32 Odo 826/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobce L.K., proti žalované P.S. a.s., o 1 604 084,60 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 54/99, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu
2002, č.j. 9 Cmo 315/2002-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 7 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. E.M.,
advokátky se sídlem v P.
výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci
uzavřeli dne 7. listopadu 1997 pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo
pojištění pro případ poškození nebo zničení věci živelnou událostí. Soud dospěl
k závěru, že předmětná smlouva je ve smyslu § 39 občanského zákoníku neplatná,
neboť odporuje svými účinky a účelem zákonné úpravě pojištění (§ 788 a násl.
občanského zákoníku, platného ke dni uzavření smlouvy- dále jen obč. zák.),
když není možné plnit z pojistné smlouvy žalobci, který není vlastníkem v
pojistné smlouvě uvedené a požárem zničené nemovitosti, a předmětná pojistná
smlouva nesplňuje náležitosti smlouvy ve prospěch třetí osoby. Na tento závěr
neměla vliv ani soudem zjištěná skutečnost, že žalovaná při uzavření pojistné
smlouvy porušila povinnost stanovenou v § 415 obč. zák. tím, že si nepočínala
tak, aby nedocházelo ke škodám, když vědomě uvedla jako vlastníka předmětu
pojištění žalobce, ačkoliv jím nebyl. Vzájemný návrh žalované zamítl s ohledem
na žalobcem vznesenou námitku promlčení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. listopadu 2002, č.j. 9 Cmo
315/2002-58, potvrdil odvoláním napadený zamítavý výrok I. rozsudku soudu
prvního stupně a zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k
závěru, že pokud požárem zničený objekt nebyl v době této živelné události ve
vlastnictví žalobce, nemohla se uzavřená pojistná smlouva stát základem nároku
žalobce na zaplacení pojistného plnění. Neztotožnil se s názorem soudu I.
stupně o neplatnosti žalobcem předložené pojistné smlouvy, podle mínění
odvolacího soudu není vyloučeno uzavírání pojistných smluv o pojištění věcí,
které pojištěný v době uzavírání pojistné smlouvy ještě nenabyl do vlastnictví,
ale u kterých lze právem předpokládat, že v časově krátké době se stanou
vlastnictvím pojištěného. Shodl se soudem I. stupně, že předložená pojistná
smlouva nesvědčí o ujednání pojištění ve prospěch třetího (vlastníka
nemovitosti) a uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno o existenci pojistné
smlouvy jako základu uplatněného nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jestliže vychází z
nesprávného právního posouzení věci a je v rozporu s hmotným právem upravujícím
pojištění v době uzavření smlouvy. Dovolatel poukazuje, že podle tehdy platného
§ 787 a násl. obč. zák. předmětná pojistná smlouva obsahovala všechny potřebné
náležitosti, byla uzavřena v písemné formě, byl sjednán předmět plnění a oběma
účastníkům bylo známo, že pojištěný není vlastníkem předmětu pojištění. Domnívá
se, že mu nemůže být k tíži, že pojistitel porušil svoji povinnost, když uvedl
do pojistné smlouvy jako vlastníka osobu žalobce, který vlastníkem nebyl.
Předmětem dohody účastníků bylo jednoznačně ujednání, že plnění v případě
vzniku pojistné události dostane pojištěný a nikoliv stávající vlastník
pojištěného objektu. Jestli tedy žalobce jako pojištěný řádně platil pojistné,
má právo na pojistné plnění. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu
i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla zamítnutí dovolání s tím, že oba soudy
rozhodly správně, přičemž zdůraznila, že podle Všeobecných pojistných podmínek,
oddílu III., bodu 1 a 2, které byly součástí předmětné pojistné smlouvy, se
pojištění vztahuje na věci, jejichž vlastníkem je pojištěný, nebo na věci cizí,
je-li to ujednáno v pojistné smlouvě. Při sjednávání pojištění si žalobce byl
vědom, že stane-li se vlastníkem nemovitosti, což se mělo stát záhy po sjednání
pojištění, obdrží pojistné plnění při pojistné události, nestane-li se však
vlastníkem, nebude mít na pojistné plnění nárok. Přes tuto vědomost, že není
dosud vlastníkem pojišťovaných věcí, žalobce smlouvu uzavřel, žalované není
tedy zřejmé, z jakého titulu se domáhá žalobce plnění.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu – dále jen o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve
zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1
písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti
soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud
činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému
závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez
dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za
použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud
shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může
se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, potvrdil-li
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud správně uzavřel, že smlouva je
neplatná podle § 39 obč. zák., protože svými účinky a účelem odporuje zákonné
úpravě pojištění (§ 788 a násl. v tehdy platném znění obč. zák.), jestliže v
době uzavření pojistné smlouvy vůle účastníků směřovala k pojištění věcí ve
vlastnictví pojištěného, přičemž žalobce vlastníkem pojišťovaných věcí nebyl.
Je třeba přisvědčit žalované, že podle Všeobecných pojistných podmínek, oddílu
III., bodu 1 a 2, které byly součástí předmětné pojistné smlouvy, se pojištění
vztahuje na věci, jejichž vlastníkem je pojištěný, nebo na věci cizí, avšak
je-li to ujednáno v pojistné smlouvě. Ani jeden z možných případů ale na daný
případ nedopadá.
Napadené rozhodnutí nemá tedy v dané věci po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku,
která by byla v rozporu s hmotným právem (§ 788 a násl. obč. zák., ve znění
platném v době uzavření pojistné smlouvy), a dovolací soud ani z jiných
okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce
zásadní význam má.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní
význam, není proti němu dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí
dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má
žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z
odměny advokáta ve výši 7 500 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 15 v
návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se
stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z
paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3
vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 7 575 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná
navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 14. června 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.
předsedkyně senátu