32 Odo 69/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v
právní věci žalobce Státního fondu životního prostředí České republiky, proti
žalované Obci B., o zaplacení částky 1 933 135,75 Kč, vedené u Okresního
soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 825/2000, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. července 2004, č.j. 11
Co 596/2003-108, takto:
I. Rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 27. června 2003, č.j. 12 C
825/2000-76, v zamítavém výroku co do částky 811 409,70 Kč představující
penále ze zadržených prostředků a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 27. července 2004, č.j. 11 Co 596/2003-108, co do části jeho výroku, jímž
byl tento zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 811 409,70
Kč představující penále ze zadržených prostředků potvrzen, se zrušují a věc se
v tomto rozsahu zastavuje a postupuje Finančnímu úřadu v Ž. k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 27.
června 2003, č.j. 12 C 825/2000-76, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 27. července 2004, č.j. 11 Co 596/2003-108, zrušují a věc se v
tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
nákladech řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,
se ztotožnil i s jeho právním posouzením věci, v níž se žalobce, po zastavení
řízení v částce 729 570,- Kč, domáhal zaplacení částky 1 121 726,- Kč jako
úroků z prodlení za opožděnou úhradu splátek půjčky, kterou žalované poskytl na
základě jimi uzavřené smlouvy o půjčce na výstavbu kanalizace a čistírny
odpadních vod, a dále částky 811 409,70 Kč z titulu penále ze zadržených
prostředků.
Mezi účastníky řízení nebylo sporu o uzavření této smlouvy včetně dohody o
jejím splácení, jakož i o sankcích pro případ prodlení žalované s placením
jednotlivých splátek a s porušením dalších smluvních ujednání. Spornými mezi
účastníky zůstalo, zda žalobce povolil žalované odklad splátek půjčky či
nikoliv, což podle tvrzení žalované žalobce učinil osobním předáním dopisu
statutárnímu zástupci žalované, která ho však již nemá k dispozici. Povolení
odkladu splátek vzal soud za prokázané z výpovědí vyslechnutých svědků, přičemž
tato skutečnost vyplývá podle odvolacího soudu i z prohlášení členů
zastupitelstva a z výpovědi starosty žalované. Odvolací soud nepřisvědčil
námitce odvolatele o nevěrohodnosti vyslechnutých svědků, neboť v řízení nebylo
zjištěno nic konkrétního, co by jejich věrohodnost zpochybňovalo a žalobce v
tomto směru nepředložil ani nenavrhl žádné důkazy. To, že zaměstnanec žalobce
Ing. Neviel nepostupoval způsobem platným v rozhodné době pro udělování
souhlasu k odkladu splátek, nemůže jít podle odvolacího soudu k tíži
žalované, která tím, že obdržela od žalobce dopis o povolení odkladu splátek
půjčky na dobu pěti let, podepsaný ředitelem žalobce, byla v dobré víře, že jí
byl odklad splátek půjčky povolen a podle toho i jednala. Odvolací soud se
proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce povolil žalované
odklad splátek půjčky na dobu pěti let. Za situace, kdy žalovaná podle tohoto
odkladu v dané lhůtě půjčku uhradila, nemohla se dostat do prodlení s placením
jednotlivých splátek a žalobci tak vůči žalované nárok na jím požadované sankce
nevznikl. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Podle jeho přesvědčení
odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, neboť chybně vyhodnotil důkazy,
které měl k dispozici. Dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu o písemném
povolení odkladu splátek půjčky žalobcem žalované založeném na svědeckých
výpovědích, které dovolatel označil za neurčité a účelové, jakož i proti
nepřihlédnutí k důkazům svědčícím dle jeho mínění ve prospěch žalobního nároku.
Tím má na mysli skutečnost, že údajný dopis o povolení odkladu splátek nebyl
dohledán v evidencích účastníků řízení, dále že u něj nedošlo k žádné úpravě
počítačové evidence splátkového režimu dané půjčky a že jeho ekonomický úsek
nevydal žádný pokyn k vypracování dodatku ke smlouvě o půjčce, který by
splátkový režim upravil, což nasvědčuje tomu, že nebyl vydán ani předchozí
předběžný příslib. I za situace vydání předběžného příslibu by se však podle
dovolatele jednalo pouze o předběžný příslib, jehož platnost by byla podmíněna
sepsáním dodatku ke smlouvě, jak se činilo v běžné praxi, kterou žalobce
prokázal v řízení odkazem na jiný obdobný případ. Za tohoto stavu je třeba
podle dovolatele dospět k závěru, že ani případný dopis obsahující povolení
odkladu splátek by bez následného uzavření dodatku ke smlouvě nebyl platným
povolením odkladu splátek.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou
stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s
body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001
(dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobkyně je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §
237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací
soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam v řešení otázky posouzení nároku žalobce na úrok z prodlení za
opožděnou úhradu splátek půjčky v návaznosti na řešení otázky změny sjednané
splatnosti splátek půjčky a navazujícího prodlení s úhradou splátek půjčky,
kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud z úřední povinnosti nejprve
zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), případně
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Přestože dovolatel žádnou z
těchto vad nenamítal, dovolací soud zjistil, že řízení trpí vadou vymezenou v §
229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. spočívající v rozhodnutí ve věci, která nenáleží
do pravomoci soudů.
Podle obsahu spisu byly předmětem řízení dva nároky – jednak šlo o úrok z
prodlení ve výši 1 121 726,- Kč za opožděnou úhradu splátek půjčky a dále
o částku ve výši 811 409,70 Kč z titulu penále ze zadržených prostředků.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud žalobě co do
požadovaného penále ze zadržených prostředků nevyhověl pro absenci aktivní
věcné legitimace žalobce, k čemuž dospěl na základě provedeného dokazování a za
aplikace § 30 odst. 6 zákona č. 576/1990 Sb. Odvolací soud, s ohledem na právní
závěr o povolení odkladu splátek půjčky a z toho plynoucí nemožnosti žalované
dostat se do prodlení s placením jednotlivých splátek, považoval za nadbytečné
se otázkou, zda žalobce byl v případě vymáhání penále ze zadržených prostředků
podle uvedeného zákona aktivně věcně legitimován či nikoliv, zabývat.
Podle ustanovení § 7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a
rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních,
pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona
neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Jiné věci
projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to
zákon (odstavec 2).
Podle ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření
s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, v platném
znění (rozpočtová pravidla republiky) platí, že neoprávněně použité nebo
zadržené prostředky státního rozpočtu republiky nebo státních fondů republiky
jsou subjekty, kterým byly poskytnuty, povinny odvést ve stejné výši státnímu
rozpočtu republiky, popřípadě státnímu fondu republiky. Zároveň jsou tyto
subjekty povinny zaplatit penále ve výši 1 promile denně z neoprávněně
použitých nebo zadržených prostředků, nejvýše však do výše této částky. Podle
odstavce 6 téhož ustanovení odvod neoprávněně použitých nebo zadržených částek,
jakož i penále, uloží územní finanční orgán.
Podle ustanovení § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda
jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Zákon nemá ustanovení, ve kterém by vypočítával všechny podmínky řízení. Teorie
procesního práva a ve shodě s ní i soudní praxe tradičně řadí mezi procesní
podmínky týkající se soudu i tzv. pravomoc soudu, jejíž případný nedostatek
nelze v řízení odstranit.
Podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky
řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci
soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci
usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním
žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Za situace, kdy podle ustanovení § 30 odst. 6 zákona č. 576/1990 Sb. odvod
penále ze zadržených prostředků je oprávněn uložit územní finanční orgán, nelze
než dospět k závěru, že pravomoc soudu ve věci žalobního nároku co do částky
811 409,70 Kč představující penále ze zadržených prostředků není dána. Pokud
soud prvního stupně o tomto nároku rozhodl a odvolací soud toto jeho pochybení
nenapravil, bylo řízení postiženo vadou ve smyslu § 229 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., neboť bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudu, ale do
pravomoci územně příslušného finančního orgánu. Dovolací soud proto zrušil
rozsudky soudů obou stupňů v části týkající se částky 811 409,70 Kč
představující penále ze zadržených prostředků a v tomto rozsahu věc zastavil a
postoupil Finančnímu úřadu v Ž. jako příslušnému územnímu finančnímu orgánu k
dalšímu řízení (srov. § 104 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř., § 3 odst. 1
zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, včetně přílohy č. 1 –
Názvy, sídla a územní působnost finančních úřadů).
Nejvyšší soud dále přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu první, o.
s. ř.). Dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
[§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a dále vznesl výhrady proti skutkově
zjištěnému stavu [§ 241a odst. 3 o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená v
souzené věci podrobit dovolacímu přezkumu především právní názor odvolacího
soudu o tom, že v důsledku žalobcova povolení odkladu splátek půjčky a úhrady
půjčky žalovanou v dané lhůtě podle tohoto odkladu, se žalovaná nemohla dostat
do prodlení s placením jednotlivých splátek.
Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že v odůvodnění rozhodnutí neaplikoval
jakýkoliv hmotněprávní předpis, tj. vůbec neuvedl, z jakých právních předpisů
ve svých úvahách vycházel a podle jakého ustanovení předmětné smlouvy o půjčce
uzavřené mezi účastníky nebo právního předpisu posoudil, že v důsledku povolení
odkladu splátek ze strany žalobce nedošlo k prodlení žalované s placením
splátek ve sjednaných termínech. Přestože odvolací soud pominul posoudit
charakter předmětné smlouvy o půjčce, ze skutkově zjištěného stavu, který soudy
obou stupňů uvádějí v odůvodnění svých rozhodnutí, lze usuzovat, že jde o
smlouvu spíše veřejnoprávní povahy, neboť jí bylo realizováno správní
rozhodnutí (rozhodnutí ministra životního prostředí o poskytnutí podpory ze
Státního fondu životního prostředí České republiky) formou bezúročné půjčky ze
státních prostředků, jejíhož poskytnutí, čerpání, jakož i splácení se smlouva
týkala, a nikoli o vztah soukromoprávní (tj. vztah mezi podnikateli při jejich
podnikatelské činnosti).
Pokud smlouva veřejnoprávní povahy vyžaduje řešení otázek (v souzené věci
otázka změny sjednané splatnosti splátek půjčky a navazující prodlení s jejich
úhradou), které příslušné veřejnoprávní předpisy správního práva neobsahují,
lze přiměřeně aplikovat předpisy soukromého práva, pokud to neodporuje
charakteru a povaze smlouvy, jakož i právním předpisům veřejného práva.
V této souvislosti je třeba odvolacímu soudu vytknout, že zcela opomenul
skutkové zjištění soudu prvního stupně, podle něhož bylo pod bodem VII.
označeného závěrečné ustanovení v bodu 19. předmětné smlouvy o půjčce sjednáno,
že pokud tato smlouva či zvláštní obecně závazný právní předpis nestanoví
jinak, řídí se vztahy dle této smlouvy příslušnými ustanoveními platného
obchodního zákoníku.
Je třeba rovněž poukázat na to, že v žádném ustanovení obchodního (či
občanského) zákoníku není upraveno a ani z něho nevyplývá, že by účastníky ve
smlouvě sjednaná doba plnění jednotlivých splátek půjčky mohla být měněna
jednostranným úkonem některého z účastníků. Za situace, kdy si účastníci ve
smlouvě sjednají dobu splatnosti jednotlivých splátek a tato sjednaná doba
splatnosti jednotlivých splátek má být posléze změněna a možnost takové změny
jednostranným úkonem některého z účastníků není účastníky sjednána, vyžaduje se
k platnosti takové změny souhlasný projev vůle obou účastníků.
Zda-li pak změna smlouvy v otázce doby splatnosti sjednaných splátek, k níž je
zapotřebí souhlasného projevu vůle obou účastníků, vyžaduje či nevyžaduje
písemnou formu, záleží na smluvním ujednání účastníků, potažmo na tom, kterým z
obou uvedených kodexů (obchodním či občanským) se řídí smlouva a vztahy jí
založené včetně nároků uplatněných žalobou. Platí, že písemně uzavřená smlouva
podléhající režimu občanského zákoníku může být změněna rovněž pouze
písemně (srov. § 40 odst. 2 občanského zákoníku), zatímco písemně uzavřená
smlouva řídící se obchodním zákoníkem vyžaduje ke své změně dohodu stran v
písemné formě pouze tehdy, je-li takto účastníky ve smlouvě, která má být
měněna, sjednáno (srov. § 272 odst. 2 obchodního zákoníku – dále též jen „obch.
zák.“).
Uvedeným způsobem však odvolací soud při svých úvahách nepostupoval a otázkou,
zda a podle kterého ustanovení smlouvy či právního předpisu došlo k dohodě
účastníků o změně termínu splátek, se nezabýval. Bez jakékoli jeho reakce
zůstal i právní názor soudu prvního stupně, podle něhož k platnosti změny
smlouvy nebylo nutné písemné vyhotovení dodatku, neboť skutkově nezjistil, že
by uzavřená smlouva obsahovala ujednání účastníků ve smyslu § 272 odst. 2 obch.
zák.
K námitkám dovolatele směřujícím do skutkově zjištěného stavu dovolací soud
nepřihlížel, neboť z tohoto důvodu [§ 241a odst. 3 o. s. ř.] lze dovolání podat
pouze v případě, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.
s. ř. (popřípadě podle obdobného užití § 238 a 238a o. s. ř.), nikoli však v
případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak je tomu
v souzené věci.
Lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a
odst. 2 písm b) o. s. ř.] byl naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek
odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za
středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud i ve zbývajícím rozsahu je a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. ledna 2006
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu