32 Odo 799/2003

32 Odo 799/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny,

CSc. v právní věci žalobkyně G. C. B., a.s., proti žalovanému F., d.,

zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 2,275.693,21 Kč s příslušenstvím,

vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 2562/97, o

dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu

2002, č.j. 9 Cmo 97/2001-62, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského

soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. října 2000, č.j. 26 Cm 2562/97-35, kterým

soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni (tehdy K. b., a.s.)

částku 69.317,64 Kč s 25 % úrokem od 18. března 1997 do zaplacení a „ve zbytku“

žalobu zamítl, tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni

2,206.375,51 Kč s 25 % úrokem od 18. března 1997 do zaplacení, a „ve zbytku“

žalobu zamítl (první výrok). Dále odvolací soud uložil žalovanému zaplatit

žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů 179.284,- Kč do tří

dnů od právní moci rozsudku (druhý výrok).

Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že mezi účastníky

byly uzavřeny dvě úvěrové smlouvy, na jejichž základě žalobkyně poskytla

žalovanému částku 3,000.000,- Kč, přičemž žalovaný úvěr řádně nesplácel a

vznikl mu tak dluh ve výši 2,275.693,21 Kč. Dne 26. ledna 1996 pak účastníci

uzavřeli smlouvy o postoupení pohledávek, jimiž žalovaný postoupil žalobkyni

svá práva ze smluv uzavřených se společností F. B. P., s. r. o. (dále též jen

„společnost“), a to k úhradě závazků z úvěrových smluv vyplývajících. Jelikož

ve smlouvě o postoupení pohledávek nebyl sjednán zpětný převod pohledávek pro

případ, že závazek bude žalovaným splněn, nelze dle soudu prvního stupně

uvažovat o tom, že postoupením pohledávek žalovaný poskytl žalobkyni zajištění

jejích pohledávek ve smyslu ustanovení § 554 občanského zákoníku.

Zdůraznil, že závazek (dluh) může být splněn i tak, že věřitel po dohodě s

dlužníkem přijme od něho jiný předmět plnění (pohledávku nebo věc) jako

prostředek ke splnění závazku, čímž mu bude umožněno opatřit si plnění jiným

způsobem. Žalovaný tak postoupením pohledávek žalobkyni své závazky z úvěrových

smluv splnil, když žalobkyně tyto pohledávky uplatnila v rámci konkursního

řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. K 241/96 vůči

úpadkyni (rozuměj společnosti) a to v částce 2,206.375,57 Kč. Uvedené

pohledávky byly správcem konkursní podstaty úpadkyně uznány, což bylo žalobkyni

soudem sděleno 24. června 1999 včetně poučení, že pro tyto pohledávky je

možno vést po právní moci rozvrhového usnesení výkon rozhodnutí na jmění

úpadkyně. Soud prvního stupně tak uzavřel, že dluh žalovaného co do částky

2,206.375,57 Kč zanikl, a proto žalobu v této části jako nedůvodnou zamítl.

Ohledně částky 69.317,64 Kč s příslušenstvím žalobě vyhověl, když žalovaný

neprokázal, že by žalobkyni tuto část dluhu zaplatil.

Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků přezkoumal napadený rozsudek v

plném rozsahu, dokazování „doplnil“ čtením obou smluv o postoupení

pohledávek z 26. ledna 1996 a pokladní složenky ohledně zaplacení částky

69.317,70 Kč žalovaným žalobkyni, přičemž poté, co účastníci shodně prohlásili,

že na základě smluv o postoupení pohledávek žalobkyně nezískala žádné finanční

plnění, dospěl k závěrům od soudu prvního stupně odlišným.

Odvolací soud se v prvé řadě neztotožnil se skutkovým zjištěním učiněným soudem

prvního stupně ze smlouvy o postoupení pohledávky z kupní smlouvy uzavřené mezi

žalovaným a společností, když po zopakování dokazování zmíněnou listinou

zjistil, že v ní není uvedeno nic o tom, že by postoupené pohledávky měly

sloužit k úhradě úvěrových dluhů žalovaného. Pokud jde o smlouvu o postoupení

budoucích pohledávek ze smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené mezi

žalovaným a společností, z této dovodil, že žalovaný žalobkyni postoupil

všechna svá práva z plateb nájemného a to až do úplného vyrovnání závazků

žalovaného vyplývajících z úvěrových smluv.

Vycházeje z těchto odlišných skutkových zjištění odvolací soud uzavřel, že je

sice teoreticky možné, aby dlužník přijal od věřitele na splnění závazku jiné

než původně smluvené plnění, avšak tento způsob splnění dluhu musí vyplývat z

výslovné dohody stran, ze zákona či z úředního rozhodnutí. Taková dohoda stran

pak nevyplývá ani z úvěrové smlouvy, ani ze smlouvy o postoupení pohledávky ze

smlouvy o nájmu nebytových prostor, když pouze z ustanovení čl. II. smlouvy o

postoupení pohledávky ze smlouvy o nájmu nebytových prostor je možno dovodit,

že žalobkyně přijala od žalovaného pohledávku jako prostředek ke splnění

závazku z úvěrových smluv (datio solutionis causa), tj. jako prostředek k

opatření toho, k čemu je žalovaný zavázán. Závazek žalovaného z úvěrových smluv

tedy nezaniká postoupením pohledávky ze smlouvy o nájmu nebytových prostor

žalobkyni, ale až tím, že si žalobkyně pomocí postoupené pohledávky opatří

takové plnění, které jí podle úvěrových smluv patří (peněžité plnění).

V situaci, kdy je nesporné, že z postoupené pohledávky žalobkyně dosud

od společnosti žádné plnění nezískala, je nutno hledět na závazky žalovaného z

úvěrových smluv jako na nesplněné, a na tomto závěru nemůže nic změnit ani

skutečnost, že správce konkursní podstaty úpadkyně (společnosti) pohledávku

žalobkyně ze smlouvy o nájmu nebytových prostor ve výši 2,206.375,57 Kč uznal.

Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci uložil

zaplatit žalobkyni 2,206.375,51 Kč s příslušenstvím, přičemž „ve zbytku“, tj.

ohledně částky 69.317,70 Kč, kterou žalovaný žalobkyni uhradil, žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu - jeho vyhovujícímu výroku a souvisejícímu

výroku o nákladech řízení - podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost

opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost o ustanovení §

241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř., jejich prostřednictvím namítá, že

řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci (písmeno b), že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,

které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c) a že

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d).

Dovolatel sice připouští, že se žalobkyní uzavřel úvěrové smlouvy, na základě

kterých mu žalobkyně poskytla úvěry v celkové výši 3,000.000,- Kč, nicméně

zdůrazňuje, že jeho závazky z úvěrových smluv zanikly splněním.

V této souvislosti zdůrazňuje, že 26. ledna 1996 uzavřeli bývalí členové

představenstva žalovaného D. D. (bývala předsedkyně) a J. H. jménem žalovaného

a s vědomím a souhlasem žalobkyně kupní smlouvu s nově vzniklou obchodní

společností F. B. P., s. r. o., kterou bylo uvedené společnosti prodáno veškeré

výrobní a ostatní zařízení a DKP žalovaného potřebné k provozování

podnikatelské činnosti. Tímto „rozhodnutím o prodeji a kupní smlouvou“ byla

fakticky zrušena výrobní střediska i sídlo žalovaného, v důsledku čehož

žalovaný nemohl dále podnikat a splácet úvěry žalobkyni. Dále 25. ledna 1996

uzavřeli výše jmenovaní jménem žalovaného a s vědomím a souhlasem žalobkyně

s touto společností smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě čp. 513 a v domě

čp. 266 v L., tj. prostor, ve kterých jsou umístěna výrobní střediska

žalovaného i sídlo žalovaného.

Zánik závazků vyplývajících z uzavřených úvěrových smluv dovolatel

dovozuje ze smluv o postoupení pohledávek z 26. ledna 1996 uzavřených mezi

účastníky, a to vzhledem k výslovné dohodě, že žalobkyně přijímá na splnění

závazku z úvěrových smluv jiné než původně smluvené plnění. Skutečnost, že

žalovaný přestal být dlužníkem žalobkyně pak - podle dovolatele - potvrzuje i

fakt, že žalobkyně uplatnila v konkursním řízení za úpadkyní (společností)

pohledávku ve výši 2,206.375,57 Kč, a to právě z důvodu postoupení pohledávek.

Závěr odvolacího soudu, že výše uvedená výslovná dohoda nevyplývá ani z

úvěrových smluv, ani ze smluv o postoupení pohledávek, a že je třeba hledět na

závazky žalovaného z úvěrových smluv jako na nesplněné, tak - dle dovolatele -

vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu

v provedeném dokazování a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na

nesprávném právním posouzení věci.

Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci, dovolatel spatřuje v neprovedení důkazu „spisem K 241/96“ Krajského soudu

v Ústí nad Labem, aniž současně konkretizuje, k prokázání jakých skutečností

měl zmiňovaný důkaz sloužit.

V neposlední řadě dovolatel upozorňuje na skutečnost, že to byla samotná

žalobkyně, která umožnila „převést téměř všechny výrobní prostředky“ žalovaného

na nově vzniklou společnost, přičemž si byla vědoma, že žalovaný bez výrobních

středisek úvěry nemůže splácet. Uzavřením smluv o postoupení pohledávek ze dne

26. ledna 1996 žalobkyně zároveň souhlasila s tím, že poskytnuté úvěry nebudou

žalovaným spláceny a že jsou uhrazeny postoupením pohledávek. Vyslovil názor,

že jednání žalobkyně nebylo a není v souladu s dobrými mravy a nemůže proto

požívat soudní ochrany.

Dovolatel proto požaduje, aby rozsudek odvolacího soudu byl v rozsahu dovoláním

dotčeném zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně dovolatel

navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede

dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle

dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních

právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.

prosince 2000. O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud

odvolání - ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000

Sb. - rovněž projednal a rozhodl o něm (jak se výslovně podává z odůvodnění

jeho rozsudku) podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince

2000.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není

však důvodné.

V době po rozhodnutí odvolacího soudu původní žalobkyně – K. b., a. s. -

oznámila podáním z 16. června 2003 (srov. č. l. 64) procesní nástupnictví,

dokládajíc, že smlouvou o postoupení pohledávek č. … z 2. června 2003

byla pohledávka tvořící předmět řízení postoupena G. C. B., a. s. se sídlem v

P. 4, V. 1422/1a. Dovolací soud, poté, co dospěl k závěru, že na straně

žalobkyně došlo k tzv. singulární sukcesi, v dovolacím řízení

pokračoval s touto žalobkyní.

Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci, dovolatel spatřuje v neprovedení důkazu spisem Krajského soudu v Ústí nad

Labem sp. zn. K 241/96, vedeném v konkursní věci úpadkyně F. B. P., s.r.o.

Jiná vada řízení [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.] je způsobilým dovolacím

důvodem jen tehdy, jestliže mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Vadou řízení ve smyslu tohoto ustanovení je v prvé řadě neúplnost nebo

nesprávnost zjištění skutkového stavu věci, přičemž tato neúplnost nebo

nesprávnost zjištění skutkového stavu věci není dovolacím důvodem podle

ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. v případě, že odvolací soud dospěje

ke skutkovým závěrům, na nichž své rozhodnutí založil, nýbrž z hlediska postupu

soudu při dokazování. O vadu řízení při zjišťování skutkového stavu se jedná

zejména tehdy, jestliže při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s

příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jestliže nebylo postupováno

v souladu s ustanovením § 120 o. s. ř. a nebyl proveden navržený důkaz, který

procesní strana sporného řízení, zatížená povinností tvrzení a povinností

důkazní, navrhla, přestože měl důkaz sloužit k ověření právně významné

skutečnosti pro posouzení věci, za situace, kdy tato skutečnost nebyla

prokázána jinak, popř. v rozporu s tímto ustanovením nebyly vůbec zjišťovány

okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich

prokázání byly nabídnuty důkazy.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. je dán i tehdy,

vycházel-li odvolací soud z jiného skutkového základu než soud prvního stupně,

aniž by postupoval podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy,

na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě dokazování doplnil.

Jelikož žalovaný v dovolání nespecifikoval, k prokázání jaké, právně významné,

skutečnosti, měl navrhovaný důkaz sloužit, přičemž ani podle obsahu spisu nelze

dovodit, že by tento důkaz byl navrhován k prokázání jiného tvrzení, než že

žalobkyně v konkursním řízení uplatnila pohledávku 2,206.375,57 Kč za úpadkyní

F. B. P., s. r. o., (srov. vyjádření žalovaného ze dne 27. října 2000),

kterážto tvrzená skutečnost nebyla žalobkyní zpochybňována, dovolací soud

dospívá k závěru, že tento dovolatelem namítaný dovolací důvod naplněn není.

Správnost závěrů odvolacího soudu dovolatel dále zpochybňuje za použití

dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. namítaje, že

jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části

oporu v provedeném dokazování.

Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. nelze

úspěšně napadat jakékoliv skutkové zjištění odvolacího soudu, nýbrž jen takové,

které jako výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s.

ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo

přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo v

hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo

které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,

pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek

hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z

ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném

dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné

pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popř.

i procesního) práva.

Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3

písm. c) o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat

- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) - jen ze

způsobu, jak soud vyhodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru

vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými

závěry.

Protože žádný z výše uvedených důvodů, pro které by bylo možno

usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné

části oporu v provedeném dokazování, není dán, když skutkové závěry odvolacího

soudu ohledně obsahu smlouvy o postoupení pohledávek z kupní smlouvy

uzavřené mezi žalovaným a společností jsou v souladu se skutkovými zjištěními,

která odvolací soud z provedených důkazů učinil, přičemž ani způsobu, jakým

odvolací soud hodnocení důkazů provedl, nelze ničeho vytknout, dovolací soud

uzavírá, že se dovolateli správnost rozhodnutí odvolacího soudu ani za použití

tohoto dovolacího důvodu zpochybnit nepodařilo.

Důvodnou dovolací soud neshledává ani námitku dovolatele vztahující se

k (ne)správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval.

K úvahám, na nichž odvolací soud vybudoval závěr, že závazek žalovaného z

úvěrových smluv nezanikl, Nejvyšší soud uvádí následující:

Podle ustanovení § 324 obchodního zákoníku závazek zanikne, je-li věřiteli

splněn včas a řádně (odstavec 1). Závazek zaniká také pozdním plněním dlužníka,

ledaže před tímto plněním závazek již zanikl odstoupením věřitele od smlouvy

(odstavec 2).

Ustanovení § 327 obchodního zákoníku dále určuje, že lze-li závazek splnit

několika způsoby, má právo určit způsob plnění dlužník, jestliže ze smlouvy

nevyplývá, že toto právo přísluší věřiteli. Jestliže však věřitel neurčí tento

způsob v době stanovené ve smlouvě, jinak do doby stanovené pro plnění, může

dlužník určit způsob plnění (odstavec 1). Jestliže na základě svého práva

dlužník nebo věřitel, který je k tomu oprávněn, zvolí způsob plnění a sdělí

jej druhé straně, nemůže bez souhlasu druhé strany tento způsob změnit

(odstavec 2).

Vzhledem k tomu, že obchodní zákoník neupravuje komplexně změny obsahu závazků,

uplatní se i pro obchodní závazky s ohledem na ustanovení § 1 odst. 2 větu

druhou obchodního zákoníku ustanovení § 516 občanského zákoníku.

Ustanovení § 516 občanského zákoníku určuje, že účastníci mohou dohodou změnit

vzájemná práva a povinnosti (odstavec 1). Nevyplývá-li z dohody nepochybně, že

sjednáním nového závazku má dosavadní závazek zaniknout, vzniká nový závazek

vedle dosavadního závazku, jsou-li pro jeho vznik splněny zákonem požadované

náležitosti (odstavec 2).

Výše uvedené ustanovení upravuje možnost splnění dluhu poskytnutím jiného

předmětu plnění, než k jakému byl dlužník zavázán, a to na základě dohody

stran, přičemž dlužník je povinen podle změněného závazku plnit a věřitel již

nemůže vymáhat původně sjednaný předmět plnění. K zániku závazku dochází

splněním nově sjednaného předmětu plnění, a to za předpokladu, že obě strany

projevily souhlasnou vůli zaměnit předmět plnění jiným a tak změnit původní

závazek.

Od takovéto dohody stran o jiném předmětu plnění je nutno rozlišovat dohodu

věřitele s dlužníkem, na základě které věřitel přijme od dlužníka jiný předmět

(věc, pohledávku) pouze jako prostředek ke splnění závazku. V tomto případě je

totiž závazek splněn nikoli předaným předmětem, ale plněním, na které má

věřitel podle závazku právo a které si za předaný předmět opatřil, tj. v daném

případě až se věřiteli dostane plnění na postoupenou pohledávku.

Jelikož z provedeného dokazování, zejména pak ze smluv o postoupení pohledávek,

nelze dovodit dohodu stran o splnění dluhu žalovaného ze smluv o úvěru

postoupením pohledávek, které měl žalovaný vůči třetí osobě, dovolací soud

uzavírá, že uzavřením smluv o postoupení pohledávek k zániku závazku žalovaného

ze smluv o úvěru nedošlo, a právní posouzení věci odvolacím soudem je správné.

Na výše uvedeném závěru není způsobilá ničeho změnit ani skutečnost, že

postoupené pohledávky žalobkyně uplatnila v konkursním řízení vedeném na

majetek úpadkyně F. B. P., s. r. o., a že správcem konkursní podstaty byly tyto

pohledávky uznány, když z hlediska případného splnění závazku je právně

významné pouze to, zda se žalobkyni dostalo plnění na postoupené pohledávky či

nikoli.

Rovněž výhrada dovolatele, podle které jednání žalobkyně „nebylo a není v

souladu s dobrými mravy a nemůže proto požívat soudní ochrany“ není důvodná,

když v průběhu řízení nebylo zjištěno (ani jinak nevyšlo najevo) nic, proč by

výkon práv vyplývajících z úvěrových smluv žalobkyní byl v rozporu s dobrými

mravy (jednání členů představenstva žalovaného takový rozpor s účinky v

neprospěch žalobkyně založit nemůže).

Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost

rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a existence zmatečnostních

vad (§ 237 odst. 1 o. s. ř.) ani jiných (dovolatelem netvrzených) vad řízení,

které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud

u přípustného dovolání přihlíží, i když nebyly uplatněny, se z obsahu spisu

nepodává, dovolací soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty

před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b

odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný neměl v

dovolacím řízení úspěch a žalobkyni žádné prokazatelné náklady

dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 13. ledna 2004

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu