NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 835/2002-150
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Hampla v právní věci žalobce JUDr. J. K.,
jako správce konkursní podstaty úpadce K. B., proti žalovaným 1) L. B.,
podnikateli, 2) V. K., podnikateli, o zaplacení 265.563,- Kč s přísl., vedené
u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 5 C 274/94, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. října 1999, č. j. 13 Co 527/99-119,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. října 1999, č. j. 13 Co 527/99-119
potvrdil ve výroku, jímž byla žalovaným společně a nerozdílně uložena povinnost
zaplatit žalobci 90.565,- Kč s příslušenstvím, rozsudek Okresního soudu Plzeň-
sever ze dne 3. února 1999, č. j. 5 C 274/94-96. Ve výroku, jímž
byla oběma žalovaným dále uložena povinnost zaplatit žalobci společně a
nerozdílně 174.998,- s přísl., odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žaloba se v této části zamítá. Odvolací soud dále rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, žalobce se jako zhotovitel
domáhal na žalovaných zaplacení částky 90.565,- Kč s přísl. jako doplatku ceny
za provedení díla a částky 174.998,- Kč z titulu daně z přidané hodnoty.
Žalobce podle svého tvrzení uzavřel se žalovanými 1) a 2) dne 2. 12.
1992 smlouvu o dílo na provedení stavby rekreačního zařízení. Výše ceny za
provedení díla byla dohodnuta v dodatku č. 1 ze dne 18. 6. 1993.
Mezi stranami bylo sporné, zda bylo dílo provedeno řádně v rozsahu, který
stanovila smlouva, a dále zda cena díla byla sjednána včetně daně z přidané
hodnoty.
Podle odvolacího soudu byla dodatkem č. 1 ze dne 18. 6. 1993 ke smlouvě o dílo
ze dne 2. 12. 1992 cena stanovena dohodou jako částka rozdílu mezi dohodnutou
cenou díla ve výši 3,500.000,- Kč a součtem všech plateb započítávaných do ceny
díla. Objednatelé se zavázali doplatit zbytek sjednané ceny za provedení díla
na základě faktury, kterou byl žalobce oprávněn vystavit po kolaudaci stavby.
S ohledem na zmíněné ujednání nenastala podle soudu druhého stupně splatnost
zbytku ceny za dílo až provedením díla bez vad, ale v souladu se smlouvou
desátým dnem od doručení faktury. Bez ohledu na námitky žalovaných je proto
nárok žalobce na zaplacení částky 90. 565,- Kč, představující
nedoplatek ceny díla do výše sjednané smlouvou, plně opodstatněn. Odvolací soud
proto v této části rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Soud druhého stupně se dále zabýval otázkou, zda je dán nárok
žalobce i na zaplacení částky 174.998,- Kč jako daně z
přidané hodnoty. Jak vyplývá z provedených důkazů, byla cena díla sjednána až v
dodatku ze dne 18. 6. 1993. Smlouva o dílo tedy nabyla platnosti až po 1. 1.
1993, kdy nabyl účinnosti zákon č. 222/92 Sb., o dani z přidané
hodnoty. Ustanovení § 56 zák. č. 222/1992 Sb., podle kterého se cena
zdanitelného plnění u smluv uzavřených před účinností zákona zvýší o
daň z přidané hodnoty, nelze proto na posuzovaný případ aplikovat.
Pokud již za účinnosti zákona č. 222/1992 Sb. účastníci sjednali cenu za
dílo a ve smlouvě není uvedeno, že sjednaná částka se rozumí bez daně
z přidané hodnoty, je sjednaná cena cenou včetně daně a daň odvádí
zhotovitel. Žalobce proto nemůže navyšovat sjednanou cenu o daň z přidané
hodnoty a požadovat její zaplacení na žalovaných.
Dovoláním ze dne 5. 1. 2000 napadl žalobce rozsudek odvolacího
soudu v rozsahu výroku, kterým soud zamítl jeho žalobu na
zaplacení 174.998,- Kč a v souvisejících výrocích o
nákladech řízení.
Podle žalobce rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Dne 2. 12. 1992 podepsali žalovaní jako objednatelé a žalobce
jako zhotovitel smlouvu o dílo. Podle čl. III. smlouvy se objednatelé zavázali
zaplatit zhotoviteli dohodnutou cenu, která byla předběžně odhadnuta podle
objemu a charakteru stavby na 2,500.000,- Kč s tím, že
přesná částka bude dohodnuta po dokončení projektové
dokumentace formou dodatku ke smlouvě. Dodatkem č. 1 ze dne 18.
6. 1993 byla v článku II. dohodnuta cena za provedení díla ve výši 3,500.000,-
Kč a dodatkem č. 2 z téhož dne se účastníci dohodli na placení zálohových
faktur.
Protože účastníci při uzavírání smlouvy a jejích dodatků vůbec nejednali o tom,
zda ve sjednané ceně bude či nebude zahrnuta příslušná daň z přidané hodnoty,
je podle žalobce třeba vycházet ze zákona o cenách a ze zákona o dani z přidané
hodnoty.
Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že cena nemůže být navýšena o
daň z přidané hodnoty. Soud totiž nevzal v úvahu ustanovení § 53 zák. č.
588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, podle kterého se platné podmínky smluv
uzavřených před účinností tohoto zákona považují za změněné a cena
zdanitelného plnění se zvýší nebo sníží o daň z přidané hodnoty, ledaže by
smlouva tuto změnu podmínek již obsahovala. Citované ustanovení se podle
žalobce analogicky použije i na posuzovanou smlouvu o dílo.
Soud druhého stupně podle žalobce rozhodl nesprávně i o nákladech řízení, když
žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení ve výši, která je v rozporu s dobrými
mravy. Řízení před soudem prvního stupně bylo přitom účelově mařeno a
prodlužováno vinou obou žalovaných.
Žalobce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v
napadeném výroku zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání žalobce se
proto projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů, tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. 12. 2000.
V dovolacím řízení, přerušeném v důsledku prohlášení konkursu na majetek
žalobce usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2000, č.j. 20 K 30/98,
pokračoval dovolací soud na návrh správce ze dne 8. června 2001, přičemž
správce se stal účastníkem řízení místo úpadce [§ 14 odst. 1 písm.
c) zák. č. 328/1991 Sb. ve znění účinném ke dni prohlášení
konkursu].
Dovolání ve věci samé je přípustné podle ust. § 238 odst. 1 písm. a/ o. s.
ř., neboť odvolací soud v dovoláním napadené části, a to ohledně částky
174.998,- Kč s přísl., změnil rozsudek soudu prvního stupně.
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady vyjmenované v §
237 o. s. ř. a jiné vady řízení, pokud měly za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu
spisu se nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu
správnost právního posouzení věci v mezích těch otázek, které byly v dovolání
uplatněny.
Dovoláním napadené rozhodnutí podle žalobce spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Žalobce konkrétně nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o
aplikaci ustanovení § 53 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, na
daný případ.
Ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o. s . ř. jde o nesprávné právní
posouzení věci či určité právní otázky v případě, že odvolací soud na zjištěný
skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně nesprávně aplikoval. Nesprávné právní
posouzení může být však způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud se předně zabýval tím, zda odvolací soud aplikoval na zjištěný
skutkový stav správný právní předpis.
Závěr odvolacího soudu o tom, že posuzovaný případ se řídí zák. č. 222/1992
Sb., o dani z přidané hodnoty, jenž byl dne 16. dubna 1992 schválen Federálním
shromážděním ČSFR, není správný. Dne 24. listopadu 1992 byla totiž Českou
národní radou schválena republiková úprava daně z přidané hodnoty v zák. č.
588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty. Podle čl. 1 odst. 1
ústavního zák. č. 4/1993, o opatřeních souvisejících se zánikem České a
Slovenské Federativní Republiky, zůstávají ústavní zákony, zákony a ostatní
právní předpisy České a Slovenské Federativní republiky platné v den zániku
ČSFR i nadále v platnosti. Dle čl. 2 citovaného zákona se však v případě
rozporu mezi právními předpisy České republiky vydanými před zánikem ČSFR a
předpisy uvedenými v čl. 1 odst. 1 téže právní síly postupuje podle právního
předpisu České republiky, v posuzovaném případě tedy podle zák. č. 588/1992 Sb.
Nesprávné právní posouzení odvolacího soudu, spočívající v tom, že na daný
případ byl aplikován nesprávný právní předpis, tj. zák. č. 222/1992 Sb. namísto
zák. č. 588/1992 Sb., nemohlo však mít vliv na správnost jeho
rozhodnutí, pokud jde o závěr, že nedošlo ke změně platných
podmínek smlouvy a ke zvýšení ceny plnění o daň z přidaného
hodnoty. Obě úpravy totiž obsahují v podstatě identická přechodná ustanovení
(srov. § 56 zák. č. 222/1992 Sb. a § 53 odst. 1 zák. č. 588/1992 Sb.).
Podle § 53 odst. 1 zák. č. 588/1992 Sb. u smluv uzavřených před účinností
tohoto zákona, jestliže se zdanitelné plnění uskuteční po dni, kdy nabude
účinnosti, se vztahují ustanovení tohoto zákona na první zdanitelné
plnění, které se uskuteční po dni účinnosti tohoto zákona. Přitom se
platné podmínky smlouvy považují za změněné ve smyslu tohoto
odstavce a cena zdanitelného plnění uvedená ve smlouvě se
zvýší nebo sníží o daň, pokud již smlouva tuto změnu podmínek
neobsahuje.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je správný závěr odvolacího soudu
o tom, že smlouva o dílo byla mezi účastníky uzavřena teprve po nabytí
účinnosti zákona o dani z přidané hodnoty (tj. po 1. 1. 1993), takže citovaná
přechodná ustanovení tohoto zákona týkající se uplatňování daně u plnění podle
smluv uzavřených před účinností zákona, na ně nelze vztahovat.
Podle § 536 obch. zák. se smlouvou o dílo zavazuje zhotovitel k provedení
určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení.
Podstatnými náležitostmi smlouvy o dílo jsou kromě určení smluvních stran
vymezení díla a určení ceny, nebo vymezení způsobu jejího určení, popřípadě
projev vůle uzavřít smlouvu i bez určení ceny (srov. § 536 odst. 3 obch. zák.
ve znění před novelou 370/2000 Sb.).
Ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení, z nichž dovolací
soud vychází, vyplývá, že žalobce a žalovaní podepsali dne 2. 12. 1992 listinu
nazvanou „Smlouva o dílo“. V čl. III této dohody bylo sjednáno, že předběžná
cena za provedení díla činí 2,500.000,- Kč a přesná částka bude dohodnuta po
dokončení projektové dokumentace dle provedeného a odsouhlaseného rozpočtu
stavby.
Takto stanovená cena díla nevyhovuje žádnému ze způsobů určení ceny, které
předpokládá § 536 odst. 3 obch. zák. Uvedená dohoda neobsahuje ani projev vůle
uzavřít smlouvu o dílo bez určení ceny, neboť tuto náležitost smlouvy naopak
výslovně přenechává pozdější dohodě účastníků.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dohoda ze dne 2. 12. 1992 nemohla obstát
jako platná smlouva o dílo také proto, že její předmět nebyl v době podpisu
dohody dostatečně určitě vymezen. Stavba „rekreačního zařízení s restaurací v
Ch.“ měla být provedena podle dokumentace vyhotovené do 31. 1. 1993 a podobně
jako cena za dílo ještě podléhala dodatečné upřesňující dohodě účastníků.
Jestliže tedy soud druhého stupně dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi
žalobcem a žalovanými 1) a 2) dne 2. 12. 1992 nebyla platnou smlouvou o
dílo a smlouva o dílo byla uzavřena až za účinnosti předpisů
upravujících daň z přidané hodnoty a proto nelze sjednanou cenu zvyšovat o daň
z přidané hodnoty podle přechodných ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty,
je tento názor odvolacího soudu správný, neboť nevyplývá-li z dohody stran něco
jiného, je součástí ceny mj. i příslušná daň a clo (§ 2 odst. 1,
2 věta zák. č. 526/1990 Sb.). Dohodnutou cenu díla nelze proto poté, není-li
stranami stanoveno něco jiného, zvyšovat o daň z přidané hodnoty.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud
podle § 243b odst. 1, části věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s.
ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s
ohledem na neúspěch žalobce a s ohledem na to, že žalovaným
v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, tak, že žádný z
účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 3. dubna 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu