je v části,
týkající se poskytování znalostí tichým společníkem v oblasti provozování
kasina, platná, a konstatoval-li zároveň, že případná neplatnost tohoto
ujednání by ve smyslu § 41 obč. zák. nečinila neplatnou celou smlouvu o tichém
společenství, pokud se žalobce mimo to zavázal k poskytnutí finanční částky, tu
prokazatelně žalované poskytl, a proto na uplatněný nárok žalobce by tak ani
případná neplatnost části smlouvy neměla žádný vliv, pak žalobkyní namítaná
absence ve zjištění skutkového stavu věci ohledně činnosti žalobce pro
žalovanou by i při oprávněnosti takové namítané vady řízení neměla za následek
změnu právního závěru odvolacího soudu opřeného o ustanovení § 41 obč. zák.,
podle něhož vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je
neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo
z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od
ostatního obsahu. Dovolatlka uplatněným dovolacím důvodem, jímž namítá jinou
vadu řízení, ve skutečnosti poukazuje na nesprávné právní posouzení platnosti
smlouvy o tichém společenství, a stejně tak svoji námitkou co do závěru
odvolacího soudu ohledně provozování kasina, jímž uplatnila dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř., namítajíc, že skutkové zjištění, z něhož
rozhodnutí vychází, nemá oporu v provedeném dokazování.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně
vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní
pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle § 673 odst. 1 obch. zák., ve znění ke dni uzavření smlouvy, se smlouvou o
tichém společenství zavazuje tichý společník poskytnout podnikateli určitý
vklad a podílet se jím na jeho podnikání a podnikatel se zavazuje k placení
části zisku vyplývající z podílu tichého společníka na výsledku podnikání.
Je třeba přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud sice v odůvodnění rozsudku
uvedl nesprávné znění § 673 odst. 1 obch. zák., které nebylo v účinnosti v době
uzavření předmětné smlouvy, ale po té učinil správný závěr, že smlouva o tichém
společenství byla uzavřena platně, když bylo možné podíl tichého společníka na
ztrátě smlouvou zcela vyloučit, aniž by takové smluvní ujednání účastníků,
vycházející ze svobodné vůle, bylo možno shledat v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, byť svůj závěr nesprávně odůvodnil tím, že
ustanovení § 673 odst. 1 obch. zák. mělo podle § 263 odst. 1 obch. zák. do 30.
12. 2001 charakter dispozitivní. Ustanovení obchodního zákoníku, ve znění do
31. 12. 2000 (nikoliv do 30. 12. 2001, jak uvedl odvolací soud), upravující
tiché společenství v §§ 673 až 681, měla sice dispozitivní povahu, neboť žádné
z těchto ustanovení nebylo uvedeno v § 263 obch. zák., přesto bylo ale třeba
některá ustanovení vykládat podle jejich obsahu jako kogentní ustanovení (srov.
Občanský zákoník, komentář, Š., P., T., 5. vydání 1998, str. 970), a to i
ustanovení § 673 obch. zák., které vymezuje obsah pojmenované smlouvy, od něhož
se nelze odchýlit, neboť by tím byl popřen institut pojmenované smlouvy.
Odvolacímu soudu nelze vytknout ani nesprávné právní posouzení, dospěl-li k
závěru, že ujednání ohledně podílení se tichého společníka na podnikání je ke
dni uzavření smlouvy platné, jestliže v daném případě se tichý společník v
článku I. smlouvy zavázal, že poskytne podnikateli (žalované) vklad - finanční
prostředky ve výši 100 000 Kč a své znalosti v oblasti provozování kasina, a
bude se podílet svým vkladem na podnikání žalované tak, že se nebude v žádném
případě účastnit na ztrátě při podnikání podnikatele (žalované), neboť toto
ujednání je v souladu s § 673 odst. 1, první věty obch. zák., ve znění ke dni
uzavření smlouvy dne 24. 1. 1996. Odvolací soud rovněž správně uzavřel, že
předmětné ujednání nebylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku,
pokud tak účastníci učinili na základě jejich svobodné vůle a v souladu se
zákonem. Dovolací soud se rovněž ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že je
nerozhodné, zda část předmětu smlouvy, týkající se poskytování znalostí tichým
společníkem v oblasti provozování kasina, je platná či neplatná, když i
případná neplatnost tohoto ujednání by ve smyslu § 41 obč. zák. nečinila
neplatnou celou smlouvu o tichém společenství, zavázal-li se žalobce mimo to k
poskytnutí finanční částky, tu prokazatelně žalované poskytl, a na uplatněný
nárok žalobce – předložit mu k nahlédnutí účetní doklady, týkající se provozu
kasina, by tak případná neplatnost části předmětu smlouvy neměla žádný vliv. V
dané věci totiž jakýkoli výsledek skutkových a právních posouzení platnosti
ujednání, týkající se poskytování znalostí tichým společníkem v oblasti
provozování kasina, nemůže za dané situace změnit nic na závěru o povinnosti
žalované předložit žalobci k nahlédnutí účetní doklady, týkající se provozu
kasina, a to účetní závěrku, rozvahu a výkaz zisku a ztráty.
Rozhodnutí odvolacího soudu je ale nepřezkoumatelné co do doby, za níž mají být
žalovanou předloženy účetní doklady k nahlédnutí žalobci. Odvolací soud totiž
přehlédl ustanovení bodu 38 čl. VIII přechodných ustanovení v části sedmé
zákona č. 370/2000 Sb., měnící s účinností od 1. 1. 2001 zákon č. 513/1991 Sb.
a stanovující, že ustanovení smluv o tichém společenství, které jsou v rozporu
s donucujícími ustanoveními tohoto zákona, pozbývají platnosti dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona. Odvolací soud se tedy v rozporu s uvedeným ustanovením
nezabýval platností předmětné smlouvy o tichém společenství z pohledu citovaným
zákonem změněným ustanovením § 673 odst. 1 obch. zák., nově stanovujícím, že ve
smlouvě o tichém společenství musí být dohodnut rozsah účasti tichého
společníka na zisku a ztrátě stejný (s účinností od 31. 12. 2001 se zákonem č.
501/2001 Sb., nahradilo slovo „dohodnut“ slovem „dohodnutý)“. Dovolatelce je
třeba rovněž přisvědčit, že nezabýval-li se odvolací soud otázkou, zda podle §
679 odst. 1 obch. zák. (s účinností od 1. 1. 2001 ustanovením kogentním - § 263
odst. 1 obch. zák., ve znění zákona č. 370/2000 Sb.) nezanikla v určitém období
případně účast tichého společníka na podnikání žalované, nemohl odvolací soud s
jistotou určit období, za níž má žalovaná předložit žalobci k nahlédnutí účetní
doklady, týkající se provozu kasina.
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tedy v tomto směru uplatněn
důvodně.
Rozhodnutí odvolacího soudu není tudíž v části, v níž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalovaná je povinna předložit žalobci k nahlédnutí
účetní doklady, týkající se provozu kasina, a to účetní závěrku, rozvahu a
výkaz zisku a ztráty za účetní období let 1996 až 2002 ve lhůtě tří dnů od
právní moci rozsudku, správné, proto Nejvyšší soud České republiky podle § 243b
odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu bez jednání (§ 243a
odst. 1 o. s. ř.) zrušil, a věc vrátil tomuto soudu v uvedeném rozsahu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vázán
právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.).
V rozhodnutí o věci rozhodne soud také o dosavadních nákladech řízení včetně
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. června 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu