32 Odo 770/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce F. Z., proti žalovaným 1) J. Š., a 2) P. Š., o zaplacení částky 300
000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod
sp. zn. 18 C 208/97, o dovolání druhé žalované a nezletilých V. Š., a M. Š.,
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. dubna 2000 č.
j. 6 Co 840/2000-176, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. dubna
2000 č. j. 6 Co 840/2000-176 se ve vztahu k druhé žalované zrušuje a
věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání P. Š. a nezletilých V. a M. Š. jakožto údajných právních
nástupkyň prvého žalovaného se odmítá.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a nezletilými V. a M. Š. nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozsudek odůvodnil tím, že
žaloba na zaplacení výše uvedené částky je nedůvodná. Požadovaný nárok sice
žalobci vznikl, avšak zanikl kompenzací. Soud prvního stupně vyšel ze
skutkového zjištění, že žalovaní jsou vlastníky domu v Č. B., přičemž žalobce
jako nájemce nebytových prostor v tomto domě vložil do majetku žalovaných
investice. Účastníci dne 6. 2. 1997 uzavřeli písemnou smlouvu, podle níž se
žalovaní zavázali zaplatit žalobci z titulu jeho investic 600 000 Kč, z čehož
zaplatili polovinu dne 6. 2. 1997 a zbytek se zavázali zaplatit do 31. 5. 1997.
Tuto částku již žalobci nezaplatili. V průběhu řízení vznesli žalovaní
kompenzační námitku, kterou uplatnili vzájemný nárok vůči žalobci na zaplacení
celkové částky 317 231,80 Kč. Jde jednak o dlužné nájemné za nebytové prostory
včetně úroků z prodlení ve výši 217 231,80 Kč a dále o částku 100 000 Kč,
kterou zaplatili žalovaní žalobci dne 31. 7. 1995 z titulu náhrady ušlého
zisku, přičemž důvod k takové platbě nebyl dán. Žalobce tvrdil, že výše uvedené
vzájemné nároky žalovaných byly vypořádány dohodou účastníků o narovnání,
uzavřenou dne 6. 2. 1997. Pokud by tato smlouva nebyla posuzována soudem jako
dohoda o narovnání, domáhá se žalobce zaplacení stejné částky z titulu náhrady
škody. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ze smlouvy ze dne 6. 2. 1997
není patrné, že by se jednalo o celkové narovnání závazků mezi účastníky,
nevyplývá to ani z výpovědí svědků R. A. a M. H., kteří byli u podpisu smlouvy
přítomní. Pod sp. zn. 16 C 71/96 u Okresního soudu v Českých Budějovicích vedl
žalobce s žalovanými spor o ušlý zisk, následně vzal žalobu zpět. Pouze z
tohoto zpětvzetí však nelze dovodit závěr, že by tak žalobce učinil proto, že
by byla dne 6. 2. 1997 mezi účastníky uzavřena dohoda o narovnání. Rovněž ve
věci sp. zn. 8 C 27/96 téhož soudu došlo ke zpětvzetí žaloby manželů Š. proti
F. Z. na vyklizení bytu, neboť ten byt dobrovolně vyklidil. Ani zde však nebyla
prokázána souvislost s dohodou účastníků ze dne 6. 2. 1997. Soud prvního stupně
proto dospěl k závěru, že smlouva ze dne 6. 2 .1997 není dohodou o narovnání,
takže jejím uzavřením vzájemný nárok žalovaných nezanikl. Z provedených důkazů
soud dovodil, že žalobce dluží žalovaným nájemné v celkové výši 217 231,80 Kč.
Dále pak převzal 31. 7. 1995 částku 100 000 Kč z titulu náhrady ušlého zisku,
přičemž důvod k platbě dán nebyl, jde tedy o přijetí bezdůvodného obohacení.
Oba vzájemné nároky žalovaných jsou proto způsobilé k započtení; protože
přesahují částku požadovanou žalobou, nemůže být žalobě vyhověno. Soud prvního
stupně rovněž neshledal, že by žalobě mělo být vyhověno z důvodu odpovědnosti
žalovaných za škodu. Proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25.
dubna 2000 č. j. 6 C 840/2000-176 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 300 000 Kč
s 21 % úrokem z prodlení od 1. 6. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že dohodu ze dne 6. 2.
1997 je třeba posuzovat jako dohodu o narovnání veškerých práv mezi účastníky
sporných nebo pochybných. „Pokud by se smlouva posuzovala izolovaně, pouze
podle textu v ní obsaženém, patrně by nešlo hovořit o tom, že je narovnáním
veškerých práv mezi žalobci a žalovanými spornými či pochybnými“. Z toho, že
účastníci o investicích jednali opakovaně, však odvolací soud dovodil, že lze
předpokládat, že byly diskutovány i další sporné otázky, tedy i náhrada škody a
dlužné nájemné. Výše uvedenou dohodu pak odvolací soud hodnotí ve spojení s
tím, že dne 31. 7. 1995 zaplatili žalovaní žalobci částku 100 000 Kč jako
zálohu na ušlý zisk, z čehož vyplývá, že existenci tohoto ušlého zisku od
počátku nepopírají. Že jde o dohodu o narovnání, odvolací soud odvozuje i z
procesního postupu účastníků, zpětvzetí žalob ve věcech Okresního soudu v
Českých Budějovicích sp. zn. 8 C 27/96 a sp. zn. 16 C 71/96. V první věci
podáním datovaným dne 20. 2. 1997 vzali zpět manželé Š. žalobu na vyklizení
dvou bytů poté, co žalovaný oba byty dne 10. 2. 1997 na základě dohody s nimi
vyklidil. V druhé věci se F. Z. domáhal vůči manželům Š. ušlého zisku, přičemž
dne 3. 2. 1997 bylo jednání odročeno po sdělení stran, že do konce března
uzavřou mimosoudní dohodu. Žalobce pak 10. 3. 1997 vzal žalobu zpět a uváděl,
že mezi účastníky byla uzavřena mimosoudní dohoda. Z toho, že účastníci
netvrdí, že by kromě dohody ze dne 6. 2. 1997 byla uzavřena ještě jiná dohoda,
odvolací soud dovodil, že muselo jít o dohodu o narovnání všech sporných
závazků. V opačném případě by nebylo logické, aby žalobce vzal žalobu zpět.
Pokud byl nájem ukončen k 10. 2. 1997, je nepravděpodobné, že by se účastníci
nedohodli o dlužném nájemném a dalších sporných otázkách. Odvolací soud proto
smlouvu z 6. 2. 1997 považuje za dohodu o narovnání, v jejímž rámci byly
vyřešeny i vzájemné nároky žalovaných (na nájemné a vrácení zálohy 100 000 Kč).
Z této dohody jsou pak žalovaní povinni plnit uplatněnou částku 300 000 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání druhá žalovaná, a to jednak
jako účastnice řízení, jednak jako údajná procesní nástupkyně prvého
žalovaného. Uplatňuje celkem tři dovolací důvody. První, že řízení trpí vadou
uvedenou v § 237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“), neboť jednání před odvolacím soudem dne 25.
dubna 2000 proběhlo přesto, že již předtím 23. 4. 2000 první žalovaný zemřel.
Jeho procesním nástupcům proto byla odňata možnost účastnit se jednání před
odvolacím soudem. Dále uplatňuje dovolací důvody dané v § 241 odst. 3 písm. c),
d) o. s. ř. Tedy, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že tento rozsudek
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ze smlouvy ze dne 6. 2. 1997
nevyplývá, že by šlo o narovnání všech sporných nároků mezi účastníky.
Především tak smlouva není nazvána. Pojem „narovnání“ se neobjevuje ani v jejím
textu. Naopak se v ní výslovně uvádí, že jde o „odstupné z titulu investic a
nákladů žalobce na stavební úpravy“. Ani v žalobě není uváděno, že by mělo jít
o takovou dohodu. Žalobce naopak požaduje danou částku z titulu investic. Své
tvrzení změnil až v průběhu řízení. Pokud byl nárok žalovaných na nájemné
založen písemnou nájemní smlouvou, muselo by k narovnání tohoto nároku dojít
rovněž písemnou formou, což smlouva ze dne 6. 2. 1997 nesplňuje (§ 585 odst. 2
občanského zákoníku). Důvodem zpětvzetí žaloby podané u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 71/96 nebylo uzavření dohody o narovnání,
ale skutečnost, že žalobce nebyl schopen doložit výši škody ani její základ,
neboť žalovaní nárok popírali. Pokud by dohoda ze 6. 2. 1997 měla být i
narovnáním z tohoto soudního sporu, nepochybně by to do ní účastníci uvedli.
Druhá žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu se v témže rozsahu, s použitím
týchž dovolacích důvodů dovolaly i nezletilé děti zemřelého žalovaného a to V.
Š., a M. Š. Žádají, aby byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovoláním nevyjádřil.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31.
12. 2000, dále jen „o. s. ř.“). Tak je tomu i v daném případě.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) se musel nejdříve zabývat tím, zda dovolání bylo podáno v zákonné
lhůtě jednoho měsíce oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným
advokátem (240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Takovouto osobou je druhá
žalovaná. Nikoli však obě nezletilé děti zemřelého žalovaného a P. Š.
podávající dovolání jako procesní nástupkyně prvého žalovaného.
Způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.) žalovaný ztratil smrtí dne
23. 4. 2000 (před jednáním odvolacího soudu, při němž byl vyhlášen rozsudek
napadený dovoláním). V souladu s § 211 o. s. ř. mělo být v tomto případě
postupováno podle § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. Podle § 107 odst. 1 o. s. ř.
jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení
bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení
zastavit a přerušit, anebo zda v něm může pokračovat. Podle § 107 odst 3 o. s.
ř. soud přeruší řízení zejména tehdy, jde-li o majetkovou věc a navrhovatel
nebo odpůrce zemřel; v řízení pokračuje s dědici účastníka, jakmile se skončí
řízení o dědictví, pokud povaha věci nepřipouští, aby se s těmito dědici
nepokračovalo dříve.
Ze zprávy soudního komisaře JUDr. Z. M. ze dne 23. 7. 2002 vyplývá, že v
dědické věci po zemřelém prvním žalovaném (sp. zn. D 747/2000 Okresního soudu v
Českých Budějovicích) odmítla druhá žalovaná i nezletilé děti V. a M. dědictví
po zůstaviteli. Dědictví odmítli i všichni další v úvahu připadající dědici ze
zákona. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. března 2003
č. j. D 747/2000-385 byla nařízena likvidace dědictví po zemřelém J. Š. (§ 175t
o. s. ř.). Usnesení nabylo právní moci dne 15. dubna 2003. Druhá žalovaná a obě
nezletilé V. a M. Š. tudíž nejsou procesními nástupkyněmi prvního žalovaného.
Dovolání nezletilých V. a M. Š. a dovolání P. Š. podané z titulu procesního
nástupnictví po prvém žalovaném bylo proto jakožto podané neoprávněnými osobami
odmítnuto [§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Předmětem řízení je solidární závazek žalovaných. Hmotné právo umožňuje, aby
takovýto závazek byl projednán samostatně vůči každému společníkovi, takže v
daném případě nejde o nerozlučné společenství. Dovolání druhé žalované proto
nemůže mít žádné právní účinky ve vztahu k prvnímu žalovanému [§ 91, § 242
odst. 2 písm. c), § 243c o. s. ř.]. Dovolací soud mohl přezkoumat rozsudek
pouze ve vztahu k druhé žalované. Nejdříve se zabýval přípustností tohoto
dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podle § 238 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání je tedy přípustné.
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř.
rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
K vadám uvedeným v § 237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud
přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vady uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř. (zmatečnost), jakož vady řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, z obsahu spisu nevyplývají
a nejsou ani dovolatelkou ve vztahu k ní namítány. Již zmíněná vada odnětí
možnosti účastníka jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.) se
netýká jí, ale prvního žalovaného. Ve vztahu k ní proto dána není.
Dovolacím důvodem podle druhé žalované je to, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování [§ 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.], a že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.]. Z obsahu
dovolání se však podává, že druhá žalovaná uplatňuje pouze dovolací důvod
spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli dne 6. 2. 1997 podle § 585
občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) dohodu o narovnání, v níž mezi sebou
upravili veškerá vzájemná práva, včetně nároku žalovaných na nájemné ve výši
217 231,80 Kč a navrácení částky 100 000 Kč, kterou zaplatili žalobci dne 31.
7. 1995 jako náhradu jeho ušlého zisku.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Při výkladu projevu vůle podle § 35 odst. 2 ObčZ lze na vůli smluvních stran
usuzovat i z jejich následného chování, pokud to povaha věci připouští. Naproti
tomu k procesnímu chování účastníka – kromě § 41 odst. 3 o. s. ř. – při výkladu
projevu vůle jako hmotněprávního úkonu přihlížet nelze. Skutečná vůle toho, kdo
právní úkon učinil, může být při jeho výkladu významná jen za předpokladu, že
není v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem. Jednou vyjádřený obsah
právního úkonu lze proto jen vykládat, výkladem nelze učiněný projev vůle
doplňovat, měnit nebo nahrazovat.
Při aplikaci těchto pravidel na daný případ nelze dovodit, že by závěr
odvolacího soudu o tom, že účastníci dne 6. 2. 1997 dohodou narovnali veškerá
mezi nimi sporná práva, byl správný.
Rozsah úpravy právního vztahu je vymezen zcela jednoznačně v bodě I smlouvy ze
dne 6. 2. 1997. Podle něj se žalovaní zavazují zaplatit žalobci částku 600 000
Kč s tím, že „tato částka představuje odstupné z titulu investic a nákladů F.
Z. na stavební úpravy předmětných nebytových prostor v domě čp. 197 se st. p.
č. 406 v Č. B.“. Ani v dalších bodech smlouvy není uvedeno nic o tom, že by
tato částka měla být plněna z jiného titulu či byla výsledkem jakýchkoli jiných
nároků. Tedy ani výsledkem vzájemných nároků účastníků po jejich započtení.
Jazykový projev účastníků je tedy jednoznačný a nepřipouští jiný výklad, než že
obsahem smlouvy byl pouze nárok žalobce na úhradu nákladů jeho investic do
předmětné nemovitosti. Tento nárok též žalobce uplatnil v žalobě a až následně,
v podání ze dne 16. 2. 1998, změnil své tvrzení tak, že uvedenou smlouvu
považuje za narovnání všech do té doby sporných práv a povinností mezi
účastníky.
Závěr, že smlouvou ze dne 6. 2. 1997 její účastníci mezi sebou upravili všechna
práva mezi nimi sporná, nelze opřít ani o skutečnost, že účastníci vzali zpět
žaloby ve věcech vedených u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn.
8 C 27/96 a sp. zn. 16 C 71/96. Jak již bylo shora uvedeno, při výkladu projevu
vůle jako hmotněprávního úkonu nelze přihlížet k procesnímu chování účastníka.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že smlouva ze dne 6. 2. 1997
představuje narovnání všech práv účastníků mezi nimi sporných, není správný a
dovolání druhé žalované je tudíž důvodné. Nejvyšší soud proto rozsudek
odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou zrušil a v tomto
rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího ve vztahu mezi
žalobcem a druhou žalovanou rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a nezletilými V.
Š. a M. Š. bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1
a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalobci žádné náklady dovolacího
řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2006
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu