Gemmela v právní věci žalobců A) J. S., B) J. K., C) J. K., D) B. S.,
E) V. K., zastoupených JUDr. R. V., advokátem, proti žalovanému J. K., zast.
JUDr. M. Š., advokátem, o určení podílového spoluvlastnictví, vedené u
Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 1251/96, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10.
května 2001 čj. 36 Co 151/2001 – 117, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 19. 1. 2001 čj. 7 C 151/96-96 určil,
že podílovými spoluvlastníky domu č.p. 181 a parcely č. 21, obojí v obci D.,
kat. území D. u M. j., zapsaných na listu vlastnictví č. 1593 u Katastrálního
úřadu v Č. L., jsou J. K., s podílem 1/4, J. K., s podílem 1/4, manželé J. K. a
V. K., s podílem 1/4, manželé J. S. a B. S., s podílem Ľ.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací výše
označeným rozsudkem potvrdil tento v pořadí druhý rozsudek Okresního soudu v
České Lípě ve věci samé. Ve výroku o náhradě nákladů řízení rozhodnutí soudu
prvního stupně změnil a zavázal žalovaného nahradit žalobcům náklady řízení
před soudem prvního stupně ve výši 47.825,- Kč. Vedle toho rozhodl o povinnosti
žalovaného k náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem ve výši
12.150,- Kč k rukám advokáta žalobců.
Odvolací soud vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně a
dospěl ke stejnému závěru, že žalobci prokázali uzavření dohody o
společném vydražení provozovny, k jehož účelu, před konáním dražby, sdružili ke
dni 3. 4. 1992 finanční prostředky na úhradu dražební jistoty ve výši 200.000,-
Kč. S myšlenkou vydražit provozovnu pekárny přišli žalobci, vyjma žalobce C),
za kterého od počátku jednal jeho otec, což sám žalovaný ve výpovědi potvrdil.
K účasti na dražbě byl žalovaný vyzván týden před jejím konáním, a to otcem
žalobce C). Žalobci A), C) a otec žalobce C) v té době pracovali ve
vedoucích funkcích S. p. a měli zákaz podnikat v pekárenském oboru. Dražba
nemovitosti se konala dne 4. 4. 1992 a dne 22. 4. 1992 byl na její zaplacení
poskytnut úvěr ve výši 2.251.000,- Kč, za který ručil otec žalobce C) zástavou
své nemovitosti a soud považoval za věrohodné tvrzení, že úvěr byl splácen ze
zisku ze společného podnikání. Všichni žalobci, stejně jako otec žalobce C),
pomáhali při zajišťování provozu pekárny, za což jim žalovaný nevyplácel žádnou
odměnu. Vůle žalobců zúčastňovat se podnikatelské činnosti žalovaného, vyplývá
také ze smlouvy o tichém společenství. Podíl žalobců na podnikání považuje
odvolací soud za nepochybný také s ohledem na zjištění, že žalovaný nikdy
předtím v pekárenském oboru nepůsobil. Podnikatelský záměr sice zpracoval
vlastní rukou žalovaný, avšak podle vzoru vyhotoveného pro něj otcem žalobce
C). Žalobci s ohledem na zákaz konkurence nechtěli být v projektu uvedeni.
Žalovaný nepochybně znal obsah a důsledky dohody o sdružení, se záměrem
vydražit předmětné nemovitosti se všemi žalobci včetně otce žalobce C), který
jednal za svého syna. Otec žalobce C), pan J. K. st. prokazatelně jednal ve
věci vydražení provozovny za svého syna, což také vyplývá z nedatované smlouvy
o tichém společenství, ve které již jako strana vystupuje žalobce C). Svou
povahou se nejednalo o jednání za jiného ve smyslu § 22 odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen
„obč. zák.“) a nebyla proto nutná písemná plná moc.
Odvolací soud dále dovodil, že s ohledem na ust. § 143 obč. zák. upravující
nabývání věcí do společného jmění manželů, dříve bezpodílového
spoluvlastnictví, se ze zákona stala společně s žalobcem A) spoluvlastnicí
jedné ideální čtvrtiny vydražených nemovitostí také žalobkyně D) a spolu s
žalobcem B), žalobkyně E). V případě, že je vznik podílového spoluvlastnictví
mezi účastníky sdružení sporný, je listinou pro jeho záznam pouze rozhodnutí
soudu v řízení o určení spoluvlastnictví k nemovitosti. Naléhavý právní zájem
na tomto určení je tedy dán, protože žalobci zápisu svého vlastnického práva
do příslušné evidence by se nemohli domoci jinou, než soudní cestou. Protože se
účastníci dohody o sdružení nedohodli jinak, soud podle ust. § 835 obč.
zák. určil, že podíly všech účastníků dohody jsou na dražené nemovitosti
stejné.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost spatřuje
(nesprávně podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) v ust. § 237 odst. 1 písm. b/
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvod spatřuje v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (správně dle ust. § 241 odst. 3 písm. d)).
Dovolatel v první řadě nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že kupní cena,
resp. úvěr, byl splácen ze zisku ze společného podnikání. Takovéto hodnocení
důkazů soudem je nepřesné, jednostranné a účelové. K důkazům žalovaného soud
vůbec nepřihlížel nebo je zlehčoval. Soud se např. vůbec nezabýval otázkou
existence platné a písemné smlouvy o tichém společenství a tedy otázkou, kde
je dalších 50.000,- Kč vkladu. Taktéž napadá závěr o nepodstatnosti předání
peněz žalovanému až po složení dražební jistoty. Dovolatel uvádí, že v průběhu
řízení dokládal splacení části úvěru následně po ukončení podnikání. Závěr o
placení úvěru z podnikatelského zisku považuje za vymyšlený, když dokládal, že
firma byla stále ve ztrátě. Závěr o bezplatném podílení se na podnikání je
taktéž nepravdivý, což žalovaný dokládal pracovními smlouvami a pokladními
doklady, ze kterých byly odměny žalobců patrné. Soud také obrací důkaz o
skutečnosti, že vydražitelem a vlastníkem provozovny byl i v očích žalobců po
vydražení žalovaný, když v podnikatelském záměru psaném otcem žalobce C) pro
žalovaného se uvádí, že provozovnu vydražil žalovaný, který je vlastníkem. Dovolatel byl od počátku přesvědčen, že je vlastník pekárny a pouze
provozováním pekárny se budou v rámci tichého společenství účastnit žalobci. Proto také hradil veškeré platby spojené s placením úvěru, s
vlastnictvím nemovitosti a
několikasettisícové investice pouze ze svých výlučných prostředků, neboť
žalobci nikdy ničím na tyto náklady nepřispěli a nelze říci, že by se podíleli
vkladem tichého společníka. Protože žalovaný nebyl v zisku, nemohli se ani
žalobci na tomto zisku podílet. V tom je zásadní logický rozpor při hodnocení
důkazů soudem. Pokud by mezi účastníky vznikla smlouva o sdružení podle § 829
obč. zák., musela by snad být doplněna i o způsob realizace vlastnického práva,
toto však řešeno nebylo a ani při výsleších v tom žalobci neměli jasno. Pochybný je také závěr o existenci vzniku smlouvy mezi žalobci. Pokud by záměr
žalobců byl takový, že se stanou podílovými spoluvlastníky, musel by s tím
souhlasit a vědět o tom i žalovaný, který de facto „nesl kůži na trh“, na
rozdíl od žalobců, kteří vůbec žádná rizika nenesli. Nesprávný je také názor
ohledně plné moci otce žalobce C). Není pravdou, že jednání o vydražení
provozovny, složení 50.000,-Kč a uzavření smlouvy o tichém společenství, je
jedním právním úkonem, ke kterému není zapotřebí písemná plná moc podle § 31
odst. 4 obč. zák., neboť v daném případě se jedná o celou řadu úkonů,
a to i přímo souvisejících s vydražením pekárny. Dovolatel taktéž poukazuje na
změny ve výpovědích žalobců a otce žalobce C), se kterými
se odvolací soud nijak nevypořádal. Nelze připustit, aby se několik osob po
více letech neúčasti dohodlo a bez jakékoli písemnosti „vyvlastnili“ reálně
existující a zapsané vlastnické právo, které bylo v dobré víře řadu let
vykonáváno.
Je pochybné domnívat se, že by žalovaný, aniž by si nebyl vědom
svého výlučného vlastnictví, investoval mnohasettisícové částky (vybudování
restaurace, zeleniny mimo objekt pekárny apod.) a zda by ze svých výlučných
prostředků splatil úvěr.
Vzhledem k výše uvedenému se dovolatel domnívá, že je rozhodnutí odvolacího
soudu postaveno na nesprávném právním posouzení, tj. na existenci uzavření
smlouvy o sdružení. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí
zrušil a vrátil mu věc k novému rozhodnutí.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. lednem 2001).
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že podané dovolání má
náležitosti, předepsané zákonem (ust. § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s.
ř.) a že je přípustné (ust. § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), dospěl k závěru,
že dovolání není důvodné.
Dovolatelem nesprávně začleněný důvod pod ust. § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
ve znění účinném od 1. ledna 2001, tedy nesprávné právní posouzení věci ve
smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., může spočívat v tom, že soud
na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo
že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popř. nesprávně aplikoval.
Nesprávné právní posouzení může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Odvolací soud dospěl k rozhodujícímu závěru, že se žalobci a žalovaný dohodli
na společném vydražení provozovny a že v ní společně budou pokračovat v
provozování pekárny. Na tom se dohodli v restauraci bývalého Svazarmu v D. asi
tak týden nebo dva před dražbou. Za žalobce C) jednal jeho otec, v té době
ředitel pekárny v D., který měl zákaz podnikat v pekárenském oboru. K dohodě o
sdružení podle ust. § 829 obč. zák., došlo před dražbou konanou dne 4. 4. 1992.
Jako vydražitel byl uveden žalovaný. Každý z účastníků se na složení dražební
jistoty podílel vkladem 50.000,- Kč. Ostatní finanční prostředky na vydražení
byly poskytnuty z provozního úvěru Komerční banky, a. s. pobočky v Č. L. v
částce 2.251.000,- Kč. Za úvěr ručil svojí nemovitostí otec žalobce C), který
sehrál klíčovou roli při přípravě na dražbu a následné činnosti pekárny, s
ohledem k tomu, že žalovaný nikdy předtím v pekárenství nepodnikal. Úvěr byl
splacen žalovaným, což vyplývá z potvrzení Komerční banky ze dne 18. 12. 1995.
Písemná dohoda o sdružení nikdy neexistovala a sepsána byla pouze smlouva o
tichém společenství, kterou za žalobce C) podepsal, po provedené dražbě, jeho
otec. K těmto závěrům soud dospěl zejména po zhodnocení výslechů účastníků.
Uvedené závěry odvolacího soudu jsou nejen skutkovými zjištěními, učiněnými z
provedeného dokazování, ale zakládají zároveň též právní závěr o tom, že byla
mezi účastníky uzavřena smlouva o sdružení, tj. že byly pojmově naplněny znaky,
uvedené v ust. § 829 odst. 1 obč. zák.
Podle § 829 odst. 1 obč. zák. několik osob se může sdružit, aby se společně
přičinily o dosažení sjednaného účelu. Pro tuto smlouvu nepředepisuje občanský
zákoník písemnou formu.
Již ve zrušovacím usnesení ze dne 13. 7. 2000 čj. 29 Co 245/2000-77 odvolací
soud zavázal okresní soud právním názorem, že dohoda, kterou její účastníci
projevili vůli společně vydražit provozovnu pekárny a k tomuto hospodářskému
cíli sdružit (spojit) organizační činnost a finanční prostředky, je z hlediska
obsahu dohodou o sdružení ve smyslu ustanovení § 829 obč. zák.,
a to sdružením, jehož cílem je vydražení nemovitosti a tudíž nabytí
vlastnictví, přičemž tato dohoda ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu ani
když se týká vydražení vlastnictví k nemovitostem (ve spise č. l. 80).
S tímto právním hodnocením se dovolací soud ztotožňuje.
V dalším řízení před soudem prvního stupně i odvolacím bylo zejména z
účastnických výpovědí přesvědčivě zjištěno, že žalobci 1) a 2), otec žalobce
3) a žalovaný se týden až 2 týdny před dražbou v restauraci
Svazarmu v D. dohodli na společném vydražení provozovny pekárny (žalovaný je
bratrem otce žalobce 3). Za tím účelem každý ze tří zúčastněných
žalobců [za žalobce 3) jeho otec] poskytli 50.000,- Kč na dražební jistotu
(srov. výpovědi na č. l. 89-91) a rovněž žalovaný potvrdil, že o tom, že má
vydražit pekárnu se dověděl týden nebo 10 dnů předem od svědka K.
[tj. otce žalobce 3)] a ten mu předal 150.000,- Kč těsně před dražbou v pátek,
byl u toho také žalobce 1) (ve spise viz č. l. 90).
Žalovaný předmětnou pekárnu vydražil za cenu 2,250.000,- Kč, jak plyne z
protokolu č. 18/1992/Dy ze dne 4. 4. 1992 o průběhu veřejné dražby.
Okolnost, že žalovaný vydražil nemovitost sám, jako fyzická osoba, není
sama o sobě rozhodná, rozhodné je, zda vydražitel jednal, tj.
projevoval vůli, jako člen sdružení. Pokud vystupoval jako člen sdružení, stali
se podílovými spoluvlastníky nemovitosti i ostatní účastníci sdružení (ust. §
834 obč. zák.).
Dospěly-li soudy obou stupňů k závěru, že jednání všech zúčastněných
žalobců a žalovaného směřovalo ke společnému vydražení provozovny a
tudíž ke vzniku spoluvlastnictví v rámci smlouvy o sdružení podle § 829 a násl.
obč. zák., nelze tomuto závěru vytknout ani skutkové, ani právní pochybení.
Vyplývá z učiněných skutkových zjištění a je správným právním posouzením věci.
Pokud žalovaný poukazoval na smlouvu o tichém společenství, nedatovanou, kterou
se žalobci jako společníci zavázali poskytnout žalovanému jako podnikateli
finanční vklady každý 50.000,- Kč, je předmětem této smlouvy účast na
podnikání na úseku výroby a prodeje pekařských a ostatních
potravinářských výrobků za podíl na zisku i ztrátě. Tato smlouva se
tedy týká činnosti účastníků v období po dražbě, byla ostatně už po dražbě
uzavřena.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelem tvrzený dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci (žádný jiný dovolací důvod dovolatel ani netvrdil) není v
posuzovaném případě ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., naplněn.
Vytýkal-li pak dovolatel, že odvolací soud „věc hodnotil naprosto
jednostranně a účelově“ a že „hodnocení důkazů soudem a zejména pak závěry
ve věci jsou nepřesné“, nejedná se o důvod právního posouzení věci, nýbrž o
hodnocení důkazů a skutkových zjištění, které nelze podřadit důvodu
podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Okolnosti, týkající se splácení úvěru ze
zisku, když provozovna se údajně nacházela ve ztrátě, dalšího podílu
žalobců na podnikání, popř. další skutkové okolnosti, dovolatelem namítané,
jsou z hlediska právní podstaty věci irelevantní. Tyto skutečnosti a jejich
hodnocení nemají zásadní vliv na základní skutkovou a právní otázku, na níž je
napadené rozhodnutí založeno, tj. na uzavření smlouvy o sdružení podle § 829
an. obč. zák. k účelu společného vydražení provozovny pekárny a tedy
jejího získání do podílového spoluvlastnictví účastníků.
Pokud se odvolací soud zabýval i širšími souvisejícími
okolnostmi, které se i nepřímo vztahovaly k závěru o
společném vydražení provozovny do podílového
spoluvlastnictví, učinil tak v rámci komplexního hodnocení důkazů
ve smyslu § 132 o. s. ř. Jeho postup v tomto směru plně odpovídá i
hmotněprávnímu ustanovení § 266 odst. 1 až 3 obch. zák. o výkladu projevů vůle
účastníků. Odvolací soud vzal náležitý zřetel nejen na to, co účastníci při
jednání o uzavření smlouvy o sdružení zamýšleli, resp. jaký úmysl
projevili, nýbrž i k následnému chování stran, když všichni žalobci po dražbě
podnikali spolu s žalovaným za podmínek (organizačních, finančních a dalších)
tak, že se chovali jako spoluvlastníci (např. zvláště v pracovních činnostech,
při odměňování atd.).
Významnou, rozhodující skutečností, podporující konečný právní závěr o výše
uzavřené smlouvě o sdružení je též to, že otec žalobce 3) za účelem získání
úvěru na draženou nemovitost ve výši 2,200.000,- Kč uzavřel zástavní
smlouvou (ve spise č. l. 34), přičemž tato smlouva byla uzavřena dne 4. 3.
1992, tedy před dražbou a dokumentuje úmysl žalobců o
společném nabytí nemovitosti.
Rozhodující závěr obou soudů o uzavření smlouvy o sdružní se dovolateli
zpochybnit nepodařilo ani z hlediska správnosti právního posouzení (§ 241 odst.
3 písm. d) o. s. ř.) a dovolací soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (ust.
§ 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.
s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151
odst. 1 o. s. ř. Žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobcům,
podle obsahu spisu, v řízení o dovolání náklady, na jejichž náhradu by měli
právo, nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. července 2003
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu