32 Odo 842/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Jiřího Macka a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce
JUDr. L. G., správce konkurzní podstaty úpadce S., spol. s r.o.,
zastoupeného, advokátem, proti žalovanému L. Z., zastoupenému,
advokátem, o zaplacení částky 78 369 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 233/2002, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3.
července 2003 č. j. 19 Co 228/2003-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3 700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám …,
advokáta se sídlem v …
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. července 2003 č.
j. 19 Co 228/2003-76 ve výroku pod bodem I potvrdil
rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 7. března 2003 č. j. 12 C
233/2002-56 ve výroku I ve správném znění, že žaloba o zaplacení částky 66 595
Kč s 10% úrokem z prodlení od 17. 2. 2001 do zaplacení se
zamítá, ve výroku pod bodem II potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
II o náhradě nákladů řízení a ve výroku pod bodem III rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že žalobce se domáhal
v odvolacím řízení změny rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta
jeho žaloba o zaplacení částky 66 595 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1.10.2002
do zaplacení a dále o zaplacení úroků z prodlení z částky 78 369 Kč od
17.2.2001 do 30.9.2002, přičemž soud prvního stupně vyšel ze závěru, že smlouva
o postoupení pohledávky uzavřená mezi žalobcem a JUDr. J. O. dne 11.4.2000 je
sice neplatná pro její neurčitost, avšak pokud – dle ustanovení § 526 odst. 1
občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) - došlo k oznámení postoupení pohledávky
ze strany postupitele a žalovaný splnil svou povinnost postupníkovi, došlo k
zániku závazku žalovaného jeho splněním. Odvolací soud se se závěry soudu
prvního stupně ztotožnil, poukázal na zjištění soudu prvního stupně, že
postupitel oznámil dlužníku postoupení pohledávek ve výši 66 595 Kč na JUDr. J.
O. s tím, že zbývající částku 11 774 Kč má dlužník zaplatit žalobci, a že
dlužník svou povinnost vůči postupníkovi dne 16.5.2000 splnil, čímž došlo k
zániku pohledávky. Přitom okolnost, zda skutečně došlo k uzavření smlouvy o
postoupení pohledávky a s jakým obsahem, je právně irelevantní. K námitce
žalobce, že oznámení o postoupení pohledávky není určité, odvolací soud uvedl,
že pro oznámení dle § 526 odst. 1 ObčZ není předepsána žádná forma a žádné
náležitosti, oznámení nemusí být ani písemné. V dané věci však nevznikly mezi
postupitelem, postupníkem i dlužníkem žádné pochybnosti o
jejich právech a povinnostech z právních vztahů, když ze strany
dlužníka již bylo plněno postupiteli i postupníku. Rozsudek soudu prvního
stupně měl proto odvolací soud za správný a podle § 219 o. s. ř. jej potvrdil s
tím - jak doplnil - v tom správném znění, jež napravilo nepřesné vyjádření,
jímž byly překročeny meze žalobního petitu ohledně příslušenství.
Žalobce napadl dovoláním uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že jeho
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle jeho
názoru rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jak
shrnul, domáhal se na žalovaném zaplacení kupní ceny dodaného zboží ve výši 78
369 Kč, žalovaný se bránil tím, že částku 66 595 Kč na úhradu kupní ceny
splnil postupníkovi JUDr. J. O. na základě oznámení jednatele úpadce ze dne
11.4.2000 o postoupení pohledávky, v průběhu řízení pak žalovaný zaplatil
žalobci 11 774 Kč. Dovolatel uvedl, že pokud soudy shodně dovodily neplatnost
samotné smlouvy o postoupení pohledávky pro její neurčitost, bylo třeba
vztáhnout tento požadavek určitosti i na oznámení o postoupení pohledávky ze
dne 11.4.2000, jež vykazuje tytéž vady. Toto oznámení tedy bylo třeba pokládat
za neplatný úkon. V této souvislosti soudy nesprávně dovodily, že pro takové
oznámení není předepsána forma a náležitosti, vyloučily tak
aplikaci ustanovení § 37 odst. 1 ObčZ, který by měl platit obecně pro všechny
úkony. Otázku určitosti oznámení o postoupení pohledávky a zejména potom
určitého označení postoupených pohledávek soudy neposoudily správně, což
zásadně, jak uvádí dovolatel, ovlivnilo výsledek sporu. Z předmětného oznámení
není patrno, které pohledávky byly předmětem postoupení, není tak zřejmé, u
kterých pohledávek mělo dojít k zániku splněním postupníkovi, z jakého titulu a
jaké nároky by žalobce i žalovaný mohl uplatnit ohledně „zbývající“ pohledávky
ve výši 11 774 Kč. Je tedy otázkou zásadního právního významu, zda se i na
oznámení o postoupení pohledávky vztahuje požadavek určitosti dle ustanovení §
37 odst. 1 ObčZ, kterou dle dovolatele řešily soudy v rozporu s hmotným právem.
Řízení, jak dále namítl dovolatel, je stiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud prvního stupně ve svém
rozsudku nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu ohledně účinků
neplatné smlouvy o postoupení pohledávky ve vztahu k plnění
dlužníka postupiteli z takové smlouvy a rozhodl v rozporu s tímto názorem.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí pro nepřípustnost, když
předestřená právní otázka již byla zodpovězena judikaturou (např.
rozhodnutím 9 Cmo 278/97), obě rozhodnutí jsou zcela
správná a v souladu s hmotným právem. Pokud dovolatel poukazuje na odchýlení se
soudu prvního stupně od právního názoru odvolacího soudu ve zrušovacím
usnesení, pak šlo (nehledě k tomu, že právní názor byl nesprávný)
o možný důvod k podání odvolání proti novému rozsudku soudu prvního stupně,
odvolací soud však posléze ve svém potvrzujícím rozsudku beze zbytku přejal
právní názor soudu prvního stupně a tím i revidoval svůj dřívější právní
názor. Žalovaný odkázal i na své předchozí vyjádření k odvolání a navrhl, pokud
nebude dovolání odmítnuto, jeho zamítnutí.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené § 241 a § 241a o. s. ř. a bylo podáno
včas, Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) se proto zabýval jeho přípustností. Napadeným
rozsudkem byl potvrzen sice již druhý rozsudek soudu prvního stupně, avšak i v
prvním případě šlo o rozsudek zamítavý (co do předmětu odvolání a posléze i
dovolání), přípustnost dovolání bylo možno proto dovozovat – jak ostatně
žalobce i učinil – jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména v případě, že řeší právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací
soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam skutečně má.
Předně je třeba uvést, že podle § 524 odst. 1 ObčZ může věřitel svou
pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Podle
odstavce 2 téhož ustanovení s postoupenou pohledávkou přechází i její
příslušenství a všechna práva s ní spojená.
Podle § 526 odst. 1 ObčZ je postupitel povinen postoupení
pohledávky bez zbytečného odkladu oznámit
dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky neoznámí dlužníkovi nebo dokud
postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník
závazku plněním postupiteli. Podle odstavce 2 téhož ustanovení oznámí-li
dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat
prokázání smlouvy o postoupení. Jak již dovodil Nejvyšší soud v
rozsudku publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
16/2004, pouze platná smlouva o postoupení pohledávky může mít za následek
změnu v osobě věřitele, když nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou
pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění.
Naproti tomu je otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky nerozhodná z
hlediska účinku splnění závazků dlužníkem postupníkovi, oznámí-li dlužníku
postoupení pohledávky postupitel. Za této situace, kdy dlužník není oprávněn
dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení pohledávky, zaniká
jeho závazek splněním postupníkovi i v případě, že smlouva o postoupení
pohledávky je neplatná.
K posouzení přípustnosti dovolání ohledně nastolené právní otázky je třeba
především poukázat na nesprávnost argumentace dovolatele. Žádný ze soudů ve
svém rozhodnutí (a tedy ani soud odvolací) neuvedl, že by se snad na oznámení
postupitele dle § 526 odst. 1 ObčZ nevztahovaly obecné požadavky, kladené na
právní úkony § 34 a násl. ObčZ, tedy i požadavek určitosti úkonu dle § 37 odst.
1 ObčZ. Pokud pak uvedly, že zákon nepředepisuje pro oznámení formu ani
náležitosti, pak toto odpovídá hmotnému právu – danému ustanovení – i
jeho výkladu (viz např: Jehlička, Švestka, Škárová a kol.: Občanský zákoník,
komentář, 8. vydání , C.H.Beck 2003, str. 668). Oba soudy pak vyšly
ze zjištění, že postupitel (úpadce) oznámil dlužníku (žalovanému) postoupení
pohledávek ve výši 66 595 Kč postupníkovi, třetí osobě, s tím, že zbývající
částka 11 774 Kč má být dlužníkem uhrazena dosavadnímu věřiteli. Nedovodily
tedy dovolatelem tvrzenou neurčitost oznámení. Odvolací soud v tomto směru
poukázal na skutečnost, že mezi účastníky nevznikly žádné pochybnosti a dlužník
podle oznámení i plnil (zčásti žalobci a zčásti postupníkovi v rozsahu dle
oznámení). Pokud posoudil odvolací soud učiněné oznámení podle § 526 odst. 1
ObčZ za platně učiněné, je v tomto závěru implicitně zahrnuto i splnění
požadavků, kladených na právní úkony, tedy i splnění požadavku
určitosti úkonu dle § 37 odst. 1 ObčZ. V tomto směru však jde již
o otázky skutkové a nikoli právní. Uvedené skutkové závěry odvolacího soudu,
včetně závěru o určitosti úkonu oznámení, předmětem přezkumu dovolacím soudem
nejsou a ani být nemohou (§ 241a odst. 3 o.s.ř. a contr.). Otázka posouzení
určitosti právního úkonu, jakožto otázka skutková, pak nemůže založit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nemůže být z
těchto důvodů otázkou zásadního právního významu.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm.
c) o. s. ř.].
Pouze na doplnění je třeba poukázat i na mylný názor dovolatele o nejasnosti,
jež vzniká „rozčleněním“ určité pohledávky z hlediska dalších možných nároků
(např. z odpovědnosti za vady), neboť předmětem postoupení
pohledávky podle § 524 ObčZ je jen určitá pohledávka, tj. právo na plnění od
dlužníka, nikoliv celý závazkový vztah, z něhož pohledávka vznikla (srov. již
cit. komentář, str. 663).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce
nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalovaného spočívají v odměně
advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 3 625 Kč [§ 1, §
3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se
stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů] a v paušální částce náhrady hotových
výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č.
177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, může
žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. října
2004
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu