NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 830/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína
ve věci žalobce F. n. m. Č. r., proti žalované S. P., spol. s r.o., o
zaplacení částky 2.479.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 47 Cm 42/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 17. února 2004, čj. 1 Cmo 73/2003 - 89, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2004,č. j. 1 Cmo 73/2003 - 89,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. dubna 2002, čj. 47 Cm 42/99 –
62, zamítl žalobu, jíž se žalobce na žalované domáhal zaplacení doplatku kupní
ceny (a úroků z prodlení) sjednané po veřejné obchodní soutěži smlouvou ze dne
1. března 1998 o prodeji movitého privatizovaného majetku podniku Ú. s. m. v P.
(výrok I.) a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení (výrok II.). Soud
zjistil, že dne 1. března 1997 (správně má být uvedeno 1. března 1998, jak
vyplývá z listiny, která je součástí soudního spisu) podepsal žalobce (jako
prodávající) a dne 20. ledna 1998 žalovaná (jako kupující) smlouvu č. Z050/98
o prodeji privatizovaného movitého majetku Ú. s. m. v P., podle rozhodnutí o
privatizaci vydaného Ministerstvem financí ČR ze dne 9. prosince 1996, za kupní
cenu 2.601.000,- Kč, z níž 122.000,- Kč bylo zaplaceno předem a zbývající část
byla splatná do 90 dnů ode dne účinnosti smlouvy. Mezi účastníky řízení nebylo
sporné, že na kupní cenu žalovaná uhradila pouze 122.000,- Kč, nikoli doplatek
ve výši žalované částky 2.479.000,- Kč. Žalovaná se úhradě doplatku bránila
námitkami, že byla uvedena v omyl o rozsahu nabývaného majetku, část dokladů,
na něž smlouva odkazovala, nebyla součástí jejího návrhu a byla do smlouvy
doplněna až po podpisu žalované a tak její návrh změněn bez dodatečné
kontrasignace, teprve při fyzickém přebírání majetku žalovaná zjistila, že
součástí koupě nebyla laboratoř (její vybavení a zaměstnanci), což způsobilo
nemožnost dostát závazku zajistit komplexní zdravotní péči sportovcům zařazeným
do předolympijské přípravy, a to vše vyústilo do písemného odstoupení od
smlouvy ze dne 17. dubna 1998. Právně soud prvního stupně uzavřel, že byl
převáděn a prodáván pouze movitý majetek (bez osobnostní složky tvořené
zaměstnanci privatizovaného podniku), a proto je smlouvu třeba hodnotit podle §
409 a násl. a nikoli podle § 476 a násl. obchodního zákoníku. Smlouva je však
absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 37 občanského zákoníku pro
neurčitost projevu, neboť výčet převáděného majetku nebyl ve smlouvě určen
způsobem požadovaným v § 409 obchodního zákoníku, ani ve formě přílohy tvořící
nedílnou součást smlouvy, která by obsahovala privatizační projekt a rozhodnutí
o privatizaci, na něž smlouva odkazovala. I kdyby byl žalované rozsah
privatizovaného majetku znám z jiných zdrojů, nebyla by smlouva platná, protože
z jejího obsahu (výslovně z článku VI., bod 6 smlouvy) vyplývá vůle stran
založit vzájemná práva a povinnosti písemnou smlouvou.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. února 2004, č. j. 1
Cmo 73/2003 - 89, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl
o náhradě nákladů řízení odvolacího (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že
městský soud úplně a přesně zjistil skutkový stav a ztotožnil se i s právním
posouzením věci. Výslovně nad rámec právního posouzení soudem prvního stupně
(srov. pátý odstavec na třetí straně rozsudku odvolacího soudu) doplnil, že
smlouva o prodeji privatizovaného majetku měla vstoupit v platnost dnem podpisu
oběma stranami (a nikoli oznámením o přijetí soutěžního návrhu), doplnění textu
smlouvy (o údaje týkající se některých podkladů pro uzavření smlouvy) učiněná
současně s podpisem žalobce byla ve smyslu první věty § 44, odst. 2 občanského
zákoníku novým smluvním návrhem, u něhož žalovaná následně neprovedla
akceptaci. Nedošlo ke vzniku smlouvy, a proto není dán právní důvod pro
zaplacení žalované částky, tento závěr je konformní i s tím, co vyplývá z
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.6.2000, sp. zn. 32 Cdo 2354/99. Dále
odvolací soud doplnil, že ani z údajů uvedených v privatizačním projektu nelze
vymezit movité věci, které měly být předmětem prodeje, i proto shledal závěr
soudu prvního stupně o neurčitosti smlouvy Z 050/98 správným, když na neurčitě
stanovený rozsah prodávaných věcí nemohla mít vliv ani skutečnost, že žalobce
privatizační projekt nezpracovával a nedostatek nebylo možno zhojit zápisem o
předání majetku, který nemá smluvní povahu. Pokud se žalobce posléze v řízení
domáhal žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, nebylo by možno pro
ustanovení § 216, odst. 2 o. s. ř. v odvolacím řízení k nově formulovanému
nároku přihlédnout ani v případě, kdy by občanský zákoníku v § 458
nepreferoval naturální restituci.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně do obou jeho výroků, podal
žalobce dovolání, jehož přípustnost dovodil z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. a zdůvodnění opřel o ustanovení § 241a, odst. 2, písm. b) o. s. ř.
Zdůraznil, že zásadní právní otázka, zda výslovné uvedení či doplnění
identifikačních údajů, které tvoří podklady pro uzavření smlouvy, představuje
odmítnutí návrhu a považuje se za nový návrh, nebyla v rozhodování dovolacího
soudu dosud vyřešena. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že v rozporu s hmotným
právem a zjištěným skutkovým stavem aplikoval ustanovení § 44, odst. 2
občanského zákoníku, ač toto na právní vztahy upravené zákonem č. 92/1991 Sb.
(o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby) nedopadá. V dalším obsahu
dovolatel namítl, že ve vztazích upravených zákonem č. 92/1991 Sb. byl vázán
rozhodnutím o privatizaci a namítl neadekvátní aplikaci § 409 obchodního
zákoníku. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2000, sp. zn. 32 Cdo
2354/99, citoval, že „smlouva v obchodní veřejné soutěži vzniká již sdělením
vyhlašovatele o přijetí návrhu“ a dovodil, že v předmětném případě takto
vzniklá smlouva mohla zaniknout pouze v zákonem stanovených případech. Smlouva
nemohla být neplatnou z důvodu, že mezi převáděnými věcmi nebylo zařízení
laboratoře, neboť smlouvy obecně neobsahují negativní vymezení toho, co jejich
předmětem není. Dovolatel rovněž napadl závěr odvolacího soudu, podle něhož je
nárok z bezdůvodného obohacení v řízení novým nárokem a prohlásil jej pouze za
doplnění oprávněnosti původního nároku a za jiný právní titul pro zaplacení
téže žalované částky.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou
stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s
body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném po
1.1.2001.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel brojil proti rozhodnutí odvolacího soudu jednak námitkou směřující do
závěru o tom, že smlouva nebyla řádně uzavřena, když zejména neobstojí názor,
že doplněním identifikačních údajů do podepsaného smluvního návrhu se tento
stal návrhem novým, a jednak výtkou, že odvolací soud nepoměřil žalovaný nárok
ustanoveními o bezdůvodném obohacení, jak žalobce v odvolacím řízení navrhl.
První okruh dovolatelem vznesených námitek (do závěru o novém smluvním návrhu)
nečiní dovolání podle § 237, odst. 1, písm. c) o. s. ř. přípustným.
Ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně odvolací soud založil své rozhodnutí
ve věci samé na závěru, že smlouva č. Z050/98 je absolutně neplatná pro
neurčitost (srov. § 37 občanského zákoníku) rozsahu a výčtu prodávaného
majetku, který nebyl určen ani vlastní smlouvou, ani formou přílohy ke smlouvě,
přičemž z obsahu smlouvy vyplývá vůle stran uzavřít ji v písemné formě.
Odvolací soud dále shledal, že nedošlo ke vzniku smlouvy, protože doplňky
vpravené do smluvního textu při akceptaci původního návrhu způsobily, že se na
listinu hledí jako na nový návrh (srov. § 44, odst. 2 občanského zákoníku), s
nímž žalovaná neprojevila písemný souhlas. Dovolatel se v dovolání soustředil
pouze na kritiku názoru odvolacího soudu o povaze doplnění smluvního textu,
nijak nenapadal závěr o neurčitosti vymezení prodávaného majetku.
Již v rozsudku ze dne 8.12.1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, publikovaném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, sešitě 2/98, pod číslem 17/98, Nejvyšší soud
České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) formuloval právní větu takto:
„Jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil
současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z
nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí
důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu
přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen.“
Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu plně dopadá i na tuto věc. Přípustnost
dovolání podle § 237, odst. 1, písm. c) o. s. ř. nezakládá dovolatelem
formulovaná otázka (zda výslovné uvedení či doplnění identifikačních údajů,
které tvoří podklady pro uzavření smlouvy, představuje odmítnutí návrhu a
považuje se za nový návrh), za situace, kdy odvolací soud, navázav na právní
hodnocení soudu prvního stupně, dospěl navíc i k dovoláním nenapadenému závěru
o neplatnosti kupní smlouvy pro neurčité vymezení předmětu koupě. Posléze
uvedený závěr nebyl dovoláním dotčen a dovolacímu přezkumu nemohl být podroben,
a proto z dovolatelem vymezeného důvodu nelze dovolání podle § 237, odst. 1,
písm. c) o. s. ř. přípustným shledat.
Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení právní otázky, zda
návrh žalobce vznesený v odvolacím řízení, aby byl žalovaný nárok posouzen
podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, byl novým nárokem ve smyslu § 216,
odst. 2 o. s. ř. V tomto rozsahu shledal Nejvyšší soud dovolání rovněž
důvodným.
Podle § 216, odst. 2 o. s. ř. nelze v odvolacím řízení uplatnit nový nárok.
Z obsahu spisu se podává, že žalobce se od počátku v řízení domáhal zaplacení
peněžité částky bez změny její výše, v odvolání mimo jiné namítl, že pokud soud
prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky nebyl založen smluvní vztah,
měl žalobci přiznat uplatněnou pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení,
přičemž peněžitá náhrada je namístě proto, že vydání toho, co bylo nabyto
bezdůvodným obohacením, není pro časový odstup dobře možné.
Nejde o změnu žaloby, jestliže žalobce při nezměněném „vylíčení rozhodujících
skutečností“ a žalobním petitu mění právní kvalifikaci svého nároku (např.
nárok za zaplacení určité peněžité částky, který původně po právní stránce
kvalifikoval jako plnění ze smlouvy, nyní dovozuje také z bezdůvodného
obohacení). Jde-li o tentýž skutek, je jeho posouzení po právní stránce úkolem
soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není
soud jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci skutku proto
není změnou žaloby (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád,
Komentář, 6. vydání, C.H.Beck, Praha).
V rozsudku publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v sešitě
9/2004 (rozsudek ze dne 31.7.2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001) byla formulována
právní věta takto: „Je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění,
vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný
užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění
(nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod
užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-
li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem
upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.“
Odvolací soud nepostupoval v souladu se závěry právní teorie ani současné
judikatury, pokud se s odkazem na ustanovení § 216, odst. 2 o. s. ř. odmítl
žalovaným nárokem z titulu bezdůvodného obohacení zabývat. V daném případě byl
žalobou uplatněn nárok na
peněžité plnění, vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o
prodeji privatizovaného majetku byl tento majetek žalovanému předán, aniž byla
zaplacena kupní cena. Jestliže byla podle právního závěru soudu prvního stupně
smlouva neplatná, není měněn skutkový stav vymezený v žalobě a nejde o nový
nárok, poměří-li soud právo na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních
norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.
Pokud se odvolací soud za této situace žalovaným nárokem z titulu bezdůvodného
obohacení nezabýval, jeho rozhodnutí spočívá na neúplném a nesprávném právním
posouzení věci a dovolací důvod podle § 241a, odst. 2, písm. b) o. s. ř. je
naplněn.
Nejvyšší soud proto rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2004,
č. j. 1 Cmo 73/2003 - 89, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§
243b, odst. 3, věta druhá o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243d, odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž
rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d,
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. června 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu