32 Odo 840/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v
právní věci žalobce A. v. s. K., spol. s r. o., zastoupeného, advokátem, proti
žalovanému A. Z. S. K., s.r.o., zastoupenému, advokátem, o ochranu práv k
obchodní firmě, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm
162/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 19. února 2004, č.j. 4 Cmo 445/2003-85, ve znění
doplňujícího rozsudku ze dne 18. března 2004, č.j.
4 Cmo 445/2003-101, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
zástupce žalobce …
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. listopadu 2001, č.j. 41 Cm
162/2001-64, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 24. července 2003, uložil
žalovanému povinnost změnit svou obchodní firmu tak, aby neobsahovala název A.
s., a to pouze v tomto uvedeném pořadí slov, a podat návrh na zápis změny své
obchodní firmy příslušnému soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci rozsudku.
Zamítl naproti tomu žalobu, pokud bylo žádáno uložení povinnosti žalovanému
změnit obchodní firmu, aby slova „A. S.“ neobsahovala. O nákladech řízení soud
rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit
žalobci k rukám právního zástupce Mgr. V. V. na jejich náhradu 9.482,- Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku, v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku
pak v něm rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně
vycházel ze zjištění, že žalobci svědčí pro užívání znění jeho obchodní firmy
- A. v. s. K., spol. s r.o. - časová priorita, neboť byl zapsán do obchodního
rejstříku pod touto firmou k 29.11.1994, naproti tomu žalovaný
byl zapsán pod obchodní firmou A. S. K., s.r.o. do obchodního rejstříku k
16.2.2001. Znění obchodních firem účastníků měl soud prvního stupně za
zaměnitelná, vzniklý stav za závadný a proto nároku, jenž
směřoval k jeho odstranění, vyhověl potud, pokud bylo žádáno, aby obchodní
firma žalovaného neobsahovala název A. s. právě v tomto pořadí slov. Vyhovění
návrhu v tomto rozsahu měl soud (k odstranění závadného stavu) za postačující.
Neshledal přitom za důvodný návrh, aby ze znění obchodní firmy žalovaného byla
uvedená slova („a.“ a „s.“) odstraněna. K tomu doplnil, že by
bylo vyhovění takovému návrhu vůči žalovanému nepřiměřené a tím
přihlédl i ke skutečnosti, že „majoritním vlastníkem“
žalovaného je A. o. i k historické tradici a. s.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze
dne 19. února 2004, č.j. 4 Cmo 445/2003-85,
ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18.
března 2004, č.j. 4 Cmo 445/2003-101, nepřipustil změnu žaloby – její
doplnění o eventuelní petit (výrok I.), zastavil
odvolací řízení o odvolání žalovaného (výrok II.) a dále – výrokem označeným
III. - rozsudek změnil tak, že žalovaný je povinen změnit svou obchodní firmu
tak, aby v názvu nebyla současně obsažena slova „a.“ a „s.“ a podat návrh na
zápis změny své obchodní firmy příslušnému soudu ve lhůtě do 60-ti dnů od
právní moci rozsudku. O nákladech řízení před soudy obou stupňů odvolací soud
rozhodl tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobci na jejich
náhradu, na účet zástupce žalobce, 21.554,- Kč (výrok IV.).
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že doplnil dokazování čtením
úplného výpisu z obchodního rejstříku, z něhož zjistil, že je zde od 16.2.2001
zapsána žalovaná společnost pod obchodní firmou A. S. K., s.r.o., a to do
14.8.2002, a od téhož data je zapsána společnost A. Z. S. K., s.r.o., se
sídlem K., ul. N. 1487. Zapsaným předmětem podnikání společnosti je výroba
nápojů, specializovaný maloobchod, velkoobchod, zprostředkování obchodů,
hostinská činnost a činnost technických poradců v oblasti potravinářství.
Společníky jsou – dle zápisu – A. o. s obchodním podílem 70%, J. K. a J. K.,
oba s obchodním podílem v rozsahu 15%. Po té, co odůvodnil nepřipuštění změny
žaloby a výrok o zastavení odvolacího řízení o odvolání žalovaného, zabýval se
odvoláním žalobce, jež shledal jako důvodné, když – z částečně jím doplněného
dokazování – dospěl k odlišným právním závěrům než soud prvního stupně, byť se
s ním ztotožnil v základním závěru, že obchodní firmy žalobce a žalovaného jsou
zaměnitelné.
Jak odvolací soud zdůraznil, ve znění obou obchodních firem účastníků
řízení se vyskytuje stejné slovní spojení – a. s., přičemž
právní forma obou účastníků je shodná. Pro posouzení, zda je dána objektivní
zaměnitelnost obchodních firem, rozhoduje celkový dojem průměrného zákazníka,
který zakotví v jeho paměti. I když se tedy plné znění obchodních firem
účastníků liší, je nepochybné, že průměrnému zákazníkovi utkví z víceslovného
znění obchodní firmy jako příznačná jen určitá výrazná a rozlišující část.
Takovou částí je v obchodní firmě žalobce slovní spojení „a.
s.“ (jež je součástí i znění ochranné známky
žalobce), základem znění obchodní firmy žalovaného je rovněž slovní spojení a.
s., přičemž „rozlišující dodatky“ v obchodních firmách, tedy rozvíjející
přívlastky „v.“ (v případě žalobce) a „z.“ (v případě žalovaného) i dodatky
právní formy (tedy spol. s r.o. a s.r.o.) jsou prvky, které nemají dostatečnou
rozlišovací schopnost. K zabránění zaměnitelnosti obchodních firem účastníků
nepostačují ani odlišná sídla obou účastníků, když v řízení bylo prokázáno, že
předmět podnikání účastníků je stejný nebo obdobný. Na rozdíl od soudu prvního
stupně tak odvolací soud dospěl k závěru, že k odstranění vzniklého závadného
stavu nepostačuje to, co soud prvního stupně měl za dostatečné – tj. uložení
povinnosti žalovanému změnit obchodní firmu tak, aby neobsahovala spojení „a.
s.“ v tomto pořadí slov, ale je třeba - k vyloučení zaměnitelnosti obchodních
firem účastníků – uložit žalovanému povinnost změnit obchodní firmu tak, aby
neobsahoval současně slova „a.“ a „s.“.
Odvolací soud dále uvedl, že žalobce zcela důvodně namítl, že rozhodnutí soudu
prvního stupně bylo možno vyložit i tak, že mezi slova „a.“ a „s.“ lze vložit
jiné slovo, což žalovaný také učinil, když přijal změnu své obchodní firmy
na A. Z. S. K., s.r.o. Tímto však podle odvolacího
soudu nebyla odstraněna zaměnitelnost obou obchodních firem, naopak se ještě
zvýšila, protože obě obchodní firmy nyní mají shodný počet slov, lišící se
pouze přívlastky „v.“ a „z.“. K námitce žalovaného, že A. s. v K. mají tradici
díky svému zakladateli – A. o. a tudíž lze jen těžko po něm požadovat, aby ve
své obchodní firmě nepoužíval slova „a. s.“, odvolací soud poznamenal, že ani
historická tradice sklepů v podzemí k. zámku a ani majoritní podíl A. o. v
žalované společnosti žalovaného neopravňují k používání slovního spojení „a.
s.“ v obchodní firmě, za situace, kdy již na trhu ve stejném předmětu podnikání
existuje jiná společnost toto slovní spojení užívající v obchodní firmě a jíž
svědčí právo priority zápisu v obchodním rejstříku. Není přitom nijak rozhodné,
že A. o., jež je již společníkem žalobce, je ve společnosti žalované
společníkem s majoritním podílem. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního
stupně, veden svým právním názorem o postačujícím způsobu nápravy závadného
stavu, rozhodl nesprávně a proto podle § 220 odst. 2 občanského soudního řádu -
zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších změn (dále jen „o.
s. ř.“), napadený rozsudek k odvolání žalobce změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu jeho výroků označených jako III. a
IV., podal žalovaný dovolání. Napadené rozhodnutí podle něho spočívá na
nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Použití adjektiva „a.“ je
v obchodních firmách účastníků legitimní, je dáno tím, že na jejich podnikání
se účastní A. o. Pouze v případě, že by se podnikání neúčastnilo, by obchodní
firma mohla působit klamavě. I druhé (vytýkané) slovo „s.“ je jen výrazem
skutečnosti, že předmětem podnikání žalovaného je
zejména výroba a prodej vína a alkoholických i
nealkoholických nápojů. Odvolací soud přitom zcela, jak uvádí dovolatel,
pominul skutečnost, že tradice A. s. v K. sahá díky svému
zakladateli tj. A. o., až do 13. století. V žádném případě
se nemůže dovolatel ztotožnit s právním závěrem odvolacího soudu, že jakákoli
obchodní firma obsahující současně slova „a.“ a „s.“ je nutně zaměnitelná s
obchodní firmou žalobce. Je skutečností, že a. má svoji tradici v. s. a
uvedený závěr by znamenal, že žádné a., byť i se
sebevětší tradicí v. s., nemůže spojení „a. s.“ vůbec používat, neboť by tím
došlo k porušení § 14 odst. 1 zák. č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách.
Takto by byl žalobce neoprávněně zvýhodněn oproti ostatním soutěžitelům. Přitom
si lze představit obchodní firmu, obsahující slova „a.“ a „s.“, která není
zaměnitelná s ochrannou známkou žalobce. Odvolacím soudem bylo nesprávně
aplikováno uvedené ustanovení zákona ochranných známkách a
dovolatel proto navrhl, aby byl dovolacím soudem napadený rozsudek zrušen a věc
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k podanému dovolání navrhl, aby bylo jako zjevně
bezdůvodné odmítnuto, event. zamítnuto podle ust. § 234b odst. 2 o. s. ř. a
přiznána žalobci náhrada nákladů řízení. Podle žalobce dovolací důvod není
správně uplatněn a není ani na místě. Žalovaný ve svém dovolání zejména
polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů, přitom závěr ohledně
zaměnitelnosti obchodní firmy není závěrem právním, ale skutkovým. Jak rozvádí,
o nesprávné právní hodnocení by šlo v případě, kdy se soud ve svém rozhodování
odchýlil od hmotného práva nebo kdy se jedná o otázku, která je v praxi soudů
řešena odlišně. Ani o jeden z těchto případů ve věci nejde. Žalovaný ve svém
dovolání zcela opomíjí prioritu obchodní firmy i ochranné známky, tak jak je
zakotvena v příslušných právních předpisech a stejně tak i
soutěžní rozsah jednání účastníků.
Dovolání bylo, jak konstatuje dovolací soud, podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti
rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně. Není
však, jak je uvedeno dále, důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti
(§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací
soud je z obsahu spisu neshledal.
Lze tedy přikročit k posouzení opodstatněnosti dovolacího důvodu dle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. zkoumat, zda napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže
odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Jak
vyplývá z provedeného shrnutí, odvolací soud skutková zjištění soudu prvního
stupně převzal, doplnil je (aktualizoval) pouze ohledně změny v obchodní firmě
žalovaného. Převzal i skutkový závěr o časové prioritě užívání slov, tvořících
obchodní firmu – její kmen, svědčící ve prospěch žalobce a dovodil jeho právo
na ochranu obchodní firmy podle § 12 obchodního zákoníku (zák. č. 513/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obch. zák.“). Je třeba zdůraznit,
že pokud odvolací soud zmiňoval ve svém rozhodnutí i skutečnost, že
žalobce je majitelem určité ochranné známky a poukázal i na
právo majitele podle § 14 odst. 1 zák. č. 137/1995 Sb., o
ochranných známkách, posouzením takového případného nároku majitele ochranné
známky se nezabýval, když své rozhodnutí založil – stejně jako to předtím
učinil i soud prvního stupně - na posouzení zákonných podmínek znění nové
obchodní firmy podle § 10 odst. 1 obch. zák. ve vztahu ke znění starší obchodní
firmy a oprávněnosti uplatněného nároku majitele starší obchodní firmy podle §
12 obch. zák. Pokud proto dovolatel svou argumentaci zčásti směřuje proti
(možným) nárokům z ochranné známky žalobce, jsou jeho námitky v tomto směru
nepřípadné a dovolací soud se jimi nezabýval.
Skutkový stav věci není zpochybněn, je nesporné, že žalobce podniká od
29.11.1994 pod obchodní firmou A. v. s. K., spol. s r.o., žalovaný
zprvu od 16.2.2001 pod obchodní firmou A. S. K.,
s.r.o., od 14.8.2002 s obchodní firmou A. Z. S. K.,
s.r.o., předmět podnikání obou účastníků se zčásti shoduje, popř. je v dalších
činnostech obdobný. Na podnikání obou společností se podílí jako jeden ze
společníků A. O.
Podle § 10 obch. zák. obchodní firma (dále jen „firma“) podnikatele nesmí být
zaměnitelná s firmou jiného podnikatele a nesmí působit klamavě. Klamavé
působení znění firmy žalovanému vytýkáno nebylo, odráží skutečný stav,
vystihuje i navazuje na předmět jeho podnikání i osobu jeho společníka. Jeho
firma však je - přes v průběhu řízení učiněnou změnu – zaměnitelná s firmou
žalobce.
Dovolací soud se zcela ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, jenž při
posouzení, zda je dána objektivní zaměnitelnost, vycházel z celkového dojmu
průměrného zákazníka, jak zakotví v jeho paměti. Není rozhodující úplné slovní
znění obou firem účastníků, ale je nutné přihlížet k dojmu, který vzniká u
takového průměrného (potencionálního) zákazníka. Byť se plné
znění firem liší, zákazníkovi utkví z takového delšího znění firmy jako
příznačná jen určitá její výrazná a (oproti všem ostatním firmám) rozlišující
část.. Jde-li tedy, jak je tomu právě v tomto případě, o názvy, které se
skládají z více prvků (slov), i když téhož druhu, mají pro posouzení
nezaměnitelnosti nejdůležitější význam ty prvky, které jsou pro celkový dojem
určující (tzv. silné prvky). Takovým „silným“ prvkem ve znění kmene firmy
žalovaného jsou slova „a.“ a „s.“, jež obsahuje však i kmen firmy žalobce. Již
totožností těchto „silných“ prvků je založena objektivně zaměnitelnost znění
obou firem účastníků. Zaměnitelnost přitom ovšem zvýrazňuje i v obou firmách
obsažený název „K.“, jenž lze rovněž podřadit mezi prvky pro dojem průměrného
zákazníka určující. Ostatní prvky (slova), ve firmách žalobce a žalovaného již
odlišné (adjektiva „v.“ u žalobce a „z.“ u
žalovaného), jsou tzv. slabými prvky, které nemají dostatečnou rozlišovací
schopnost, nejsou samy o sobě s to zaměnitelnost vyloučit. Jde sice o
plnohodnotnou část kmene firmy (nikoli jak odvolací soud uvedl „rozlišující
dodatky“), avšak – jak uvedeno – nezpůsobilou znění obou firem u zákazníků
rozlišit. Takovou rozlišující způsobilost nemají ani různě uváděné dodatky o
druhu společnosti účastníků, jenž je ostatně také shodný
(spol. s r.o. u žalobce, s.r.o. u žalovaného).
Zaměnitelnost firem podle § 10 odst. 1 obch. zák. je závadným stavem a nelze
shledat žádné pochybení soudů obou stupňů, pokud žalobcem uplatněnému nároku na
jeho odstranění podle § 12 odst. 1 obch. zák. vyhověly, byť možnost nápravy
shledaly odlišnou. Pokud soud prvního stupně, jenž při svém rozhodování
vycházel z jiného, v obchodním rejstříku zapsaného, znění firmy žalovaného,
měl za postačující k odstranění zaměnitelnosti obou firem uložení povinnosti
žalovanému změnit firmu tak, aby neobsahovala název „A. s.“ v tomto pořadí
slov, pak pochybil, neboť jen takto náprava zjednána být nemohla, jak ostatně
vyšlo najevo v odvolacím řízení a vyplývá z výše uvedeného posouzení
zaměnitelnosti stávajících znění obou firem účastníků. Dovolací soud proto
považuje za zcela správný závěr odvolacího soudu, že nápravu vzniklého a
nadále trvajícího závadného stavu – tedy docílení dostatečného rozlišení znění
obou firem účastníků – nelze dosáhnout jinak, než vypuštěním jednoho ze dvou
určujících slov „a.“ a „s.“ z kmene firmy žalovaného.
Je třeba dále zdůraznit, že předmětem posouzení soudy v proběhlém řízení byla
výhradně zaměnitelnost obchodních firem účastníků, není proto na místě
dovolatelem vznesená námitka k možnosti (či nemožnosti) užívat slovní spojení
„a. s.“ třetími osobami, z hlediska ochrany starší firmy podle § 10 odst. 1
obch. zák. není významné, zda nově založená obchodní společnost se snaží
navázat na určitou tradici a tuto i promítnout ve
znění své (mladší) firmy. To ostatně lze učinit i při splnění rozhodnutí
odvolacího soudu, nehledě k tomu, že volba slova, jež bude z jeho firmy
vypuštěno (či nahrazeno jiným), je na žalovaném.
Lze tudíž uzavřít, že odvolací soud nepochybil, když posuzoval právo
žalobce na ochranu jeho firmy podle § 10 odst. 1 obch.
zák. a uplatněnému nároku na odstranění závadného stavu podle § 12 odst. 1
obch. zák. vyhověl. Právní posouzení věci odvolacím soudem se dovolateli
prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší
soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.),
dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 a 6 o. s. ř.).
Dovolatel se svým dovoláním úspěšný nebyl, ve smyslu ustanovení § 243b odst.
5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. je proto povinen
nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za jeho
zastupování advokátem v dovolacím řízení, vypočtené podle vyhlášky č. 484/2000
Sb. ve znění pozdějších předpisů, ust. § 8 písm. b/ a §18 odst. 1, jež spolu s
náhradou hotových výdajů ve výši 75,-Kč za podané vyjádření k dovolání dle § 13
odst. 3 advokátního tarifu, vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, činí celkem 3.175,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu