NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 817/2002-158
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny,
CSc. v právní věci žalobkyně C. T. a.s., zastoupené JUDr. M. K., advokátem,
proti žalovanému Ing. L. K., podnikateli, zastoupenému Mgr. M. K., advokátem, o
zaplacení 1,326.682,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně
pod sp. zn. 7 C 864/98, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu
v Praze ze dne 19. února 2002, č.j. 29 Co 691/2001-125, takto:
I. Dovolání do prvního výroku usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 19. února 2002, č.j. 29 Co 691/2001-125, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ve druhém výroku se usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 19. února 2002, č.j. 29 Co 691/2001-125, zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kolíně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 12. února 2001,
č.j. 7 C 864/98-99, zamítl žalobu na zaplacení
částky 1,326.682,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku),
představující vícenáklady, které vznikly žalobkyni úhradou stojného Českým
drahám za prodloužení pobytu jejich vozových jednotek se zbožím pro žalovaného
na vlečce cukrovaru Mělník, k němuž docházelo v důsledku prodlení žalovaného s
placením předmětu koupě žalobkyni. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod
II. výroku).
Soud prvního stupně z mechanismu plnění dodávek sjednaného mezi účastníky
dovodil, že žalobkyně nebyla oprávněna objednat dopravu zboží pro žalovaného a
naložit tímto zbožím vagon, pokud neměla konkrétní dílčí dodávku sjednanou a
zaplacenou. Pokud tak přesto učinila, jednala na vlastní riziko a musí si nést
náklady s tím spojené; proto žalobu do částky 549.008,- Kč s příslušenstvím
zamítl. V rozsahu zbývající částky, tj. 777.674,- Kč s příslušenstvím pak
žalobu zamítl z důvodu úspěšně uplatněné námitky promlčení práva
na její zaplacení.
Krajský soud v Praze ve výroku označeným usnesením zrušil k odvolání žalobkyně
rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. zamítavého výroku do částky
549.008,- Kč s příslušenstvím a dále v bodu II. výroku o náhradě nákladů řízení
a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I.),
a potvrdil ho ve zbývající části bodu I. zamítavého výroku co do částky
777.674,- Kč s příslušenstvím (výrok II.).
Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že nerespektoval
jeho pokyny k doplnění dokazování, jak ho zavázal svým
usnesením ze dne 22. září 1999, kterým zrušil jeho v pořadí první rozsudek,
kterým vyhověl žalobě v plném rozsahu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ačkoliv výslovně v tomto usnesení uvedl, že je na žalobkyni, aby prokázala jí
provedenou úhradu prostojů, kterých vagonů se prostoje týkaly a za která období
byly prostoje účtovány, soud prvního stupně dokazování v tomto směru nedoplnil
a pouze konstatoval, že žalobkyně svůj nárok prokázala, aniž by dále takový
závěr opřel o konkrétní důkazy. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně o vlastním riziku žalobkyně a jejím snášení nákladů za prostoje
vagonů, neboť ho shledal rozporným s ujednáním
účastníků v kupní smlouvě č. 110/93/50, resp. v jejím dodatku č. 1/93/50 ze dne
29. října 1993, že doprava vagony ČD jde na náklady kupujícího (žalovaného),
včetně pobytu vagonů. Proto rozsudek soudu prvního stupně, postavený na
konstrukci o chybějící dohodě na dílčích dodávkách zboží, pro
nepřezkoumatelnost ohledně částky 549.008,- Kč s příslušenstvím zrušil a věc mu
v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Co do zbývající částky 777.674,- Kč
rozhodl soud prvního stupně podle odvolacího soudu věcně správně, neboť právo
na její zaplacení bylo dotčeno vznesenou námitkou promlčení; proto rozsudek
nalézacího soudu v tomto rozsahu potvrdil, což vyjádřil ve výroku formulací „se
ponechává beze změny“.
Proti usnesení odvolacího soudu výslovně do všech jeho výroků podala
žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Prostřednictvím uvedených dovolacích
důvodů odvolacímu soudu vytkla, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Dovolatelka poukázala na zásadní procesní pochybení, kterých se podle
jejího názoru dopustil odvolací soud druhým výrokem napadeného rozhodnutí.
Konkrétně mu vytkla, že tímto výrokem rozhodl, aniž nařídil k
projednání jejího odvolání jednání, jak mu ukládá ustanovení § 214 odst. 1 o.
s. ř., ačkoli se o žádný z případů vyjmenovaných v ustanovení §
214 odst. 2 o. s. ř. nejedná, a dále tím, že ačkoli tímto výrokem rozsudek
soudu prvního stupně potvrzoval, rozhodl usnesením, nikoli rozsudkem, čímž
porušil ustanovení § 223 o. s. ř. Výhrady vznesla i k
formulaci užité odvolacím soudem v uvedeném
výroku, že rozsudek soudu prvního stupně „se
ponechává beze změny“, označujíc ji za nezákonnou; pokud byl odvolací soud
názoru, že napadený rozsudek je věcně správný, měl být „potvrzen“, což
odpovídá terminologicky ustanovení § 219 o. s. ř.
Dovolatelka vznesla výhradu i k použití ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s.
ř., podle kterého odvolací soud, jak uvedl v odůvodnění napadeného
usnesení, odvolání projednal bez nařízení jednání. Namítla, že toto ustanovení
na projednávanou věc nedopadá, neboť odvolání směřovalo do všech výroků
napadeného rozsudku.
Nesprávnými označila dovolatelka i „úvahy odvolacího soudu ohledně projevu
žalovaného vyjadřujícím jeho dluh žalobci“, označujíc jeho výklad za zavádějící
a prakticky negující význam ustanovení § 41a odst. 3 občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“), v důsledku čehož došlo podle jejího mínění k nesprávnému
právnímu posouzení věci.
Konečně odvolacímu soudu vytkla, že jí svým postupem upřel právo na
dovolání, neboť ačkoli co do částky 777.674,- Kč s příslušenstvím ve věci samé
rozhodl, postrádá napadené usnesení poučení o tom, zda je proti němu přípustné
dovolání.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaný ztotožnil s právními názory i
závěry žalobkyně v dovolání, kterému by mělo být dle jeho mínění vyhověno již
pro vyloučení stran z projednání odvolání a rozhodnutí bez jejich účasti, což
označil za zřejmou nesprávnost a hrubé porušení základního
práva účastníků.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní
řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolatelka napadla v celém rozsahu usnesení odvolacího soudu, které je zčásti
zrušující (první výrok) a zčásti potvrzující (druhý výrok).
Dovolací soud nejprve posuzoval přípustnost dovolání proti prvnímu výroku
napadeného usnesení.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné pouze za podmínek
uvedených v § 237, § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.
Podle § 237, § 238, § 238a a § 239 odst. 1 písm. b) a odst. 2 a 3 o. s.
ř. není dovolání přípustné, neboť uvedená ustanovení zakládají přípustnost
dovolání proti potvrzujícímu, případně měnícímu usnesení odvolacího soudu. O
takový případ však v posuzované věci nejde, neboť první výrok napadeného
usnesení je rozhodnutím zrušujícím.
Dovolání pak není přípustné ani podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť toto ustanovení připouští dovolání pouze proti usnesení odvolacího soudu,
jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě
věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží. O takovou
situaci však v posuzované věci nejde, neboť odvolací soud dovoláním napadeným
usnesením rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání proti prvnímu
výroku usnesení odvolacího soudu jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto
dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
Dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. do druhého výroku usnesení odvolacího
soudu, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť
směřuje do rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
jeho dřívější rozhodnutí zrušil, a je i důvodné.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen
přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 243 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval namítanými procesními pochybeními,
kterých se podle dovolatelky dopustil odvolací soud tím, že
rozhodl v odvolacím řízení bez nařízení jednání a v odůvodnění rozhodnutí
uvedl, že věc projednal bez nařízení jednání podle § 214 odst. 2 písm. e) o. s.
ř.
Ustanovení § 214 o. s. ř. zní:
(1) K projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu
jednání.
(2) Jednání není třeba nařizovat, jestliže
a) se odmítá odvolání;
b) se zastavuje nebo přerušuje odvolací řízení;
c) odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, které se podle zákona
vydává bez nařízení jednání nebo kterým nebylo rozhodnuto ve
věci samé;
d) se zrušuje rozhodnutí podle § 221 odst. 1;
e) odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné
vykonatelnosti.
(3) Jednání není třeba nařizovat také tehdy, bylo-li odvolání podáno jen
z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na
projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání
souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud postupuje podle § 213.
V posuzované věci odvolací soud usnesením rozsudek soudu prvního stupně v bodu
I. výroku potvrdil, přičemž použil formulaci „se ponechává beze změny“.
Jak bylo uvedeno výslovně v odůvodnění odvolání (č.l. 106 spisu), směřoval
tento opravný prostředek proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně,
kterému žalobkyně vytýkala nesprávné hodnocení provedených důkazů a pochybení v
právním posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že se v předmětné věci o žádný z taxativně
vyjmenovaných případů uvedených v ustanovení § 214 odst. 2 a 3 o. s. ř.
nejednalo, a proto měl předseda odvolacího senátu podle ustanovení § 214 odst.
1 o. s. ř. nařídit k projednání odvolání žalobkyně jednání. Pokud tak neučinil
a v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že věc projednal bez nařízení jednání podle
ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., odňal účastníkům řízení svým
nesprávným postupem možnost jednat před soudem, čímž řízení zatížil vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.
Odnětím možnosti jednat před soudem je třeba rozumět takový postup soudu, jímž
znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon
přiznává - např. navrhovat důkazy, účastnit se jednání, apod. O zmatečnost se
přitom jedná, jen jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z
hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými
právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a
nikoliv také při rozhodování. Postupem soudu v průběhu řízení je činnost, která
vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt
soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit.
Při posuzování námitky dovolatelky k formě napadeného
rozhodnutí a k formulaci použité v jeho
druhém výroku vyšel dovolací soud ze znění ustanovení §§
219 a 223 o. s. ř.
Podle ustanovení § 219 o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li věcně
správné.
Podle ustanovení § 223 o. s. ř. odvolací soud rozhoduje rozsudkem,
jestliže potvrzuje nebo mění rozsudek; jinak rozhoduje usnesením.
Dovolatelce tak musel dovolací soud přisvědčit i v její námitce k formě
napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud, ačkoli potvrzoval rozsudek soudu
prvního stupně, rozhodl v rozporu s ustanovením § 223 o. s. ř. usnesením, i
když tak měl učinit rozsudkem. Tím zatížil řízení tzv. jinou vadou řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Pokud pak odvolací soud použil ve druhém výroku napadeného usnesení
termínu „ponechává se beze změny“, ačkoli měl podle § 219 o. s. ř. zvolit výraz
„se potvrzuje“, nelze podle dovolacího soudu považovat použitou formulaci
oproti mínění dovolatelky za nezákonnou, byť se
jedná o určitou formulační nepřesnost a neobvyklost, která
však na potvrzující povaze tohoto výroku nic nemění a
nemůže mít vliv na výsledek dovolacího řízení.
Byť oprávněnou, ale rovněž bez vlivu na výsledek dovolacího řízení,
zhodnotil dovolací soud výtku dovolatelky k absenci poučení o dovolání.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ve druhém výroku správné, dovolací
soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) podle
ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem, odst. 3 a odst. 6 o. s. ř. v
tomto výroku zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243 odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. září 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu