32 Odo 728/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v
právní věci žalobkyně Z. a.s., proti žalované České republice – Krajské
hygienické stanici Z. k., o zaplacení částky 343 321,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 8 C 197/98, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. září 2004,
č.j. 27 Co 579/2003-215, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. září 2004, č.j. 27 Co
579/2003-215, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14.
prosince 2000, č.j. 8 C 197/98-92, ve znění usnesení ze dne 5. listopadu 2001,
č.j. 8 C 197/98-117, vyjma jeho zamítavého výroku ve věci samé co do částky 102
049,20 Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. září 2004, č.j. 27 Co 579/2003-215,
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14. prosince
2000, č.j. 8 C 197/98-92, ve znění usnesení ze dne 5. listopadu 2001, č.j. 8 C
197/98-117, ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalované uloženo
zaplatit žalobkyni částku 241 271,80 Kč s příslušenstvím, změnil ho ve
výrocích o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve
výroku, jímž byla žaloba co do částky 102 049,20 Kč zamítnuta, zůstal rozsudek
soudu prvního stupně nedotčen, neboť nebyl odvoláním žalované napaden. Odvolací
soud tak rozhodl poté, co k dovolání žalované Nejvyšší soud usnesením ze dne
16. září 2003, č.j. 32 Odo 138/2002-186, zrušil jeho usnesení ze dne 10. srpna
2001, č.j. 20 Co 253/2001-115, o odmítnutí odvolání žalované jako opožděného a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování smlouvou o dílo ze dne 19. dubna
1995 a závěry znaleckého posudku vypracovaného na základě rozhodnutí soudu o
ustanovení znalce k ocenění provedených víceprací, jejichž zaplacení se
žalobkyně v řízení po žalované domáhala, dospěl ke stejným skutkovým zjištěním
jako soud prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci.
Podle shodného posouzení soudů obou stupňů byla mezi žalobkyní jako
zhotovitelem a právním předchůdcem žalované jako objednatelem uzavřena smlouva
o dílo na rekonstrukci domu, přičemž v průběhu provádění díla se její účastníci
dohodli na rozšíření předmětu díla, nikoli však již na ceně za toto rozšíření.
Podle shodného zjištění obou soudů souhlasil s rozšířením předmětu díla za
žalovanou Ing. Z., který nebyl na stavbě jen technickým dozorem bez možnosti
jednat za žalovanou ve věcech smluvních, jak tvrdila žalovaná, nýbrž podle
smlouvy o dílo byl oprávněn jednat za žalovanou v rozsahu vymezeném ve smlouvě,
tedy i odsouhlasovat a podepisovat soupisy provedených prací a zjišťovací
protokoly, jakož i odsouhlasovat změny, doplňky nebo rozšíření předmětu díla.
Specifikace a cena dohodnutých víceprací, které byly provedeny nad rozsah
předpokládaný projektovou dokumentací a dohodnutý ve smlouvě, byly zjištěny ze
znaleckého posudku, v němž byly rovněž popsány práce představující změnu díla,
jejímž důsledkem bylo navýšení ceny těchto prací. Odvolací soud nepřisvědčil
námitce žalované o sjednání pevné ceny za dílo obsahující i budoucí nutné
vícepráce, jelikož takto dohodnutá cena z textu uzavřené smlouvy nevyplývá a
nelze ji dovodit ani ze skutečnosti, že tato smlouva postrádá dohodu o ocenění
případných víceprací. Za stavu, kdy šlo o změnu díla, jejímž důsledkem bylo
zvýšení ceny, přičemž oproti původnímu řešení tato změna byla změnou
kvantitativní (nikoli kvalitativní), soud prvního stupně podle odvolacího soudu
právně nepochybil, aplikoval-li na zjištěný skutkový stav ustanovení § 549
odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), podle něhož v případě
dohody stran o rozšíření díla po uzavření smlouvy a absenci dohody o ceně za
rozšíření díla (jak tomu bylo v souzené věci) je objednatel povinen zaplatit
cenu přiměřeně zvýšenou. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku ve věci samé jako věcně správný potvrdil. Návrhu, jímž se žalovaná
domáhala vyslovení přípustnosti dovolání k posouzení všech právních otázek v
souzené věci, odvolací soud nevyhověl se zdůvodněním, že žalovaná
nespecifikovala, která otázka v dané kauze má po právní stránce zásadní význam
a odvolací soud neshledal zásadní význam u žádné právní otázky.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích napadla žalovaná
dovoláním s návrhem na vyslovení jeho přípustnosti dovolacím soudem pro zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí. Dovolatelka považuje za otázky zásadního
právního významu „právní posouzení jednání mandatáře jednajícího bez plné moci,
platnosti takto učiněných úkonů a vázanosti mandanta takovým jednáním, dále
interpretaci pojmu zástupce ve věcech technických používaného ve smlouvách o
dílo, jakož i interpretaci a aplikaci právních pojmů rozšíření rozsahu díla a
změna díla“ ve smyslu § 549 odst. 1 a 2 obch. zák.
Dovolatelka staví odlišný názor na posuzovanou věc na argumentaci, že k dohodě
účastníků o změně smlouvy nedošlo. Uvádí, že Ing. Z. pro ni prováděl na stavbě
na základě mandátní smlouvy podléhající režimu obchodního zákoníku technický
dozor a zastupoval ji, jak je uvedeno i v záhlaví předmětné smlouvy o dílo, ve
věcech technických, které jsou dále příkladmo vyjmenovány a mezi něž změna
písemně uzavřené smlouvy o dílo nepatří. V souzené věci je proto třeba podle
jejího mínění vyjít z ustanovení § 568 odst. 3 obch. zák. zakotvujícího
povinnost mandanta vystavit mandatáři písemnou plnou moc, vyžaduje-li zařízení
záležitosti uskutečnění právních úkonů jménem mandanta, jakož i z navazujícího
čtvrtého odstavce téhož ustanovení řešícího důsledek absence plné moci ve
smlouvě. Za stavu, kdy Ing. Z. plnou moc pro změnu písemně uzavřené smlouvy o
dílo nikdy neudělila a kdy jmenovaný nebyl ani jejím zaměstnancem, u něhož by
oprávnění činit úkony jejím jménem mohlo vyplývat z pracovního zařazení,
dovolatelka zastává názor, že Ing. Z. za ni platně změnu smlouvy o dílo
neuzavřel, v důsledku čehož není žalobní nárok právně podložen.
Na podporu názoru, že k dohodě účastníků o změně smlouvy o dílo nedošlo,
dovolatelka dále poukázala na účastníky sjednanou povinnou písemnou formu pro
její případnou změnu v článku XII. odst. 1 smlouvy o dílo.
Podle dovolatelky odvolací soud dále pochybil i zamítnutím jejího návrhu na
doplnění dokazování znaleckým posudkem na určení, zda šlo v daném případě o
rozšíření rozsahu díla nebo o změnu díla, se zdůvodněním, že jde o otázku
právní. Dovolatelka s tímto názorem nesouhlasí, má za to, že jde o otázku ze
stavebnětechnického oboru, jejíž vyřešení je rozhodující pro případný způsob
určení konstrukce zvýšení či snížení ceny díla.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud poté, co připustí dovolání, zrušil
rozsudek odvolacího soudu i případně soudu nižšího stupně a věc vrátil soudu
nižšího stupně k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalobkyně jde o dovolání nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí
nemá po právní stránce zásadní význam, který nemají ani otázky vymezené
žalovanou v dovolání. Proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované pro
nepřípustnost zamítl.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v
této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části
dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění
občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237, § 238 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. nebo o ustanovení § 239 o. s. ř.
Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je povinen dovolací soud
přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.) a jejichž
existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.)
každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatelka nenamítala a z obsahu spisu
rovněž nevyplývají.
O případ podřaditelný ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rovněž nejde,
neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu
ve věci.
Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné, protože
odvolací soud k návrhu žalované přípustnost dovolání nevyslovil.
Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v
dané věci – jak se podává z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze
dne 24. srpna 2004 založeného ve spisu na č.l. 205 – naplněn) může být dovolání
ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní
otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku
zásadního významu. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou.
Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že
rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až
kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy ze skutkového zjištění (skutkové podstaty)
dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní
předpis a zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po
právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do
obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů
(tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se
v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování
řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže
odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní
judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové“)
řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září
1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/1996, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13,
ročník 1997, pod číslem 101).
Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že
rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů
sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je
významné pro věc samu.
Žalovaná, která v odvolacím řízení navrhovala připuštění dovolání, otázku
zásadního právního významu blíže nespecifikovala a odvolací soud jejímu návrhu
nevyhověl. Z hlediska právní otázky, jak ji žalovaná vymezila v dovolání,
zvažoval dovolací soud přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s .ř. ve
vztahu k posouzení otázky určující pro rozhodnutí odvolacího soudu, zda mezi
žalobkyní a právním předchůdcem žalované došlo k dohodě o rozšíření předmětu
díla, na jehož zaplacení vznikl žalobkyni nárok podle § 549 odst. 1 obch. zák.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v řešení této otázky má napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zásadní právní význam a dovolání je tak podle § 239 odst. 2 o.
s. ř. přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání
(srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), přičemž vzhledem k přípustnosti
dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti i k vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242
odst. 3, větu druhou, o. s. ř.).
Námitky dovolatelky lze z hlediska jejich obsahu podřadit pod dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a
pokud pak dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu neprovedení navrženého důkazu
znaleckým posudkem, mířila zřejmě na dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.
b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z obsahu spisu vyplývá, že soudy obou stupňů aplikovaly na zjištěný skutkový
stav ustanovení § 549 odst. 1 obch. zák. poté, kdy dovodily, že mezi účastníky
došlo k dohodě o rozšíření předmětu díla, nikoli však již k dohodě o ceně za
toto rozšíření, přičemž tento závěr založily na skutkových zjištěních učiněných
zejména ze stavebního deníku a svědeckých výpovědí. Z dovolání se podává
tvrzení dovolatelky o tom, že účastníci předmětné smlouvy o dílo si v jejím
článku XII. odst. 1 sjednali pro její případnou změnu povinnou písemnou formu.
Podle ustanovení § 549 odst. 1 obch. zák. dohodnou-li se strany po uzavření
smlouvy na omezení rozsahu díla a nesjednají-li jeho důsledky na výši ceny, je
objednatel povinen zaplatit jen cenu přiměřeně sníženou; dohodnou-li se tímto
způsobem na rozšíření díla, je objednatel povinen zaplatit cenu přiměřeně
zvýšenou.
Toto ustanovení poskytuje ochranu oběma účastníkům smlouvy o dílo v případech,
kdy jejich ujednání o změně smlouvy týkající se rozsahu díla, k němuž dojde po
uzavření smlouvy, je neúplné. Řeší tak situaci, kdy se účastníci dohodli na
omezení rozsahu díla nebo na rozšíření díla, avšak nedospěli ke vzájemnému
koncensu v otázce důsledků na výši ceny.
Podle § 272 odst. 2 obch. zák. platí, že obsahuje-li písemně uzavřená smlouva
ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné
formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně.
Z tohoto ustanovení vyplývá, že pro změnu nebo zrušení obchodní smlouvy je
písemná forma stanovena jen v případě, že je podmínka písemné formy pro změnu
uzavřené smlouvy uvedena ve smlouvě, o jejíž změnu jde. Jde tu o speciální
úpravu pro obchodní vztahy, odchylnou od obecného pravidla v § 40 odst. 2
občanského zákoníku, podle něhož může být písemně uzavřená dohoda změněna nebo
zrušena pouze písemně.
Ustanovení článku XII. odst. 1 „smlouvy o dílo č. 02-04/95 ze dne 19. dubna
1995 uzavřené podle § 536 obch. zák.“, jímž dovolatelka na podporu názoru, že
ke změně smlouvy o dílo nedošlo, argumentovala, zní takto: „Změny nebo dodatky
k této smlouvě lze uzavírat pouze písemnou dohodou smluvních stran, přičemž
podnět ke změně, případně doplnění smlouvy, může uplatnit kterákoli strana ve
formě číslovaného dodatku, pokud není ve smlouvě uvedeno jinak“.
Na základě takto koncipovaného smluvního ujednání nelze než souhlasit s
dovolatelkou, pokud se dovolává nutnosti písemné formy pro případnou změnu
předmětné smlouvy o dílo. Přiznal-li proto odvolací soud (a shodně i soud
prvního stupně) žalobkyni nárok na zaplacení provedených víceprací podle
ustanovení § 549 odst. 1 obch. zák., jehož aplikace předpokládá dohodu o
rozšíření díla (dohodu o omezení rozsahu díla), která je změnou smlouvy a která
s ohledem na dohodu účastníků předmětné smlouvy o dílo (článek XII. odst. 1) ve
smyslu § 272 odst. 2 obch. zák. vyžadovala písemnou formu, pak nelze než dospět
k závěru, že právně pochybil.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, neboť odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně)
pochybil při aplikaci ustanovení § 549 odst. 1 obch. zák., kdy zcela opomenul
přihlédnout k ustanovení § 272 odst. 2 obch. zák. Lze tedy uzavřít, že dovolací
důvod dle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl uplatněn dovolatelkou právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.
ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1, část věty za středníkem,
o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je v části
napadené odvoláním žalované, tj. vyjma jeho zamítavého výroku ve věci samé co
do částky 102 049,20 Kč, a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst.
1, věta třetí, o. s. ř.)
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. června 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu