Faldyny, CSc.
v právní věci žalobkyně M. p. – K., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. H.,
advokátkou, proti žalovanému A. S., podnikateli, zastoupenému JUDr. B. V.,
advokátem, o zaplacení částky 143.078,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 307/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2002, č. j. 27 Co 282/2001 – 143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Městského
soudu v Brně ze dne 28. května 2001, č. j. 41 C 307/92-125, ve výroku I., jímž
byl žalovaný zavázán k zaplacení částky 143.078,- Kč s 18,25% úrokem z prodlení
od 12. října 1992 do zaplacení, tak, že žalobu zamítl (první výrok). Ve výroku
II. o nákladech řízení ve vztahu mezi těmito účastníky rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na
náhradu nákladů řízení částku 26.400,- Kč k rukám právního zástupce, a to do 3
dnů od právní moci rozsudku (druhý výrok), a dále rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (třetí výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že
žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky
z titulu jeho ručitelského závazku, za zaplacení zboží dodaného a vyúčtovaného
B. S. v žalobě specifikovanými fakturami, vzniklého podle ustanovení § 477
odst. 3 obchodního zákoníku. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud
dospěl k závěru, že smlouvy o převedení podniku uzavřené mezi B. S. a A. S.
dne 31. prosince 1992 a mezi A. S. a B. S. dne 23. června 1993 nejsou smlouvami
o prodeji podniku podle ustanovení § 476 odst. 1 obchodního zákoníku, a to pro
absenci dohody o kupní ceně. Nebyla-li uzavřena smlouva o prodeji podniku,
nemohly nastat ani účinky předvídané ustanovením § 477 obchodního zákoníku,
podle něhož na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se
prodej vztahuje, s tím, že k přechodu závazků se nevyžaduje souhlas věřitele.
Závazky, jejichž zaplacení je předmětem tohoto řízení, tak nemohly na základě
zmíněných smluv přejít z B. S. na žalovaného a následně na B. S. a nemohl tak
vzniknout ani ručitelský závazek žalovaného podle ustanovení § 477 odst. 3
obchodního zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož
přípustnost odvozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a to za použití dovolacích důvodů uvedených v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., prostřednictvím
kterých lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání žalobkyně popisovala průběh řízení před soudy obou
stupňů a snášela argumenty, jimiž zpochybňovala správnost
závěru odvolacího soudu, podle kterého nedošlo k uzavření smluv o prodeji
podniku. Dále namítala, že se odvolací soud nezabýval tím, zda nedošlo (pro
případ, že by jeho právní názor byl správný) k jiné změně účastníků závazkového
vztahu, k rozšíření jejich počtu, popř. zda nedošlo k uzavření smlouvy jiného
typu. Soudům obou stupňů dále vytýkala, že nebyly provedeny účastnické výslechy
žalovaného a B. S., jakož i to, že B. S. byla vyslechnuta až jako svědkyně.
Dovolatelka rovněž zpochybňovala správnost rozhodnutí odvolacího soudu v části
týkající se nákladů řízení.
Proto dovolatelka požadovala, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní
občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst.1 písm c) o. s. ř.].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1
tohoto ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech
50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího
soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně
ohledně částky 143.078,- Kč s příslušenstvím změněn. Ačkoli odvolací soud
rozhodl o této částce jedním výrokem, je jednoznačné, že tato částka
sestává ze čtyř samostatných nároků odvíjejících se od
odlišného skutkového základu. Žalobkyně totiž po žalovaném (jako po ručiteli)
požadovala zaplacení dodaného zboží, vyúčtovaného fakturami č. 244866 částkou
32.131,80 Kč, splatnou 12. března 1992, č. 245649 částkou 36.439,20 Kč,
splatnou 16. března 1992, č. 246193 částkou 47.733,70 Kč, splatnou
18. března 1992, a č. 246939 částkou 26.773,30 Kč splatnou 23.
března 1992. Protože jde o čtyři samostatné nároky s odlišným skutkovým
základem, má rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého z nich charakter
samostatného výroku a přípustnost dovolání je tak třeba zkoumat samostatně,
bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Jelikož žádným z dovoláním dotčených výroků nebylo rozhodnuto o peněžitém
plnění převyšujícím 50.000,- Kč a současně je z obsahu spisu nepochybné, že
vztah, ze kterého je žalobní nárok odvozován, je vztahem obchodním, je
přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění
ze všech samostatných nároků přesahuje částku 50.000,- Kč.
Pokud žalobkyně v dovolání zpochybňovala rovněž správnost výroků rozsudku
odvolacího soudu o nákladech řízení, ani v této části není dovolání přípustné
(srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání pak nemohla být založena ani nesprávným poučením
odvolacího soudu (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn.
29 Odo 10/2003).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v
dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo
odmítnuto, o z obsahu spisu se nepodává, že by žalovanému v
dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu