32 Odo 735/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v
právní věci žalobce M. H., podnikatele, proti žalované R. s.r.o., o zaplacení
965 657,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod
sp. zn. 21 Cm 151/2002, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 22. února 2005, č.j. 4 Cmo 63/2005-65, takto:
Dovolání se zamítá.
Vrchní soud v Olomouci shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze
dne 5. listopadu 2004, č.j. 21 Cm 151/2002-47, jímž Krajský soud v Ostravě
připustil, aby do řízení na místo dosavadního žalobce M. H. vstoupila
společnost H. a.s.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně svým rozhodnutím, kterým vyhověl
návrhu žalobce, aby na jeho místo do řízení vstoupila výše uvedená
společnost, postupoval v souladu s § 107a občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), neboť všechny formální podmínky vyžadované tímto
ustanovením byly naplněny. Dříve než bylo o věci rozhodnuto, v průběhu řízení
před soudem prvního stupně, žalobce navrhl a prokázal, že po zahájení řízení,
konkrétně dne 4. prosince 2003 uzavřel se společností H. a.s. smlouvu o
vkladu podniku, kterou na ni převedl vlastnické právo k podniku a podle níž
přešly a byly vloženy do uvedené společnosti veškeré jeho pohledávky z
obchodního styku, přičemž tato společnost se svým vstupem do řízení vyslovila
souhlas.
Námitku odvolatelky (žalované) o nedostatku aktivní legitimace žalobce při
jednání konaném dne 19. října 2004, který měl podle jejího názoru vést k
zastavení řízení, odvolací soud posoudil jako nedůvodnou. V této souvislosti
vysvětlil, že nedostatek aktivní legitimace na straně účastníka řízení není
nedostatkem podmínky řízení, který by mohl vést k jeho zastavení, ale pokud by
byl v řízení prokázán, vedl by k zamítnutí žaloby. Řízení však uvedeného dne
neskončilo, bylo odročeno a za tohoto stavu žalobce navrhl vstup nabyvatele
práva do řízení.
Odvolací soud nepřisvědčil ani další výhradě odvolatelky, kdy mu vytýkala, že
se nezabýval tím, zda součástí prodeje podniku byla i pohledávka, jež je
předmětem sporu a kdy rovněž poukazovala na to, že jí nebylo dosud postoupení
pohledávky oznámeno. Smlouvu o vkladu podniku označil za skutečnost, jež je
způsobilá přivodit převod práva, o něž v řízení jde, což je podstatné pro
posouzení oprávněnosti návrhu na vstup účastníka do řízení. Pochybnosti
žalované nejsou podle odvolacího soudu na místě, neboť předmětem smlouvy o
vkladu podniku byl celý podnik, nikoli jeho část. Pro rozhodnutí o návrhu na
vstup nabyvatele práva do řízení na místo dosavadního žalobce je rovněž právně
nevýznamné, zda došlo k oznámení postoupení pohledávky žalované či nikoli. Za
tohoto stavu usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním,
namítajíc, že řízení je postiženo vadou a že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Dovolatelka, stejně jako v odvolání, tvrdí, že v souzené věci nebyly splněny
podmínky řízení, které je soud dle ustanovení § 114 o. s. ř. povinen po
zahájení řízení zkoumat a což v souzené věci neučinil. Poukazujíc na jednání
konané dne 19. října 2004, které bylo dle jejího tvrzení vedeno na straně
žalobce se subjektem údajně aktivně nelegitimovaným již od 4. prosince
2003, má za to, že soud měl v rámci proběhlého jednání z úřední povinnosti
zastavit řízení, teprve v jehož závěru si žalobce uvědomil nedostatek své
aktivní legitimace, jednání bylo odročeno a žalobce až dne 26. října 2004 podal
návrh na záměnu účastníků. Řízení tedy bylo zahájeno a vedeno se subjektem,
který dle svých vlastních tvrzení nebyl k vedení sporu aktivně legitimován. Za
této situace se dovolatelka domnívá, že podmínky pro zahájení řízení nebyly
splněny. Vzhledem k tomu, že žalobce neměl aktivní legitimaci k vedení sporu
již od počátku a nešlo tedy o případ ztráty legitimace až v jeho průběhu,
zastává názor, že řízení bylo vedeno s účastníkem, který neměl způsobilost být
účastníkem řízení, což je důvodem pro jeho zmatečnost. Dále uvedla, že „pokud
nezpůsobilý účastník v průběhu řízení, respektive po ukončením prvního jednání
ve věci navrhnul v tomto řízení záměnu účastníků na straně žalobce, nemohl
tento návrh v tomto řízení učinit po právu, když nebyl způsobilým účastníkem
řízení“.
Dovolatelka rovněž trvá na tom, že pouhé tvrzení žalobce o vložení jeho údajné
pohledávky za žalovanou do společnosti H. a.s. je nedostačující. Přestože
způsob vložení pohledávky není v jí napadeném usnesení specifikován, má za to,
že žalobce tak mohl učinit smlouvou o prodeji podniku a vzhledem ke spornosti
pohledávky je třeba se zabývat tím, zda součástí prodeje podniku byla i tato
sporná pohledávka. Za situace, kdy jí její postoupení nebylo dosud oznámeno, má
důvodné pochybnosti o tom, zda předmětná pohledávka byla součástí prodeje
podniku žalobce.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání podali společné vyjádření žalobce a společnost H. a.s. V něm
především oponují názoru dovolatelky o zahájení řízení a jeho vedení s aktivně
nelegitimovaným subjektem, poukazujíce na to, že řízení bylo zahájeno podáním
žaloby dne 27. prosince 2002, přičemž ke skutečnosti vedoucí k podání návrhu na
vstup nového žalobce do řízení, tj. k uzavření smlouvy o vkladu podniku došlo
až v průběhu řízení, konkrétně dne 4. prosince 2003. Je rovněž nerozhodné, zda
tento návrh podá žalobce v průběhu prvního jednání či tak učiní před prvním
jednáním.
Jako nedůvodnou označili rovněž námitku dovolatelky o tom, že sporná pohledávka
nemohla na společnost H. a.s. přejít smlouvou o vkladu podniku, ale
smlouvou o prodeji podniku, s konstatováním, že smlouvou o vkladu podniku
přešla pohledávka na nového žalobce.
Skutečnost, zda bylo žalované oznámeno postoupení předmětné pohledávky,
označili rovněž pro vstup nového účastníka jako nabyvatele práva do řízení za
právně nerozhodnou. Přesto však poukazují na to, že žalované postoupení
předmětné pohledávky oznámeno bylo. Stalo se tak přinejmenším doručením
společného návrhu žalobce a společnosti H. a.s. na vstup této společnosti jako
nového žalobce do řízení žalované, v němž je mimo jiné konstatováno uzavření
předmětné smlouvy o vkladu podniku a je v něm výslovně uvedeno, že do
společnosti H. a.s. byly vloženy také veškeré pohledávky z obchodního styku,
tedy včetně pohledávky, která je předmětem soudního sporu. O této skutečnosti
rovněž svědčí saldo faktur z účetnictví uvedené společnosti.
Žalobce, poukazuje na právní bezvýznamnost, účelovost a zkreslenost veškerých
dovolacích námitek, navrhl dovolání žalované odmítnout.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť
směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s.
ř.); není však důvodné.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.) zkoumat, zda řízení netrpí
vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kdy dovolatelka spatřovala vadu
řízení v jeho vedení s aktivně nelegitimovaným subjektem (žalobcem).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první,
o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou, tj. otázkou aplikace ustanovení § 107a o. s. ř. a
v té souvislosti i dovolatelkou tvrzenou vadou řízení spočívající v jeho vedení
na straně žalobce s aktivně nelegitimovaným subjektem.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. je zakotveno, že má-li žalobce za to, že
po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují
převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde,
může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo
povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v
případech uvedených v § 107.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení soud návrhu účastníka vyhoví, jestliže se
prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1,
a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas
žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní
účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
V ustanovení § 107a o. s. ř. je upraveno procesní nástupnictví, k němuž dochází
v důsledku hmotněprávní univerzální nebo singulární sukcese práva nebo
povinnosti, která nastala po zahájení řízení (za řízení), aniž by jeho účastník
ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Jak vyplývá z dikce citovaného
ustanovení, k procesnímu nástupnictví nedochází – na rozdíl od § 107 o. s.
ř. – ze zákona, a soud se jím bez návrhu (z úřední povinnosti) nezabývá.
Nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují
převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde,
nemá to samo o sobě vliv na okruh účastníků řízení. K procesnímu nástupnictví
tak může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní
skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo
povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti
vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, a jestliže soud tomuto
návrhu vyhoví.
V návrhu na vstup účastníka na straně žalobce podle § 107a odst. 1 o. s. ř.
musí žalobce zejména označit právní skutečnost, která měla za následek převod
nebo přechod práva, uvést, kdy k ní došlo, a označit toho, kdo má vstoupit na
jeho místo.
Jak vyplývá z výše uvedeného, aby soud podle § 107a odst. 2 o. s. ř. vyhověl
návrhu žalobce, musí být prokázány formální podmínky, že nastala právní
skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného,
že se tato právní skutečnost týká práva nebo povinnosti dosavadního účastníka
řízení a že nastala (došlo k ní) po zahájení řízení. Přitom návrh na vstup
účastníka musí byl podán za řízení, tedy dříve, než soud o věci samé rozhodl, a
musí být doložen souhlas nabyvatele práva se vstupem do řízení, má-li nabyvatel
práva nastoupit na místo dosavadního žalobce.
Ohledně žalobcem označené právní skutečnosti tak soud zkoumá, zda vůbec jde o
právní skutečnost, zda jde o takovou skutečnost, s níž právní předpisy obecně
spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti (tedy zda nejde o takovou
právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek přechod
nebo převod práva nebo povinnosti), zda opravdu nastala (tedy například že
smlouva o postoupení pohledávky byla skutečně uzavřena) a zda je v konkrétním
případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o
něž v řízení jde (tedy že se týká práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde).
Otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které
mělo přejít na jiného, tu vskutku je nebo zda podle žalobcem uvedené právní
skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se nezabývá, neboť ta
se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního
nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 24. června 2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 8, ročník 2003, pod číslem 136).
Z obsahu spisu se podává, že v dané věci byly všechny podmínky vyžadované
ustanovením § 107a o. s. ř. pro možný postup soudu podle jeho odstavce 2
splněny. Po zahájení řízení, před vydáním rozhodnutí o věci samé, konkrétně
dne 27. října 2004 žalobce a společnost H. a.s. podali soudu prvního stupně dle
§ 107a o. s. ř. společný návrh (č.l. 40 spisu) na vstup nového žalobce -
společnosti H. a.s. do řízení jako nabyvatele práva na základě jimi uzavřené
smlouvy o vkladu podniku ze dne 4. prosince 2003, kterou připojili k návrhu,
jehož součástí je i souhlas společnosti H. a.s. se vstupem do řízení namísto
dosavadního žalobce M. H. Z uvedené smlouvy vzaly soudy obou stupňů za
prokázané, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní
předpisy spojují převod (přechod) práva původního žalobce, o něž v řízení jde.
Dovolatelka stejně jako v odvolání namítá, že řízení bylo zahájeno a vedeno s
účastníkem, který nebyl aktivně legitimován. Pokud dovolatelka v této
souvislosti mířila na konkrétní jednání u soudu konané dne 19. října 2004, lze
v tomto směru odkázat na odůvodnění jí napadeného rozsudku, s nímž se dovolací
soud ztotožňuje a v němž bylo již vysvětleno, že absence aktivní legitimace
žalobce není nedostatkem podmínky řízení, který by mohl vést k jeho zastavení.
Pokud dovolatelka mínila zahájení řízení jako takové, je třeba uvést, že sporné
řízení je ve smyslu § 82 odst. 1 o. s. ř. zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh
na jeho zahájení. Podle otisku příjmového razítka Krajského soudu v Ostravě
bylo řízení zahájeno podáním žaloby (č.l. 1 spisu) dne 27. prosince 2002,
přičemž k uzavření předmětné smlouvy o vkladu podniku došlo až dne 4. prosince
2003. Skutečnost, že žalobce podal návrh podle § 107a o. s. ř. na vstup nového
žalobce H. a.s. do řízení téměř až za rok poté, co došlo k uzavření předmětné
smlouvy, není v souzené věci právně rozhodné, podstatné je, že se tak ve
smyslu § 107a odst. 1 o. s. ř. stalo po zahájení řízení a současně dříve, než
soud prvního stupně o věci rozhodl.
Dovolací soud nepřisvědčil ani dalším námitkám dovolatelky. Z obsahu spisu se
podává, že žalobce svůj návrh na postup soudu podle § 107a o. s. ř. odůvodnil
uzavřením předmětné smlouvy o vkladu podniku, podle níž přešly a byly vloženy
do akciové společnosti veškeré pohledávky žalobce z obchodního styku. Dále z
této smlouvy o vkladu podniku podle odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí
vyplývá, že vkladatel (žalobce) touto smlouvou odevzdává společnosti H. a.s.
podnik a převádí na ni vlastnické právo k podniku a to včetně závazků,
vzniklých v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, bez ohledu na to, zda
jsou či nejsou výslovně uvedeny.
Ve smyslu § 5 odst. 1, věty druhé, obchodního zákoníku (dále též jen „obch.
zák.“) k podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří
podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají
tomuto účelu sloužit.
Jestliže je vkládán podnik či jeho část, použijí se přiměřeně ustanovení
o smlouvě o prodeji podniku (srov. § 59 odst. 5, část věty před středníkem,
obch. zák.), která je upravena v § 476 a násl. obch. zák. a kdy podle jeho
ustanovení § 477 odst. 1 na základě smlouvy o prodeji podniku přecházejí na
kupujícího všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje.
Za aplikace výše uvedených ustanovení na situaci, kdy předmětem vkladu byl
podle smlouvy o vkladu podniku uzavřené mezi žalobcem a společností H. a.s.
celý podnik, nelze než uzavřít, že jde o případ procesního nástupnictví v
důsledku hmotněprávní univerzální sukcese a závěru odvolacího soudu, pokud ve
shodě se soudem prvního stupně uvedenou smlouvu posoudil ve smyslu § 107a o. s.
ř. jako skutečnost způsobilou přivodit převod práva, o něž v řízení jde, nelze
vytknout žádné pochybení. Rovněž nelze než souhlasit s odvolacím soudem, pokud
pro rozhodnutí o návrhu na vstup nabyvatele práva do řízení na místo
dosavadního žalobce označil za zcela právně nerozhodné, zda bylo žalované
oznámeno postoupení pohledávky či nikoli, neboť ustanovení § 107a o. s. ř.
naplnění této podmínky nevyžaduje.
Lze tak uzavřít, že veškeré předpoklady stanovené zákonem pro možnost soudu
vyhovět návrhu účastníka podle § 107a o. s. ř. byly v souzené věci naplněny a
že ani jeden z obou dovolatelkou uvedených dovolacích důvodů [§ 241a odst. 2
písm. a), b) o. s. ř.] nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto, aniž ve
věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání
jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. ledna 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu