32 Odo 701/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, Csc., a JUDr. Miroslava
Galluse ve věci žalobkyně C. P., s.r.o., zastoupené advokátkou, proti žalované
R., spol. s r. o., zastoupené advokátem o zaplacení částky Kč 4, 669.696,- s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 181/2003 o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna
2006, č. j. 8 Cmo 400/2005 – 180, takto
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jejího zástupce advokáta.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. května 2005, č. j. 39 Cm
181/2003 – 120, zamítl žalobu o zaplacení Kč 4,669.699,- s přísl., uložil
žalobkyni povinnost uhradit žalované náklady řízení a státu na účet výše
uvedeného soudu částku Kč 700,-, vše ve lhůtě do tří dnů od právní moci
rozsudku.
Soud prvního stupně, že mezi žalobkyní jako prodávající a žalovanou
jako kupující probíhala od roku 1998 do první poloviny roku 2001 obchodní
spolupráce podle tzv. rámcových smluv. Smlouvy byly uzavírány vždy na období
jednoho roku a obsahovaly pouze obecné podmínky pro dodávky zboží žalobkyně do
prodejen žalované. Smlouvy byly doplněny dodatky, v nichž byly sjednány
konkrétní závazky žalobkyně ve vztahu k žalované, pokud jde o poskytování
různých bonusů, poplatků za reklamu, poplatků za uvedení nových výrobků nebo
záměnu výrobků na trhu a také za poskytnutí prodejních míst v nově otevíraných
prodejnách žalované. Všechny rámcové smlouvy předpokládaly, že konkrétní zboží
bude žalobkyní dodáváno na základě objednávek žalované. Žádná z rámcových smluv
neobsahovala ustanovení, z něhož by bylo možno dovodit povinnost žalované
nakupovat od žalobkyně konkrétní druhy nebo konkrétní objem zboží v určitém
časovém období. Soud prvního stupně považoval za prokázané, že faktická
spolupráce účastníků probíhala tím způsobem, že ve svých jednotlivých
prodejnách vymezila žalovaná velikost prodejní plochy a prodejci žalobkyně sami
zpracovávali objednávky zboží tak, aby tyto plochy byly řádně zaplněny. Na
základě těchto objednávek, které potvrzovali vedoucí jednotlivých prodejen, pak
bylo zboží žalobkyní dodáno a žalovaná uhradila faktury, které žalobkyně
vystavila. Rámcové smlouvy byly uzavírány na jeden rok a ani z popsaného
postupu podle soudu prvního stupně nevyplynulo, že tato spolupráce měla být
časově neomezená.
Rámcovou smlouvou na rok 2001 byla výslovně zrušena veškerá dřívější ujednání
stran a smlouva zakládala nový rámec pro koupi zboží žalovanou od žalobkyně.
Ani tato smlouva však neobsahovala žádné určení objemu dodávek nebo závazek
žalované pokračovat ve spolupráci se žalobkyní i v dalším časovém období.
Žalovaná ještě v prvním pololetí roku 2001 oznámila žalobkyni otevření nových
prodejen a objednala pro ně dodání zboží, v červnu 2001 však s odkazem na
projednání věci mezi účastníky odstoupila od rámcové smlouvy. V průběh řízení
připustila, že smluvní vztah nebylo možno takto ukončit a rámcová smlouva je i
nadále platná.
Žalobkyně se posléze žalobou domáhala náhrady škody spočívající v ušlém zisku
za předpokládané, ale nerealizované dodávky do nově otevřených i původních
prodejen, a v nákladech vynaložených na předpokládaný rozvoj spolupráce.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Pokud žalobkyně
tvrdila, že žalovaná porušila svou povinnost vyplývající z rámcové smlouvy,
dospěl soud prvního stupně k závěru, že ani z rámcové smlouvy ze dne 2. 1. 2001
včetně jejího dodatku, ani z obchodních zvyklostí, které mezi sebou účastníci
zavedli, nevyplývá povinnost žalované odebírat od žalobkyně jakékoli zboží v
konkrétním objemu, ceně nebo časovém období. Zaplacením plateb podle dodatků k
rámcovým smlouvám neznamená podle závěru soudu prvního stupně, že si žalobkyně
zajistila možnost dodávat zboží do určité konkrétní prodejny pro neomezené
časové období v rozsahu, který po ní žalovaná někdy v minulosti mohla
požadovat. Pokud tedy žalovaná přestala od žalobkyně objednávat zboží, nejde o
porušení povinnosti ze závazkového vztahu a žalobkyně nemůže činit žalovanou
odpovědnou za vznik škody. Nebylo-li v řízení zjištěno porušení povinnosti
žalované, nezabýval se již soud bližším hodnocením důkazů, které žalobkyně
navrhla za účelem prokázání výše škody.
Dovolávala-li se žalobkyně ust. § 265 obchodního zákoníku, které stanoví, že
výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku,
nepožívá právní ochrany, uzavřel soud prvního stupně, že žalobkyně je
podnikatelský subjekt, který vstupujíc na trh musí nést i určité podnikatelské
riziko a musí počítat s tím, že se poměry na trhu v místě i čase budou měnit a
budou se měnit i potřeby obchodních partnerů. Pokud se žalovaná nezavázala k
odběru zboží na úrovni odpovídající minulým obdobím, nelze její rozhodnutí o
ukončení spolupráce s žalobkyní považovat za jednání, které by bylo v rozporu
se zásadami poctivého obchodního styku. Pokud žalobkyně uváděla, že se mohla
důvodně domnívat, že spolupráce bude nadále pokračovat, nelze podle soudu
prvního stupně než odkázat na určitou míru opatrnosti nutnou při jakémkoli
druhu podnikání, přičemž by tato opatrnost měla zahrnovat i dostatečnou
pozornost věnovanou úpravě smluvního vztahu s obchodními partnery. Soud prvního
stupně by považoval za jednání, které je v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku, skutečnost, že žalovaná přijala od žalobkyně poplatky za
zavedení nového výrobku na trh nebo za podporu prodeje při otevírání nové
prodejny. Z nesporných tvrzení účastníků řízení však vyplynulo, že žádné takové
platby pro období roku 2001 žalobkyně žalované neposkytla.
Soud prvního stupně se neztotožnil s žalobkyní v tom, že na základě uzavřených
rámcových smluv, konkrétně smlouvy na rok 2001, mohla žalobkyně oprávněně
předpokládat, že spolupráce v rozsahu realizovaném v roce 2000 bude i nadále
pokračovat. Ani s odkazem na ustanovení § 265 obchodního zákoníku tedy nelze
dovodit, že by žalovaná porušila své povinnosti. Soud prvního stupně proto
uzavřel, že žalobkyně svůj nárok na náhradu škody uplatňuje bez právního důvodu
a soud její žalobu v celém rozsahu zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. ledna 2006, č. j.
8 Cmo 400/2005 – 180, jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal skutková
zjištění soudu prvního stupně a právní závěry z nich vyvozené jako správné.
Podle odvolacího soudu hodnotil soud prvního stupně správně uplatněný nárok
podle právní úpravy v obchodním zákoníku, správně respektoval zásadu, že jedním
z předpokladů odpovědnosti za škodu je porušení závazkového vztahu a ztotožnil
se se závěrem, že existence závazku, který měl být porušen, nebyla prokázána.
Skutečnost, že se žalovaná nechovala tak, jak žalobkyně předpokládala, není
porušením povinností stanovených obchodním zákoníkem. Žalobkyně se podle názoru
odvolacího soudu mýlí, jestliže se domnívá, že obchodní zákoník stanoví
povinnost chovat se podle praxe zachovávané po určitou dobu účastníky
závazkového vztahu. Ani odvolací soud tedy neshledal, že by došlo k porušení
právní povinnosti, a žalovaná proto odpovědnost za škodu vzniklou žalobkyni
nenese.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že je
považuje za přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), protože rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam (jedná se o otázku právního posouzení chování obchodních řetězců) a
odvolací soud řešil právní otázky smluvních ujednání a odpovědnosti za škodu v
rozporu hmotným právem. Tento rozpor vyvozuje odvolatelka z následujících
závěrů:
1) odvolací soud pominul posoudit protiprávnost jednání žalované z
hlediska prevenční povinnosti upravené v ust. § 415 občanského zákoníku,
přičemž se nezabýval ani tím, že by žalovaná mohla porušit povinnost
nezneužívat dominantní postavení,
2) překvapivé a neodůvodněné ukončení obchodní spolupráce je v rozporu
se zásadami poctivého obchodního styku a s dobrými mravy – odvolací soud
nehodnotil, zda škoda nebyla způsobena úmyslným jednáním proti dobrým mravům,
3) odvolací soud nebral v úvahu, že kupní smlouva, kterou se ve
skutečnosti řídily vztahy účastníků a jejich obchodní spolupráce, byla uzavřena
konkludentně, žalovaná si nechala zaplatit za to, že žalobkyně bude moci
dodávat zboží do její obchodní sítě. Tím podle názoru žalobkyně převzala
povinnost zboží od žalobkyně odebírat. Odmítnutí tohoto odběru a tvrzení, že
žalovaná nemá vůči žalobkyni žádné povinnosti, považuje žalobkyně za jednání v
rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Soud prvního
stupně i odvolací soud tak pominuly příslušná zákonná ustanovení (§ 265
obchodního zákoníku a § 3 občanského zákoníku).
S ohledem na výše uvedené závěry navrhuje odvolatelka, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2006, č. j. 8 Cmo
400/2005 – 180, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
K odvolání žalobkyně podala svoje vyjádření žalovaná. Zcela se ztotožnila s
právními názory a závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, přičemž
argumenty a závěry žalobkyně označila za bezpředmětná a ryze účelová.
Zdůrazňuje, že se žalobkyně domáhá náhrady škody za svoje zřejmě neuvážené
obchodní rozhodnutí. Její tvrzení o tom, že při uzavírání rámcové smlouvy
předpokládala dlouhodobou spolupráci, a proto souhlasila se všemi smluvními
podmínkami, je irelevantní vzhledem k tomu, že žádná ze stran se smluvně k
takto definované spolupráci nezavázala. Vyjádření svědčí podle žalované o
neodpovědném jednání žalobkyně, která řádně nedbala na kvalitu úpravy podmínek
závazku. Žalobkyně investovala do rozvoje podnikání značné prostředky bez
patřičné smluvní ochrany, i když musela z dosavadní spolupráce vědět, že
žalovaná bude svoje nové prodejny otevírat postupně podle předem stanoveného
celoročního plánu – harmonogram otvírání nových prodejen měla žalobkyně k
dispozici. Žalovaná dále upozorňuje na to, že žádný smluvní dokument nebo
dokonce obchodní zvyklost nestanovila, po jakou dobu má být žalobkyně obchodním
partnerem žalované - jejich spolupráce byla bezkonfliktní po dobu více jak tří
let a podle žalované je otevřena i nadále, pokud by žalobkyně poskytla žalované
novou výhodnou nabídku. Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání
jako nepřípustné odmítl a uložil žalobkyni povinnost uhradit náhradu nákladů
dovolacího řízení. Pro případ, že Nejvyšší soud neshledá dovolání nepřípustným,
navrhuje žalovaná potvrzení rozsudku odvolacího soudu a zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací
(§ l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen
podle ustanovení § 237 odst. 1 písmo c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání tedy je, že nešlo jen o takovou otázku, na
níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní
právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm
řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro
jejich judikaturu).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině
procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod
podle § 24la odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 24la odst. 2 písmo b) o. s. ř. je
pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy
byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být
správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale
soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud
vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího
má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch,
na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem
dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku,
zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší
dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena
pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po
právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak
vskutku je.
V projednávané věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a dosavadní
judikaturou a není dán žádný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k
závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Soudy obou stupňů
aplikovaly při posuzování žalobního nároku správný právní předpis – obchodní
zákoník a respektovaly i jeho vazby na zákoník občanský. Dovolatelka
nespatřuje rozpor s hmotným právem v tom, že odvolací soud i soud prvního
stupně dovodily, že nebyla porušena právní povinnost vyplývající ze smluvních
ujednání obsažených v tzv. rámcové smlouvě. Její argumentace ve prospěch
přípustnosti dovolání spočívá především v poukazu na to, že soudy neaplikovaly
ustanovení předepisující zákonné povinnosti a neshledaly, že žalovaná porušila
tyto povinnosti stanovené zákonem.
Uvedená argumentace dovolatelky se týká nejprve ust. § 415 občanského zákoníku,
které stanoví, že každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na
zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Uvedené ustanovení
vyjadřuje tzv. generální klausuli, která určuje obecnou povinnost všech
právnických i fyzických osob zdržet se všech jednání, která vedou ke vzniku
škod. Na tuto generální klausuli navazují další speciální úpravy, které mají
bránit vzniku škod a které z hlediska aplikace mají přednost před zmíněnou
obecnou prevenční povinností vyjádřenou v § 415 občanského zákoníku. Povinnost
učinit opatření k odvrácení škody vyplývá např. z ust. § 384 obchodního
zákoníku. V projednávané věci nešlo o to, zda žalovaná přijala dostatečná
prevenční opatření směřující k tomu, aby jejím obchodním partnerům nevznikaly
škody, nýbrž byl posuzován konkrétní nárok na náhrady škody, která měla
žalující straně vzniknout chováním strany žalované. Ke zjištění oprávněnosti
tohoto nároku směřovala i vyjádření účastníků řízení a jejich návrhy důkazů.
Soud prvního stupně i odvolací soud tedy zcela správně vyšly z ust. § 373
obchodního zákoníku a posuzovaly, zda byly splněny předpoklady, na které
zákonná úprava vznik odpovědnosti za škodu váže. Soud prvního stupně potom
podrobně zdůvodnil, že škoda nemohla vzniknout ani porušením povinnosti
stanovené zákonem, když dospěl k závěru, že žalovaná nejednala v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku. Věc byla správně posuzována podle
speciálních ustanovení o odpovědnosti za škodu v obchodněprávních vztazích, pro
aplikaci ust. § 415 občanského zákoníku zde nebyl důvod.
Pokud jde o tvrzení dovolatelky upozorňující na to, že v předchozích řízeních
nebylo dostatečně přihlédnuto k tomu, že žalovaná porušila svou povinnost
nezneužívat dominantní postavení, uzavírá Nejvyšší soud, že v daném případě
nejde o problematiku vztahu obchodního řetězce a jeho dodavatele, vůči němuž
řetězec postupuje z dominantních pozic, nýbrž o obecnou problematiku
konktraktace a obsahu uzavíraných obchodních smluv ve vazbě na závazkový vztah,
který má být danou smlouvou založen. Tato problematika se může vyskytnout u
jakýchkoli závazkových vztahů a není charakteristická jen pro vztahy k
obchodním řetězcům. V daném případě šlo o systém, v němž se realizovala
obchodní spolupráce obou stran. Daný systém vytvářela žalovaná jako systém
zcela flexibilní, jehož podstatou bylo, že se nezavazovala k přijímání
konkrétních plnění v určitých časových obdobích, ale okruh dodavatelů si
formovala podle nabídky prodávajících a hospodářských výsledků realizovaných
kupních smluv. Žalobkyně v tomto systému s žalovanou po tři roky spolupracovala
a mohla jeho přednosti i rizika dostatečně poznat a zhodnotit. I když rámcová
smlouva z 2. 1. 2001 obsahovala ujednání o tom, že se ruší veškerá
předcházející ujednání, byl způsob spolupráce obou stran totožný jako v
minulých letech, kdy žádné problémy nevznikaly. Jestliže tedy žalobkyně přijala
hospodářská opatření k rozšíření svého podnikání, učinila tak bez dostatečného
smluvního podkladu, který by vázal i druhou stranu. V předchozích řízeních bylo
navíc prokázáno, že žalovaná upozorňovala žalobkyni na problémy v jejich
spolupráci, odmítla pro tři prodejny její zboží a informovala ji o tom, že
provádí test nového dodavatele. Její jednání proto nelze kvalifikovat jako
jednání zneužívající dominantní postavení obchodního řetězce a nelze s ním
spojovat závěr o porušení právní povinnosti. Ani zde proto soudy první a druhé
instance nepochybily v aplikaci hmotného práva.
Uvádí-li odvolatelka, že soud prvního stupně ani odvolací soud neposuzoval
jednání žalované z hlediska ust. § 424 občanského zákoníku (škoda způsobená
úmyslným jednáním proti dobrým mravům), přehlíží, že tento argument zasahuje
nikoli jen otázky právní, nýbrž že zasahuje do skutkového základu sporu. Dané
ustanovení nepostihuje každé porušení dobrých mravů, ze kterého vznikla škoda.
Občanský zákoník se v uvedeném ustanovení omezuje pouze na sankcionování škod
způsobených nejzávažnějšími a nejhrubšími zásahy do dobrých mravů. Úmyslnou
formu zavinění, která je tu nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti za
škodu, občanský zákoník nepředpokládá. V důsledku toho musí poškozený (kromě
ostatních předpokladů odpovědnosti za škodu) dokazovat rovněž úmysl škůdce. Z
žádných vyjádření žalobkyně ani z jejích návrhů v důkazním řízení však
nevyplynulo, že by mělo být zjištěno a prokázáno úmyslné jednání žalované proti
dobrým mravům. Její argument by proto znamenal návrh na doplnění skutkového
základu sporu. Tento se však nemůže v dovolacím řízení změnit a přezkumná
činnost dovolacího soudu může směřovat pouze k posouzení právní kvalifikace
věci včetně procesních aspektů bez toho, že by při ní byl dovolací soud
oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy
nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a
závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není
totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 o. s. ř. ,
nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ust. §
241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však není relevantní v případě, že
přípustnost dovolání může být založena výhradně podle ust. § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při
dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci; také k ní je však možné přihlížet jen v případě přípustného
dovolání (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), nikoli však u dovolání, jehož
přípustnost je zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Konečně poslední okruh argumentů, jimiž dovolatelka odůvodňuje přípustnost
dovolání, vytýká soudům nižších stupňů, že nevzaly v úvahu, že kupní smlouva
vznikla v daném případě konkludentně tím, že si žalovaná nechala zaplatit za
to, že žalobkyně bude moci dodávat zboží do její obchodní sítě. Odmítnutí
tohoto odběru a tvrzení, že žalovaná nemá vůči žalobkyni žádné povinnosti,
považuje dovolatelka za jednání v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého
obchodního styku. Soud prvního stupně i odvolací soud tak podle jejího názoru
pominuly příslušná zákonná ustanovení (§ 265 obchodního zákoníku a § 3
občanského zákoníku).
Pokud jde o tvrzení, že v projednávaném případě vznikla kupní smlouva
konkludentně zaplacením poplatku za možnost dodávat do obchodní sítě žalované,
nelze mu přisvědčit z následujících důvodů:
a) v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že uvedené
poplatky byly jednorázové a vztahovaly se vždy na možnost dodávat do nově
otevíraných prodejen. Ve vztahu k prodejnám nově otevíraným v roce 2001 nebylo
žalobkyní placeno nic (viz zjištění na č. l. 96), není proto možno argument o
konkludentním vzniku závazku přijmout. Ve vztahu k prodejnám dřívějším chybí
vyjádření vůle žalované spojovat s touto platbou svůj závazek ke spolupráci buď
na dobu neurčitou nebo na konkrétně určené období. Naopak podle vyjádření
žalované (č.l. 108 – 113) se jednalo o jednorázově konzumované poplatky
používané žalovanou na kompenzaci nákladů spojených s uvedením výrobků na trh,
z jejichž zaplacení nebylo možno dovozovat žádný konkrétní závazek ke
spolupráci po určité období,
b) právní úprava konkludentního vzniku smlouvy je v obchodním zákoníku
obsažena v ust. § 275 odst. 4. Předpokládá návrh na uzavření smlouvy, který
bude přijat nikoli výslovnou akceptací, ale provedením určitého úkonu, např.
poskytnutím zboží. Realizace tohoto postupu je však vázána na charakter návrhu
(např. zásobování potravinářských prodejen na základě telefonické objednávky),
nebo na praxi zavedenou mezi stranami nebo na zvyklosti, které jsou rozhodné
podle obchodního zákoníku. Skutkový stav, který byl zjištěn soudem prvního
stupně, však závěr o konkludentním vzniku smlouvy, z níž by vyplývala povinnost
žalované odebírat zboží od žalobkyně, nedovoluje. Rámcová smlouva byla uzavřena
postupem, který je zcela standardní (návrh smlouvy akceptovaný jako celek
druhou smluvní stranou), zaplacení částek zmiňovaných žalobkyní se pak dělo na
základě dodatků k rámcovým smlouvám a bylo tedy plněním vedoucím k zániku
závazku z těchto dalších ujednání, nikoli akceptací nějaké konkrétní kupní
smlouvy. Pokud tedy neexistovala žádná konkrétní povinnost žalované, nemohlo
dojít ani k jejímu porušení jednáním proti dobrým mravům nebo proti zásadám
poctivého obchodního styku. Ani zde se proto soudy nižších stupňů nedopustily
žádného pochybení.
K argumentaci žalobkyně podotýká ještě Nejvyšší soud, že soud prvního stupně
posuzoval zjištěný skutkový stav i z hlediska zásad poctivého obchodního styku
a podrobně a přesvědčivě zdůvodnil, proč se žalovaná porušení této zásady
nedopustila.
Výše uvedené závěry s sebou nesou posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první), odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 221 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo
odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí vznikly
za situace, kdy neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu těchto nákladů a
žalované v souvislosti s tímto řízení vznikly náklady podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta
v částce 7.500,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. července 2007
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu