32 Odo 72/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci
žalobce F. P. & P., a. s., zast. obecným zmocněncem, proti žalovanému M. R.,
zast. advokátem, o 458.637,20 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8
pod sp. zn. 12 C 317/99-142, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 2. 3. 2005, čj. 12 Co 497/2004-149, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 3. 2005, čj. 12 Co
497/2004-159 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 jako soud prvního
stupně ze dne 17. 6. 2004, čj. 12 C 317/99-142 a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení.
Soud prvního stupně v svém rozhodnutí uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobci částku 458.037,20 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a dále zamítl
žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení úroků z prodlení ve výši
0,05% za každý den prodlení z dlužné částky počínaje od 29. 7. 1997 do
zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že není důvodná námitka
žalovaného, že ve věci rozhodoval nepříslušný soud, neboť Krajský obchodní soud
v Praze usnesením ze dne 17. 11. 1999 vyslovil svoji věcnou nepříslušnost a věc
postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 8, který byl tímto rozhodnutím vázán.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku dále uvedl, že je správný závěr soudu
prvního stupně, že žalovaný přistoupil k dluhu společnosti I., s. r. o. vůči
žalobci v jeho původní výši 708.035,20 Kč s tento závazek se řídí ust. § 533
obč. zák., neboť žalovaný podepsal dne 19. 1. 1995, v němž přistoupil k dluhu a
zavázal se plnit dohodnutý splátkový kalendář Na uvedený dluh žalovaný zaplatil
v březnu 1995 (druhá splátka) 150.000,- Kč, aniž byl k plnění věřitelem vyzván.
Na základě uvedeného dovolací soud dospěl k závěru, že tím že žalovaný uznal
dluh (§ 407 odst. 3 obch. zák.) a tím lze též předpokládat, že žalovaný k dluhu
přistoupil.
Odvolací soud dále v rozsudku uvedl, že ujednání z 19. 1. 1995, v němž je
žalovaný označen jako přistupitel nenasvědčuje tomu, že by se jednalo o určení
dle ust. § 303 a násl. obch. zák., ani o závazku podle § 534 obč. zák. (tzv.
převzetí plnění za dlužníka).
Další námitku žalovaného, že nebyl vyslechnut svědek Ch. a nebyl vzat zřetel na
zápis z 22. 3. 1996 pokládal odvolací soud za nedůvodnou, neboť po zopakování
důkazů zápisu z 22. 3. 1996 nezjistil, že by došlo k postoupení předmětné
pohledávky na základě jednání žalobce, společnosti S. P. a I., s. r. o., na
společnost S. P.. Taktéž shledal nedůvodnou námitku, směřující proti postupu
soudu při provádění důkazů znaleckým posudkem, neboť z ust. § 127 odst. 1 o. s.
ř. nevyplývá povinnost soud vyslechnout znalce k obsahu uvedeného posudku a v
dané věci byl výslech znalce nadbytečný.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Dovoláním ze dne 3. 6. 2005 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího
soudu v celém rozsahu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam.
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že odvolací soud dospěl k
nesprávnému závěru, že vztah mezi účastníky se řídí ust. § 533 obč. zák.,
protože vzal za prokázané, že žalovaný přistoupil k dluhu bez souhlasu s
původním dlužníkem. Skutkové okolnosti, zejména skutečnost, že žalovaný nikdy
větu, na jejímž základě měl přistoupit k dluhu, nenapsal, nabízí jiný závěr.
Právní vztah nelze dovodit jako přistoupení k dluhu dle § 533 obč. zák., neboť
s ohledem na postavení žalobce (správně žalovaného) jako statutárního orgánu
původního dlužníka (I., s. r. o.), lze vyloučit nevědomost o přistoupení k
dluhu, tedy nedostatek souhlasu původního dlužníka. Žalovaný se dále domnívá,
že vztah mezi účastníky je nutné posuzovat v režimu obchodního práva a na tento
vztah vztáhnout ust. § 306 obch. zák.
Dovolatel dále v dovolání namítal, že soudy zejména nevyslechly svědka L. Ch.,
jenž by potvrdil jeho tvrzení. Podle dovolatele významné skutkové okolnosti
týkající se listiny samé (zápisu z 19. 1. 1995, v němž je má být obsažena věta
o přistoupení žalovaného k dluhu) jsou v rozporu s provedenými důkazy, neboť
znalce v oboru písmoznalectví zjistil, že předmětná věta nebyla napsána
žalovaným a žalovaný se domnívá, že byla do textu dopsána dodatečně, o čemž
svědčí její umístění nad podpisy, tak i výslech svědka K.
Podle dovolatele byla též nesprávně právně souzena otázka délky promlčecí doby,
neboť v dané věci jde o závazek občanského práva a promlčecí doba je tříletá a
žaloba byla podána po jejím uplynutí.
Závěrem dovolatel uvedl, že pokud by měl být vztah účastníků posouzen v režimu
občanského práva, měl by být podřazen pod ust. § 534 obč. zák., tj. přistoupení
k dluhu bez souhlasu věřitele, neboť z listiny (zápisu z 19. 1. 1995) žalobce
(věřitel) s uvedeným úkonem souhlas nevyslovil.
Dovolatel s ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se podle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10ao. s. ř.) shledal že
dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovaným), včas, obsahuje stanovené
náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a dovolání jím bylo též sepsáno
(§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval tím, zda je v posuzovaní věci dovolání přípustné
podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž odkazoval dovolatel.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samí se řídí ustanoveními § 237 odst. 1
písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., neboť odvolací soud rozsudek ze dne 2. 4. 2003, čj. 23 Co 68/2003-100,
zrušil rozsudek sudu prvního stupně ze dne 14. 12. 2002, čj. 12 C 317/99-81,
jímž tento soud zamítl žalobu o zaplacení 458.037,20 Kč s přísl. Poté soud
prvního stupně rozhodl v rozsudku ze dne 17. 6. 2004, čj. 13 C 317/99-142,
vázán právním názorem odvolacího soudu, jinak (žalovanému uložil povinnost
zaplatit žalobci 458.037,20 Kč s přísl.) a tento posléze vyhlášený rozsudek
odvolací soud potvrdil.
Dovolatel, jak to vyplývá z dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) výslovně uplatnil
dovolací důvod uvedený v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o s. ř. a odvolacímu
soudu vytýká, že právní vztah mezi účastníky posoudil jako přistoupení k dluhu
dle ust. § 533 obč. zák., ačkoliv tento vztah měl posoudit dle ust. § 306 obch.
zák. (ručení) neboť vztah mezi účastníky se řídí obchodním zákoníkem popř. dle
ust. § 534 obč. zák.; dále odvolacímu soudu vytýkal nesprávné právní posouzení
délky promlčecí doby, neboť posoudil-li závazek dle občanského práva, měla být
promlčecí lhůta tříletá. Z obsahu dovolání dále vyplývá, že dovolatel namítal
též nedostatky ve skutkových zjištěních, zejména v hodnocení listiny (zápisu) z
19. 1. 1995, vč. znaleckého posudku z 18. 1. 2004 k posouzení uvedené listiny z
hlediska jejího podpisu žalovaným a zda žalovaný připsal text o přistoupení k
dluhu, čímž uplatnil dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.
Ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.
s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízní najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká.li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného
(popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání
2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud zejména na základě znaleckého posudku ze dne 18. 1. 2004 dospěl k
závěru, že zápis z 19. 1. 1995, v němž byl sjednán splátkový kalendář pro
zaplacení částky 708.037,20 Kč mezi věřitele – tedy S. Š., a. s. Š. a dlužníkem
I., s. r. o, P., podepsal na konci žalovaný, ale podepsal se i ve střední části
zápisu pod text „v případě nesplnění se zavazuje I. – R. jako přistupitel dluhu
plnit tento platební kalendář“. Dále bylo zjištěno, že na základě tohoto
ujednání první splátku ve výši 100.000,- Kč zaplatil dlužník (I., s. r. o.),
druhou splátku ve výši 150.000,- Kč zaplatil v březnu 1995 žalovaný (I.t – R.).
Odvolací soud tak dospěl k závěru že uvedené ujednání, které bylo do zápisu ze
dne 19. 1. 1995 vepsáno dodatečně (nikoli žalovaným) bylo podepsáno žalovaným
přímo na důkaz jeho souhlasu s tímto textem.
Z toho je zřejmé, že dovolatel brojí proti způsobu hodnocení důkazů (včetně
znaleckého posudku), z nichž skutková zjištění vycházejí.
Pokud dovolatel dále namítl, že nebyl vyslechnut svědek L. Ch. je třeba uvést,
že z dovolání nevyplývá, jaké tvrzení žalovaného by měl potvrdit a měl-li
potvrdit převzetí předmětného dluhu společností S. P., bylo z listiny z 22. 3.
1996 a následné nečinnosti zjištěno, že k převzetí dluhu nedošlo, a proto byl
výslech uvedeného svědka nadbytečný.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud (i soud prvního stupně)
vzal v úvahu rozhodné skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a
skutková zjištění jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů, podle
ust. § 132 o. s. ř., a proto není uplatněný dovolací důvod dle ust. § 241a
odst. 3 o. s. ř. opodstatněný.
Dovolatel v dovolání dále uplatnil, jak již bylo uvedeno, i dovolací důvod dle
ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci,
jenž vymezil tak, že uvedené ujednání v zápise z 19. 1. 1995 nemělo být
posouzeno podle ust. § 533 obč. zák., ale podle ust. § 306 obch. zák., popř.
podle § 534 obč. zák.
Podle § 533 obč. zák. kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že
splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního
dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně.
Podle § 534 obč. zák. kdo se s dlužníkem dohodne, že splní jeho závazek vůči
jeho věřiteli, má vůči dlužníkovi povinnost poskytnout plnění jeho věřiteli.
Věřiteli z toho však přímé právo nevznikne.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že zápis z 19. 1. 1995 z jednání právního
předchůdce žalobce (S. Š., a. s.) a dlužníkem I., s. r. o., P., včetně ujednání
o přistoupení k dluhu ve výši 708.037,20 Kč a splátkového kalendáře, podepsali
oprávnění zástupci; za I., s. r. o. zápis podepsal pan R. jako společník
(jednatel) a ujednání o přistoupení podepsal za I. – R. pan R. jako podnikatel
fyzická osoba.
Odvolací soud na základě uvedeného a textu ujednání obsaženého v zápise z 19.
1. 1995, dospěl k závěru, že žalovaný přistoupil k peněžitému dluhu dlužníka
I., s. r. o., P. podle ust. § 533 obč. zák.
Dovolací soud dospěl k závěru, že uvedené právní posouzení věci odvolacím
soudem je správné V ujednání obsaženém v zápise z 19. 1. 1995 je totiž uvedeno,
že žalovaný pro případ „neplnění“ splátkového kalendáře se zavazuje jako
„přistupitel“ dluh splnit. Z toho je zřejmé, že žalovaný projevil vůli splnit
dluh za dlužníka, a to vedle něho a věřitel (žalobce) podpisem zápisu z 19. 1.
1995 s tím souhlasil a proto jde o přistoupení k dluhu (peněžitému závazku) dle
ust. § 533 obč. zák. (tzv. komulativní intercese). Z předmětného ujednání nelze
dovodit, že by se jednalo o dohodu mezi žalovaným a dlužníkem (I., s. r. o.)
dle ust. § 534 obč. zák., neboť z něho vyplývá, že žalovaný za dlužníka
převezme plnění dluhu, ale je výslovně vyjádřeno, že žalovaný je v pozici
„přistupitele“, tedy že se stává dlužníkem vedle původního dlužníka.
Taktéž není důvodná námitka dovolatele, že mezi účastníky se jedná o
obchodněprávní vztah, neboť jde o vztah mezi podnikateli při jejich
podnikatelské činnosti (§ 261 odst. 1 obch. zák.), a proto nelze aplikovat ust.
§ 533 obč. zák. Podle § 1 odst. 2 obch. zák. nelze-li mj. obchodněprávní vztahy
řešit podle obchodního zákoníku, řeší se podle předpisů občanského práva, což
je případ tohoto posuzovaného obchodního vztahu, neboť obchodní zákoník
neupravuje mj. přistoupení k závazku.
V této souvislosti dovolatel též namítl, že uvedené ujednání mělo být posouzeno
podle ust. § 306 obch. zák. K tomu je třeba uvést, že žalovaný ve vztahu k
věřiteli, jak vyplývá z obsahu zápisu z 19. 1. 1995, sice prohlásil, že se
zavazuje splnit dluh původního dlužníka, avšak z projevu jeho vůle je zřejmé,
že jeho úmyslem bylo přistoupit k dluhu (vedle původního dlužníka) a z tohoto
úkonu nelze dovodit, že by se jednalo o ručitelský závazek ve smyslu ust. § 303
obch. zák.
Vzhledem k tomu, že posuzovaný vztah je vztahem obchodněprávním podle § 261
odst. 1 obch. zák., není namístě ani námitka dovolatele, že by se délka
promlčecí doby měla řídit občanským zákoníkem. Odvolací soud správně aplikoval
ust. § 387 a násl. obch. zák., specielně ust. § 397 obch. zák., podle něhož
činí promlčecí doba 4 roky.
Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že shledal dovolání nedůvodným, rozhodl podle
ust. § 243b odst. 2 a 3, 1. věty o. s. ř. tak, že dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o. s.
ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na
to, že žalobci v tomto řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, tak,
že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
V Brně 27. června 2007
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu