32 Odo 792/2004

32 Odo 792/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci

žalobce: Česká republika – Ministerstvo financí, proti žalovaným 1. O. B.,

zastoupenému obecnou zmocněnkyní, 2. J. Z., zastoupené advokátem, 3. I. & S.,

spol. s r.o., zastoupené advokátem, 4. I. N., spol. s r.o., (vymazané z

obchodního rejstříku ke dni 20. 12. 2003), a 5. M. R., zastoupenému advokátem,

o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha - východ

pod sp. zn. 6 C 57/98, o dovoláních druhé žalované a pátého žalovaného proti

rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2004 č. j. 29 Co

277/2003-407, ve znění opravného usnesení ze dne 9. května 2005 č. j. 29 Co

277/2003-454, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2004 č. j. 29 Co

277/2003-407, ve znění opravného usnesení ze dne 9. května 2005 č. j. 29 Co

277/2003-454, se ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou ve výroku, jímž byl

rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II potvrzen ve znění, že se

určuje, že vlastníkem spoluvlastnického podílu jedné ideální poloviny všech

nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. u Katastrálního úřadu

P.-v. pro obec a katastrální území N., a to stavby č.p. N. – objekt bydlení,

spolu s parcelou parc. č. st. – zastavěná plocha o výměře 934 m2, stavby -

průmyslového objektu, spolu s parc. č. st. – zastavěná plocha o výměře 2 497

m2, stavby č. p. N. – objekt bydlení, spolu s parc. č. st. – zastavěná plocha

o výměře 326 m2, stavby č. p. N. – průmyslový objekt, spolu s parc. č. st. –

zastavěná plocha o výměře 233 m2, parc. č. – ostatní plocha a těžba surovin o

výměře 62 029 m2, parc. č. – zahrada o výměře 442 m2, je namísto druhé

žalované J. Z. žalobce, a ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního

stupně ve výroku pod bodem V tak, že se žaloba na určení ideální poloviny

spoluvlastnictví žalobce k nemovitostem uvedeným pod bodem II proti druhé

žalované nezamítá, a ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů

řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve

vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací

Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

II. Dovolání druhé žalované proti výrokům rozsudku Krajského soudu v

Praze ze dne 11. února 2004 č. j. 29 Co 277/2003-407, ve znění opravného

usnesení ze dne 9. května 2005 č. j. 29 Co 277/2003-454, jimiž bylo rozhodnuto

o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů

odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou, se odmítá.

III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání druhé žalované zamítá.

IV. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2004 č. j. 29 Co

277/2003-407, ve znění opravného usnesení ze dne 9. května 2005 č. j. 29 Co

277/2003-454, ve vztahu mezi žalobcem a pátým žalovaným ve výroku, jímž byl

rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II potvrzen ve znění, že se

určuje, že vlastníkem spoluvlastnického podílu jedné ideální poloviny všech

nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. u Katastrálního úřadu

P.-v. pro obec a katastrální území N., a to stavby č.p. N. – objekt bydlení,

spolu s parcelou parc. č. st. – zastavěná plocha o výměře 934 m2, stavby -

průmyslového objektu, spolu s parc. č. st. – zastavěná plocha o výměře 2 497

m2, stavby č. p. N. – objekt bydlení, spolu s parc. č. st. – zastavěná plocha

o výměře 326 m2, stavby č. p. N. – průmyslový objekt, spolu s parc. č. st. –

zastavěná plocha o výměře 233 m2, parc. č. – ostatní plocha a těžba surovin o

výměře 62 029 m2, parc. č. – zahrada o výměře 442 m2, je namísto druhé

žalované J. Z.é žalobce, a ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě

nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení

ve vztahu mezi žalobcem a pátým žalovaným, a rozsudek Okresního soudu Praha –

východ ze dne 30. září 2002 č. j. 6 C 57/98-296 ve výroku pod bodem II a ve

výroku pod bodem VI ve vztahu mezi žalobcem a pátým žalovaným se zrušují a věc

se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha – východ k dalšímu řízení.

Okresní soud Praha – východ v pořadí třetím rozsudkem ze dne 30. září 2002 č.

j. 6 C 57/98-296 výrokem pod bodem I určil, že žalobce F. n. m. Č. r. je

namísto druhé žalované vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši jedné

ideální poloviny všech nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na listu

vlastnictví č. vedeném Katastrálním úřadem P.- v. pro obec a katastrální území

N., a to stavby čp. N. – objekt bydlení, spolu s parcelou parc. č. st. –

zastavěná plocha o výměře 716 m2, parc. č. – louka o výměře 17 779 m2 a parc.

č. – zahrada o výměře 1 877 m2, výrokem pod bodem II určil, že žalobce je

vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši jedné ideální poloviny všech

nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. u

Katastrálního úřadu P. – v. pro obec a katastrální území N., a to stavby čp.

N. – objekt bydlení, spolu s parcelou parc. č. st. zastavěná plocha o výměře

934 m2, stavby – průmyslový objekt, spolu s parc. č. st. – zastavěná plocha o

výměře 2 497 m2, stavby čp. N. – objekt bydlení, spolu s parc. č. st. –

zastavěná plocha o výměře 326 m2, stavby čp. N. – průmyslový objekt, spolu s

parc. č. st. – zastavěná plocha o výměře 233 m2, parc. č. – ostatní plocha

těžba surovin o výměře 62 029 m2, parc. č. – zahrada o výměře 442 m2, výrokem

pod bodem III zamítl návrh na určení, že pátý žalovaný je vlastníkem jedné

ideální poloviny nemovitostí uvedených ve výroku pod bodem II, výrokem pod

bodem IV zamítl návrh žalobce na určení jeho spoluvlastnického podílu k

nemovitostem uvedeným ve výroku pod bodem I proti prvému, třetí, čtvrté a

pátému žalovanému, výrokem pod bodem V zamítl žalobu na určení ideální poloviny

spoluvlastnictví žalobce k nemovitostem uvedeným ve výroku pod bodem II proti

prvému, druhé, třetí a čtvrté žalované a výroky pod body VI a VII rozhodl o

náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu Praha –

východ ze dne 24. 10. 1996 sp. zn. 6 C 309/95, potvrzeným rozsudkem Krajského

soudu v Praze ze dne 12. 6. 1997 č. j. 27 Co 133/97-64, který nabyl právní moci

1. 8. 1997, bylo určeno, že dohoda o vydání a převodu majetku ve vlastnictví

České republiky původně spravovaného a obhospodařovaného S. p. C. N. uzavřená

1. 10. 1992 mezi žalobcem jako vydávajícím a převádějícím a prvým žalovaným a

druhou žalovanou jako nabyvateli je včetně dodatku z 2. 11. 1992 v části

týkající se druhé žalované neplatná. Ještě předtím, než uvedený rozsudek nabyl

právní moci, uzavřeli dne 29. 3. 1993 první žalovaný a druhá žalovaná jako

prodávající s třetí žalovanou jako kupující kupní smlouvu, kterou prodali z

předmětných nemovitostí ty, které jsou zapsané na listu vlastnictví č. vedeném

K. ú. P. – v. pro obec a katastrální území N (dále jen LV č.). Třetí žalovaná

pak tyto nemovitosti kupní smlouvou z 21. 10. 1994 prodala čtvrté žalované a ta

je prodala kupní smlouvou z 28. 12. 1995 pátému žalovanému. V podílovém

spoluvlastnictví prvého a druhé žalované tak zůstaly nemovitosti zapsané na

listu vlastnictví č. vedeném K. ú. P. – v. pro obec a katastrální území N.

(dále jen LV č. ).

Při zkoumání podmínek pro vydání rozhodnutí podle § 80 c) občanského soudního

řádu (dále jen „o. s. ř.“) vyšel soud prvního stupně ze závazného právního

názoru odvolacího soudu vysloveného v předchozím zrušovacím usnesení a dospěl k

závěru, že ohledně vlastnictví jedné ideální poloviny nemovitostí zapsaných na

LV č. je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví mezi žalobcem a

druhou žalovanou, neboť vlastnické právo žalobce k tomuto majetku je vzhledem k

tomu, že druhá žalovaná je dosud zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice,

ohroženo její možnou dispozicí s tímto majetkem a bez rozhodnutí o určení

vlastnického práva nelze dosáhnout změny zápisu vlastnictví v katastru

nemovitostí u příslušného katastrálního úřadu. Pokud byla výše zmíněná dohoda o

vydání a převodu majetku uzavřená mezi žalobcem a prvým a druhou žalovanou

shledána jako absolutně neplatná ve vztahu k druhé žalované, vyplývá z § 451

odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) povinnost účastníků smlouvy vydat

si vzájemná plnění. V dané věci se proto žalobce oprávněně domáhal vrácení

plnění právě žalobou na určení vlastnictví s následnou změnou zápisu na listu

vlastnictví v katastru nemovitostí. Ve vztahu k ostatním žalovaným však tento

závěr soud prvního stupně nepřijal, neboť prvý, třetí, čtvrtá a pátý žalovaní

nejsou ve sporu pasivně legitimováni, protože žádný z nich není účasten na

právu k ideální polovině nemovitostí zapsaných na LV č. a předmětný spor se

jejich právní sféry nedotkne.

Ohledně nemovitostí zapsaných na LV č. musel soud prvního stupně vyřešit jako

předběžnou otázku, zda došlo k uzavření platných smluv o převodu ideální

poloviny těchto nemovitostí z druhé žalované na třetí žalovanou, z třetí

žalované na čtvrtou žalovanou a ze čtvrté žalované na pátého žalovaného. Soud

prvního stupně dospěl k závěru, že pokud byla dohoda o vydání majetku v části

týkající se druhé žalované posouzena v předchozím řízení jako neplatná od

samého počátku, nemohla tato žalovaná smlouvou z 29. 3. 1993 platně převést

vlastnické právo k předmětným nemovitostem na třetí žalovanou a tentýž závěr

platí i pro dva následující převody, neboť nevlastník nemohl na jiného převádět

právo, které sám neměl. I tyto smlouvy jsou proto absolutně neplatné podle § 39

ObčZ pro rozpor s právními předpisy. Žalobce má proto právo na vydání plnění z

neplatné smlouvy podle § 451 ObčZ i pokud jde o ideální polovinu nemovitostí

zapsaných na LV č. . Pokud je na tomto listu vlastnictví dosud zapsán pátý

žalovaný, je zde ze stejných důvodů jako shora uvedených dán naléhavý právní

zájem žalobce na určení vlastnictví, neboť bez tohoto rozhodnutí nelze

dosáhnout změny zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí a bez tohoto

rozhodnutí je vlastnické právo k předmětným nemovitostem nejisté.

Pokud návrh žalobce na určení vlastnictví ideální poloviny nemovitostí

zapsaných na LV č. směřoval proti prvému, třetí, čtvrté a pátému žalovanému,

shledal soud prvního stupně nedostatek pasivní legitimace, neboť nejsou účastni

na právu k těmto nemovitostem a předmětný spor se proto jejich právní sféry

nedotkne. Stejné důvody vedly soud prvního stupně k zamítnutí žaloby na určení

spoluvlastnického podílu žalobce k nemovitostem zapsaným na LV č. , pokud

směřovala vůči prvému, druhé, třetí a čtvrté žalované.

Věcnou legitimaci žalobce, ani naléhavý právní zájem na určení, že pátý

žalovaný je vlastníkem ideální poloviny nemovitostí zapsaných na LV č. , taktéž

soud prvního stupně neshledal, když žalobce v této části není účasten právního

vztahu či práva a jeho právní sféra není dotčena, neboť vlastnické právo pátého

žalovaného v uvedeném rozsahu nikdo nezpochybňoval.

K odvolání žalobce, druhé, třetí, čtvrté žalované a pátého žalovaného Krajský

soud v Praze rozsudkem ze dne 11. února 2004 č. j. 29 Co 277/2003-407, ve znění

opravného usnesení ze dne 9. května 2005 č. j. 29 Co 277/2003-454, rozsudek

soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, kterým bylo rozhodnuto o

spoluvlastnickém podílu ve výši jedné ideální poloviny k nemovitostem zapsaným

na LV č. , potvrdil, ve výroku pod bodem II, kterým bylo rozhodnuto o

spoluvlastnickém podílu ve výši jedné ideální poloviny k nemovitostem zapsaným

na LV č. , potvrdil ve znění, že se určuje, že vlastníkem spoluvlastnického

podílu jedné ideální poloviny všech nemovitostí zapsaných na LV č. u K. ú. P. – v. pro obec a katastrální území N., a to stavby čp. N. – objekt bydlení,

spolu s parcelou parc. č. st. – zastavěná plocha o výměře 934 m2, stavby –

průmyslový objekt, spolu s parc. č. st. – zastavěná plocha o výměře 2 497 m2,

stavby čp. N. – objekt bydlení, spolu s parc. č. – zastavěná plocha o výměře

326 m2, stavby čp. N. – průmyslový objekt, spolu s parc. č. st. – zastavěná

plocha o výměře 233 m2, parc. č. – ostatní plocha a těžba surovin o výměře 62

029 m2, parc. č. – zahrada o výměře 442 m2 je namísto druhé žalované žalobce,

ve výroku pod bodem III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, výroky pod body

IV a V změnil tak, že žaloba se v této části nezamítá, zastavil řízení proti

čtvrté žalované, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního

stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle závěru odvolacího

soudu akceptoval soud prvního stupně ve svých výrocích pod body I, II a III

závěr odvolacího soudu, který vyslovil ve svém předchozím zrušovacím usnesení,

a to, že žalobce je k vedení tohoto sporu věcně aktivně legitimován, když

vlastnictví ke spornému majetku na něj bylo ke dni 1. 10. 1992 převedeno

rozhodnutím ministra průmyslu České republiky ze dne 17. 9. 1992 č. 708/1992

vydaným v souladu s § 10 odst. 2 a § 11 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách

přechodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„zákon č. 92/1991 Sb.“). Ve stejném zrušovacím rozhodnutí vyslovil odvolací

soud závěr taktéž akceptovaný soudem prvního stupně, že naléhavý právní zájem

ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. na určení vlastnictví k ideálnímu

spoluvlastnickému podílu sporných nemovitostí je v dané věci dán, neboť bez

existence soudního rozhodnutí nelze dosáhnout změny zápisu vlastnictví v

příslušném katastru nemovitostí. Nesprávným shledal odvolací soud závěr soudu

prvního stupně, že věcně pasivně legitimovaná k určení vlastnictví k ideálnímu

spoluvlastnickému podílu ke sporným nemovitostem je zčásti pouze druhá žalovaná

a zčásti pouze pátý žalovaný. Při rozhodování o žalobním návrhu jako celku

musel totiž soud prvního stupně jako předběžnou otázku řešit otázku platnosti

tří smluv o převodu sporných nemovitostí ze dnů 29. 3. 1993, 21. 10. 1994 a 28. 12. 1995, a to v části týkající se druhé žalované.

Tyto smlouvy jsou i podle

závěru odvolacího soudu absolutně neplatné v části týkající se druhé žalované,

a to podle § 39 ObčZ pro rozpor se zákonem, neboť jestliže byla pravomocně

vyslovena absolutní neplatnost dohody o vydání a převodu majetku ze dne 1. 10. 1992 v části týkající se druhé žalované, nestala se nikdy tato žalovaná

vlastníkem jí připisovaného spoluvlastnického podílu k vydávaným a převáděným

nemovitostem, a proto jej ani nemohla dál platně převádět na další subjekty. Neplatnost smlouvy způsobená tím, že smlouva se svým obsahem nebo účelem příčí

právnímu předpisu, je objektivní skutečností a taková smlouva nevyvolá následky

chtěné účastníky, bez ohledu na to, kdo z účastníků neplatnost způsobil a zda

ji některý z účastníků uzavřel v dobré víře. Převádějící proto zůstává

vlastníkem a může kdykoliv žádat soud, aby jeho vlastnictví určil, prokáže-li

naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. Na tom nic

nemění skutečnost, že to byl sám převodce, kdo způsobil neplatnost smlouvy o

převodu nemovitostí. Ani skutečnost, že smlouva byla zapsána katastrálním

úřadem v řízení o povolení vkladu vlastnického práva, nebrání tomu, aby soud v

občanském soudním řízení sám posoudil neplatnost smlouvy ve smyslu § 39 ObčZ.

Z uvedeného je proto podle odvolacího soudu zřejmé, že účastníky řízení byly

všechny subjekty, které se uzavření přezkoumávaných smluv účastnily, tedy prvý,

druhá, třetí, čtvrtá a pátý žalovaní. Zamítavým výrokem o návrhu na určení

neplatnosti těchto smluv řízení proti účastníkům těchto smluv neskončilo,

platnost těchto smluv nebyla nadále posuzována jako samostatná část žalobního

návrhu, nýbrž jako předběžná otázka při rozhodování o druhé části žalobního

návrhu. Z toho důvodu shledal odvolací soud nesprávnými výroky rozsudku soudu

prvního stupně pod bodem IV, kterým byla žaloba na určení vlastnictví k jedné

ideální polovině nemovitostí zapsaných na LV č. proti prvému, třetí, čtvrté a

pátému žalovanému zamítnuta, stejně jako pod bodem V, kterým byla žaloba na

určení vlastnictví k jedné ideální polovině nemovitostí zapsaných na LV č.

zamítnuta vůči prvému, druhé, třetí a čtvrté žalované. Podle závěru odvolacího

soudu tím sice soud prvního stupně zcela vyčerpal předmět řízení vůči všem

účastníkům řízení, v rozporu s logikou věci však tak rozhodl znovu o tomtéž

žalobním nároku. Nesprávné výroky pod body IV a V proto neměl rozsudek soudu

prvního stupně vůbec obsahovat. Zrušit je však odvolací soud nemohl proto, že

po zrušení rozhodnutí musí vždy následovat rozhodnutí nové. Za situace, kdy

napadené rozhodnutí ve výrocích pod body IV a V rozsudku nemělo být vůbec

vydáno, bylo možno je odstranit toliko tzv. negativním měnícím rozhodnutím.

Neznamená to, že by snad mělo být v tomto rozsahu v řízení o žalobě

pokračováno, ale to, že o žalobě v tomto rozsahu již bylo rozhodnuto výroky

rozsudku soudu prvního stupně pod body I, II a III, a proto nebylo možno ve

stejném rozsahu žalobu současně zamítnout.

Odvolací soud nepřijal odvolací argumentaci pátého žalovaného, který poukazoval

na § 446 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) umožňující nabytí vlastnictví

od nevlastníka s tím, že v případě smlouvy uzavřené dne 29. 3. 1993 se jedná o

smlouvu o prodeji podniku uzavřenou podle § 476 a násl. ObchZ. Odvolací soud s

poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 4. 1999 sp.

zn. 32 Cdo 1201/98 konstatoval, že pokud jde o otázku dobré víry ve vztahu k §

446 ObchZ, není převod nemovitých věcí od nevlastníka pojmově možný, protože

toto ustanovení se týká pouze movitých věcí a nikoliv nemovitostí, neboť

smluvní nabytí vlastnictví nemovitostí je zásadně spjato s vkladem do veřejných

knih (dnes do katastru nemovitostí).

Ohledně zastavení řízení vůči čtvrté žalované vyšel odvolací soud ze zjištění,

že tato žalovaná byla ke dni 20. 12. 2003 vymazána z obchodního rejstříku poté,

co byl konkurs prohlášený na její majetek pro nedostatek majetku zrušen.

Jelikož čtvrtá žalovaná zanikla bez právního nástupce, nebylo možno vůči ní

pokračovat v řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně jeho výrokům, kterými byly potvrzeny

výroky rozsudku soudu prvního stupně pod body I a II, výroku, kterým byl změněn

výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem V, a výroku, kterým bylo

rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacím

soudem ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou, podala druhá žalovaná

dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci /dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř/.

Dovolatelka především zdůraznila, že dohodu o vydání předmětného majetku jí a

prvému žalovanému uzavřel žalobce na základě privatizačního projektu

schváleného vládou, který je stále platný a nebyl dosud zrušen. Současnou

situaci nezavinila ona, nýbrž vláda schválením předmětného privatizačního

projektu a žalobce tím, že majetek vydal a neměl vůči privatizačnímu projektu

žádné námitky. Ani v době převodu jí nebylo o důvodech neplatnosti nic známo, a

proto v dobré víře prodala podle obchodního zákoníku svůj podíl třetí žalované,

která při prodeji nepochybně také jednala v dobré víře. V tomto případě šlo o

prodej podniku podle obchodního zákoníku. Šlo nejen o prodej majetku

nemovitého, ale též movitého, ohledně kterého je otázka dobré víry ve vztahu k

§ 446 ObchZ důležitá. Tímto prodejem s ohledem na judikaturu se věci movité

staly vlastnictvím třetí žalované. Přesto byl předmět sporu oceněn částkou 5

100 000 Kč a k hodnotě věcí movitých nebylo přihlédnuto, ač jejich hodnota

tvoří cca 40 % ceny a od samého počátku je řízení vedeno určovací žalobou o

vlastnictví k nemovitosti a nikoliv celého podniku. Druhá žalovaná se domnívá,

že v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 309/95 došlo soudem fakticky k přezkoumání

privatizačního projektu, což není přípustné. Také zpochybnila aktivní

legitimaci žalobce, který byl zřízen v roce 1991 za účelem technické realizace

jednotlivých privatizačních rozhodnutí vydaných Ministerstvem financí (dříve

Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci) či usnesením

vlády České republiky a byl v podstatě pouze zmocněn podle privatizačního

projektu uzavřít s prvním a druhou žalovanou smlouvu o vydání majetku.

Oprávněným vlastníkem by měl být český stát zastoupený Ministerstvem financí.

Pokud se týká výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok

rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II v upřesněném znění, dovolatelka

uvedla, že v době rozhodování odvolacího soudu nebyla vlastníkem poloviny

popsaných nemovitostí a jako taková nebyla ani zapsána v katastru nemovitostí.

Posledním vlastníkem zapsaným v katastru nemovitostí je pátý žalovaný. Nebyl

tudíž dán naléhavý právní zájem na vydání tohoto výroku, neboť v souvislosti s

dovolatelkou by nemohl být proveden zápis do katastru nemovitostí. K napadenému

výroku o nákladech řízení poukázala druhá žalovaná na to, že ve smyslu § 143 o.

s. ř. nezavdala svým chováním příčinu k podání žaloby, neboť nepochybovala o

správnosti rozhodnutí vlády, kterým schválila předmětný privatizační projekt.

Není proto důvod, aby hradila žalobci náklady řízení, jejichž vynaložení podle

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním také pátý žalovaný, a to ve

výrocích, „jimiž bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru

nemovitostí u K. ú. P.-v. na listu vlastnictví č. je namísto pátého žalovaného

žalobce, a to v rozsahu vlastnictví poloviny předmětných nemovitostí“. Přípustnost dovolání dovodil z § 237 odst. 1 a) a c) o. s. ř. a uvedl dovolací

důvod nesprávného právního posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2

písm. b) o. s. ř.], když napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jeho

názoru zásadní právní význam, neboť řeší otázku, která v rozhodování dovolacího

soudu nebyla dosud řešena. Dovolatel shledává pochybení odvolacího soudu

především v aplikaci § 159 odst. 2 o. s. ř., a to ve vztahu k rozhodnutí

Okresního soudu Praha - východ ze dne 24. 10. 1996 sp. zn. 6 C 309/1995, ve

spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. 27 Co

133/1997, pokud vyšel ze závěru, že toto rozhodnutí je závazné pro všechny

účastníky řízení, tedy i pro pátého žalovaného. Je totiž evidentní, že pátý

žalovaný neměl možnost se tohoto řízení (sp. zn. 6 C 309/1995) účastnit a hájit

svá práva vlastníka, který své vlastnictví nabyl v dobré víře, zaplatil kupní

cenu a přesto je mu již šest let bráněno v užívání předmětné nemovitosti. Dovolatel je toho názoru, že uvedený rozsudek pro něj nemůže být s přihlédnutím

k § 152 odst. 2 (zřejmě míněn § 159 odst. 2) o. s. ř. závazný, když z dikce

uvedeného ustanovení vyplývá, že obsah rozsudku je závazný pouze pro účastníky

řízení, nikoliv pro další osoby. Další námitka se týká závěru odvolacího soudu,

že otázku dobré víry při nabývání věcí od nevlastníka podle § 446 ObchZ lze

vztáhnout jen ke zboží, nikoliv k nemovitostem, z hlediska vazby nabývání

vlastnictví nemovitostí na vklad do veřejných knih. Dovolatel je přesvědčen, že

tam, kde byla intabulace provedena, je ve svém komplexu zcela naplněno

ustanovení § 446 ObchZ, neboť opačný výklad by činil znění tohoto ustanovení ve

vztahu ke smlouvám o prodeji podniku nadbytečným. Třetí námitka dovolatele se

týká nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalobcem. Podle § 10

odst. 2 a § 11 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném ke dni 1. 10. 1992, se

žalobce mohl stát vlastníkem až uzavřením dohody o vydání a převodu majetku. Je-li tato dohoda absolutně neplatná, nemůže být žalobce vlastníkem předmětných

nemovitostí pro nedostatek nabývacího titulu. Ve své poslední námitce vyjadřuje

dovolatel svůj názor na oddělitelnost dohody o vydání majetku v rámci

restitučního nároku od zbývajících částí smlouvy, neboť taková dohoda

představuje pouze zvláštní způsob zaplacení kupní ceny v rámci privatizace. Kupní cena je totiž v rámci privatizace jednoznačně vyjádřena a pouhá

neplatnost způsobu jejího zaplacení sama o sobě nemůže způsobit neplatnost

převodu majetku. Stejně jako druhá žalovaná, namítá i pátý žalovaný, že

postupem soudu došlo v dané věci k přezkoumání privatizačního projektu, což je

v rozporu s konstantní judikaturou.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil

rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního

stupně ve výroku pod bodem II ve vztahu k pátému žalovanému, a v souvisejících

výrocích a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání pátého žalovaného vyjádřil svůj nesouhlas s

názorem dovolatele ohledně závaznosti rozsudku vydaného v řízení vedeném před

Okresním soudem Praha-východ pod sp. zn. 6 C 309/1995 a o nesprávné aplikaci §

159 odst. 2 o. s. ř. Poukázal na to, že i Ústavní soud ČR se ve svém usnesení

ze dne 9. 10. 1998 sp. zn. IV. ÚS 350/97 vydaným z podnětu druhé žalované

„ztotožnil s právními názory, které … zaujaly obecné soudy“. K výkladu § 446

ObchZ se žalobce shodl se závěrem odvolacího soudu, že vlastnické právo je

podle tohoto ustanovení možno nabýt od nevlastníka pouze u věcí movitých,

majících charakter zboží; odkázal v této souvislosti na § 409 odst. 1 ObchZ

vymezující zboží, které je předmětem kupní smlouvy, jako movitou věc. Ke

zpochybnění svého postavení nabyvatele vlastnictví k privatizovanému majetku

poukázal na § 5 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku

státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, podle kterých na žalobce,

který byl zřízen zákonem jako samostatná právnická osoba, přechází majetek

zrušeného podniku nebo vyňatá část majetku podniku podle rozhodnutí o

privatizaci, a to dnem zrušení podniku bez likvidace nebo vynětí tohoto

majetku. Přechodem majetku se zde nepochybně rozumí nabytí vlastnictví k tomuto

majetku žalobcem za splnění podmínek vyplývajících z § 1, 5, 10 a 11 uvedeného

zákona. Tak tomu bylo podle názoru žalobce i v dané věci, kdy rozhodnutím

ministra průmyslu č. 708/1992 byla převedena část privatizovaného majetku na

žalobce, který spolu s touto částí privatizovaného majetku převzal i práva,

závazky a pohledávky z hospodářskoprávních, občanskoprávních, pracovněprávních

a jiných právních vztahů, která se k tomuto převáděnému majetku vztahují. Pokud

tedy žalobce uzavíral s prvým a druhou žalovanou dohodu o vydání a převodu

majetku, pak tuto dohodu uzavíral jako vlastník, který byl poté oprávněn

domáhat se u soudu ochrany svého spoluvlastnického práva. Žalobce navrhl

zamítnutí dovolání pátého žalovaného.

Prvý žalovaný ve svém vyjádření k dovolání pátého žalovaného odkázal na právní

argumentaci žalobce, s níž se ztotožňuje, a navrhl zamítnutí jeho dovolání.

Po podání dovolání byl žalobce F. n. m. Č r. ustanovením § 1 odst. 1 zákona č.

178/2005 Sb., o zrušení Fondu národního majetku České republiky a působnosti

Ministerstva financí při privatizaci majetku České republiky (zákon o zrušení

Fondu národního majetku), který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2006, zrušen.

Podle § 1 odst. 2 tohoto zákona veškerý majetek F. n. m. přechází dnem zrušení

F. n. m. na stát. Dnem zrušení F. n. m. vstupuje stát do všech práv a

povinností F. n. m. z právních vztahů, včetně práv a povinností z

pracovněprávních vztahů, jejichž účastníkem byl F. n. m. Podle § 2 uvedeného

zákona přechází působnost F. n. m. na Ministerstvo financí. Ministerstvu

přísluší hospodaření s majetkem, který na stát přešel podle § 1 odst. 2. V

právních vztazích, do nichž vstoupil stát podle § 1 odst. 2, jedná jménem státu

Ministerstvo financí.

Jelikož v průběhu dovolacího řízení ztratil žalobce způsobilost být účastníkem

řízení, přičemž jeho procesní nástupkyní se stala Česká republika –

Ministerstvo financí, Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)

jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) podle ustanovení § 107 odst. 1 a 3 o. s.

ř. usnesením ze dne 18. října 2006 č. j. 32 Odo 792/2004-475 rozhodl, že v

řízení bude jako s žalobcem pokračováno s Českou republikou – Ministerstvem

financí, která se k datu účinnosti zákona č. 178/2005 Sb. (tj. ke dni 1. ledna

2006) stala jeho univerzální právní nástupkyní.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání byla podána včas oprávněnými osobami a

že jsou podle § 237 odst. l písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen

„o. s. ř.“) přípustná, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu a po

přezkoumání věci podle ustanovení § 242 odst. l a 3 o. s. ř. dospěl k závěru,

že dovolání druhé žalované je pouze zčásti důvodné; dovolání pátého žalovaného

je důvodné v plném rozsahu.

Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst.

1, § 229 odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami,

které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady, jejichž

existenci posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti, se z obsahu spisu

nepodávají a ani dovolatelé netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.

Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu

uplatněného druhou žalovanou, kterým je podle § 242 odst.1 o. s. ř. vázán, a

to i z hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání. Dovolatelka namítá, že

napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci

[dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný

skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud

použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný

právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval.

Odvolací soud nepochybil při posouzení dovolatelkou namítaného nedostatku

aktivní legitimace původního žalobce. Původní žalobce uzavíral dohodu o vydání

a převodu majetku jako vlastník převáděného majetku, neboť na něj vlastnictví k

tomuto majetku přešlo podle § 10 odst. 2 a § 11 zákona č. 92/1991 Sb.

rozhodnutím ministra průmyslu ze dne 17. 9. 1992 č. 708/1992. Žalobce je proto

oprávněn domáhat se určení svého vlastnictví k předmětným nemovitostem.

K námitce dovolatelky, že dohodu o vydání předmětného majetku jí a prvému

žalovanému uzavřel žalobce na základě privatizačního projektu schváleného

vládou, který je dosud platný a nebyl dosud zrušen, přičemž současnou situaci

nezavinila dovolatelka, nýbrž vláda schválením předmětného privatizačního

projektu a žalobce tím, že majetek vydal a neměl vůči němu žádné námitky,

Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud ve vztahu k druhé žalované správně

aplikoval ustanovení § 135 odst. 2 a § 159 odst. 2 (po novele provedené zákonem

č. 151/2002 Sb. § 159a odst. 1, 4 a 5) o. s. ř. a ve vztahu k druhé žalované

vyšel z vázanosti rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 24. 10. 1996

sp. zn. 6 C 309/95 (potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6.

1997 č. j. 27 Co 133/97-64), v němž bylo určeno, že dohoda o vydání a převodu

majetku uzavřená dne 1. 10. 1992 mezi F. n. m. Č. jako vydávajícím a

převádějícím a J. Z. a O. B. jako nabyvateli ohledně majetku ve vlastnictví

České republiky původně spravovaného a obhospodařovaného státním podnikem

Cihelna N. je neplatná včetně dodatku ze dne 2. 11. 1992 v části týkající se

druhé žalované.

Dovolání druhé žalované je však opodstatněné v části, ve které směřuje proti

výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně

ve výroku pod bodem V tak, že se žaloba na určení ideální poloviny

spoluvlastnictví žalobce k nemovitostem uvedeným pod bodem II proti druhé

žalované nezamítá. a tudíž i proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek

soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II v upřesněném znění ve vztahu k

druhé žalované. Pasivně legitimován ve sporu o určení vlastnictví k nemovitosti

je ten, kdo je zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí. Pokud se týká

nemovitostí uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II, je

touto osobou pátý žalovaný, nikoliv též druhá žalovaná. Právní vztah

vlastnictví, o jehož určení jde, je totiž svými subjekty vymezen osobou, jež

své vlastnické právo tvrdí, a osobami, v jejichž prospěch svědčí zápis v

katastru nemovitostí. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah

nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž

v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo

týká.

Za této situace se již nebylo třeba zabývat dalšími námitkami druhé žalované,

jež směřují proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým potvrdil výrok

rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II v upřesněném znění.

Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů ve vztahu mezi žalobcem a druhou

žalovanou podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil

rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního

stupně ve výroku pod bodem V tak, že se žaloba na určení ideální poloviny

spoluvlastnictví žalobce k nemovitostem uvedeným pod bodem II proti druhé

žalované nezamítá, ve výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního

stupně pod bodem II v upřesněném znění ve vztahu k druhé žalované, a v

závislých výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi

žalobcem a druhou žalovanou před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů

odvolacího řízení, a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu

řízení. Nejvyšší soud se přitom nezabýval námitkami druhé žalované směřujícími

proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě

nákladů řízení před soudem prvního stupně a náhradě nákladů odvolacího řízení

ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou. Dovolání proti rozsudku odvolacího

soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení totiž není přípustné

(tato přípustnost nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu).

Dovolání druhé žalované bylo proto v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b

odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto. Rozsudek odvolacího soudu byl však

v tomto rozsahu zrušen podle ustanovení § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť

pokud byl rozsudek odvolacího soudu vůči druhé žalované alespoň částečně

zrušen, musel být zrušen i výrok tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení ve

vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou, neboť jde závislý výrok. Ve zbývajícím

rozsahu Nejvyšší soud dovolání druhé žalované podle § 243b odst. 2, věty před

středníkem, o. s. ř. zamítl.

Poté přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání pátého žalovaného.

Taktéž pátý žalovaný namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním

posouzení věci a Nejvyšší soud vázán tímto dovolacím důvodem i jeho obsahovým

vymezením přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska námitek,

které dovolatel vznesl. Pátý žalovaný vyjádřil ve svém dovolání především

nesouhlas se závěry, které odvolací soud dovodil z rozsudku Okresního soudu

Praha - východ ze dne 24. 10. 1996 sp. zn. 6 C 309/1995, ve spojení s rozsudkem

Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. 27 Co 133/1997, jímž bylo

určeno, že předmětná dohoda o vydání a převodu majetku je v části týkající se

druhé žalované neplatná. Pátý žalovaný je přesvědčen, že tento rozsudek nemá

vůči němu závaznost.

Podle § 159 odst. 2 o. s. ř. účinného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního

stupně platilo, že výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky a pro

všechny orgány; je-li jím rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého.

Podle nyní (a v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu) platného ustanovení §

159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku

závazný jen pro účastníky řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení v rozsahu,

v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě

jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. To znamená, že není-li rozsudek

subjektivně závazný pro každého, nevztahují se jeho právní účinky na osoby,

které nebyly účastníky řízení. Pro soud může být proto takové rozhodnutí

závazné jen tehdy, pokud jako předběžnou otázku posuzuje právní vztahy

pravomocným rozhodnutím již mezi účastníky řízení vyřešené. Ten, kdo nebyl

účastníkem řízení, může proto uplatňovat svá práva k věci, o níž bylo

rozhodnuto v jiném řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.

května 2001 sp. zn. 22 Cdo 311/2001, publikovaný pod číslem SR 8/2001 v

časopise Soudní rozhledy, číslo sešitu 8/2001). Dovolateli je tedy nutno ve

světle tohoto rozhodnutí přisvědčit, že mu musí být v soudním řízení poskytnuta

možnost podílet se zákonem stanoveným způsobem na dokazování, tzn. důkazy

navrhovat, být přítomen provedení důkazů, včetně práva klást svědkům a

účastníkům otázky a k navrhovaným i již provedeným důkazům se vyjadřovat. Pokud

tedy odvolací soud dospěl k jinému závěru, je jeho rozhodnutí nesprávné a

dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl pátým žalovaným uplatněn

důvodně.

Ostatní námitky pátého žalovaného jsou neopodstatněné. Pokud dovolatel

poukazoval na § 446 ObchZ a dovozoval, že na základě tohoto ustanovení lze

nabýt vlastnictví od nevlastníka i k věcem nemovitým, je tento jeho názor

nesprávný. Na tom nic nemění ani okolnost, že nevlastník je zapsán v příslušném

katastru nemovitostí jako vlastník. Zmíněné ustanovení se vztahuje výlučně na

věci movité, což vyplývá z úpravy kupní smlouvy v obchodním zákoníku - z § 409

odst. 1 ObchZ, podle níž se kupní smlouvou zavazuje prodávající dodat

kupujícímu movitou věc (zboží). Tento závěr konečně Nejvyšší soud vyjádřil již

v rozsudku ze dne 21. 4. 1999 sp. zn. 32 Cdo 1201/98 a na svém závěru nemá co

měnit.

Taktéž další názor pátého žalovaného, že s ohledem na absolutní neplatnost

dohody o vydání a převodu věcí nemůže být žalobce vlastníkem, je mylný. Podle §

11 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném k datu uzavření dohody o vydání a

převodu majetku, přechází privatizovaný majetek dnem zrušení podniku nebo dnem

vynětí části podniku na příslušný fond národního majetku zřízený tímto zákonem,

aniž by tento přechod byl nějak dotčen způsobem privatizace. Jak již bylo shora

uvedeno, žalobce uzavíral dohodu o vydání a převodu majetku jako vlastník

převáděného majetku, neboť na něj vlastnictví k tomuto majetku přešlo podle §

10 odst. 2 a § 11 zákona č. 92/1991 Sb. rozhodnutím ministra průmyslu ze dne

17. 9. 1992 č. 708/1992.

Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů proto rozsudek odvolacího soudu v

rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně

pod bodem II v upřesněném znění ve vztahu mezi žalobcem a pátým žalovaným, a ve

kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o

náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a pátým žalovaným,

podle § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro

které byl v tomto rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek

soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i

dotčenou část rozsudku soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a druhou žalovanou a pátým žalovaným

včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 21. února 2007

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu