NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 849/2002-199
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Hampla
v právní věci žalobkyně A. C. R., s.r.o., zastoupené Mgr. J. H., advokátem,
proti žalované O. n. V., zastoupené JUDr. J. D., advokátem, o zaplacení
10,350.929,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 8 C
149/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
3. června 2002, č.j. 15 Co 388/2001-178, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. června 2002,
č.j. 15 Co 388/2001-178 se zrušuje a věc se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního
soudu ve Vsetíně ze dne 18. července 2001, č.j. 8 C 149/2000-154, kterým soud
prvního stupně žalobu o zaplacení smluvní pokuty v žalované výši zamítl.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že se zcela ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně ohledně absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě,
jež bylo obsaženo v bodě 6. kupní smlouvy č. 000734-95, uzavřené mezi účastníky
dne 3.8. 1995, pro jeho neurčitost. Konstatoval, že smluvní pokuta musí být
sjednána písemně, přičemž mechanismus určení její výše nebo stanovení způsobu
jejího určení musí být dohodnut tak, aby její výše byla zjistitelná ke dni
porušení určité povinnosti. Z bodu 6. kupní smlouvy však není zjistitelné, jaká
konkrétní povinnost jí byla zajištěna a nelze ani zjistit způsob jejího určení.
Závěrem pak uvedl, že i za předpokladu, že by si smluvní strany sjednaly
dostatečně určité zajištění závazků smluvní pokutou, nebylo by možno dovodit
platnost smlouvy z důvodu absence písemného zmocnění k uzavření smlouvy o
smluvní pokutě, která má předepsanou obligatorní písemnou formu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, opírajíc jeho
přípustnost s odkazem na § 237 odst. 1 písmeno c) občanského soudního řádu
(dále též jen „o.s.ř.“) o skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam, neboť posuzuje právní otázky v rozporu s
dosavadní judikaturou dovolacího soudu a je rovněž v rozporu s hmotným právem.
Jde-li o důvody dovolání, pak s odkazem na § 241a odst.2 písmeno b) o.s.ř.,
uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Dovolatelka má za to, že smluvní pokuta ve výši 0,1 % za každý den
prodlení v případě pozdní úhrady faktury byla v kupní smlouvě č. 00734-95
sjednána dostatečně určitě a v souladu s úpravou provedenou v § 544 odst. 2
občanského zákoníku (dále též jen obč. zák.). Účastníci smlouvy vázali způsob
určení výše smluvní pokuty na okolnosti, které považovali za významné, byť
jejich hodnoty nebyly v době uzavření smlouvy známy. Výše peněžitého plnění je
stanovena odkazem na fakturovanou částku a výše smluvní pokuty pak má být
vypočtena procentním podílem z hodnoty stanovené na příslušné faktuře.
Dovolatelka namítá, že takovému sjednání smluvní pokuty dikce § 544 odst. 2
obč. zák. nebrání a odvolací soud tak neposoudil věc v souladu s hmotným
právem. Na podporu své námitky poukazuje na rozhodnutí dovolacího soudu v
obdobných věcech (např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
9. srpna 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001).
Ve vztahu k absenci písemného zmocnění k uzavření smlouvy o smluvní pokutě
dovolatelka namítá, že z § 20 odst. 2 obč. zák. nevyplývá podmínka písemného
zmocnění k tomu, aby za právnickou osobu činila právní úkony i jiná osoba než
statutární orgán. V době uzavření kupní smlouvy č. 00734-95 bylo obvyklé, aby
vedoucí ústavní lékárny žalované sjednával dodávky léků a zdravotnického
materiálu. Vzhledem k praxi, která v průběhu dokazování vyšla najevo, bylo
obvyklé, že vedoucí lékáren sami uzavírali písemné smlouvy s dodavateli léků.
Součástí takové smlouvy pak může být i ujednání o zajištění závazku formou
smluvní pokuty. Jestliže taková praxe existovala, není možné od dodavatelů
požadovat, aby ve specifických případech zkoumali u obchodních partnerů, zda
tato praxe u nich je zachovávána, či nikoliv. I v případě možného
překročení oprávnění vedoucího ústavní lékárny, není sporu o tom, že kupní
smlouva č. 0734-95 se týkala předmětu činnosti žalované.V době jejího uzavření
společnost T. a.s. neměla žádnou pochybnost o oprávnění vedoucího lékárny
smlouvu uzavřít. Navíc již v době před jejím uzavřením vedoucí lékárny, či její
zaměstnanci běžně sjednávali dodávky léků a zdravotnického materiálu a
žalovaná byla z takovýchto závazkových vztahů vůči společnosti T. a.s.
zavázána. Proti tomuto postupu vedoucího lékárny vedení žalované nikdy nic
nenamítalo a žalovaná takto sjednané závazky plnila včetně placení ceny
dodaného zboží. Není proto jasné, z jakého důvodu by vedoucí ústavní lékárny
nemohl kupní smlouvu č. 00734-95 v písemné formě sjednat, jestliže před tím
pravidelně za žalovaného činil právní úkony, tedy sjednával ústní kupní
smlouvy se shodným předmětem plnění.
Z uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání proti napadenému rozsudku je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písmeno c) o.s.ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že se jedná o rozhodnutí,
které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní
otázku absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), přičemž odstranění nesprávného rozhodnutí slouží
k vyslovení právního názoru, jenž je způsobilý ovlivnit soudní praxi.
Dovolání je důvodné.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Z citovaného ustanovení obč. zák.
vyplývá, že jednou ze základních podmínek platnosti právního úkonu je
dostatečná určitost projevené vůle. Ta vždy musí směřovat k dosažení určitého
právního účinku, který z obsahu projevené vůle vyplývá.. K závěru o neurčitosti
právního úkonu však lze dospět až poté, kdy pochybnosti o jeho určitosti nelze
odstranit ani jeho výkladem. Obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák“.) v §
266 sám stanoví pro výklad právních úkonů výkladová pravidla, kterými doplňuje
základní pravidlo uvedené v § 35 odst. 2 obč. zák. Tím je výklad právního
úkonu podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Nejdříve tak musí být podle §
266 obch. zák. zjištěn úmysl toho, kdo jednal, v souzeném případě tedy
smluvních stran. Pokud jej nelze zjistit, či se smluvní strany ve sledovaném
úmyslu právním úkonem rozcházejí, pak je nutné vycházet z významu, jaký by
běžný podnikatel projevené vůli přikládal a dále pak z toho, jaký význam se
přikládá v právním úkonu použitým výrazům podle obchodních zvyklostí. Při
nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících)
tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak
objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s
projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou
mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného
chování stran, jestliže to povaha věci připouští. Odvolací soud tak pochybil,
jestliže zcela pominul uvedená výkladová pravidla a uzavřel, že kupní smlouva
č. 00734-95 ze dne 3.8. 1995 je v bodě 6. absolutně neplatná pro neurčitost
ujednání ohledně základu pro výpočet výše smluvní pokuty, jakož i nemožnosti
zjištění za porušení jakého konkrétního závazku byla smluvní pokuta
sjednána.
Odvolací soud také pochybil, jestliže ohledně stanovení výše smluvní pokuty
uzavřel, že nebyla zjistitelná ke dni porušení určité smluvní povinnosti. V
předmětné smlouvě byla smluvní pokuta sjednána v procentech z dlužné částky za
dohodnutou dobu prodlení. Dovolací soud přitom již dříve opakovaně ve svých
rozhodnutích (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.5.1999, sp. zn.
29 Cdo 969/99, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 8/1999, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikovaný ve
Sbírce rozhodnutí soudů, číslo sešitu 1/2000, sbírka číslo 6/2000) k výkladu §
544 odst. 2 obč. zák. uzavřel, že zákon nevylučuje možnost sjednání výše
smluvní pokuty či způsobu jejího určení procentní částkou za každý den či
měsíc, rok prodlení s placením peněžitého závazku. V souzené věci není důvodu
se od konstantní judikatury odklonit. Lze tak přisvědčit dovolatelce ohledně
platného sjednání smluvní pokuty ve výši 0,1 % za každý den prodlení se
zaplacením fakturované částky.
Odvolací soud konečně pochybil i ve svém závěru o neplatnosti sjednání smluvní
pokuty v předmětné smlouvě z důvodu absence písemného
zmocnění k jejímu uzavření, neboť tento závěr učinil, aniž
by na zjištěný skutkový stav aplikoval § 20 odst. 2 obč. zák.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud provedl právní posouzení věci co do
řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, nesprávně, Nejvyšší soud,
aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) rozsudek
odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 o.s.ř. zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta právní o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( § 243d odst.1,
první věta za středníkem, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
V Brně 26. března 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu