NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 76/2003-111
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra
Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci
žalobkyně T. CZ, s.r.o., zastoupené JUDr. B. V., advokátem, proti žalované M.
M. P. s.r.o., zastoupené JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, o určení vlastnického
práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 74/2001, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3.
července 2002, č.j. 24 Co 88/2002-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek
Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. prosince 2001, č.j. 10 C 74/2001-54,
jímž bylo určeno, že vlastníkem rozestavěné budovy ležící na pozemku st. p. č.
2573 zapsané na LV č. 2399 pro obec a katastrální území P. u Katastrálního
úřadu v P., je žalobkyně, a žalované uloženo zaplatit žalobkyni náklady řízení
v částce 15.945,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a žalované dále
uložil zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 11.748,- Kč do tří
dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. B. V.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že je splněna podmínka
existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení
vlastnického práva dle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), která je předpokladem, aby se soud vůbec mohl žalobou
zabývat po stránce věcné. Jako správné převzal rovněž závěry okresního soudu,
dle kterých byla mezi účastníky uzavřena smlouva o dílo ve smyslu ustanovení §
536 a násl. obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů), na základě které se žalobkyně v postavení zhotovitelky zavázala
zhotovit pro žalovanou jako objednatelku stavbu, a žalovaná se
zavázala k zaplacení ceny díla. Součástí smlouvy o dílo bylo rovněž ujednání,
kterým bylo vyloučeno užití dispozitivního ustanovení § 542 odst. 1 obchodního
zákoníku, které stanoví, že vlastníkem zhotovované věci,
zhotovuje-li se na pozemku objednatele nebo na pozemku,
který opatřil (jak je tomu v projednávané věci), je objednatel, když k přechodu
vlastnického práva ke zhotovované věci na žalovanou mělo dojít dnem předání a
převzetí díla a zaplacením jeho ceny, z čehož nelze než logicky dovodit, že do
té doby je vlastníkem žalobkyně.
Mezi účastníky nebylo podle odvolacího soudu sporné, že ke dni, kdy žalovaná
žalobkyni doručila listinu obsahující „odstoupení od smlouvy“, tj. v prosinci
2000, již byla dokončena hrubá stavba včetně nadzemních
podlaží a bylo jednoznačně nezaměnitelným způsobem patrno dispoziční řešení
alespoň prvního nadzemního podlaží. Stavba k tomuto okamžiku již byla věcí v
právním slova smyslu a vlastníkem takto vzniklé věci se stala žalobkyně jako
zhotovitelka. V situaci, kdy ke dni rozhodování odvolacího soudu (§ 154 odst. 1
o. s. ř.) nedošlo k předání a převzetí díla (ani tato skutečnost nebyla mezi
účastníky sporná), nebyla splněna základní podmínka, s níž účastníci podle
smlouvy spojili okamžik přechodu vlastnického
práva ze zhotovitelky na objednatelku, v důsledku
čehož odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že vlastníkem
zhotovované stavby je stále žalobkyně.
Právní otázku, zda žalovaná od smlouvy o dílo platně odstoupila (poté, co již
stavba byla samostatnou věcí) či nikoli, odvolací soud na rozdíl od soudu
prvního stupně, jenž odstoupení od smlouvy považoval za neplatné pro neurčitost
(§ 37 odst. 1 občanského zákoníku), nepovažoval za významnou. I kdyby totiž
žalovaná od uzavřené smlouvy platně odstoupila a tím došlo k zániku všech
práv a povinností ze smlouvy (§ 351 odst. 1 věta prvá obchodního zákoníku) s
účinky ex nunc, toto odstoupení od smlouvy by samo o sobě
nemohlo mít za následek nabytí vlastnického práva žalované ke stavbě, když k
odstoupení došlo poté, co se již vlastníkem
(byť nedokončené) stavby stala žalobkyně, vlastnické právo které žádným ze
způsobů předvídaných ustanovením § 132 občanského zákoníku nezaniklo. Dále
odvolací soud zdůraznil, že odstoupením od smlouvy by došlo k zániku všech práv
a povinností stran smlouvy, tedy nikoli pouze práv a povinností účastníky
výslovně smlouvou dohodnutých, ale současně i práv plynoucích ze zákona, tj. i
z ustanovení § 542 odst. 1 obchodního zákoníku. Posuzování platnosti odstoupení
od smlouvy, tak, jak je prováděl okresní soud, měl soud odvolací za nadbytečné
a z tohoto důvodu shodně se soudem prvního stupně nepovažoval za relevantní
žalovanou navrhované doplnění dokazování směřující k posouzení platnosti
odstoupení od smlouvy.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění
účinném od 1. ledna 2001, přičemž otázku zásadního právního
významu spatřovala v tom, zda „odstoupení od smlouvy o dílo má důsledky pro
vlastnické právo nabyté podle této smlouvy, jejíž účinnost zanikla“. Dovolací
důvod spatřovala v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Konkrétně namítala, že odvolací soud nepovažoval za významné, zda žalovaná
platně od uzavřené smlouvy o dílo odstoupila či nikoli, když právě
skutečnost a posouzení, zda došlo k platnému
odstoupení od smlouvy o dílo, je podstatné pro přechod
vlastnického práva, v tomto případě z žalobkyně jako
zhotovitelky na žalovanou jako objednatelku. Odstoupením
od smlouvy dochází k zániku smlouvy s účinky ex nunc, tj. okamžikem doručení
odstoupení druhé smluvní straně „je zrušen titul jako základ, tedy i případně
smluvně nabyté vlastnické právo k rozestavěné stavbě“ žalobkyně jako
zhotovitelky. Dle dovolatelky okamžikem doručení
odstoupení od smlouvy žalobkyně ztratila vlastnické právo
ke zhotovované věci, čímž došlo k „obnovení“ vlastnického
práva žalované, a to ze zákona.
Proto dovolatelka požadovala, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní
občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda
dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší
dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu
se stává dovolání přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud shledává (a
potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda odstoupení od smlouvy o
dílo může mít vliv na existenci vlastnického práva zhotovitele k předmětu díla,
odvozeného z dohody smluvních stran modifikující úpravu obsaženou v § 542 odst.
1 obchodního zákoníku tak, že vlastnické právo ke zhotovované věci přechází na
objednatele až při naplnění sjednaných podmínek.
Odvolací soud (a stejně i soud prvního stupně) založil své rozhodnutí na
závěru, že smlouva účastníků vyloučila užití právní úpravy obsažené v
ustanovení § 542 odst. 1 obchodního zákoníku tak, že určovala, že vlastníkem
zhotovované věci je zhotovitel a mezi účastníky nebylo sporné
(a v řízení nebyl prokázán opak), že k naplnění smlouvou sjednané podmínky pro
přechod vlastnického práva z žalobkyně na
žalovanou, tj. k předání a převzetí díla, nedošlo.
Správnost shora uvedeného závěru soudů obou stupňů pak nebyla zpochybněna ani
dovoláním žalované, v důsledku čehož zmíněný závěr nemohl být
podroben ani dovolacímu přezkumu, a dovolací soud z něj
při dalších úvahách vychází.
Pro rozhodnutí věci je tak rozhodující řešení otázky, zda a jaký vliv mělo
(mohlo mít) odstoupení žalované od smlouvy o dílo na existenci vlastnického
práva žalobkyně ke zhotovované věci (rozestavěné stavbě).
Podle ustanovení § 349 odst. 1 obchodního zákoníku odstoupením od smlouvy
smlouva zaniká, když v souladu s tímto zákonem projev vůle oprávněné strany
odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně; po této době nelze účinky
odstoupení od smlouvy odvolat nebo měnit bez souhlasu druhé
strany.
Ustanovení § 351 obchodního zákoníku pak určuje, že odstoupením od smlouvy
zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se
však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních
ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle § 262,
řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené
vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po
ukončení smlouvy (odstavec 1). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy
poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu
s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §
502. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu
nákladů s tím spojených (odstavec 2).
Z výše citovaných zákonných ustanovení pak nelze dovodit, že by v důsledku
odstoupení od smlouvy o dílo mohlo dojít k „přechodu vlastnického práva ke
zhotovované věci“, jak dovozuje žalovaná v dovolání, popř. k zániku
vlastnického práva žalobkyně a vzniku vlastnického práva žalované ke
zhotovované věci, když obchodní zákoník, obsahující komplexní úpravu odstoupení
od smlouvy, takový následek s odstoupením od smlouvy nespojuje.
Jelikož žalovaná vlastnicí rozestavěné stavby k datu odstoupení od
smlouvy, ani v době tomuto datu předcházející, nebyla (a
naopak vlastnické právo žalobkyně nezpochybňovala), bylo rovněž pojmově
vyloučeno, aby odstoupením od smlouvy došlo k „obnovení jejího vlastnického
práva“ ke zhotovované věci.
Protože se dovolatelce prostřednictvím v dovolání uplatněných námitek správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 věty první o.s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a z
obsahu spisu se nepodává, že by žalobkyni v dovolacím řízení nějaké náklady
vznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. května 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu