32 Odo 850/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobců a) L. H., b) I. S., c) Ing. Z. H., všech zastoupených advokátkou, proti
žalovaným 1. městu Ž. 2. O. s. N. zastoupenému advokátem a 3. Ing. J. Š.,
zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního
soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 167/99, o dovolání žalobců a) a b)
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. února 2004 č. j. 15 Co
142/2002-178, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. února 2004 č. j. 15 Co 142/2002-178
ve výroku pod bodem II. a ve výrocích pod body III. a IV., pokud jimi bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a) a b) a prvými dvěma
žalovanými, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 8. března
2002 č. j. 11 C 167/99-107 ve vztahu mezi žalobci a) a b) a prvními dvěma
žalovanými se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Žďáře
nad Sázavou k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 8. března 2002 č. j. 11 C
167/99-107 zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že kupní smlouva
uzavřená 7. 8. 1996 s účinky vkladu práva ke dni 2. 12. 1996 mezi prvním
žalovaným a druhým žalovaným o prodeji domů čp. 2045, 2046 a 2047 se stavební
parcelou č. 1269/1 o výměře 213 m2, parcelou č. 1269/2 o výměře 213 m2 a
parcelou č. 1269/3 o výměře 226 m2 v ulici N. 11, 13 a 15 ve Ž., to vše zapsáno
na LV č. 1 (nyní LV č. 4703) pro obec Ž. a katastrální území město Ž., je
neplatná, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobci se domáhali určení
neplatnosti předmětné kupní smlouvy z důvodu, že první žalovaný porušil při
prodeji nemovitostí podle uvedené kupní smlouvy zásady privatizace schválené
zastupitelstvem prvního žalovaného. Při privatizaci nebyly dodrženy ani interní
předpisy prvního žalovaného. Žalobci spatřovali naléhavý právní zájem na vydání
rozsudku v tom, že jim jako nájemcům bytů v uvedené nemovitosti uzavřením kupní
smlouvy prvním žalovaným (jako prodávajícím) s druhým žalovaným (jako
kupujícím) vznikla újma tím, že druhý žalovaný vyčlenil v předmětných domech
bytové jednotky a prvnímu a druhému žalobci je nabízí ke koupi za tržní cenu,
která je několikanásobně vyšší, než cena, za kterou druhý žalovaný předmětné
nemovitosti nabyl. Žalobce c) pak jako uživatel bytu žalobce a) považuje tuto
újmu za újmu vlastní. Soud prvního stupně vyšel ze zásady, že určovací žaloba
má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení
žalobce do té doby, než dojde k porušení práva. Naléhavý právní zájem na určení
neplatnosti smlouvy není dán v případě, lze-li žalovat přímo na určení
samotného práva. Otázka platnosti smlouvy, o níž má být rozhodnuto, má povahu
předběžné otázky ve vztahu k existenci vlastnického práva předmětných
nemovitostí. Žalobci mohli žalovat přímo na určení existence vlastnického či
jiného práva, popřípadě bylo možno žalovat i o nahrazení projevu vůle ve smyslu
§ 161 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Není tedy dán
naléhavý právní zájem na vydání určovacího rozhodnutí v dané věci. U žalobce c)
a třetího žalovaného pak není dána věcná legitimace ve sporu, neboť žalobci c)
byla „pouze“ udělena plná moc žalobcem a) k právním úkonům týkajícím se
privatizace předmětných nemovitostí a třetí žalovaný není účastníkem předmětné
kupní smlouvy, ale „pouze“ předsedou druhého žalovaného.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. února 2004, č. j. 15 Co 142/2002-178, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a) a
b) a třetím žalovaným a dále ve vztahu mezi žalobcem c) a všemi žalovanými
zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; rozsudek soudu prvního stupně ve
vztahu mezi žalobci a) a b) a prvým a druhým žalovaným ve výroku pod bodem I
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dovodil, že u
žalobců a) a b) a u prvních dvou žalovaných je dána věcná legitimace k vedení
sporu, neboť kupní smlouva o prodeji předmětných nemovitostí uzavřená mezi
prvními dvěma žalovanými se dotýká právní sféry žalobců a) a b). Konstatoval
dále, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tehdy, kdy by bez
tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kdy by se bez tohoto určení jeho
právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení nemůže být
zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Určovací
žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení
žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Není proto
opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly a kde je třeba
se domáhat ochrany žalobou na plnění. V případě, kdy lze žalovat na splnění
povinnosti, může být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se
určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu
a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění, nebo jestliže žaloba na
plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu
nebo práva. Žalobci tvrdí, že již samotným uzavřením kupní smlouvy mezi prvními
dvěma žalovanými došlo k porušení jejich práv, neboť se nemohou účastnit
privatizace bytového fondu prvního žalovaného podle zásad schválených
zastupitelstvem prvního žalovaného. Na základě uvedených tvrzení je zřejmé, že
požadované určení nemůže mít preventivní povahu, neboť žalobci tvrzené právo
bylo porušeno právě již uzavřením uvedené kupní smlouvy. I v těchto situacích
je možno s úspěchem uplatnit právo u soudu určovací žalobou, pokud se
požadovaným určením vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků
sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění. Požadované určení
by však pevný právní rámec pro právní vztahy účastníků nevytvořilo, neboť
případným rozhodnutím o neplatnosti a případné určení neplatnosti předmětné
kupní smlouvy nemohlo v žádném případě zlepšit právní postavení žalobců. Určení
neplatnosti předmětné kupní smlouvy by žalobcům nezajistilo, že jim bude
převedeno vlastnické právo k bytům, případně spoluvlastnické podíly, nebo
nabídnut tento převod za tzv. zůstatkovou cenu. Určení neplatnosti uvedené
kupní smlouvy rovněž nezabrání případnému novému převodu uvedených nemovitostí
z prvého na druhého žalovaného.
Konečně právní postavení žalobců a) a b) jako
nájemců bytů v předmětných nemovitostech nebylo uzavřením kupní smlouvy o
převodu vlastnictví domu nijak dotčeno, neboť nájemní smlouvy zůstaly v
platnosti a nový vlastník vstoupil do již existujících práv pronajímatele. V
části, ve které byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a řízení bylo
zastaveno, vzali žalobci žalobu zpět.
dovolání, jehož přípustnost dovozují s odkazem na § 237 odst. 1 písm. c) a §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítli, že se soudy obou stupňů nezabývali
zjišťováním skutkového stavu věci, odvolací soud v rozporu s občanským soudním
řádem nepřipustil změnu žalobního petitu, žalobcům tak byla odňata jakákoliv
možnost prokázat svá tvrzení a tímto postupem soudu bylo vytvořeno nerovné
postavení účastníků sporu. Dále namítli, že nebyli soudem prvního stupně
vyzváni k odstranění vad žaloby. Navíc podle jejich názoru je rozsudek
odvolacího soudu nesprávný, neboť lze změnit jejich právní postavení tím, že se
určí, že kupní smlouva uzavřená mezi prvním a druhým žalovaným je neplatná a
privatizace předmětných nemovitostí nebude pro žalobce diskriminující jako za
stávajícího stavu a v rozporu s privatizačními zásadami, neboť se budou moci
podílet na koupi nemovitostí za shodných podmínek jako ostatní tehdejší
nájemci. Dovolatelé navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými osobami,
zabýval se proto nejprve otázkou, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O
takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu přípustnost
dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní
rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné
dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodně o
něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3
o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé zásadní právní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán
uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch,
na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem
dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo
rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom
naléhavý právní zájem.
Určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu
právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo
práva; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly
porušeny a kde je proto právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva
žalobce žaloba o plnění. V případě, kdy lze žalovat o splnění povinnosti, může
však být naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro
právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám o
plnění nebo jestliže žaloba o plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a
dosah sporného právního vztahu nebo práva (srov. Občanský soudní řád, komentář
- I. díl, 7. vydání, nakladatelství C.H. Beck, Praha, 1994, str. 356).
Odvolacímu soudu lze přisvědčit v jeho závěru, že ani po určení
neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi prvým žalovaným a druhým žalovaným by
nebylo jisté, že prvý žalovaný byty, event. spoluvlastnické podíly k předmětným
domům, žalobcům převede, ani by toto určení nevyloučilo opětovný převod
předmětných nemovitostí na druhého žalovaného. Nelze však souhlasit s jeho
názorem, že nedostatek naléhavého právního zájmu žalobců není dán proto, že
právní postavení žalobce a) a žalobce b) jako nájemců bytů v předmětných
nemovitostech není převodem vlastnického práva z prvého žalovaného na druhého
žalovaného nikterak dotčeno, neboť zůstává v platnosti stávající nájemní
smlouva a nový vlastník nastupuje pouze do existujících práv pronajímatele dle
této nájemní smlouvy. Existence naléhavého právního zájmu na straně žalobců se
v daném případě neodvíjí od jejich nájemního vztahu, který nebyl uzavřením
napadené kupní smlouvy dotčen, nýbrž z toho, že jim mělo být znemožněno
účastnit se privatizace obecního bytového fondu podle podmínek, které Městský
úřad ve Ž. vydal. Nejvyšší soud se postavením neúspěšného účastníka nabídkového
řízení o převod nemovitého majetku obce z hlediska splnění podmínek § 80 písm.
c) o. s. ř. již zabýval a ve svém dřívějším rozsudku ze dne 27. října 1999 sp.
zn. 2 Cdon 824/97, který byl publikován pod číslem 9/2001 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, v čísle sešitu 2/2001, dospěl k závěru, že neúspěšný
účastník nabídkového řízení má naléhavý právní zájem na určení, že smlouva o
převodu nemovitostí ve vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným zájemcem
o koupi, je neplatná. V dané věci však odvolací soud vycházel z jiného právního
názoru. Odvolací soud dovodil, že naléhavý právní zájem žalobců na určení
neplatnosti kupní smlouvy uzavřené prvým žalovaným a druhým žalovaným dne 2.
12. 1996 není dán, takže právní otázku postavení neúspěšných zájemců o převod
majetku obce při podání žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy o převodu
obecního majetku jiným zájemcům posuzoval rozdílně od dovolacího soudu, toto
rozhodnutí má proto zásadní právní význam a dovolání žalobců je přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a současně i důvodné.
Vzhledem k tomu, že dovolání je přípustné, zabýval se dovolací soud podle § 242
odst. 3 o. s. ř. také namítanými vadami řízení. Pokud žalobci napadají usnesení
odvolacího soudu ze dne 13. března 2003 č. j. 15 Co 142/2002-149, kterým
nepřipustil změnu žaloby učiněnou na podání ze dne 23. 4. 2000, nejedná se o
rozhodnutí, které lze v dovolacím řízení přezkoumávat.
Ani další námitka žalobců, že měli být soudem prvního stupně poučeni za účelem
odstranění vad žaloby, nepředstavuje vadu řízení. Z obsahu spisu vyplývá, že
žalobní návrh na č.l. 1 – 4 byl dostatečně určitý a srozumitelný a obsahoval
všechny stanovené náležitosti, nebyl proto důvod poučovat žalobce o jeho
náležitostech a vyzývat k odstranění vad postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. a
poučovat je o následcích nesplnění takové výzvy podle odstavce 2 tohoto
ustanovení.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud jej podle § 243b odst.
1, věty za středníkem, o. s. ř. v napadeném rozsahu zrušil. Protože důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil v
odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a) a b) prvými dvěma žalovanými.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2007
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu