32 Odo 715/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobce:
S. s. s. s.r.o., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným: 1/ K. A. a 2/ Z.
A. a zastoupeným, advokátem, o zaplacení 123.450,80 Kč s přísl., vedené u
Obvodního soudu pro Prahu
4 pod sp. zn. 43 C
96/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.
září 2002 č. j. 29 Co 280/2002-86, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. února 2002, č.j. 43 C 96/2001-69,
zamítl žalobu, aby žalovaní byli uznáni povinnými zaplatit žalobci společně a
nerozdílně 123.450,80 Kč s přísl., a žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným
20.422,- Kč na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že žalobce se domáhal v řízení
zaplacení sporné částky s odůvodněním, že na základě objednávky žalovaných ze
7.11.2000 provedl stavební práce převzaté žalovanými dne 18.12.2000 a za tyto
práce vystavil dne 8.1.2001 fakturu na předmětnou částku, kterou však žalovaní
neuhradili. Ti, jak soud uvedl, se bránili žalobě
tvrzením, že smlouvu uzavřeli nikoli se žalobcem, ale se
soukromým podnikatelem J. S. a žalobce tak není v řízení aktivně
legitimován. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že
objednávka ze 7.11.2000 byla žalovanými adresována J. S., soukromému
podnikateli, D. 789/28, P. 4, že byla převzata panem K., jenž měl zajišťovat
kontakt mezi J. S. a žalovanými a že J. S. byl vydán živnostenský list dne
13.9.1999 s místem podnikání D. 789/29, P. 4 pro činnosti provádění staveb
včetně jejich změn, udržovací práce na nich, jejich odstraňování. Soud prvního
stupně dále zjistil, že se shodným předmětem podnikání byl k 25.1.2000 zapsán
do obchodního rejstříku žalobce, jehož společníkem a jednatelem je J. S.,
fakturu za provedené práce pak žalovaným vystavil žalobce. Soud prvního stupně
dovodil, že žalobce není aktivně legitimován k uplatnění předmětného nároku,
neboť provedení díla bylo objednáno u soukromého
podnikatele, nikoli obchodní společnosti a přitom vzal v úvahu, že první
žalovaná vypověděla, že bylo pro ni podstatné, aby dílo bylo provedeno právě
soukromým podnikatelem, ručícím za ně svým majetkem. Vzal za prokázané, že
nedošlo k postoupení objednávky jinému zhotoviteli a že bylo plněno na základě
objednávky ze dne 7.11.2000, která nebyla žádnou ze stran změněna. Nebyla
přitom podstatná námitka žalobce, že se žalovanými
jednal jeho zaměstnanec pan K., který je také podepsán na objednávce jako
osoba, jež objednávku převzala. Jmenovaný totiž není uveden ani na
živnostenském listě soukromého podnikatele J. S. jako odpovědná osoba, ani ve
výpisu z obchodního rejstříku žalobce. Nebylo na žalovaných, aby ověřovali
vztah pana K. k osobě, u které práce objednávali, pokud jim J. S., jak bylo
prokázáno, byla osoba pana K. označena jako kontaktní osoba. Proto žalobu
zamítl a zavázal žalobce k úhradě žalovaným vzniklých nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. září 2002, č.j. 29 Co 280/2002-86,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Uvedl, že
žalobce navrhl v odvolání zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení, když tvrdil, že žalovaní akceptovali návrh
jednatele, že dílo bude provedeno obchodní společností, teprve později – když
se dostali do prodlení s platbou – začali účelově popírat uzavření smlouvy se
žalobcem. Žalobce poukázal dále na skutečnost, že žalovaní mají nesporně z
plnění žalobce majetkový prospěch a žalobce je proto oprávněn požadovat na nich
vydání tohoto prospěchu podle § 451 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“).
Odvolací soud při přezkoumání rozsudku měl skutková zjištění soudu prvního
stupně za dostatečná s tím, že soud prvního stupně věc správně posoudil i po
stránce právní a lze tak pro stručnost odkázat na správné odůvodnění napadeného
rozhodnutí. Jak zdůraznil, bylo prokázáno, že projev vůle žalovaných podle §
43a odst. 1 ObčZ, tj. objednávka ze 7.11.2000, směřující k uzavření smlouvy o
dílo, byl určen a adresován J. S., soukromému podnikateli, že se tento návrh
dostal nepochybně do sféry jeho dispozice a že jmenovaný v souladu s ním i
jednal (§ 43c odst. 1,2 ObčZ), aniž v přiměřené lhůtě návrh
odmítl (§ 43b odst. 1 ObčZ). Mezi J. S. a žalovanými tudíž, jak odvolací soud
uzavřel, došlo k uzavření smlouvy o dílo dle § 44 a násl. ObčZ, zaplacení ceny
díla se proto může domáhat jen jeho zhotovitel, přičemž není rozhodné, kdo
objednané práce fakticky provedl. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud
žalobu o zaplacení ceny díla zamítl a odvolací soud proto napadené rozhodnutí
jako věcně správné potvrdil a rozhodl s odvoláním na ust. § 224 odst. 1, § 142
odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) o nákladech řízení.
Žalobce napadl dovoláním uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že jeho
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř. Uvedl, že
rozhodnutí obou soudů řeší v rozporu s hmotným právem otázku aktivní legitimace
žalobce, rozhodnutími je „v rozporu se zásadou smluvní svobody
nahrazeno přijetí objednávky žalovaných J. S., přesto, že v řízení byly
předloženy důkazy svědčící o opaku“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně
zastoupeným advokátem, není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě),
přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.). Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost
dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího
soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího
soudu, že tomu tak vskutku je.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek
právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s
výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v
dovolání zpochybnil.
Dovolatel argumentuje sice tvrzením, že soudy posoudily otázku aktivní
legitimace v rozporu s hmotným právem, nic bližšího k tomu však neuvádí.
Odvolací soud po právní stránce vyšel v dané věci ze závěru, že smlouva o dílo
byla uzavřena dle § 44 ObčZ mezi J. S. (jako soukromým podnikatelem) a
žalovanými, tento závěr opřel o skutková zjištění, jež měl za prokázaná
provedenými důkazy, že objednávka žalovaných byla soukromému podnikateli
adresována a určena, tento návrh smlouvy se dostal do sféry jeho dispozice a
nebyl jím odmítnut, naopak jmenovaný poté v souladu s ním jednal.
Pokud proto uzavřel, že žalobci nesvědčí hmotné právo pro
uplatnění nároku na zaplacení ceny díla, neboť takového nároku se může domáhat
jen jeho zhotovitel, tím ovšem právnická osoba (žalobce) nebyla a není přitom
rozhodné, že fakticky práce realizovala, pak tento právní závěr je správný a
odpovídá posouzení jím uvedených skutkových zjištění podle § 43a a násl. ObčZ.
Sama tato skutková zjištění – jak o tom dále – předmětem přezkumu dovolacího
soudu přitom nejsou a ani být nemohou.
Pokud dovolatel tvrdí, že předložil důkazy o opaku (k závěrům soudů), je
zřejmé, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního
stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené
důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Není tak jím
již zpochybněno právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění,
která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Dovolatel
tím však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit
a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace
věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn
zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím
řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových
zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí
založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a
odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů)
dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
(prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento
dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě,
že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění
dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; také k ní je však
možné přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. § 241a odst. 3 o. s.
ř.), nikoli však u dovolání, jehož přípustnost je zvažována dle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Proto není možné se v rámci dovolacího řízení v souzené věci
zabývat také námitkami dovolatele, směřujícími k tomu, že odvolací soud
hodnotil důkazy v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti
němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 odst. 1 písm.
c/ o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace,
kdy neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalovaným v
souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. listopadu 2004
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu