32 Odo 698/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobce J. K., podnikatele, proti žalované E. K., podnikatelce, o zaplacení částky 373 824,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 61 Ro 4496/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2005, č.j. 1 Cmo 369/2004-17, takto:
Dovolání se odmítá.
Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 25. srpna 2004, č.j. 61 Ro 4496/2004-10, jímž Městský soud v Praze vyslovil místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Krajskému soudu v Ostravě jako soudu místně příslušnému.
Toto usnesení odvolacího soudu napadl žalobce podáním označeným jako „Odvolání- dovolání“, v němž žádá, aby byla jeho žaloba projednávána u soudu v Praze a ze svého pohledu snáší důvody na podporu této žádosti.
Podle § 41 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) posuzuje soud každý úkon účastníka podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. V dané věci žalobce označil svoje podání jako odvolání – dovolání. Z okolností, které podání obsahuje, zejména z uvedení spisové značky rozhodnutí, které žalobce napadá, jakož i z obsahu jeho podání, je nepochybné, že proti usnesení odvolacího soudu podává dovolání.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o vyslovení místní nepříslušnosti a o postoupení věci po právní moci usnesení soudu místně příslušnému, nelze podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. upravujícího přípustnost dovolání rovněž proti usnesení odvolacího soudu, ovšem pouze za podmínky, že jde o usnesení ve věci samé. Protože usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu o vyslovení místní nepříslušnosti a o postoupení věci soudu místně příslušnému, však nemá povahu rozhodnutí ve věci samé, není dovolání přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl [§ 243b odst. 5, věta
první, § 218 písm. c) o. s. ř.]. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. listopadu 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu