32 Odo 726/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse
ve věci žalobce A.-I. a V. J. P. K. ČR, o. s., zastoupeného, advokátem, proti
žalované Č. k. u., zastoupené, advokátem, o uložení povinnosti svolat valnou
hromadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 90/2001, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2002
č. j. 17 Co 171/2002 - 44, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce, jako sdružení založené podle zákona č. 83/1990 Sb., jež je
členem žalovaného, se podanou žalobou domáhal toho, aby soud uložil žalovanému
(sdružení právnických osob podle § 20f obč. zák.) povinnost svolat valnou
hromadu na určený den a pro případ, že by žalovaný neměl orgán, který by tak
mohl učinit, aby soud svým rozsudkem svolal valnou hromadu na určený termín
sám. Žalobce uvedl, že žalovaný byl založen na ustanovující členské schůzi dne
1. 4. 1995, přičemž jeho stanovy nabyly účinnosti dne 20. 11. 1995. Svolaná
první valná hromada na den 16. 2. 1997 nebyla usnášeníschopná, rovněž na
shromáždění delegátů, které se konalo dne 20. 2. 1999, hlasoval náhodný soubor
osob v rozporu se stanovami, neboť žalovaný vydal pro hlasování více
hlasovacích lístků, než měl členů, a podle stanov žalovaného však všichni
členové mají stejná práva a povinnosti. Usnesení této valné hromady je proto
neplatné pro rozpor se zákonem (§ 20h obč. zák.) a orgány žalovaného, které
svoji legitimitu odvozují od této valné hromady, nejsou řádně ustanovenými
orgány žalovaného. Žalovaný, který je povinen podle stanov (čl. 5.4) svolat
každé dva roky valnou hromadu, od svého založení řádnou valnou hromadu, na
které by hlasovali členové podle zásady stejných práv a povinností, nesvolal a
osobám, které byly zakladatelskou schůzí zvoleni do funkce představenstva, již
pravděpodobně mandát vypršel. Žalovaný tak není schopen řádně vykonávat svou
činnost, zejména kynologii.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 8. ledna 2002 č. j. 26 C
90/2001 - 25 zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen svolat valnou hromadu na
třicátý den po právní moci rozsudku na 9.30 hod. do svého sídla, a aby byl
povinen vydat každému svému členu pro hlasování na valné hromadě po jednom
hlasovacím lístku, a aby programem valné hromady byla volba předsednictva
žalovaného, dozorčí rady žalovaného a určení klíče pro zastoupení na další
valné hromadě. Dále zamítl žalobu, že se svolává valná hromada žalovaného na
třicátý den po právní moci rozsudku do sídla žalovaného v 9.30hod. s programem
valné hromady volby předsednictva, volby dozorčí rady s tím, že každý člen
žalovaného má na této valné hromadě jeden hlas. Současně rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mu nepřísluší
přezkoumávat rozhodnutí valné hromady žalovaného a ani z právní úpravy
zájmového sdružení právnických osob a ze stanov žalovaného, ani z jiného
předpisu hmotného práva nevyplývá oprávnění soudu rozhodovat o povinnosti
žalovaného svolat valnou hromadu, případně ji sám svolávat.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června
2002 č. j. 17 Co 171/2002 - 44 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil,
změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud, shodně jako před ním soud prvního stupně, vycházel ze
zjištění, že žalovaný je sdružením právnických osob založeným ve smyslu § 20
písm. f) a násl., je právnickou osobou, jejíž právní poměry se řídí pouze
stanovami, neboť tento druh sdružení žádnou podrobnější zákonnou úpravu nemá.
Článkem 20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je občanům zaručeno
právo na sdružování a podle odst. 4 čl. 20 Listiny jsou sdružení
odděleny od státu, tento princip tak zaručuje sdružení plnou autonomii, pokud
jde o zásahy státu, tedy i soudní pravomoci, do vnitřních záležitostí
sdružení. To je i výslovně uvedeno v § 2 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb., o
sdružování občanů, který dává právo státním orgánům do postavení a činnosti
společnosti zasahovat pouze v mezích zákona. Odvolací soud se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že právo člena sdružení na soudní ochranu musí
být založeno zákonem a bez takového zmocnění nemůže soud do vnitřních
záležitostí právních uskupení zasahovat. Pro sdružení založená podle § 20f
obč. zák. není zmocnění k soudnímu zásahu do vnitřního života sdružení í
zakotveno ani v občanském zákoníku ani v jiném zákoně či ve stanovách sdružení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání s tím, že
jeho přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka právních vztahů členů zájmových
sdružení právnických osob z hlediska jejich soudní ochrany. Dovolatel namítá,
že odvolací soud nesprávně použil odkaz na čl. 20 Listiny, který je zařazen do
oddílu druhého nazvaného Politická práva; Zájmové sdružení právnických osob
nezaložili občané, ale právnické osoby a zákonu č. 83/90 Sb. podléhají tito
zakladatelé, nikoli sdružení samo. V daném případě tedy nejde o ochranu
politických práv, ale o ochranu práv ve vztazích upravených občanským
zákoníkem. Práva a povinnosti mezi účastníky řízení jsou upraveny stanovami
žalovaného, tedy ve smlouvě sui generis. Žalobce se domáhá splnění
povinnosti z této občanskoprávní smlouvy. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve
lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem, řádně
zastoupeným advokátem (srov. § 241 o. s. ř.), a bylo namístě v prvé řadě
posoudit jeho přípustnost.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v
něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Přitom
otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem
dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Podle § 237 odst.3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. dále je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci
určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má
rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má
zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec, nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které
je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek
právních, a to jak procesně, tak hmotněprávních; jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud
shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky zda člen
zájmového sdružení právnických osob (§ 20 písm. f/ a násl. obč. zák.) má právo
na soudní ochranu proti nezákonnému nebo stanovám odporujícímu rozhodnutí,
resp. zda může soud rozhodovat o svolání valné hromady.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uplatněných v dovolání (§ 242
odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud se plně ztotožňuje s závěrem a podrobným zdůvodněním odvolacího
soudu, na které odkazuje. Odvolací soud správně vyšel z pojmového znaku
spolků, tj. odloučenosti od státu. Mezi spolky se řadí i sdružení
právnických osob založené ve smyslu § 20 písm. f) a násl. obč. zák. Odloučenost
od státu je ústavně zaručena a promítá se zejména v tom, že stát vznik spolků
jako právnických osob svým rozhodnutím, vyplývajícím ze správního nebo
soudního uvážení, nepovoluje. Pouze je administrativně registruje. To se týká i
zániku spolků. Dále se tato odluka od státu promítá v tom, že stát nijak
nezasahuje do vnitřních poměrů spolků, což znamená, že ani členové spolku
nemohou soudně vymáhat svolání valné hromady tohoto spolku s tvrzením, že se
dovolávají ochrany svých práv. Tento zmíněný ústavní princip nelze porušit
názorem dovolatele, že porušení povinnosti orgánů sdružení určené stanovami je
porušením smlouvy, jejíž splnění je soudně vymahatelné. Taková právní ochrana
člena a jeho členství ve spolcích není zákonem upravena. Existuje pouze
zvláštní právní ochrana, která se týká pouze některých spolků, resp. členství v
nich (např. § 15 zák. č. 83/1990 Sb.). Možnost člena spolku domáhat se
nahrazení chybějícího projevu vůle spolku, směřujícího ke svolání valné
hromady, není upravena ani v ustanoveních § 20f a násl obč. zák. o sdruženích
právnických osob. Soudy obou stupňů proto dospěly ke správnému závěru, že
žalobu je třeba zamítnout pro nedostatek zmocnění soudu k rozhodnutí o uložení
povinnosti žalovanému svolat valnou hromadu, resp. rozhodnout o svolání valné
hromady.
Lze uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné a
dovolací důvod uplatněný žalobcem není tedy v projednávané věci dán. Nejvyšší
soud České republiky proto, aniž ve věci nařizoval jednání, dovolání jako
nedůvodné podle § 243b odst. 2 věty první zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
6, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému
žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu