32 Odo 807/2003

32 Odo 807/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Dese a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci

žalobce JUDr. D. R., proti žalovanému m. L., zastoupenému, advokátem, o

zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp.

zn. 11 C 1091/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí

nad Labem ze dne 3. listopadu 1999 č. j. 10 Co 395/98-68, takto:

I. Dovolání směřující proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad

Labem ze dne 3. listopadu 1999 č. j. 10 Co 395/98-68, kterým bylo

připuštěno zpětvzetí žaloby ohledně částky 192 500 Kč s 21% úrokem z prodlení

do 24. 3. 1999, rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušen a řízení v

tomto rozsahu zastaveno, se zamítá.

II. Dovolání směřující proti výroku rozsudku Krajského soudu v

Ústí nad Labem ze dne 3. listopadu 1999 č.j.

10 Co 395/98-68, kterým byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že

žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 15 000 Kč s 21% úrokem od 8. 1.

1997 do zaplacení, se odmítá.

III. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. listopadu 1999

č. j. 10 Co 395/98-68 v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek soudu prvního

stupně, pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 192 500 Kč s

21% úrokem z prodlení od 10. 1. 1997 do zaplacení, a pokud jím bylo rozhodnuto

o náhradě nákladů řízení, a ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů

odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 19. února 1998 č.

j. 11 C 1091/97-35, pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku

192 500 Kč s 21% úrokem z prodlení od 10. 1. 1997 do zaplacení, a pokud jím

bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu

vrací Okresnímu soudu v Mostě k dalšímu řízení.

Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 385 000 Kč s

příslušenstvím, kterou dne 6. 11. 1996 složil na účet žalovaného ve formě

jistoty v souvislosti s výběrovým řízením ohledně prodeje nemovitostí podle

smlouvy o podmínkách výběrového řízení pro prodej staveb, uzavřené mezi

účastníky dne 6. 12. 1996, neboť žalovaný ve smlouvou stanovené lhůtě (do

patnácti dnů od uzavření této smlouvy) nepředložil žalobci návrh kupní smlouvy,

žalobce proto od smlouvy odstoupil. Žalobce se zároveň domáhal zaplacení částky

15 000 Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody vzniklé zaplacením smluvní

pokuty třetí osobě, s níž uzavřel smlouvu o poskytnutí úvěru v návaznosti na

uvedenou smlouvu o podmínkách výběrového řízení pro prodej

staveb.

Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 19. února 1998 č. j. 11 C 1091/97-35

uložil žalovanému zaplatit žalobci 385 000 Kč s 21% úrokem z prodlení za dobu

od 10. 1. 1997 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení 15 000 Kč s

příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ohledně částky 385 000 Kč s

příslušenstvím dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli podle § 50a obč. zák.

smlouvu o smlouvě budoucí a protože žalovaný nedoručil v souladu se smlouvou

žalobci návrh kupní smlouvy do 21. 12. 1996 (sobota), resp. do 23. 12. 1996

(pondělí), je povinen žalobcem zaplacenou jistotu ve výši 385 000 Kč jako

bezdůvodné obohacení vydat ve smyslu § 451 odst. 1 a § 456 obč. zák. Odmítl

tvrzení žalovaného, že tato jistota mu propadla ve formě smluvní pokuty za

neuzavření kupní smlouvy žalobcem s žalovaným. Dovodil, že jistota mohla nabýt

charakteru smluvní pokuty tehdy, odmítl-li by žalobce uzavřít kupní smlouvu za

podmínek dohodnutých v rámci smlouvy ze dne 6. 12. 1996 na základě návrhu

smlouvy předloženého žalobci nejpozději do 23. 12. 1996. Protože žalovaný

podmínku včasného předložení návrhu smlouvy nesplnil, nelze přisvědčit

žalovanému, že by žalobce odmítl uzavřít kupní smlouvu za podmínek dohodnutých

v předmětné smlouvě. Ohledně částky 15 000 Kč shledal žalobu za nedůvodnou,

neboť účinnost smlouvy o úvěru, uzavřené mezi žalobcem a třetí osobou (V. B.),

byla sjednána s odkládací podmínkou, vázanou na uzavření kupní smlouvy mezi

žalobcem a žalovaným; protože ke splnění podmínky nedošlo,

smlouva o poskytnutí úvěru se stala neúčinnou a nelze se na jejím základě

domáhat smluvní pokuty.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. listopadu 1999 č.

j. 10 Co 395/98-68 připustil zpětvzetí žaloby ohledně

částky 192 500 Kč s 21% úrokem z prodlení od 24. 3. 1999, rozsudek okresního

soudu v této části zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, v zamítavé části

rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci

částku 15 000 Kč s 21% úrokem od 8. 1. 1997 do zaplacení, jinak rozsudek soudu

prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozsudek

soudu prvního stupně v zamítavé části ohledně částky 15 000 Kč s příslušenstvím

změnil z toho důvodu, že z obsahu smlouvy o poskytnutí úvěru a předmětné

smlouvy o smlouvě budoucí nelze v kontextu s výsledky dokazování

dost dobře bez dalšího dovozovat neplatnost ujednání mezi žalobcem a V. B. a

proto má žalobce právo domáhat se náhrady škody vzniklé zaplacením smluvní

pokuty ze smlouvy o úvěru po žalovaném, který porušením povinnosti, vyplývající

ze smluvního vztahu mezi účastníky, tento důsledek – vznik povinnosti žalobce

zaplatit třetí osobě smluvní pokutu – vyvolal. Se soudem prvního stupně se

ztotožnil v závěru, že nezasláním návrhu kupní smlouvy žalobci v dohodnuté době

žalovaný porušil smlouvou sjednané ujednání a dovodil, že tím umožnil žalobci

od úmyslu uzavření předpokládané kupní smlouvy odstoupit. Dospěl k závěru, že

žalobce má právo na vrácení zaplacené částky 385 000 Kč s příslušenstvím,

protože však žalobce vzal ohledně částky 192 500 Kč s příslušenstvím žalobu

zpět, odvolací soud v této části zpětvzetí připustil, když neshledal důvodným

nesouhlas žalovaného s tímto dispozitivním projevem vůle žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání do všech jeho výroků.

Ohledně uložené povinnosti zaplatit 15 000 Kč s příslušenstvím namítá

nedostatečné zjištění skutkového stavu věci a nesprávné právní posouzení. Má za

to, že žalobce k tvrzení svého nároku na zaplacení této částky neunesl důkazní

břemeno a zdůrazňuje i závěr odvolacího soudu, že „z obsahu smlouvy o

poskytnutí úvěru a budoucí smlouvy uzavřené dne 6. 12. 1996 v kontextu s

výsledky dokazování v tomto směru nelze dost dobře bez dalšího dovozovat na

neplatnost ujednání ve smlouvě jejími kontrahenty, tj. mezi žalobcem a V. B.“. Pokud soud „bez dalšího nemohl usuzovat“, měl provést navržené důkazy, kterými

žalovaný chtěl prokázat fiktivnost, účelovost a neplatnost žalobcem tvrzené

smlouvy o úvěru. Soud však žádné navržené důkazy neprovedl, aniž by se vyjádřil

k tomu, z jakého důvodu je považoval za nerozhodné. Podáním doručeným

dovolacímu soudu dne 8. 3. 2004 žalovaný předložil návrh na provedení důkazu

důvodu dovolání ve smyslu § 243a odst. 2 o. s. ř. a přiložil

čestné prohlášení V. B. z 16. 2. 2004, jímž prokazuje, že V. B. uvedl ve věci

nepravdivé údaje, které se týkaly platnosti smlouvy o poskytnutí úvěru,

především úmyslu stran takovou smlouvu vážně uzavřít s tím, že tato smlouva

byla fiktivní a neměla fakticky vést k žádným právním následkům. Nesouhlas s potvrzujícím výrokem odvolacího soudu zdůvodnil žalovaný tím, že

žalobce neměl právo odstoupit od smlouvy o podmínkách výběrového

řízení, nebylo-li to ve smlouvě o smlouvě budoucí sjednáno, a i když žalovaný

předložil návrh kupní smlouvy po lhůtě uvedené ve smlouvě o smlouvě budoucí,

jednal žalobce protiprávně, když odmítl uzavřít kupní smlouvu, neboť opožděným

předložením návrhu smlouvy nedošlo k zániku závazku uzavřít budoucí smlouvu. K

zániku závazku uzavřít smlouvu nedošlo ani tím, že by došlo ke změně okolností

ve smyslu § 50a odst. 3 obč. zák., ze kterých účastníci při uzavření smlouvy o

smlouvě budoucí vycházeli, neboť žalobcem tvrzená ztráta možnosti čerpat úvěr

nenastala, když jednání o úvěru započala až po uzavření smlouvy o podmínkách

výběrového řízení, a v době uzavírání smlouvy o budoucí kupní

smlouvě nebyly žalovanému známy ani žádné skutečnosti o budoucí smlouvě o

úvěru, která měla být uzavřena žalobcem s třetí osobou. Při výkladu slov „za

dnes dohodnutých podmínek“ nerespektoval soud § 35 odst. 2 obč. zák., jestliže

vyložil, že obsahem budoucí kupní smlouvy byla i dohoda o době, v níž jeden

účastník návrh smlouvy předloží a druhý účastník jej přijme. Žalovaný má za to,

že slova „za dnes dohodnutých podmínek“ se vztahují pouze k vymezení obsahu

budoucí kupní smlouvy. Zdůraznil, že v případě nedodržení lhůty

k učinění návrhu na uzavření kupní smlouvy vzniklo žalobci pouze právo domáhat

se u soudu ve smyslu § 50a odst. 2 obč. zák., aby prohlášení vůle bylo

nahrazeno soudním rozhodnutím. Jestliže tedy žalobce, byť žalovaným opožděně

podaný návrh smlouvy, který však respektoval všechny podmínky budoucí kupní

smlouvy, dohodnuté dne 6. 12.

1996, v přiměřené době nepřijal a odmítl tím

uzavřít kupní smlouvu za dohodnutých podmínek, mohl

žalovaný, ve smyslu ujednání předmětné smlouvy o smlouvě budoucí, považovat

žalobcem složenou jistotu za smluvní pokutu. Žalovaný nesouhlasí ani s

připuštěním částečného zpětvzetí návrhu ohledně částky 192 500 Kč s

příslušenstvím a zastavením řízení v tomto rozsahu z důvodu

neplatnosti kompenzačního projevu žalobce ze dne 22. 3. 1999, kterým

žalobce na svoji pohledávku ve výši 400 000 Kč vůči žalovanému učinil započtení

ve výši 192 500 Kč, přičemž žádná žalobcova pohledávka ve výši 400 000 Kč vůči

žalovanému neexistuje. Žalovaný připomíná, že návrh na zaplacení částky 385 000

Kč s příslušenstvím z titulu složené jistoty je bezdůvodný a bezpředmětný,

popírá, že by něco žalobci dlužil, proto i pohledávka v této výši neexistuje a

je nezpůsobilá k započtení. Mimoto žalobce ve výzvě adresované žalovanému

nespecifikoval, do kdy má žalovaný svůj údajný dluh uhradit, žalobce tedy

neurčil okamžik splatnosti své tvrzené pohledávky, proto není možno určit ani

okamžik, kdy se pohledávky měly setkat. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud

zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a i soudu prvního stupně a věc vrátil

soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího

soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo

vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a

rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního

řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.”).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že

dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou

advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), včas ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s.

ř., splňuje formální i obsahové náležitosti předepsané § 241 odst. 2 o. s. ř. a

vychází z dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 o. s. ř.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami

uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř.

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn

rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.],

nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak

než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,

který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ].

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení

odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně

potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je

přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního

významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §

239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení

přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením

potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo

rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,

jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí

odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Občanský soudní řád připouští dovolání i proti usnesení odvolacího soudu v

případech specifikovaných v § 238a o. s. ř.

Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud

přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s.

ř.), se z obsahu spisu nepodávají a žalovaný ani netvrdí, že by řízení těmito

vadami trpělo.

Přípustnost dovolání v dané věci není dána ani podle § 238 odst. 1 písm. b) o.

s. ř., neboť nejde o případ, kdy soud prvního stupně rozhodl jinak než v

dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který

dřívější rozhodnutí zrušil.

Ohledně výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně

tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 15 000 Kč s 21

% úrokem od 8. 1. 1997 do zaplacení, přichází v úvahu přípustnost

dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť se

jedná o výrok měnící, ale protože tímto výrokem bylo rozhodnuto o částce 15 000

s příslušenstvím Kč, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 2 písm. a) o. s.

ř., neboť tímto dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění

nepřevyšujícím 20 000 Kč.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v tomto rozsahu podle § 243b odst. 4

věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí

z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

Přípustnost dovolání v dané věci nelze dovodit ani z § 239 odst. 1 o. s. ř.,

neboť - jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku - odvolací soud nevyslovil

přípustnost dovolání.

Do výroku, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně

povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 192 500 Kč s 21% úrokem z

prodlení od 24. 3. 1999, a řízení v tomto rozsahu zastavil, je dovolání

přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., které umožňuje

dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního

stupně zrušeno a řízení zastaveno.

Podle § 208 o. s. ř. je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět, když již rozhodl

soud prvního stupně, ale jeho rozhodnutí není dosud v právní moci, odvolací

soud rozhodne o připuštění zpětvzetí. Soud zpětvzetí nepřipustí,

jestliže druhý účastník z vážných důvodů s tím nesouhlasí. Jestliže

zpětvzetí připustí, odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a

řízení zastaví.

Zastavení řízení na základě zpětvzetí žaloby ve fázi řízení po vydání

rozhodnutí soudu prvního stupně je sice vázáno na souhlas druhého účastníka,

avšak zároveň se vyžaduje, aby případný nesouhlas, má-li se stát příčinou

nepřipuštění zpětvzetí žaloby soudem, byl podložen vážnými důvody. Zákon blíže

nestanoví, co lze za vážné důvody na straně druhého účastníka považovat. S

přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu a k povaze uplatňovaného nároku

je proto třeba vždy zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na

právním či jiném (např. morálním, procesně ekonomickém apod.) zájmu žalované

strany, odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes

nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat návrhem na zahájení

řízení) a pokračovat ve sporu.

Smyslem občanského soudního řízení (§ 1 a 2 o. s. ř.) je především ochrana

práv a právem chráněných zájmů účastníků zajišťovaná

autoritativními rozhodnutími soudu. Pokud se v řízení, v němž se rozhoduje o

uložení povinnosti k požadovanému plnění, zjistí, že toto plnění bylo již

poskytnuto, odpadá samotná podstata sporu a rozhodování soudu nemůže vést k

předpokládanému účelu; za této situace musí soud žalobu (pokud ji žalobce

nevezme zpět) zamítnout bez ohledu na to, nakolik je nebo alespoň byl uplatněný

nárok odůvodněn. Vezme-li tedy žalobce svou žalobu zpět proto, že uplatňovaná

pohledávka zanikla splněním ze strany dlužníka, ztrácí spor z pohledu obou

účastnických stran i z pohledu ustanovení § 1 a 2 o. s. ř. své opodstatnění a

veškeré důvody, které žalovaný uvede ke zdůvodnění svého nesouhlasu se

zpětvzetím žaloby, nemohou být považovány za vážné ve smyslu ustanovení § 208

věty druhé o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne

16. 9. 1999 sp. zn. 25 Cdo 1792/99, publikované v Soudní

judikatuře roč. 2000, sešit 5, pod číslem 54/2000).

V posuzovaném případě podle tvrzení žalobce jeho pohledávka v rozsahu 192 500

Kč s příslušenstvím zanikla započtením ve smyslu § 580 obč. zák. jednostranným

právním úkonem žalobce směřujícím vůči pohledávce žalovaného. Z tohoto důvodu

vzal žalobce žalobu zčásti zpět. Za této situace nelze dovodit, že by nesouhlas

žalovaného odůvodněný tvrzením, že k započtení pro neexistenci pohledávky

žalobce, resp. pro její nesplatnost nedošlo, lze považovat za vážný důvod pro

nezastavení řízení. I kdyby tvrzení žalovaného bylo odůvodněné, tato skutečnost

nemá vliv na právo žalobce disponovat s žalobou. Neměl-li tedy žalobce zájem na

dalším pokračování sporu v uvedeném rozsahu a v tomto rozsahu vzal žalobu zpět,

pak s ohledem na výše uvedené řízení v rozsahu 192 500 Kč s příslušenstvím

ztratilo z pohledu obou účastnických stran i z pohledu ustanovení § 1 a 2 o. s.

ř. své opodstatnění a důvody, které žalovaný uvedl ke zdůvodnění svého

nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, nemohou být považovány za vážné ve smyslu

ustanovení § 208 věty druhé o. s. ř. V důsledku této dispozice nemůže

žalovanému nastat újma – nejde o rozhodnutí ve věci samé. Částečné zastavení

řízení pak žalovanému žádnou újmu nemohlo způsobit.

Nejvyšší soud České republiky proto podle § 243b odst. 1 o. s. ř. dovolání v

rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku odvolacího soudu, jímž připustil

částečné zpětvzetí žaloby, v této části zrušil rozsudek soudu prvního stupně a

řízení zastavil, zamítl.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání do výroku odvolacího soudu, jímž byl

rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. po právní

stránce zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku,

která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v

judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil

určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších

soudů. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy,

jde-li o řešení právních otázek; jiné otázky, zejména posouzení

správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají.

Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že

dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce

zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí

odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má (srov. v tomto

směru usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 2 Cdon 1339/96, publikované v

časopise Soudní judikatura, pod č. 101, ročník 1997, sešit 12).

V posuzovaném případě žalovaný v dovolání položil následující otázky, které

považuje za otázky zásadního právního významu:

„V případě, kdy jeden z účastníků smlouvy o smlouvě budoucí, uzavřené dle

ustanovení 50a o. s. ř., nedodrží sjednanou lhůtu pro uzavření budoucí smlouvy,

nezaniká závazek takovou budoucí smlouvu uzavřít. Účastník, jenž není v

prodlení, nemá z titulu zmeškání lhůty právo od smlouvy o budoucí smlouvě

odstoupit, ledaže to bylo v této smlouvě výslovně sjednáno.“

„Skutečnost, že návrh smlouvy, předložený na základě smlouvy o smlouvě budoucí,

obsahuje ujednání o smluvní pokutě zajišťující zaplacení kupní ceny, ač smlouva

o smlouvě budoucí takové ustanovení neobsahovala, neznamená, že by návrh

smlouvy byl předložen v rozporu se smlouvou o smlouvě budoucí, odpovídá-li jí v

podstatných náležitostech.“

Podle § 50a odst. 1 obč. zák., účinného v době uzavření smlouvy (dále opět

jen obč. zák.), se mohou účastníci písemně zavázat, že do dohodnuté

doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných

náležitostech.

V daném případě soudy obou stupňů posoudily smlouvu o podmínkách výběrového

řízení pro prodej staveb uzavřenou účastníky jako smlouvu o budoucí kupní

smlouvě o prodeji nemovitostí.

Podle § 588 obč. zák z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět

koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a

zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.

Z uvedeného vyplývá, že ke vzniku kupní smlouvy je třeba, aby se její účastníci

dohodli na předmětu koupě a na kupní ceně. Vedle těchto tzv. podstatných

náležitostí může kupní smlouva obsahovat i vedlejší ujednání (§ 601 až 610 obč.

zák.). Lze proto dovodit, že jedině v případě, že by návrh kupní

smlouvy byl předložen v rozporu s dohodnutými podstatnými a vedlejšími

náležitostmi kupní smlouvy, byl by takový návrh předložen v rozporu se smlouvou

o smlouvě budoucí.

Ustanovení § 50a odst. 2 obč. zák. umožňuje pro případ, že nedojde do dohodnuté

doby k uzavření smlouvy, domáhat se do jednoho roku u soudu, aby prohlášení

vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Tento závazek ve smyslu § 50a odst. 3

obč. zák. zaniká, pokud okolnosti, ze kterých účastníci při vzniku závazku

vycházeli, se do té míry změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby

smlouva byla uzavřena.

Samotné nedodržení sjednané lhůty pro předložení návrhu smlouvy nebo pro

uzavření smlouvy není bez dalšího změnou poměrů, která by odůvodňovala podle §

50a odst. 3 obč. zák. zánik závazku, přičemž sjednanou lhůtu pro

předložení návrhu smlouvy nelze považovat za stranami dohodnutou podmínku,

podle které má být kupní smlouva uzavřena. Ujednání o dohodnutých podmínkách se

totiž vztahuje k vymezení obsahu budoucí smlouvy. Povinnost platit smluvní

pokutu by žalobci nevznikla pouze v případě, že by v důsledku nepředložení

návrhu budoucí smlouvy žalovaným jeho závazek uzavřít budoucí smlouvu zanikl.

Tak by tomu bylo pouze v případě, že by žalobce od smlouvy o smlouvě budoucí

platně odstoupil. Takový závěr odvolací soud učinil, avšak jeho právní

posouzení je neúplné a tudíž nesprávné.

Pokud by k odstoupení mělo dojít podle § 48 odst. 1 obč. zák., pak účastník

může od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno

nebo účastníky dohodnuto. V předmětné smlouvě o smlouvě budoucí by muselo být

sjednáno, že závazek uzavřít budoucí kupní smlouvu zaniká, nebude-li návrh

kupní smlouvy předložen do stanovené doby.

Mělo-li by dojít k odstoupení od smlouvy ve smyslu § 517 obč. zák., musel by

žalobce, po nesplnění závazku žalovaným, poskytnout žalovanému dodatečnou

přiměřenou lhůtu pro splnění jeho závazku spočívající v předložení návrhu

smlouvy, a teprve nedošlo-li by ke splnění závazku ani v takto další poskytnuté

přiměřené lhůtě, mohlo by dojít k odstoupení od smlouvy.

Z těchto hledisek však soud věc neposuzoval.

Stejný důsledek jako odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí by měl její zánik

v důsledku jiné právní skutečnosti před vznikem práva žalovaného na zaplacení

smluvní pokuty. Takovou však soud nezjistil.

Ze shora uvedeného tudíž vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu v této

části je nesprávné, tato skutečnost pak zakládá přípustnost

dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř.; dovolací důvod, který v tomto směru

vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241 odst.

3 písm. d) o. s. ř., byl tedy uplatněn důvodně, neboť o nesprávné právní

posouzení věci či určité právní otázky se jedná v případě, že odvolací soud na

zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý

právní předpis nesprávně vyložil, případně jej nesprávně aplikoval.

Protože dovoláním napadené rozhodnutí není v potvrzujícím výroku odvolacího

soudu správné, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 1 o. s. ř. v tomto rozsahu

zrušil. Protože vadami, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,

trpí i rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud podle § 243b odst. 2 o.

s. ř. zrušil v příslušné části i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto

rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení včetně nákladů

řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. července 2004

JUDr. Zdeněk Des,v.r.

předsedkyně senátu