NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 828/2002-70
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z
předsedy JUDr. Miloslava Galluse a soudců JUDr. Františka
Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce L.-W. I. T. A.,
zastoupeného JUDr. Š. P., Ph.D., advokátkou, proti žalované A., spol. s r.o.,
zastoupené JUDr. M. K., advokátkou, o zaplacení DEM 6.338,60 s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 33 Cm 50/99, o dovolání žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2001, č.j. 12 Cmo
317/2000-41, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2001,
č.j. 12 Cmo 317/2000-41, se ve
výrocích I. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek bývalého
Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16. března 2000, č.j. 33 Cm 50/99-27,
kterým byla žaloba o zaplacení 6.338,60 DEM s 14% úrokem z prodlení od
17.8.1998 do zaplacení zamítnuta, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
6.055,- DEM s 14% úrokem z prodlení od 17.8.1998 do zaplacení
(výrok I.), dále připustil zpětvzetí žaloby v rozsahu 283,60 DEM se 14% úrokem
z prodlení od 17. 8. 1998 do zaplacení a v tomto rozsahu
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. O připuštění zpětvzetí
žaloby a zastavení řízení v uvedeném rozsahu odvolací soud rozhodl k návrhu
žalobce, který tak učinil v rámci svého upřesnění v průběhu odvolacího
řízení, že žalobou požadovaná úplata ve výši 6.338,60
DEM sestává z dopravného ve výši 6.055,- DEM a ve zbývající částce ze
smluvních úroků z prodlení, jejichž oprávněnost však nemůže doložit.
Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci vzniklo vůči žalované
právo na zaplacení úplaty podle § 601 a násl. obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve výši, jež je požadována v
souladu se zasílatelskou smlouvou, přičemž důvodným shledal i jeho nárok na
úroky z prodlení podle § 369 obch. zák.
Odvolací soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil s dokazováním provedeným
soudem prvního stupně a s jeho skutkovým zjištěním, že žalovaná u žalobce
objednala přepravu zboží s určením její trasy, termínu nakládky a ceny za
kamion, odlišné stanovisko však zaujal k jeho dalším skutkovým zjištěním a
dospěl i k jinému právnímu posouzení věci.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud na základě důkazů a
shodných tvrzení účastníků zjistil, že podle objednávky žalované a jejího
potvrzení žalobcem dne 14. dubna 1998 vznikla mezi žalobcem a žalovanou
zasílatelská smlouva podle § 601 a násl. obchodního zákoníku na přepravu
zboží z místa nakládky A. P. do místa vykládky S. na D., R. za cenu 6.400,-
DEM. Téhož dne tuto přepravu zboží žalobce jako zasílatel objednal u dopravce
A. Z., který tuto přepravu provedl, o čemž svědčí příslušný mezinárodní
nákladní list CMR, na kterém je převzetí zboží jeho příjemcem potvrzeno, když
nesprávnost čísla mezinárodního nákladního listu uvedeného v žalobě žalobce v
průběhu odvolacího řízení opravil. Protože odvolací soud došel k závěru, že
žalobci vzniklo vůči žalované právo na zaplacení úplaty ve výši požadované
žalobou, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroků I. a III. podala
žalovaná dovolání opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako jeho důvod uvedla, že
závěry odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení věci, že
řízení trpí vadami, které mohou mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Odvolacímu soudu vytkla, že provedl důkazy fotokopiemi nikým nepodepsaných
faxových objednávek dovolatelky a fotokopií rovněž nikým nepodepsaného faxového
přepravního příkazu firmě Z., když skutečnosti v těchto fotokopiích uvedené
vzal soud za prokázané, aniž byly předloženy jejich originály či potvrzena
jinak jejich věrohodnost. Dále namítá, že nikdy shodně se žalobcem netvrdila,
ani před soudem neuvedla, že došlo k uzavření předmětné přepravní smlouvy se
žalobcem. Bylo na žalobci, aby jednoznačně prokázal, že
žalovaná objednala přepravu na den 15. 4. 1998 jedním
kamionem, to se však žalobci podle jejího názoru prokázat nepodařilo.
Dovolatelka poukázala i na to, že se v podaném odporu k platebnímu rozkazu k
tvrzeným skutečnostem vyjadřovala pouze rámcově, když v něm v žádném případě
nepotvrdila, že u žalobce objednala konkrétní přepravu, jejíž
úhrada je po ní žalobou žádána. Namítá i to, že
důkaz byl prováděn jiným mezinárodním přepravním listem než tím, jehož číslo
bylo uvedeno v žalobě, které opravil žalobce až v průběhu
odvolacího řízení.
Odvolacímu soudu vytkla i nesprávné právní posouzení provedených nevěrohodných
důkazů, konkrétně jeho závěr o tom, že mezi žalobcem a žalovanou došlo k
uzavření přepravní smlouvy. Takové hodnocení považuje za
nesprávné, neboť podle jejího názoru potvrzením objednávky
jednoho kamionu na 15. 4. 1998 ze strany žalobce nemohlo k
uzavření smlouvy dojít. Dovolatelka tuto svou námitku zdůvodnila tak, že
uvedený úkon žalobce by bylo nutné považovat za nový návrh (protinávrh), který
by musela dovolatelka potvrdit, neboť z kopie faxu ze dne
27. 3. 1998 je zřejmé, že objednala u žalobce přepravu do S. na D. nikoliv
jedním kamionem, ale dvěma kamiony. Dále uvádí, že pro závěr, že přepravní
smlouva na předmětnou přepravu vznikla přímo mezi dovolatelkou a firmou Z.
svědčí i to, že se řidiči uvedené firmy při potížích, které nastaly v
zahraničí, neobraceli na žalobce, ale přímo na dovolatelku, která jim také
poskytla konkrétní finanční zálohu. Dále poukazuje na to, že i v případě
správného právního závěru odvolacího soudu o vzniku přepravní smlouvy mezi
žalobcem a žalovanou měl podle jejího mínění odvolací soud zhodnotit, zda výše
ceny přepravy požadovaná žalobcem je adekvátní službě, kterou jí žalobce
poskytl, či zda se jedná o výkon práva, který podle ustanovení § 265 obchodního
zákoníku nepožívá právní ochrany, když ona je toho
názoru, že žalobce jí neposkytl žádnou službu. Na podporu
svých tvrzení navrhla, aby Nejvyšší soud provedl důkaz obsahem spisu
Městského soudu v Praze č.j. 33 Cm 50/99 a s přihlédnutím ke všem jejím
námitkám uvedeným v dovolání rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby odložil
vykonatelnost napadeného rozsudku podle § 243 občanského soudního řádu.
Ve svém vyjádření k dovolání navrhl žalobce dovolání žalované a její
žádost o odklad vykonatelnosti zamítnout. K námitce žalované,
že nebylo prokázáno uzavření přepravní smlouvy mezi ní a žalobcem, poukazuje na
související korespondenci včetně reklamace žalované uplatněné u žalobce, která
je založena v soudním spisu, z jejíhož obsahu bylo zjevně žalované zřejmé, že
se má v rámci daného přepravního příkazu obracet na žalobce, a nikoliv tak na
firmu Z. K tvrzení žalované, že dokazování v odvolacím řízení bylo provedeno
jiným nákladním listem, poukazuje na zjevný překlep v uvedení jeho čísla v
žalobě, když v soudním spisu byl ale vždy založen tentýž nákladní list. Další
argumentace žalované v předmětné věci označuje za irelevantní, když k její
námitce, že se řidič firmy Z. na ni přímo při potížích v zahraničí obracel,
uvádí, že se zmiňovaná firma neprodleně dne 5. 5. 1998 obrátila s
protokolem na žalobce jako objednatele, a namítá, že v
rámci dovolacího řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti, jak činí žalovaná.
Poukazuje na to, že přeprava byla provedena
a že pověření dalšího přepravce v rámci jedné přepravy je v mezinárodní
přepravě běžné, když prvnímu přepravci, který ručí za provedení přepravy,
náleží sjednaná odměna. K mínění žalované o vadách přepravy uvádí, že bylo
jejím oprávněním obrátit se případně se svým nárokem po odmítnutí reklamace
žalobcem na příslušný soud, a skutečnost, že tak neučinila,
nelze vykládat k tíži žalobce.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i
v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15.,
hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle
dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech
rozsudku.
Dovolání je v této věci přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., neboť směřuje proti té části rozsudku odvolacího
soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i
důvodné, i když z jiných důvodů, než které dovolatelka uplatnila.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení trpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1
o. s. ř., resp. jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž podle § 242 odst. 3, věty druhé,
o. s. ř. dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Zmatečnostní vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. se z obsahu spisu
nepodávají a dovolatelka je ani netvrdila. Odvolací řízení je však postiženou
jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §
241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že svá zjištění a závěry o vzniku
zasilatelské smlouvy a práva žalobce na zaplacení úplaty, jimiž se odchýlil od
zjištění a závěrů soudu prvního stupně, založil na důkazech a
shodných tvrzení účastníků, aniž vyjádřil ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., o
které konkrétní důkazy a o která shodná tvrzení účastníků opřel svá skutková
zjištění. Odvolací soud tak nepřípustně formuloval tzv. souhrnné zjištění, jimž
se zjišťuje skutkový stav na základě více provedených důkazů, aniž se uvede, ze
kterých konkrétních důkazů to které zjištění vyplývá a
z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi (shodně
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo
2492/99, uveřejněný pod č. 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že na základě objednávky
žalované a jejího potvrzení žalobcem ze dne 14. dubna 1998
vznikla mezi stranami zasilatelská smlouva podle § 601 a násl. obch. zák.,
postrádá jakékoli přezkoumatelné úvahy a argumenty, jimiž
by odvolací soud odůvodnil aplikaci právě ustanovení § 601 obch. zák. na
zjištěný skutkový stav a z nichž by bylo zřejmé, že dohoda stran zahrnuje
podstatné části zasilatelské smlouvy (§ 269 odst. 1 obch. zák.).
Nepřezkoumatelnost skutkových a právních závěrů, na nichž odvolací soud založil
své rozhodnutí, představuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.], k níž Nejvyšší soud musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Protože napadené rozhodnutí není správné, Nejvyšší soud, aniž se mohl zabývat
ostatními dovolacími námitkami, je zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, část věty za středníkem, § 243b odst. 2, věta
první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. června 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu