32 Odo 731/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína
ve věci žalobce Ing. A. P., správce konkursní podstaty
úpadce M. d. z., Š., a.s., proti žalovanému Ing. J. D., zastoupenému,
advokátem, o zaplacení částky 398.904,- Kč, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 151/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 31. března 2004, č.
j. 2 Cmo 546/2002 - 102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. prosince 2001, č. j. 5 Cm 151/97 –
66, vyhověl žalobě, jíž se původní žalobce (v záhlaví označený úpadce) na
žalovaném domáhal zaplacení úroků z prodlení ve výši 398.904,- Kč za pozdní
úhradu kupní ceny ze smlouvy o prodeji části podniku, přičemž
bylo žalovanému uloženo nahradit žalobci náklady řízení. K
odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. března
2004, č. j. 2 Cmo 546/2002 – 102, zrušil rozsudek soudu
prvního stupně co do 58.055,- Kč a v tomto rozsahu řízení
zastavil (výrok I.) a odvoláním napadený rozsudek dále potvrdil ohledně částky
340.849,- Kč (výrok II.) a rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok III.). Zrušení rozsudku prvního stupně a zastavení řízení v uvedeném
rozsahu odvolací soud odůvodnil částečným zpětvzetím žaloby, které žalobce
učinil v průběhu odvolacího řízení. Ohledně části, v níž potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně
náležitě zjistil skutkový stav věci a z provedených důkazů přijal správné
skutkové závěry, které přiléhavě právně posoudil. V odůvodnění svého rozsudku
se odvolací soud vypořádal s námitkami žalovaného obsaženými v
odvolání a zejména uvedl, že neshledává vymáhání úroků z
prodlení v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Podstatou zásady
poctivého obchodního styku formulované v § 265 obchodního zákoníku je, že v
obchodních vztazích žádná ze stran nesmí při prosazování svých zájmů zneužít
práv, která jí na základě zákona vznikla. Výkon práva v obchodních vztazích
nesmí být šikanozní, přičemž porušení zásady poctivého obchodního styku je
nutno posuzovat podle konkrétních okolností a podmínek jednotlivého případu.
Odvolací soud se v odůvodnění svého
rozhodnutí zabýval i tou částí odvolání, v níž žalovaný
zdůraznil, že považuje vymáhání úroků z prodlení v předmětném
sporu za rozporné se zásadami poctivého obchodního styku proto, že žalobce
nesplnil své povinnosti stanovené v článku II. a článku IV.,
odstavec 5 smlouvy o prodeji části podniku (podle obsahu odvolání článek II.
obsahoval prohlášení prodávajícího /žalobce/, že na nemovitostech neváznou
práva třetích osob a článek IV. odstavec 5 obsahoval závazek prodávajícího
upozornit kupujícího /žalovaného/ na všechny skutečnosti, které mohou ohrozit
nebo ztížit v době pěti let od účinnost smlouvy
nerušený provoz prodávané části podniku). Odvolací soud dospěl
k závěru, že na převáděných nemovitostech nevázla práva třetích osob, o
předchozím nájmu prodávané části podniku byl žalovaný (kupující) informován,
přičemž žalobci nelze přičítat k tíži chování nájemce podniku k
žalovanému (rozumí se zřejmě spory vedené po prodeji podniku mezi žalovaným /
kupujícím/ a nájemcem části podniku zejména o vyklizení nemovitosti). Odvolací
soud uzavřel, že ve smlouvě o prodeji podniku byla kogentně sjednána splatnost
jednotlivých splátek kupní ceny a žalovaný se dostal do prodlení s placením, a
proto s odvoláním na zjištění a závěry rozhodnutí soudu prvního stupně jeho
rozsudek ohledně zaplacení částky 340.849,- jako věcně správný (§ 219
občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti odstavcům II. a III.
výroku, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku, pro niž má dovoláním napadené rozhodnutí ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, dovolatel vymezil takto: „V
případě, že prodávající nezajistí řádné užívání koupené věci, je v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku požadovat po kupujícím
úroky z prodlení za prodlení s úhradou kupní ceny.“ Dovolatel
zdůrazňuje, že v odvolacím řízení bylo prokázáno, že třetí osoba (nájemce části
podniku) brojila proti smlouvě o prodeji části podniku žalobou podanou u
příslušného soudu a bylo vedeno i soudní řízení o žalobě dovolatele proti
nájemci o vyklizení nemovitosti. Dovolatel opakuje, že žalovaný (prodávající)
jej nijak neupozornil ve smyslu článku IV. odstavec 5 smlouvy o prodeji části
podniku. Dále uvádí, že v prodlení s placením splátek kupní ceny byl pouze po
krátká období a to nejdéle tři měsíce. Připouští, že předmětná část podniku
byla po koupi vložena do akciové společnosti I. – W., a.s., avšak nebyla
zatížena zástavním právem. Důvody, které dovolatele vedly ke zpoždění plateb
(zejména spory s nájemcem podniku), byly žalobci známy, splácení bylo s
žalobcem konzultováno a platby po dohodě s ním poukazovány později. Dovolatel
uzavírá, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci
spočívá na nesprávném právním hodnocení věci a
navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení (správně rozsudek)
odvolacího soudu ve výrocích II. a III. zrušil.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalovaný (kupující) byl řádně
seznámen se stavem prodávané části podniku i s tím, že je podnik
pronajat a žalobce se nedopustil žádného jednání, které by bylo v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku. Žalobce navrhl, aby podanému dovolání
nebylo vyhověno.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou
stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s
body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní
řád ve znění účinném po 1.1.2001.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené
rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl
z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky,
které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině
procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného
právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován
správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil. Nesprávné právní
posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm
napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok
rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud
vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího
má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch,
na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem
dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku,
zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání
pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu
zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu,
že tomu tak vskutku je.
V předložené věci již odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí řešil
námitku žalovaného formulovanou jím obdobně jako otázku zásadního právního
významu tak, že neshledal za zjištěných skutkových
okolností chování žalovaného za rozporné se zásadami poctivého obchodního
styku. Ve svém rozhodnutí odvolací soud správně uvedl, že porušení zásady
poctivého obchodního styku je nutno posuzovat podle konkrétních
okolností a podmínek jednotlivého případu. Rozpor se
zásadami poctivého obchodního styku lze shledat pouze se zřetelem ke konkrétním
okolnostem dané věci a v tomto směru nelze mít za to, by řešení
této otázky mohlo mít judikatorní přesah.
Žalovaný předkládaje v dovolání k řešení problematiku vztahu zásad poctivého
obchodního styku a vymáhání úroku z prodlení (v konkrétním projednávaném
sporu), nepředestírá otázku, která má pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Jednáním v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku se
obecně (viz např. Obchodní zákoník, komentář, 9. vydání, C. H.
Beck, Praha, 2004, str. 943) rozumí jednání, které formálně není s kogentní
úpravou zákona v rozporu, ale zcela jasně porušuje zásady poctivého obchodního
styku, jde o jednání, které je zneužitím práva – šikanou. Je
zřejmé, že účtování a vymáhání úroku z prodlení samo o sobě není chováním v
rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (dobrými mravy - viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 2895/99 ze dne 29.3.2001 uveřejněný pod
číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
ale je chováním právem aprobovaným (viz § 369 obchodního zákoníku). Tvrdí-li
žalovaný v tomto konkrétním případě, že žalobce nepředal předmět koupě podle
smlouvy o prodeji části podniku prostý vad, nešlo by (i v případě, že by
tvrzení žalovaného byla prokázána) ze strany žalobce o jednání
v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, ale zřejmě o
porušení právní povinnosti, jež je sankcionováno ustanovením § 486 obchodního
zákoníku. Žádný z taxativně uvedených zákonných následků uvažovaného porušení
povinnosti prodávajícího (žalobce) ze smlouvy o prodeji podniku však nesnímá z
kupujícího (žalovaného) povinnost zaplatit řádně a včas sjednanou kupní cenu
(odhlédnuto od možného odstoupení od smlouvy či slevy z ceny, když vznik
takových práv žalovaný v celém průběhu řízení netvrdil a neprokazoval). Lze
uvažovat o dvou modelových situacích – buď prodávající kupujícímu předmět kupní
smlouvy předá řádně a bez vad a pak neodpovídá za případné rušení práv
kupujícího třetí osobou (a nelze jednání třetí osoby přičítat prodávajícímu
jako rozporné se zásadami poctivého obchodního styku) nebo prodávající předá
předmět kupní smlouvy vadně a pak kupujícímu vznikají práva podle shora
uvedené hmotněprávní úpravy. Vzniknou-li zúčastněným osobám proti sobě práva (a
odpovídající povinnosti) z navzájem různých právních titulů, není zneužitím
práva, pokud se jedna ze stran svých nároků domáhá, i když druhá strana svá
práva neuplatňuje. Nečinnost strany jde pouze k její tíži, konající strana
nejedná v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku tím, že se na
rozdíl od strany druhé svých nároků domáhá. Za skutkového
stavu, který byl v řízení před nalézacím a odvolacím soudem souladně zjištěn,
nelze dospět k závěru, že otázka vzniku žalobcova práva na zaplacení úroků z
prodlení, která měla pro rozhodnutí ve věci určující význam, byla odvolacím
soudem řešena v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
K dalším námitkám dovolatele týkajícím se i nesprávných skutkových
zjištění, jež by bylo lze považovat za vady, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), by dovolací soud mohl přihlédnout jen tehdy,
pokud by bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá).
Z uvedených závěrů vyplývá konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5
věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalobci v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 1. února 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu