32 Odo 752/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobců a) Ing. R. V. a b) P. V., obou zastoupených, advokátem,
proti žalovanému P. K., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 226 245
Kč s příslušenstvím a částky 91 330 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 1029/97, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. června
2002 č. j. 35 Co 417/2000-169, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze
dne 5. června 2002 č. j. 35 Co 152/2002-169, pokud jím byl
potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 31. ledna 2002 č. j. 12 C
1029/97-156 v rozsahu, ve kterém bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobcům
společně a nerozdílně částku 300 859 Kč se 17 % úrokem z prodlení
od 16. 4. 1997 do zaplacení, pokud jím byl potvrzen výrok rozsudku soudu
prvního stupně o náhradě nákladů řízení a pokud jím bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze
dne 31. ledna 2002 č. j. 12 C 1029/97-156, pokud jím bylo žalovanému
uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 300 859 Kč se 17 %
úrokem z prodlení od 16. 4. 1997 do zaplacení a pokud jím bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
Okresní soud v České Lípě svým v pořadí třetím rozsudkem ze dne 31. ledna
2002 č. j. 12 C 1029/97-156 (v pořadí první rozsudek ze dne 18. února
1998 č. j. 12 C 1029/97-31 byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. září 1998 č. j. 30 Co 357/98-41,
přičemž věc byla se závazným právním názorem na uplatňování práv z odpovědnosti
za vady a s pokyny pro doplnění dokazování v rozsahu uplatněného práva na
náhradu škody ve výši 91 330 Kč vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení;
v pořadí druhý rozsudek ze dne 21. dubna 2000 č. j. 12 C 1029/97-94, kterým
bylo žalobě v platném rozsahu vyhověno, byl zrušen rozsudkem odvolacího
soudu ze dne 10. října 2000 č.j. 35 Co 417/2000-113 co do částky 91 330
Kč s příslušenstvím a co do výroku o náhradě nákladů řízení a
rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. července 2001 č. j. 33 Odo 179/2001-132 co do částky 226 245
Kč s příslušenstvím) uložil žalovanému, aby zaplatil žalobcům
společně a nerozdílně částku 317 575 Kč se 17 % úrokem z této částky od
16. 4. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního
stupně zjistil, že žalobci jako kupující uzavřeli dne 11. 6. 1996 s žalovaným
jako prodávajícím kupní smlouvu o prodeji osobního automobilu značky
Mitsubishi. Po zjištění vážných vad motoru, které znemožnily provoz automobilu,
žalobci dne 1. 10. 1996 odstoupili od kupní smlouvy a současně pro případ, že
nebudou prokázány důvody pro odstoupení od smlouvy, uplatnili vůči žalovanému
právo na slevu z kupní ceny. Její výši určili podle nákladů na opravu vozidla. Dále uplatnili nárok na náhradu nutných nákladů spojených s uplatněním práv z
odpovědnosti za vady spočívajících v ceně znaleckého posudku, který nechali
vypracovat, a nárok na náhradu škody, která jim vznikla tím, že
žalobce a) musel vynaložit prostředky na nájem náhradního vozu, neboť auto
nezbytně potřeboval k výkonu povolání. Soud prvního stupně vycházel ze
znaleckého posudku znaleckého ústavu A. E., v.o.s., L., že k poškození
(destrukci) motoru došlo v příčinné souvislosti s materiálovou vadou kluzného
ložiska šesté ojnice; šlo přitom o výrobní vadu, která se může týkat
materiálu či technologického postupu, může se projevit kdykoliv a je
nezjistitelná při prováděných opravách, přitom až do okamžiku destrukce
jsou ložiska funkční. Tyto závěry odpovídají také závěrům znaleckého posudku
Ing. J. K., který jako technicky přijatelné možnosti poškození motoru uvedl
vedle použití nesprávného oleje také materiálovou vadu kluzného ložiska. Závěrům znaleckého ústavu odpovídá i tvrzení žalovaného a výpovědi tří svědků. Soud vzal za prokázáno, že za dobu vlastnictví vozu žalobcem i žalovaným k
havárii vozu nedošlo (předpokládaná příčina vad podle znalce Ing. J. N., z
něhož soud vycházel ve svých předchozích rozsudcích). Znalec Ing. N. vyčíslil
přiměřenou slevu z kupní ceny ve výši 210 300 Kč, což je méně než celkové
náklady na opravu vozu, které činily 267 079, 60 Kč. Na základě takto
zjištěných skutkových okolností soud prvního stupně uzavřel, že žalobci v
zákonné lhůtě stanovené v § 599 odst. l občanského zákoníku (dále jen
„ObčZ“) uplatnili podle § 597 odst. l ObčZ nárok na slevu z kupní ceny, jejíž
výše stanovená znalcem je přiměřená. Soud prvního stupně vycházel z právního
názoru odvolacího soudu, který vyslovil ve zrušovacím usnesení ze dne 8. září
1998, a sice že žalobce mohl uplatnit podle § 597 odst. l ObčZ současně právo
odstoupit od smlouvy pro vady, které činí věc neupotřebitelnou, a eventuálně,
pro případ že by nebyly dány důvody pro odstoupení od smlouvy, právo na
slevu z kupní ceny.
Ze skutečnosti, že vozidlo bylo po opravě znovu
prodáno, soud dovodil, že zjištěná vada neučinila vozidlo neupotřebitelným,
takže žalobci důvodnost odstoupení od smlouvy neprokázali. Uplatněný nárok na
náhradu škody podle § 600 ObčZ ve výši 91 330 Kč podle doložených
úhrad nájemného za náhradní vůz, který si byl žalobce a) nucen zapůjčit pro
potřeby svého podnikání, vzal soud prvního stupně za prokázaný. Ve smyslu § 598
ObčZ žalobcům také náleží náhrada nutných nákladů vzniklých v souvislosti s
uplatněním práv z odpovědnosti za vady, představovaná platbou 16 716 Kč za
znalecký posudek vypracovaný Ing. N.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze
dne 5. června 2002 č. j. 35 Co 152/2002-169 rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně. Tvrzení žalovaného, že k poškození motoru došlo v důsledku opotřebení
ložiska daného jeho životností, nikoliv v důsledku materiálové vady, posoudil
odvolací soud jako zaměňování vzniku vady a jejího projevu. Ze znaleckého
posudku znaleckého ústavu vyplývá, že vada se bezprostředně před destrukcí
motoru projeví, nikoli vznikne, neboť jde o existující vadu, která vznikla již
při výrobě. Není tedy důsledkem opotřebení. Tato vada se mohla projevit
kdykoliv, bez ohledu na míru opotřebení, např. i po sjetí vozidla z
výrobní linky. Tento závěr vyplývá také z odborného vyjádření znaleckého ústavu
A. E., o které odvolací soud doplnil dokazování. Právo žalobce na slevu z kupní
ceny podle § 597 odst. 1 ObčZ bylo tedy jednoznačně prokázáno, stejně jako jeho
právo na náhradu nutných nákladů, které mu vznikly v souvislosti s uplatněním
práva z odpovědnosti za vady, podle § 598 ObčZ. Žalovaný odpovídá nejen za vadu
předmětu koupě, ale i za škodu v důsledku ní vzniklou, představovanou náklady
vynaloženými žalobcem a) na vypůjčení jiného automobilu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že
soudy obou stupňů vycházely z nesprávného výkladu ustanovení § 619 ObčZ. Pojem
materiálová vada použitý znalcem není přesně totožný s vadou, s níž lze počítat
při aplikaci § 619 ObčZ Stejně jako ve svém odvolání argumentuje žalovaný
tvrzením, že u ložiska došlo k destrukci – k vadě v souvislosti s jeho
používáním, přičemž rozhodné je, že prodávaný vůz byl v době prodeje a poměrně
dlouho po prodeji 100% funkční a nevykazoval žádné technické odchylky. Za vadu
podle § 619 ObčZ nelze považovat skutečnost, že ložisko jinak plně funkční
nesplnilo výrobcem předpokládanou životnost. Žalovaný navrhl zrušení rozsudků
odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření navrhli zamítnutí dovolání, které vyhodnotili jako
nedůvodné. Vozidlo v době prodeje trpělo vadou, která se v šestiměsíční lhůtě
po prodeji projevila nezávisle na chování uživatele – prvého žalobce. Jednalo
se o vadu závažnou, která znemožnila další užívání vozu a její existence byla
jednoznačně prokázána znaleckým posudkem. Taktéž výši svých uplatněných nároků
považují za nepochybnou. Pokud žalobci kupovali vozidlo s deklarovanou dlouhou
životností, schopné snést mimořádnou zátěž, odpovídala tomu i jeho cena. Za
situace, kdy některá z podstatných částí vozu nemá životnost „jaká by se dala
očekávat“, jde o vadu, za kterou žalovaný jako prodávající odpovídá, což soudy
obou stupňů správně odůvodnily.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné. Dovodil, že
dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v rozsahu, ve
kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo
žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobcům částku 226 245 Kč se 17 %
úrokem z prodlení od 16. 4. 1997 do zaplacení. V tomto rozsahu byl totiž soud
prvního stupně při svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu
vysloveným v usnesení ze dne 8. září 1998 č. j. 30 Co 357/98-41.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání je s výjimkou výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, pokud jím bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobcům částku
16 716 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 16. 4. 1997 do zaplacení, i důvodné.
Nejvyšší soud zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242
odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady se ze spisu nepodávají a ani dovolatel netvrdí, že
by řízení těmito vadami trpělo.
Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Ač dovolatel v dovolání neuvádí, jaký dovolací důvod uplatňuje, je z obsahové
argumentace zřejmé, že jde o dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř, tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil
sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Dovolatel nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že je dána jeho
odpovědnost za vady předmětného automobilu, přičemž vada spočívá v destrukci
motoru v důsledku materiálové vady kluzného ložiska šesté ojnice.
Při posouzení této otázky je nutno vyjít z ustanovení § 499 ObčZ, podle něhož
ten, kdo přenechá jinému věc za úplatu, odpovídá za to, že věc v době plnění má
vlastnosti výslovně vymíněné nebo obvyklé, že je ji možno použít podle povahy a
účelu smlouvy nebo podle toho, co účastníci ujednali, a že věc nemá právní
vady. Na posuzovanou věc se dále vztahuje § 597 odst. 1 ObčZ, který stanoví, že
pokud dodatečně vyjde najevo vada, na kterou prodávající kupujícího
neupozornil, má kupující právo na přiměřenou slevu z ceny.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že k destrukci motoru došlo v
důsledku materiálové vady kluzného ložiska šesté ojnice. Tato materiálová vada
spočívala v tom, že ložisko nemělo životnost deklarovanou výrobcem.
Toto skutkové zjištění učinil již soud prvního stupně na základě listinného
důkazu – posudku znaleckého ústavu A. E., v. o. s., L. ze dne 3. 12. 2001 č.
362-252/2001 a dne 23. 1. 2002 ústně podaného znaleckého posudku soudem
ustanoveným znalcem Ing. P. Š. Tyto důkazy přitom nejsou v rozporu s ostatními
provedenými důkazy. Podle znalce Ing. Š. došlo k technologické chybě při výrobě
kluzného ložiska, resp. vada kluzného ložiska mohla být způsobena buď vadou
použitých materiálů, či špatnou technologií zpracování (např. opracováním za
jiného teplotního režimu než je správný technologický postup). Ing. Š. dále
uvedl, že každý výrobek má výrobcem deklarovanou životnost a tato vada se
projeví snížením životnosti příslušné součástky. Odvolací soud dokazování
doplnil listinným důkazem – odborným vyjádřením znaleckého ústavu A. E. ze dne
31. 5. 2002, v němž tento ústav rovněž potvrdil, že součástka motoru – ojniční
ložisko nesplnila výrobcem deklarovanou životnost, k poškození došlo náhle a do
tohoto poškození bylo ložisko plně funkční. Označený znalecký ústav v tomto
vyjádření rovněž uvedl, že v okamžiku poškození motoru měl automobil ujeto
celkem 42 576 mil (tedy přibližně 68 000 km). Na tuto vadu přitom žalovaný při
prodeji vozu neupozornil, přičemž z hlediska ustanovení § 597 odst. 1 ObčZ není
rozhodné, zda o existenci této vady věděl, či vědět mohl. Tato odpovědnost má
totiž povahu objektivní.
Právní závěr o existenci vady prodané věci, který na základě tohoto skutkového
zjištění učinil odvolací soud, je však částečně nesprávný. Odvolací soud totiž
pominul, že vada musí existovat již v době plnění. Takovou vadou byla
nepochybně vada spočívající v nedostatečné životnosti kluzného ložiska –
obvyklou vlastností tohoto ložiska není, že po ujetí přibližně 68
000 km dojde k poškození tohoto ložiska. Není přitom rozhodující, že k
projevu této vady došlo až po době plnění, vada zde byla již v době plnění. To
však neplatí pro následnou destrukci motoru, jež nastala v důsledku této vady
ložiska. K poškození motoru totiž došlo až po době plnění a za toto poškození
tedy žalovaný z titulu odpovědnosti za vady neodpovídá.
Je totiž nutno rozlišovat vady věci, které existovaly v době plnění (v době
převzetí věci kupujícím), za které nese prodávající odpovědnost, a dále vady,
které vznikly až po této době. Není přitom rozhodující, že k projevu vady došlo
až po době plnění, rozhodující vždy je, zda uplatněná vada zde byla již v době
plnění. Pokud však v důsledku vady, která existovala v době plnění, došlo
následně k dalšímu poškození věci, prodávající za tuto vadu neodpovídá z titulu
odpovědnosti za vady; v úvahu přichází (při splnění zákonem stanovených
předpokladů) odpovědnost za škodu. K takové situaci může dojít zejména při
poškození motoru automobilu, k němuž došlo až po době plnění v důsledku vady,
která existovala v době převzetí automobilu kupujícím.
Při stanovení výše slevy z kupní ceny prodaného vozu sice odvolací soud
odkázal na znění § 597 odst. 1 ObčZ, podle kterého mají žalobci jako
kupující nárok na takovou slevu, která odpovídá povaze a rozsahu vady, nicméně
ani povahou, ani rozsahem vady se nezabýval a přiznanou slevu odůvodnil pouze
odkazem na znalecký posudek Ing. J. N., jeho část 2.9. - „Výpočet výše
majetkové újmy“. Tento znalec zde určil celkové náklady na opravu vozu včetně
nákladů vynaložených na opravu celého motoru, tedy opravu i těch částí
vozu, u kterých nebyla prokázána žádná vada existující v době jeho
prodeje. Odvolací soud tak převzal závěry tohoto znalce, aniž se blíže zabýval
otázkou, zda jím stanovené náklady na opravu byly skutečně vyvolány
materiálovou vadou kluzného ložiska šesté ojnice. Žalobcům tak zřejmě byla
přiznána sleva z kupní ceny ve výši neodpovídající povaze a rozsahu
vady kluzného ložiska šesté ojnice. Dovolání je proto i v této části důvodné,
přičemž je zcela nerozhodné, že dovolatel v této souvislosti nesprávně odkázal
na ustanovení § 619 ObčZ, které je součástí speciální právní úpravy pro
závazkové vztahy vznikající při prodeji zboží v obchodě. Tato úprava,
kdy jako prodávající může vystupovat pouze právnická nebo fyzická osoba, která
je podnikatelem a která prodává zboží v rámci své podnikatelské činnosti, se na
vztah dovolatele a žalobců nevztahuje.
Odvolací soud se zabýval též nárokem žalobců na náhradu škody podle § 420
ObčZ, a sice škodou, která vznikla prvému žalobci vynaložením
nákladů na zajištění náhradní dopravy po dobu provádění opravy vadného vozu.
Ani v této části není napadený rozsudek odvolacího soudu správný. Při
posuzování výše škody by totiž nemohlo být přihlíženo k době, po kterou by
oprava poškozeného motoru případně překročila dobu opravy vadné ojnice, pokud
by za následné poškození motoru žalovaný neodpovídal z titulu
odpovědnosti za škodu. Odvolací soud však věc z tohoto hlediska
neposuzoval. Jeho právní posouzení (i skutkové zjištění, z něhož
vycházel) tudíž není úplné a v důsledku toho je i nesprávné. I v tomto
rozsahu je tedy dovolání důvodné, přičemž je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. přípustné, neboť má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce podle § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z
hlediska uvedeného ustanovení jde o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po
právní stránce zásadní význam, tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní
otázku, která má po právní stránce zásadní význam nejen z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy), ale měla
zásadní význam pro rozhodnutí v samotné projednávané věci. V daném případě je
třeba konstatovat, že v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, pokud jím bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci částku
91 330 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 16. 4. 1997 do zaplacení, řeší
rozhodnutí odvolacího soudu v důsledku neúplného posouzení právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Součástí nároku přiznaného žalobcům výrokem odvolacího soudu, jímž potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, je také částka 16 716 Kč se 17 % úrokem z
prodlení od 16. 4. 1997 do zaplacení, spočívající v ceně znaleckého
posudku, kterou žalobci uhradili znalci Ing. J. N. za znalecký posudek
vypracovaný za účelem uplatnění práv z odpovědnosti za vady koupeného vozu. V
právním posouzení této části výroku odvolacího soudu, kterým byla žalobcům
podle § 588 ObčZ přiznána náhrada nutných nákladů, které jim vznikly v
souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vady, neshledal Nejvyšší soud
žádné pochybení a proto dovolání v této části zamítl.
Z výše uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo žalovanému uloženo,
aby zaplatil žalobcům oprávněným společně a nerozdílně slevu z kupní ceny ve
výši 209 529 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 16. 4. 1997 do zaplacení a
nahradil škodu ve výši 91 330 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 16. 4. 1997 do
zaplacení, není správný z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud
jej proto v této části včetně související části, ve které byl potvrzen výrok
rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, a výroku o náhradě
nákladů odvolacího řízení zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně,
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního
stupně v odpovídající části a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. ledna 2004
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu