32 Odo 778/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny
Hornochové v právní věci žalobkyně JUDr. J. Z., správkyně konkursní podstaty
úpadkyně K., spol. s r.o., zastoupené JUDr. O. F., advokátem, proti žalovanému
Ing. R. K., zastoupenému JUDr. I. M., advokátem, o určení vlastnictví k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 6
C 350/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. prosince 2004, č.j. 35 Co 551/2004-39,
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14.
prosince 2004, č.j. 35 Co 551/2004-39, se zrušuje a věc se vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve výroku označeným rozsudkem
změnil rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 22. ledna 2004, č.j. 6 C
350/2003-18, ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu na
určení, že K., spol. s r.o. je vlastníkem objektu bydlení na stavební parcele a
dále vlastníkem stavební parcely obojí zapsaných na listu vlastnictví č. 4923
pro katastrální území a obec Č. L. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že povinnost k zaplacení soudního poplatku se žalovanému neukládá, a
rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud, vycházeje z vázanosti pravomocným rozsudkem Okresního
soudu v České Lípě ze dne 13. února 2003, č.j. 9 C 94/2002-65, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4.
července 2003, č.j. 30 Co 238/2003-83, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby
žalobkyně proti žalovanému na určení, že kupní smlouva ze dne 1. června 1999
uzavřená mezi účastníky ohledně sporných nemovitostí je neplatná, dospěl k
závěru, že žalobě na určení vlastnictví shora uvedených nemovitostí nelze
vyhovět pro důvodně vznesenou námitku promlčení žalovaným ve vztahu k právu
žalobkyně na odstoupení od uvedené kupní smlouvy. Odvolací soud se neztotožnil
s právním názorem soudu prvního stupně, podle něhož u kupních smluv na
nemovitosti nelze aplikovat promlčení práva na odstoupení od smlouvy, neboť
zákon v tomto směru nestanoví žádné lhůty. Při posuzování důvodnosti námitky
promlčení, kterou žalovaný vznesl v řízení před soudem prvního stupně, vyšel z
obecné tříleté promlčecí doby práva prodávajícího (žalobkyně) na odstoupení od
kupní smlouvy pro prodlení kupujícího (žalovaného) se zaplacením kupní ceny
podle § 100 odst. 2 ve spojení s § 101 občanského zákoníku (dále též jen „obč.
zák.“), jejíž počátek běhu se odvíjí od dohodnuté doby splatnosti. Měl-li podle
ujednání v předmětné kupní smlouvě žalovaný zaplatit kupní cenu při podpisu
kupní smlouvy, k čemuž došlo dne 1. června 1999, počala běžet žalobkyni
promlčecí doba ode dne následujícího, tj. od 2. června 1999 a skončila dne
2. června 2002. Odstoupila-li žalobkyně od smlouvy až dopisem ze dne 1. srpna
2003, stalo se tak podle posouzení odvolacího soudu po uplynutí promlčecí
doby a námitka promlčení vznesená žalovaným je důvodná. K tvrzení
žalobkyně, že žalovaný vznesl námitku promlčení jejího práva na
odstoupení od kupní smlouvy v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud
nepřihlížel s odůvodněním, že žalobkyně, ač řádně poučena podle § 119a
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), netvrdila před soudem
prvního stupně žádná skutková tvrzení, ani neoznačila důkazy potřebné k
posouzení tohoto jejího nového tvrzení, ač tak učinit mohla. To má podle
odvolacího soudu ten důsledek, že neexistující skutkový podklad mu zabraňuje
posoudit námitku, kterou žalobkyně nově vznesla v odvolacím řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., z důvodu
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o promlčení jejího
práva na odstoupení od kupní smlouvy a v tomto směru odkazuje na odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně, který v této otázce dospěl ke zcela odlišnému
právnímu názoru, s nímž se ztotožňuje.
Pro případ, že by se dovolací soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o
promlčení práva na odstoupení od smlouvy, dovolatelka setrvává na svém názoru,
že žalovaný vznesl námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., které je podle názoru Ústavního soudu
vyjádřeného v nálezu sp. zn. III. ÚS 309/95 formulováno tak, že platí i pro
výkon práva vznést námitku promlčení. Tento rozpor s dobrými mravy spatřuje
dovolatelka v tom, že žalovaný, ač zažalován před uplynutím promlčecí doby na
plnění, tj. na zaplacení kupní ceny ve výši 3 900 000,- Kč, neuhradil dosud ani
část kupní ceny a s ohledem na napadené rozhodnutí se mu otevírá cesta k tomu,
aby získal vlastnictví k předmětným nemovitostem, aniž by zaplatil jejich kupní
cenu. Podle názoru dovolatelky není tato námitka, kterou již vznesla před
odvolacím soudem, novou skutečností, jelikož důkazy svědčící oprávněnosti této
námitky byly provedeny již před soudem prvního stupně a v daném případě jde jen
o právní posouzení věci.
K argumentaci odvolacího soudu vázaností předmětným pravomocným soudním
rozhodnutím, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby žalobkyně proti žalovanému
na určení, že kupní smlouva ze dne 1. června 1999 uzavřená mezi účastníky
ohledně sporných nemovitostí je neplatná, dovolatelka poznamenala, že cit.
rozsudek odvolacího soudu byl zrušen, a proto o věci není pravomocně rozhodnuto.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaný zcela ztotožnil s rozsudkem
odvolacího soudu, který se podle jeho názoru v odůvodnění rozhodnutí zcela
vypořádal s námitkami a argumentací odvolatelky, kterou dovolatelka opakovaně
uplatnila v dovolání, přičemž dospěl ke správným skutkovým zjištěním a právnímu
posouzení věci. Proto navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první,
o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve posuzoval, zda řízení
netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242
odst. 3, větu druhou, o. s. ř.).
Vady, jež by činily řízení zmatečným, v dovolání namítány nejsou a z obsahu
spisu nevyplývají. Jinak tomu však je s jinými vadami řízení, které zakládají
důvodnost dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení, je
zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. K řízení v prvním stupni jsou zásadně
příslušné okresní soudy (§ 9 odst. 1 o. s. ř.) a o odvoláních proti jejich
rozhodnutím rozhodují krajské soudy (§ 10 odst. 1 o. s. ř.). Krajský soud jako
soud odvolací přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem
prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých
skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání
rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.). Je-li
rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§ 219
o. s. ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento
soud rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav věci (§ 220 odst.
1 o. s. ř.), nebo jestliže po doplnění dokazování (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) je
skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci spolehlivě rozhodnout (§
220 odst. 2 o. s. ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu
rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší (§ 221 odst. 1, věta
první, o. s. ř.); učiní tak zejména v případech uvedených v ustanovení § 221
odst. 1 písm. a) až e) o. s. ř. Zruší-li odvolací soud rozhodnutí, vrátí věc
soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo postoupí věc věcně příslušnému
soudu, nebo řízení zastaví, popřípadě postoupí věc orgánu, do jehož pravomoci
náleží (§ 221 odst. 2 o. s. ř.).
Zásada neúplné apelace, kterou je ovládáno občanské soudní řízení, akcentuje
potvrzující a měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Podmínky pro potvrzení ani
pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže
právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní
posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže
učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění
dokazování, které nelze provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), ale i
tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností
(výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která
rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci).
Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových
zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle §
213 odst. 2 o. s. ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z
rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k
(nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil
(z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a
významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto
postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by
odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť
by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu
soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci
odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich
odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu, na
těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím
vydaným v jediném stupni.
Jestliže skutková zjištění, která uvedl soud prvního stupně ve svém rozhodnutí,
přestože pro ně byla - vzhledem k právnímu názoru zastávanému soudem prvního
stupně - bezvýznamná, nabudou vzhledem k jinému právnímu názoru na věc,
zaujatému odvolacím soudem, významu až v odvolacím řízení, nelze účastníku, v
jehož neprospěch tato skutková zjištění vyznívají, upřít možnost nechat je
přezkoumat odvolacím soudem na základě jeho odvolání podaného proti rozhodnutí
soudu prvního stupně.
Je třeba též vzít v úvahu, že nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského
soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se
každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu
ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené
usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992, jako
součást ústavního pořádku České republiky a publikované pod č. 2/1993 Sb., a
významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto
ústavněprávní normou. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního
soudu ČR ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný v
příloze časopisu Soudní rozhledy č. 12/1998, str. 29, v jehož odůvodnění
Ústavní soud ČR mimo jiné uvedl, že “změna právního náhledu odvolacího soudu je
... důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska
ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k
němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly
relevantní”.
Z uvedeného vyplývá, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí
podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která
neučinil soud prvního stupně, popřípadě, která tento soud učinil, ale vzhledem
k nesprávnému právnímu závěru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil,
nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního
stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem
30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud však v posuzované věci v souladu se shora uvedenými zásadami
nepostupoval. Zatímco soud prvního stupně své rozhodnutí na závěru o promlčení
práva odstoupit od smlouvy nezaložil, neboť podle jeho názoru zákon v tomto
směru nestanoví žádné lhůty, odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru o
důvodně vznesené námitce promlčení práva na odstoupení od smlouvy. Z tohoto
pohledu však soud prvního stupně věc neposuzoval a své rozhodnutí nezaložil na
skutkových zjištěních, z nichž vycházel odvolací soud při posouzení námitky
promlčení. Za této situace proto nebyly podmínky ani pro potvrzení, ani pro
změnu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud měl podle § 221 odst. 1 o.
s. ř. tento rozsudek zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení
se závazným právním názorem v otázce promlčení práva odstoupit od smlouvy.
Jestliže takto odvolací soud nepostupoval, zatížil řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dovolací soud k této vadě
odvolacího řízení ve smyslu § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. přihlédl. Lze
tak uzavřít, že došlo k naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř.
Protože již pro tuto vadu řízení jsou dány podmínky pro zrušení rozhodnutí
odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř., nemusel se Nejvyšší soud
zabývat dalšími dovolacími námitkami, které může žalobkyně uplatnit v dalším
řízení.
Pakliže rozsudek odvolacího soudu není z důvodu shora specifikované vady řízení
správný, Nejvyšší soud jej, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o. s. ř.), zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.) a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s.
ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. října 2007
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu