32 Odo 849/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny
Hornochové v právní věci žalobkyně M. a. s., zastoupené JUDr. R. D.,
advokátem, proti žalované A. spol. s r.o., o zaplacení 94 172,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C
69/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
27. září 2005, č.j. 15 Co 29/2005-107, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2005, č.j. 15 Co
29/2005-107, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala žalobou v řízení úhrady kupní ceny
dodaného zboží, které žalované dodala na základě uzavřené kupní smlouvy a které
jí žalovaná neuhradila.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 23. ledna 2004, č.j. 15 C
69/2003-47, žalobě vyhověl a žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 94 172,-
Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že
dne 8. dubna 2002 byla mezi účastníky uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem
byla dodávka ocelové pásky v množství a ceně stanovené ve smlouvě, přičemž
termín dodání zboží byl dohodnut na období od 1. března 2002 do 31. března
2002. Ačkoli žalobkyně dohodnuté zboží žalované postupně v průběhu měsíce dubna
2002 dodala, žalovaná předmětné vyúčtování (fakturu číslo 1600138702) za dodané
zboží neuhradila. Soud prvního stupně za aplikace § 41 občanského zákoníku
(dále též jen „obč. zák.“) dovodil, že mezi účastníky uzavřená smlouva, kterou
právně kvalifikoval jako kupní smlouvu podle § 409 odst. 1 obchodního zákoníku
(dále též jen „obch. zák.“), je částečně neplatná, a to v části sjednaného
termínu dodání zboží. Toto posouzení založil na úvaze, že pokud byla smlouva
uzavřena dne 8. dubna 2002, není možné dohodnout termín dodání zpětně na březen
2002. Z tohoto důvodu jde podle jeho názoru v případě sjednaného termínu dodání
zboží o ujednání, jehož předmětem je plnění nemožné podle § 37 odst. 2 obč.
zák. Vzhledem však k tomu, že podstatnou náležitostí kupní smlouvy je pouze
předmět zboží a cena, posoudil uzavřenou smlouvu mezi účastníky ve zbývajícím
rozsahu jako platný právní úkon. Pakliže žalobkyně předmětné zboží žalované
dodala a žalovaná tvrzený nárok vůči žalobkyni z titulu náhrady škody
neprokázala, soud prvního stupně žalobě vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem 27. září 2005, č.j. 15 Co
29/2005-107, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu
o zaplacení 94 172,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech za řízení před
soudem prvního stupně. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud po zopakování dokazování kupní smlouvou ze dne 8. dubna 2002,
všeobecnými dodacími podmínkami a dodacím listem ze dne 11. dubna 2002 dovodil,
že odvolání žalované je opodstatněné, byť z jiných než jí uváděných důvodů. Jak
uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, je pro posouzení důvodnosti žalobního
nároku na zaplacení kupní ceny rozhodující, zda lze kupní smlouvu uzavřenou
mezi účastníky dne 8. dubna 2002 považovat za platný právní úkon. Pro
posouzení této otázky označil jako zásadní skutečnost, že tento právní úkon byl
učiněn dne 8. dubna 2002 s dodací lhůtou od 1. března 2002 do 31. března 2002,
tedy v době, která ji činí nemožnou. Na základě této úvahy dospěl za aplikace §
37 odst. 2 obč. zák. k závěru, že písemná kupní smlouva uzavřená mezi účastníky
je absolutně neplatným právním úkonem pro právní nemožnost plnění v důsledku
právní překážky existující v době, kdy byl tento právní úkon učiněn.
S ohledem na závěr o neplatnosti písemné kupní smlouvy se odvolací soud v další
části odvolacího přezkumu zabýval otázkou, zda k uzavření tvrzené kupní smlouvy
mezi účastníky nedošlo konkludentní akceptací dodávky zboží učiněné na
základě objednávky č. 01/2002 s poukazem na ustanovení § 275 odst. 4 obch. zák.
V této souvislosti v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že na základě
provedeného doplnění dokazování nemá pochyb o tom, že předmětnou dodávku zboží
podle dodacího listu ze dne 11. dubna 2002 neuskutečnila žalobkyně, nýbrž V.p.
akciová společnost. Pakliže k uzavření písemné kupní smlouvy mezi účastníky
nedošlo a žalobkyně ani přes výzvu soudu v odvolacím řízení neprokázala, jakým
jiným způsobem předmětné zboží žalované dodala, uzavřel, že žalobkyně neunesla
důkazní břemeno o vzniku kupní smlouvy konkludentní akceptací dodávky ze dne
11. dubna 2002. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně
dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodů uvedených v
ustanoveních § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř., jejichž
prostřednictvím namítla, že napadené rozhodnutí jednak spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a jednak vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovodil-li odvolací soud po zopakování listinných důkazů, že dodávku uskutečnil
subjekt odlišný od žalobkyně, nemá podle názoru dovolatelky tento jeho závěr
oporu v provedeném dokazování, je v naprostém rozporu s vyjádřeními obou
účastníků a je i výsledkem nesprávného právního posouzení. Dovolatelka mu
vytýká, že fyzickou realizaci dodávky zboží vyrobeného společností V. p. a.s.,
uskutečněnou na základě smlouvy mezi účastníky, zaměnil za právní vztah
prodávajícího a kupujícího. Poukazuje na to, že od počátku sporu nebylo mezi
účastníky pochyb o tom, že dodavatelem předmětné dodávky byla žalobkyně jakožto
velkoobchodník s hutním materiálem, která ho koupila od společnosti V.p. a.s.,
což potvrdila v průběhu odvolacího řízení i sama žalovaná. Na věci nic podle
dovolatelky nemění, že předmětné zboží nepřevzala žalovaná od žalobkyně, nýbrž
přímo od V. p. a.s., která nakládala se zbožím jako s věcí patřící jiné osobě
(žalobkyni) a dodávku uskutečnila na základě pokynů žalobkyně a pro ni, a
nikoli sama jako prodávající.
Dovolatelka dále brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu o neplatnosti
kupní smlouvy jako celku. Vytýká mu, že věc nesprávně právně posoudil, když
nezkoumal, zda ujednání o termínu dodávky lze oddělit od ostatního obsahu
smlouvy podle ustanovení § 41 obč. zák., které zcela správně aplikoval na
zjištěný skutkový stav soud prvního stupně. Odvolací soud však, aniž se
vypořádal s její argumentací, že důvod neplatnosti se vztahuje pouze na část
právního úkonu – ujednání o termínu plnění, a nikoli na smlouvu jako celek,
posoudil kupní smlouvu ze dne 8. dubna 2002 v celém rozsahu jako neplatnou.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. dubnem 2005). O takový případ jde i v této věci, jelikož
odvolací soud věc ve shodě s bodem 2. článku II., části první, zákona č.
59/2005 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního
řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda
řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3,
větu druhou, o. s. ř.). Tyto vady však dovoláním namítány nejsou a dovolací
soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první,
o. s. ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval tvrzeným dovolacím důvodem nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj.
jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový
stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil,
případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Napadá-li dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu nesprávného právního
posouzení věci závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti celé kupní
smlouvy ze dne 8. dubna 2002 uzavřené mezi účastníky, činí tak zcela právem.
Dovolací soud se ztotožňuje s odvolacím soudem, pokládal-li pro posouzení
důvodnosti žalobou uplatněného nároku na zaplacení kupní ceny za rozhodující,
zda lze považovat kupní smlouvu uzavřenou mezi účastníky dne 8. dubna 2002 za
platný právní úkon. Rovněž tak není pochyb o tom, že kupní smlouva, obsahující
dohodu o již prošlé (uplynulé) době dodání zboží, je neplatným právním úkonem
podle § 37 odst. 2 obč. zák., neboť jeho předmětem je plnění nemožné. Ostatně
tomuto posouzení ani dovolatelka neodporovala. Pochybení odvolacího soudu však
spatřuje dovolací soud v tom, že odvolací soud zcela opomenul ustanovení § 41
obč. zák., jímž poměřoval zjištěný skutkový stav i soud prvního stupně a jehož
aplikace se domáhá i dovolatelka, a podle něhož vztahuje-li se důvod
neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z
povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu
došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
Podle § 269 odst. 1 obch. zák. platí, že ustanovení upravující v hlavě II této
části zákona jednotlivé typy smluv se použijí jen na smlouvy, jejichž obsah
dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v základním
ustanovení pro každou z těchto smluv.
Aby šlo o smlouvu daného typu upraveného obchodním zákoníkem, musí mít
předmětná smlouva jako nezbytné minimum podstatný obsah (podstatné části),
který je pro každý typ smlouvy vymezen v hlavě II části třetí obchodního
zákoníku, a to obvykle v ustanovení označeném jako „Základní ustanovení“.
Pro smlouvu kupní, o níž v posuzované věci jde, jsou její podstatné části
vymezeny v § 409 obch. zák. Podle tohoto ustanovení se kupní smlouvou
prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě
nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a
kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu (první odstavec). Ve smlouvě musí být
kupní cena dohodnuta nebo musí v ní být alespoň stanoven způsob jejího
dodatečného určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran ji
uzavřít i bez určení kupní ceny. V tomto případě je kupující povinen zaplatit
kupní cenu stanovenou podle § 448 (druhý odstavec).
Podle ustanovení § 416 obch. zák. platí, že není-li doba dodání zboží smluvena,
je prodávající povinen bez vyzvání kupujícího dodat zboží ve lhůtě přiměřené s
přihlédnutím k povaze zboží a k místu dodání.
Z výše uvedených ustanovení je zřejmé, že dohoda o době dodání zboží není
podstatnou částí kupní smlouvy a že kupní smlouva může platně vzniknout i bez
takové dohody. Za situace, kdy se důvod neplatnosti vztahuje jen na část
právního úkonu (dohodu o době dodání zboží), kterou lze oddělit od ostatního
obsahu, je ve smyslu § 41 obč. zák. neplatnou jen tato část. Založil-li
proto odvolací soud napadené rozhodnutí na závěru o neplatnosti celé
kupní smlouvy, je jeho právní posouzení věci nesprávné a dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci byl uplatněn právem.
S ohledem na výše uvedené bylo nadbytečné, aby se dovolací soud zabýval dalším
uplatněným dovolacím důvodem, jímž dovolatelka napadala závěr odvolacího soudu
o neunesení důkazního břemene ke vzniku kupní smlouvy konkludentní akceptací
dodávky ze dne 11. dubna 2002.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první,
o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, věta za
středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta
první, o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud
(soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem,
o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. prosince 2007
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu